Dlouhých šest let uplynulo od zatím posledního dokumentárního filmu Gyumri režisérky Jany Ševčíkové, se kterým získala po světě řadu filmových cen. Nyní přichází tato tvůrkyně, která zaujímá výjímečné postavení mezi českými dokumentaristy, s novým snímkem nazvaným Opři žebřík o nebe. Jeho světová premiéra proběhne 5. července na Mezinárodním festivalu v Karlových Varech v rámci soutěže dokumentárních filmů, do českých kin pak přijde snímek na podzim.

Jana Ševčíková v tomto případě obrátila svoji pozornost na Slovensko. Marián Kuffa je farářem v malé vesnici Žakovce pod Tatrami. Na faře se stará o bezdomovce, bývalé vězně, děvčata a kluky z dětských domovů, tělesně postižené a týrané matky s dětmi. Okolo 250 lidí. Někdo zemře, někdo se narodí, někdo odejde. Snímek Opři žebřík o nebe je výsledkem pěti let mapování života faráře, fary i jejích obyvatel.

Příběhy bezdomovců, alkoholiků, feťáků a dalších ztracených existencí slouží ve filmu kromě své vlastní síly a zajímavosti také jako zrcadlo k počínání, životu, víře a náboženské a osobní filosofii faráře. Film o síle víry a hodnotě oběti, o tom, jak moc se člověk dokáže vydat za druhé, jak moc tím ztrácí, ale i jak mnoho tím získává.

„Připadám si jako potápějící se loď. Vytáhnu jednoho a druhý se potopí. Ale kde je záchranná vesta? Toho nechám držet za desku, tomu vykloubím ruku, toho drapnu za vlasy, dalšího za nohu, druhého za ruku, táhnu za loket, bolí, žádný bonton, jednoduše chytám je, aby žili,“ říká Marián Kuffa.

K tématu se Jana Ševčíková dostala v roce 2008, když se toulala s rodinou po Slovensku a u charizmatického faráře, o kterém četla před tím v novinách, se na chvíli zastavila. Z pětiminutového setkání byla nakonec hodina. “Zeptala jsem se, jestli se mohu příště vrátit s magnetofonem, že vždy než se rozhodnu natáčet film, potřebuji poznat lidi a místo. Odpověděl mi, že nikoho nevolají ani nevyhazují, že vše je v rukou Božích,” řekla Jana Ševčíková v rozhovoru pro dokrevue. cz. Poprvé pak zůstala přes čtrnáct dní a pak se objevovala v Žákovcích po celý rok. “Vyprávěl mi, jak Žákovce vznikaly, svůj život a příběhy lidí, kteří se v průběhu dvaceti let tady ocitli. Podobně jsem se setkávala i s ostatními. Musela jsem si s lidmi vytvořit svůj vlastní prostor. Časem se začali svěřovat, některé příběhy byly dost drsné a kruté,” popisuje v rozhovoru Jana Ševčíková.

“Po čase jsem si uvědomila, že ve filmu o Mariánovi se potřebuji dostat za hranice fary. Najít si ty lidi, dostat se k nim v momentě, kdy opustili faru, ukázat, jak žijí, jaký mají vztah k farářovi, k Žakovcům,” pokračuje. A tak se režisérka vydala cestou k uchopování obou stran - pozorovala faráře Mariána s veškerou jeho snahou a způsobem, jakým s lidmi jedná, a na druhé straně pozorovala a ponořila se do příběhů lidí, kterým pomáhá či pomáhal. “Protože takto pro mě vznikala možnost vytváření mnohovrstevnatého portrétu,” dodává Jana Ševčíková. “Film o Žakovcích a především o Mariánovi byl pro mě obrodou vnitřní radosti a smyslu bytí. Smyslu pokory. Smyslu oběti. Protože u Mariána to nebyla jen slova, ale život sám s křížem na zádech,” uzavírá režisérka v rozhovoru pro dokrevue.cz.