Verze pro tisk: Romské vysílání "O Roma vakeren"

Pořad "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří" pravidelně připravuje romská redakce Českého rozhlasu.

Na těchto stránkách přinášíme textovou a zvukovou verzi pořadu, který se vysílá na okruhu Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu každou sobotu od 20 do 21 hodin.

"O Roma vakeren" se vysílá také v regionech, na VKV (FM) regionálních studií si pořad pro daný region můžete naladit vždy v úterý a ve čtvrtek od 19:45 do 20:00 hodin.

Vítáme Vás u pravidelného pořadu "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří".

Přesně před pěti lety vynesl Evropský soud pro lidská práva rozsudek, že Česko diskriminuje romské děti ve školách a my se za několik okamžiků zeptáme, zda se od té doby v našem školství něco změnilo. Povíme si také o romském rádiu ve Velké Británii a představíme vám absolventku Divadelní akademie. Tolik namátkou z našeho vysílání, ve kterém vám samozřejmě nabídneme i romské písničky z domova i ze zahraničí – příjemný poslech!

Poslech celého pořadu v mp3

V listopadu uplynulo pět let od chvíle, kdy Evropský soud pro lidská práva odsoudil Českou republiku za diskriminaci romských dětí ve školství. Diskriminace se stát dopouštěl tím, že tyto děti masivně zařazoval do zvláštních škol, které jsou určeny pro děti s diagnózou lehkého mentálního postižení. Zda se od té doby něco změnilo, zjišťovala Jana Šustová.

V případu „D. H. a ostatní versus Česká republika“ kdysi 18 mladých Romů z Ostravy zažalovalo náš stát za to, že byly zařazeni do zvláštní školy kvůli svému původu. Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva jejich stížnost potvrdil a zavázal Českou republiku k okamžité nápravě. Ředitele Nadace Open Society Fund Praha Roberta Basche jsem se zeptala, co se podle jeho názoru od té doby změnilo:

Robert Basch: „Já bych řekl, že nic. Jediné, co se změnilo, je, že se teď o tom problému během posledního roku, možná roku a půl, více mluví a že je teď už mnohem víc neziskových organizací nebo expertních skupin zapojených do debaty o tom, co by se mělo stát. V tuto chvíli mohu jen říct, že došlo ke změně v komunikaci ministerstva školství, které bylo za pana ministra Dobeše naprosto uzavřené a místo aby dělalo nějaké kroky kupředu, tak dělalo kroky zpět. V tuto chvíli ministerstvo školství pod novým vedením pana ministra Fialy udělalo několik vstřícných kroků, nějakým způsobem se k věci postavilo čelem. Myslím si, že by bylo velmi důležité, aby si sám pan ministr veřejně dal nějaký politický závazek, že tato věc se má řešit, aby vyslal jasný signál jak školám, tak učitelům o tom, že inkluzivní vzdělání je v České republice zapotřebí, že s tím něco musíme dělat. Ale pokud se podívám na situaci romských dětí nebo jakýchkoliv jiných dětí, které nastupují do praktických škol, aniž by tam patřily, tak z tohoto pohledu se v zásadě nezměnilo nic.“

Vlastně se změnilo to, že zvláštní školy byly přejmenovány na základní školy praktické...

Robert Basch: „Myslím si, že je to jen taková kosmetická změna, že ten systém jako takový se v zásadě na těch školách nezměnil. A to, že ty děti, když tu základní školu praktickou vycházejí, jsou vzděláním někde na úrovni nějaké šesté – sedmé třídy, takže je pro ně v zásadě nemožné dostat se na jakýkoliv učební obor, jsou v tu chvíli vyloučené z budoucího uplatnění na trhu práce. Ta situace je úplně stejná nezávisle na tom, jestli to byly zvláštní nebo praktické školy.“

Jak chce v nejbližší době proti segregaci romských žáků postupovat Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, popisuje jeho první náměstek Jiří Nantl:

Jiří Nantl: „Těch změn je celá řada. Podle mě nejzásadnější z nich je to, že se chceme velmi důkladně podívat na status a podobu části vzdělávacího programu pro základní školy, která se obecně týká žáků s lehkým mentálním postižením a že chceme revidovat diagnostické postupy, které v řadě případů vedly k tomu, že mylně byli mnozí žáci zařazeni. Ale samozřejmě je to věc, kterou musí za svou vzít do jisté míry i rodiče, kteří nesmí podlehnout pokušení poslat to dítě na jednodušší cestu.“

Jiří Nantl: „Některé z nich hned během tohoto školního roku, jiné jsou datovány třeba k 1. 1. 2014. A v rámci diskuse o financování regionálního školství bychom chtěli přenastavit ten systém tak, aby běžné školy byly motivovány brát si žáky ze sociálně znevýhodněného prostředí a starat se o ně, protože by jim to přineslo stejné peníze, jako dnes dostávají ty školy zvláštní nebo praktické.“

K 5. výročí rozsudku D. H. versus Česká republika se nedávno v Ostravě uskutečnila konference, při níž se setkali ředitelé základních, praktických i speciálních škol, zástupci neziskových organizací a představitelé ministerstva školství a české školní inspekce. Karin Marques z Nadace Open Society Fund Praha popisuje, v čem účastníci této konference vidí největší problém při vzdělávání romských dětí.

Karin Marques: „Za asi největší problém tam označili to, že asistenti pedagogů nejsou ukotveni v legislativě a není na ně stabilní financování. Jsou rozpočtováni jen buď z projektů nebo nějakým dočasným způsobem, nikdo neví, jestli příští školní rok škola bude mít asistenty a všichni považovali asistenty pedagoga za obrovské plus, za to, že to je to řešení a to je ta cesta, která vede ke zlepšení vzdělávání všech dětí.“

Karin Marques: „Není jich dost, ale spíš je problém v tom, že jejich pozice je vratká. Oni poukazovali na to, že je potřeba je legislativně zakotvit jako další pedagogické pracovníky, a potom samozřejmě bude i jejich stabilní financování a jejich pozice bude lepší a řešení také bude lepší.“

Romská komunita ve střední Anglii soustřeďuje poslední dobou pozornost na rozhlasovou frekvenci 102,5. Právě na ní začalo před měsícem vysílat romské rádio. Zatím nemá ani název ani jasno o své náplni. Má ale velký potenciál, protože základna pro výměnu informací v početné ostrovní komunitě českých a slovenských Romů vyloženě chyběla. Jiří Hošek netradiční vysílání ve městě Leicester „zblízka" zažil a docela si to prý s Jankem, Tiborem a Dominikem užil…

Janko připravuje hudební dramaturgii (Foto: Jiří Hošek)

„Abychom dělali něco pro Romy, aby se zviditelnili ve světě, aby se o tom vědělo.“

Co se ti teď honí hlavou? Přemýšlíš nad dalším vstupem? Jsi trošičku nervózní?

„Ano, jsem nervózní, neboť mi píšou lidé, neumějí naladit tuto stanici. Jsou v Londýně. Odepisujeme jim, že frekvence je 102,5 FM – Radio EAVA, rádio minorit. Stále zkoušíme.“

Janko ukazuje jednu z esemesek, které přišly do vysílání (Foto: Jiří Hošek)

Ján Dunka, původem z Prešova, 31 let. Otec tří dětí, dobrá duše originálního rozhlasového projektu je v Británii od roku 2004. Janko vystřídal všechny možné profese, dělal uklízeče, dělníka nebo asistenta a vzdělávacího poradce ve škole. Teď, podotýkám že zdarma, fušuje do rozhlasové práce.

„Neslyšel jsem, že by existoval nějaký strašně dobrý romský moderátor, snažím se být první.“

Trojice moderátorů má zatím v rozhlasové abecedě dost mezery: Kdy stáhnout reproduktory před živým vstupem, kdy vyjet znělku, a na co na mixážním pultu radši vůbec nesahat – s tím jim radí DJ Umrao, manažer rádia minorit EAVA.

Manažer rádia EAVA Vijay Umrao (Foto: Jiří Hošek)

DJ Umrao: „Přísně zakázané jsou jakékoli projevy rasismu nebo politicky nekorektní výroky. V Leicesteru a okolí žije spousta etnických komunit, domorodci jsou někdy vystrašení, když se do jejich blízkosti přistěhuje nová národnostní menšina, proto je pochopení jiných kultur naprosto klíčové. A není lepší prostředek, jak tyhle myšlenky šířit, než je rozhlas.“

Na tomhle rádiu, kde pouštějí i košilaté fórky, je zvláštní snad úplně všechno. Patronem vysílání je policejní stanice Spinney Hill v Leicesteru. Strážník Randžít Sonigra se na romské „chalany“ přišel podívat a tváří se navýsost spokojeně:

Randžít Sonigra „Slovenští Romové dosud neměli žádný prostředek hromadné komunikace, snad všechny ostatní menšiny tady v Leicesteru měly vlastní rozhlasové vysílání, tak bylo načase podat Romům pomocnou ruku. Je to skvělá věc a mám na rozhlasové vysílání vážně dobré reakce.“

Máš pocit, že čeští a slovenští Romové, kteří si to rádio naladí, ocení, že se mluví čistě romsky, a že tam je v podstatě minimum češtiny a slovenštiny?

Denisa Pšeničková: „Myslím si, že ano. Romové mezi sebou mluví romsky, slovenštinu a češtinu používají jenom jako oficiální jazyk.“

Denisa Pšeničková, olašská Romka, absolventka práv z univerzity v Leicesteru. Věří, že by brzy mohla mít na 102,5 FM svoji právní poradnu.

„Komunitu tohle spojuje. Všichni lidé sem můžou volat a můžou se na něco zeptat. Dejme tomu, že jim to můžeme zodpovědět zase příští týden.“

Janko, Tibor a Dominik zatím pouštějí do éteru těžké věci jen hudebního rázu, až se pořádně zakousnou do problémů romské komunity, možná jim hodina vysílání týdně přijde zatraceně málo.

V následujících minutách si budeme povídat s Ivankou Mariposou Čonkovou. Z Chebu se přestěhovala do Prahy, kde vystudovala obor herectví se zaměřením na autorskou tvorbu a pedagogiku na pražské DAMU. V současné době je na volné noze a ve svém novém projektu vysvětluje rodičům, že není dobré souhlasit s přestupem dětí ze základní školy do speciální. Organizuje workshopy romského tance v tanečním centru Druna. Iveta Demeterová se jí zeptala, zda odmalička měla prostor pro své nápady.

Ivanka Mariposa Čonková (Foto: mariposa.huu.cz)

„Musím velice poděkovat svojí mamince, protože mě podporovala v čemkoli, co jsem chtěla udělat. Když jsem doma potřebovala tančit, protože jsem prostě měla chuť tančit, tak jsem si dala všechno z jedné místnosti do druhé a nikomu to nevadilo, nebyl to problém a mohla jsem je večer volat, ať se jdou koukat na moje představení do obýváku. Podpora tedy byla asi to hlavní. Měla jsem otevřený prostor pro to, abych mohla dělat to, co jsem chtěla a na co jsem měla chuť.“

Takže když jste potom doma řekla: „Mami, tati, chci být herečkou…“

„Když jsem šla na DAMU, věděla jsem, že nechci být herečka. Proto jsem si nevybrala činohru, ale vybrala jsem si autorské herectví a pedagogiku. Šlo tam především o rozvoj mě samotné. Prošla jsem výcvikem psychosomatických disciplín v oblasti hlasu, řeči a pohybu, prošla jsem ne-disciplínou Ivana Vyskočila ‘dialogické jednání‘. Cílem školy nebylo, abychom adaptovali divadelní hry a jako skupina si něco vybrali, tak jak to dělá klasická činohra nebo alternativní herectví.“

„Momentálně pracujeme s Jéňou Horváthem pro organizaci Slovo 21 na projektu ‚Techniky divadla Fórum‘, kde ve čtyřech krajích České republiky mělo dojít k setkání romských žen, které už mají děti nebo by mohly mít děti, které půjdou do školy. Téma našich setkání je: ‚Nedávejte děti do speciálních škol‘. A na tohle téma jsme připravili sérii divadelních situací, kde předehráváme konkrétní život.“

Pracujete s maminkami, které by měly vědět: ‘Nemám podepisovat přestup mého dítěte ze základky do speciálních škol.‘

„Přesně tak. Forma divadla umožňuje, že lidé sami vidí důsledky svého jednání, děláme střihy, časové skoky, a tím ukážeme v horizontu dítěte třeba následujících 10, 15 nebo 20 let. Následně je vyzveme k tomu, aby do té situace vstoupili a řekli, jak se zachovat jinak, a potom jim to odehrajeme, jak by to mohlo vypadat.“

Vrátím se tedy zpátky k vám, vy jste říkala, že vás rodiče maximálně podporovali v tom, co chcete dělat. A to všechno asi vychází z domova, z domácího prostředí?

„Byla jsem hodně rebelka. Měla jsem morální hranice, které v nás máma, ve mně a bráchovi, vypěstovala.“

„Pořád ho hledám. Je to asi dva roky, co jsem se k tomu začala aktivně hlásit, přišlo to prostřednictvím tance, hudby a zpěvu. Na škole jsem dostala otevřený prostor k tomu se takhle vyjadřovat. Spontánně se to vyvolalo, protože táta s námi hrál, zpíval, tancoval.“

Jo, i když ne nějak často, ale byli. Nikdy na nás cikánsky nemluvil, ani když jsme byli hodně malí. Ani na své nové děti, které teď má, romsky nemluví.“

„Jo, s nimi jsem v kontaktu. Jsou v Chebu, tak se vídáme. Cítím v sobě romství a cítím se jako Romka, protože jsem byla vždycky vnímaná jako jiná. Hlavně kvůli jménu – Čonková – docházelo k neporozumění. Celou základní i střední školu bylo jasné, podle toho jména, kam patřím.“

Jannete Maziniová vypráví literární formou o svých životních zkušenostech a o pohledu romské ženy na svou vlastní komunitu. Jaké to je být na Slovensku Cigánem – to je podtitul knihy s názvem „Cigánka“. Podrobnosti přináší kolega Robert Hoza, který spisovatelku Jannet Maziniovou oslovil.

Jannete Maziniová (Foto: www.janettemaziniova.sk)

„Zjistila jsem, že čtenost je neskutečná hlavně od lidí, kteří jsou z romského světa. Bylo to pro mě nakopnutí, protože jsem si říkala, že je asi načase pracovat i s druhou skupinou. Je hodně lidí, kteří pracují s Romy a dělají skvělou a namáhavou práci, ale jako by neexistoval nikdo, kdo by druhé straně vysvětlil, proč věci fungují v naší komunitě tak, jak fungují.

V roce 2009 získala paní Maziniová novinářskou cenu za otevřenou zpověď Romky o tom, jak fungují věci v romské a neromské komunitě. Konzultantkou se při psaní knihy částečně stala její máma.

„Ptala jsem se jí na věci, které jsem chtěla vědět. Zná můj život, a ta kniha je právě o mém životě, a máma tam vstupuje ve velmi důležitých fázích. Právě na jejím konání a chování je pěkně vidět, jaké jsou vztahy v komunitách, co je pro ně důležité, a jak funguje rodinná soudržnost. Snažila jsem se i ukázat, jak to je pro mě, jako pro dceru, velmi těžké vidět, že moje máma nedokáže vystoupit z hranic romské mentality, z komunity a jakým způsobem mi to ztížilo poznávání ‘gadžovského‘ světa.“

V knize nejsou popisované události fiktivní, z mnohých uveďme vyrovnávání se autorky s vlastním závažným zdravotním stavem.

„Dost se tam věnuji tomu, jak jsem procházela zástupem lékařů, kteří měli pocit, že není potřeba mi věnovat velkou pozornost. Musela jsem bojovat se stereotypy a předsudky lékařů, aby byli schopni a ochotni ke mně přistupovat jako k pacientce. Dlouho neřešili můj stav, a když už to začali řešit, bylo pozdě a už byli ve fázi, kdy mi říkali, že mám možná pár týdnů života před sebou. A tehdy mi bylo 23 let.“

Bipolarita životního příběhu se objevuje i tehdy, kdy už jako matka byla konfrontovaná s rovněž závažným zdravotním stavem svého dítěte.

„Na jedné straně jsou neskutečné city a neskutečná láska k dítěti a na druhé se snaží dítě vychovat pro budoucí život. Najednou přijdou do puberty a tam má pocit, že ztrácí všechno to, co mu v dětství dala a v pubertě to nevidí, tak je to pro ni těžké.“

Kniha má vyšší ambici než jen popisovat životní příběh paní Maziniové.

„Je určena zejména ‚gadžům‘, aby pochopili, jak je důležité vidět člověka za komunitou, ne komunitu, a tam někde ztraceného člověka.“

V případě nabídky zfilmovat literární „Cigánku“ by autorčin postoj nebyl negativní:

„Určitě bych chtěla mít poradní nebo podpůrný hlas, protože v knize se nedalo popsat úplně všechno a stačí, když to dostane do ruky člověk, který má svou vlastní vizi, jak vykreslit situaci, a už se to může táhnout úplně někam jinam.“

Ministerstvo práce a sociálních věcí zavedlo novou sKartu na výplatu dávek. Právní poradce Matouš Blažek vysvětlí, jakou funkci bude plnit a zda-li má význam. Ptala se jej Marie Vrábelová.

„Problém je v tom, že Ministerstvo práce a sociálních věcí vydalo pokyn, podle kterého má být lidem, kteří odmítnout převzít sKartu, zastavena výplata dávek.“

Původně se říkalo, že každý může odmítnout vyzvednout si sKartu, je to tak?

„Takové zprávy sice v tisku proběhly, ovšem metodický pokyn ministerstva je jasný a zavazuje úředníky ministerstva. Chtěl bych k tomu dodat, že tento pokyn nezavazuje běžné občany. Běžní občané musí činit jenom to, co je stanoveno zákonem, a jelikož taková povinnost v zákoně není, ani z něho nevyplývá, tak do té doby, než kartu převezme, musí být občanovi vyplaceny dávky původním, stávajícím způsobem. V zákoně je dokonce napsáno ‚do doby vydání sKarty‘, vydáním se myslí převzetí uživatelem. Pokud se rozhodnu sKartu nepřevzít, tak v takovém případě mi musejí být pořád vypláceny dávky stávajícím způsobem.“

„sKarta zkomplikuje život někomu více, někomu méně. Více zkomplikuje život hlavně tělesně postiženým, znevýhodněným osobám, matkám pečující o děti, ale i dalším. Zkomplikuje život zejména tím, že si musí tuto sKartu převzít na úřadu práce, potom budeme všichni platit poplatky za přeposílání z tzv. účtu sKarty od České spořitelny. Pokud jsme byli dosud zvyklí, že budeme dostávat sociální dávky poštou, tak to teď končí, budeme je dostávat pouze, pokud si zaplatíme České spořitelně. Stejně tak, pokud jsme byli zvyklý, že dostáváme dávky na bankovní účet, tak přeposílání bude také něco stát.“

Můžu se někde odvolat, že třeba nemám přístup k bankomatu, a že skutečně tu sKartu nemohu použít?

„V případě, že bych se chtěl bránit proti sKartě, musel bych se soudit se státem, potažmo s ministerstvem. Tím pádem spíše doporučuji, aby lidé kladli obstrukce v přijetí karty, ne aby ji výslovně odmítali. Je lepší klást obstrukce. Nejdřív mi přijde obyčejné psaní, samozřejmě můžu říkat, že jsem žádné takové psaní nedostal, to doporučuji, pak se na mě obrátí s doporučeným dopisem. U doporučeného dopisu je určitá lhůta, do které si můžu tento dopis vyzvednout, takže doporučuji počkat do konce lhůty, až poté v poslední, předposlední den lhůty, si jít zásilku vyzvednout, a potom mám termín, abych si tu sKartu vyzvedl. A já se půjdu omlouvat, například z důvodu, že jsem nemocný, že o někoho nemocného pečuji, že jsem současně někde v zahraničí, a tak podobně. Tím budu oddalovat přijetí sKarty. A je možné, že do té doby se situace zlepší a ministerstvo přistoupí na právní výklad, který si myslím, že je opravdu správný, že občan nemá povinnost převzít sKartu, protože by musela být stanovena zákonem, a to není.“

„Stát tvrdil, že výhodou sKarty bude zjednodušení systému a ušetření finančních prostředků. Zjednodušení to rozhodně není, protože nám přibývá další krok, peníze jdou na sKartu, až potom si je můžeme přeposílat na náš bankovní účet, nebo si je nechat posílat složenkou, takže tím se to o několik dní zdrží, protože to jde všechno přes Českou spořitelnu. Také se to zpoplatní, takže budeme nést poplatky. Dalším účelem, kterého stát chtěl dosáhnout, bylo zamezit zneužívání dávek, což se ovšem samozřejmě nepodaří, protože s sKartou, můžu platit i v supermarketu, kupovat si alkohol, cigarety a podobné věci.“

O Roma vakeren s datem 1. prosince už patří minulosti. Naladit si nás můžete ale opět v sobotu po 20. hodině na vlnách Radiožurnálu a najdete nás také na internetové adrese www.romove.cz. Klidný večer vám přeje Jaroslav Sezemský.