Vytištěno 03.07.2022 11:17 17-11-2012 Jana Zemková, Jana Šustová, Tomáš Bystrý, Iva Havlíčková Pořad odvysílaný stanicí Český rozhlas 1 - Radiožurnál
Na těchto stránkách přinášíme textovou a zvukovou verzi pořadu, který se vysílá na okruhu Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu každou sobotu od 20 do 21 hodin. "O Roma vakeren" se vysílá také v regionech, na VKV (FM) regionálních studií si pořad pro daný region můžete naladit vždy v úterý a ve čtvrtek od 19:45 do 20:00 hodin. Další informace o pořadu najdete na stránkách www.rozhlas.cz nebo na facebookovém profilu pořadu na adrese facebook.com/oromavakeren Dnes si řekneme o přelomového rozsudku Evropského soudu pro lidská práva v případu „D. H. a ostatní versus Česká republika, podíváme se do Přerova do Škodovy ulice a navštívíme také Ostravu. Tolik jenom namátkou z dnešního pořadu O Roma vakeren, který se samozřejmě neobejde bez romských písní z domova i ze světa. =[ Reportáž ]=
Uplynulo pět let od rozsudku Evropského soudu pro lidská práva o
diskriminaci romských dětí v českém školství
V úterý uplynulo pět let od přelomového rozsudku Evropského soudu pro lidská
práva v případu „D. H. a ostatní versus Česká republika". Rozsudek potvrdil,
že Česko diskriminuje romské děti tím, že je nadměrně posílá do praktických,
dříve zvláštních škol. Tento problém ale, bohužel, přetrvává doposud.
Nevládní organizace k pátému výročí rozsudku pořádají řadu akcí a jedna z
nich byla i na půdě Senátu. S informacemi se hlásí Jana Šustová.
„My jsme chtěli, aby si jak zástupci ministerstva školství, tak i senátorka Alena Gajdůšková i evropský komisař pro lidská práva vyslechli ty jednotlivé osobní příběhy lidí, kteří byli postižení tou segregací, tou diskriminací ve vzdělávacím systému. A stejně tak se toho kulatého stolu zúčastnili romští studenti, kteří teď studují na vysokých nebo středních školách a chtěli jsme ukázat, že romské děti jsou i na vzdory tomu diskriminačnímu systému schopny dosáhnout dobrých výsledků a dostat se až na vysoké školy. Ale v každém tom pozitivním příkladu je vždy jedna podmínka, že buď rodiče nebo konkrétní učitel se postavili za to dítě a zabránili jeho přeřazení do zvláštní školy. U každého z těch dětí, které se dnes toho kulatého stolu zúčastnily, byla totiž snaha přeřadit ho do praktické školy, tzn. dostat ho ven z té běžné základní školy. A ve chvíli, kdy se někdo postavil a vybojoval za to dítě, že bude chodit do běžné základní školy, tak to dítě pak mohlo uspět.“
„Já bych chtěl velmi poděkovat paní místopředsedkyni Senátu za to, že vytvořila prostředí pro toto setkání, které se možná mělo uskutečnit mnohem dříve a bylo nepochybně velmi emocionální, protože jsme slyšeli celou řadu příběhů, které by si běžný člověk možná jen velmi obtížně představoval a v žádném případě by je nechtěl zažít. A slyšeli jsme i příběhy lidí, kteří vyvinuli ohromné úsilí navzdory obtížným podmínkám, měli podporu svých rodin, a někdy třeba také měli jenom štěstí, že narazili na dobrého učitele.“
„Ta debata kolem kulatého stolu byla velmi zajímavá a myslím si, že velmi důležitá. Bylo by potřeba, aby ji viděli a slyšeli jak samozřejmě senátorky a senátoři, tak i česká veřejnost, protože jsme měli možnost se setkat s lidmi, kteří patří k romské komunitě a dnes mají vystudovanou střední školu a studují vysoké školy, s lidmi, kteří mají své sny, své plány a jsou také schopni je realizovat. A myslím si, že my jako společnost si nemůžeme dovolit ten luxus ničit talenty kteréhokoliv člověka.“
„To je na tom nejsmutnější, že se to zatím nepodařilo ani jednomu. Místo aby třeba vláda nebo ministerstvo školství napomohlo tím, že těm dětem poskytne nějaké vzdělání, tak nabídlo odškodnění nějakou finanční částkou, čímž si mysleli, možná to řeknu hrubě, že těm dětem zalepí oči. Ale ty peníze nejsou na celý život! Myslím si, že kdyby radši nabídli vzdělání, tak by to bylo lepší.“
„Celá výstava jsou fotografické portréty účastníků procesu D. H. a jejich dětí. Snažíme se z jiné strany ukázat, co vlastně ten rozsudek D. H. znamenal a poukázat na ty konkrétní dopady, které to mělo na jednotlivé osoby zapojené v tom rozsudku. Chceme to přiblížit z jiné, laické stránky věci, nejen jako odbornou diskuzi o vzdělávání takovém či onakém, ale chceme poukázat na to, jaké to má konkrétní dopady. Výstava je přístupná každý den do konce listopadu v pasáži Lucerna, je veřejně přístupná bez jakéhokoliv vstupného. Kdokoliv může přijít, podívat se a seznámit se s těmi konkrétními příběhy.“ Zde si můžete příspěvek poslechnout:
=[ Reportáž ]=
O osudech ghetta v Přerově
Ve Škodově ulici v Přerově stávalo původně osm činžovních domů. Demolici má
za sebou polovina z nich. Většina obyvatel se odtud odstěhovala. Poslední
romské rodiny tady dnes žijí doslova uprostřed staveniště, obklopeny špínou
a prachem. Plánované přeměny lokality v moderní čtvrť, se kterou přišel
nový soukromý vlastník před pěti léty, se Přerované nedočkali. Proto se
radnice rozhodla odstoupit od kupní smlouvy a získat lokalitu zpět do svého
vlastnictví.
Obyvatelům, kteří prokázali, že nemají vůči městu žádné dluhy, nabídla náhradní byty. Jak se lokalita v posledních letech měnila, kolegyni Janě Zemkové popsal Josef Lacko. Ve Škodově ulici s rodinou prožil dlouhých pětatřicet let. Josef Lacko: „Býval jsem tady s vašimi lidmi. Byty patřily dráze. Venku byla tráva po kolena, rostly tam tulipány, ředkvičky, všechno… Bylo tady čisťounko. Lavičky tu byly. Ale prosím vás, jak se sem nastěhovali Romové, tak to tady nezůstanu. Myslím si, že Romové dělají bordel. Proč dávají Romy dohromady? Ať je dají každý zvlášť, aby chytli vaši kulturu, váš postoj, tak by Romové byli lepší. Rozumíte mi?“ Vy mluvíte o Romech, jako o „nich“. Ale sám jste také Rom… Josef Lacko: „Taky Rom, jistě, ano, já jsem Rom.“ Dobrý den, můžu za vámi? Já se přiznám, jít sem do toho bytu… Jolana Makoňová: „Je to otřes. Víme. Nejste jediná, kdo má strach. Jsou tu velcí potkani. A vidíte sama, jaký je tam bordel.“ To mi ani neříkejte… Jak dlouho už tady žijete? Roman Makoň: „12 roků. Zůstali jsme tady jako platiči.“ Můžu se k vám podívat, jak to tady u Vás vypadá? Jolana Makoňová: „Už máme něco zabaleného.“ Vy už máte zabaleno, že? Jolana Makoňová: „Máme nějaké věci zabalené, a co máme na vyhození, tak prostě…“ To znamená, že už se těšíte na nový byt. Jolana Makoňová: „Abych vám řekla pravdu, těším se.“ Čím topíte? Jolana Makoňová: „Dřevem.“ Funguje tu voda? Slyšela jsem, že tady prasklo potrubí, že jsou teď problémy. Jolana Makoňová: „No, však vidíte tu hadici?!“ Roman Makoň: „Ale i když jsou hadice, tak se nesmíme zas koupat. Musel bych připojit hadice od splachovače k bojleru, a splachovat s kýblem.“ Jolana Makoňová: „Koupeme se tak, jak kdysi moje babička. Jenže moje babička měla, pamatujete si, prádelku a tam byla železná vana, zatopilo se, pustila se voda, a ani to tady ¬nemáme. Takže se musíme koupat – kluk většinou v bazénu, a já s manželem si musím ohřívat vodu z hrnce, abychom se vůbec vykoupali.“ Poslouchejte, jak moc už se těšíte na stěhování? Jolana Makoňová: „Abych Vám pravdu řekla, těším se, ale kdybych měla dobrou vodu, tak mě odsud nikdo nedostane.“ Proč? Jolana Makoňová: z„Protože vím, co jsou ti lidi zač, žila jsem s nimi, znám je odmalička. Takže to je z jednoho ghetta do druhého. Nemám šanci, abych se konečně dostala například do nějakého zachovalého baráku s plynem, abych také jednou vstala, zapnula si plyn a měla teplo.“ Jolana a Roman Makoňovi. V této rodině jsem se dnes ocitla a sem jsem se přišla podívat, jak tady lidé ve Škodově ulici bydlí. Zde si můžete příspěvek poslechnout:
=[ Reportáž ]=
Ve zchátralých domech v Ostravě-Přívoze stále bydlí lidé
Stát dal vloni méně peněz na integraci Romů. Vyplývá to ze zprávy, kterou
projednala vláda. Právě Moravskoslezský kraj přitom patří k regionům, které
sociálně vyloučené lokality trápí nejvíce. Několik zchátralých domů, které
jsou obsazeny hlavně romskými nájemníky, je také v ostravské části Přívoz.
Přestože jsou z hygienického hlediska podle úřadů neobyvatelné a lidé je
měli opustit, několik rodin v nich přes zákaz nadále žije a vychovává děti.
Více informací má Iva Havlíčková.
Drobný muž Jan Bandy má v domě číslo 8 funkci správce a právě se snaží alespoň provizorně zakrýt dřevěnými deskami otvory v domě, kde kdysi bývala okna. Žije tam už 30 let a pamatuje lepší časy: „Nechci to rozvádět jako pohádku, ale bylo to jak pohádkách, věřte nebo nevěřte, bylo tady krásně. Pro děti tady byly houpačky, byl tu park… Dokud všechno nevymizelo, jak se říká. Začalo to dálnicí, potom nám přestala fungovat kanalizace, vytlačovalo se to do spodních bytů.“ Ty jsou teď neobyvatelné a i několik dalších bytů je vybydlených. Nedávno kvůli nezaplaceným účtům nefungovala ani elektřina a nešla voda, to se díky pomoci neziskového sdružení podařilo zajistit, i když například voda tu teče jen z jednoho kohoutku pro celý dům a lidé si ji domů nosí v kýblech. Starat se musejí i o teplo. „Lidi mají kamna, všude mají dost dřeva.“ Jan Bandy mě provádí jedním z prázdných bytů. Věří, že po menších opravách by se tu dalo zase dobře žít.
Jeho žena pracuje v průmyslové zóně u pásové linky, on je už řadu let bez výplaty. Funkce domovníka je neplacená. „Musí se hodně šetřit, když to dokážeme my, tak ostatní taky.“ Nějak zvlášť si ale nestěžuje, pochválit stihne ještě svého sedmiletého syna. „Dobře se učí, měl vyznamenání. Tohle je zrovna můj synek.“ Syn: „Pepík.“ Čím se bavíš odpoledne, když přijdeš ze školy? Syn: „Jím, chodím ven a hraju si s hračkami.“ Jsi tu spokojený, máš tu kamarády? Syn: „Ne.“ V ghettu se teď Pepík potuluje už často sám. Před třemi měsíci totiž úřady přikázaly, že se lidé odtud musí vystěhovat. Někteří uposlechli a odešli hlavně do ubytoven, jiní ale o ubytovnách nechtějí ani slyšet a jsou odhodláni zůstat, třeba jako Jan Bandy. Zde si můžete příspěvek poslechnout:
=[ Reportáž ]=
Novináři přispívají k negativnímu pohledu na Romy
Přispívají také čeští novináři k negativnímu pohledu na Romy? Pokud ano – co
by se s tím mělo dělat? Nejen o těchto otázkách diskutovali tento týden
studenti na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Debata, která se
zabývala vlivem médií na obraz Romů ve společnosti, byla součástí tzv.
Romského týdne. Za jeho organizací stojí Pražská univerzitní skupina Amnesty
International. Více už Tomáš Bystrý.
„Iniciovala jsem vznik kvůli tomu, že studuji na Pedagogické fakultě a ¬častokrát se tam setkávám s takovým názorem, až bych řekla, na vysokoškolského studenta nepromyšleným. Například dokumenty, které čtou pedagogové, vyzývají k tomu, aby byli tolerantní k různým kulturám, a potom slyšíte takové hlášky od budoucích učitelů, jako, 'tak ať si zajedou do Chomutova, tam uvidí, že nebudou mít tenhle názor. ' Člověka tohle šíleně šokuje, a proto jsem si myslela, že toto téma je na Pedagogické fakultě důležité, protože je tam spousta lidí, kteří se budou setkávat s romskými žáky.“ Říká autorka myšlenky pořádání Romského týdne na nejstarší české univerzitě Karolína Chloubová z pražské univerzitní skupiny Amnesty International. Ta funguje už druhým rokem a snaží se upozorňovat na porušování lidských práv ve světě. Ačkoliv původně organizátoři směřovali Romský týden na studenty Pedagogické fakulty, druhý ročník akce se nevěnoval pouze inkluzivnímu vzdělávání, ale také vlivu médií na obraz Romů ve společnosti, o něm se debatovalo na Fakultě sociálních věd, kde se studují také mediální obory. „To jsou lidi, kteří budou pravděpodobně v budoucnosti v médiích psát nebo rozhodovat o tom, co se bude psát, a přijde mi zásadní a důležité upozornit lidi, kteří budou v budoucnosti na vysokých pozicích a budou o něčem rozhodovat, na to, že tohle téma tady je a že je problematické a že by měli přemýšlet a dvakrát měřit, a až pak napsat článek.“ Říká David Hájek z Pražské univerzitní skupiny Amnesty international. Ta na debatu původně chtěla pozvat šéfredaktora Mladé fronty DNES Roberta Čásenského, ten se ale nakonec omluvil a poslal za sebe Patrika Bangu, administrátora blogu na serveru idnes.cz. „Byli jsme trošku zklamaní, že to není šéfredaktor, protože si myslíme, že to je ten člověk, který o něčem rozhoduje. Myslím si, že systémově by to bylo zajímavější s někým z manažerské pozice než přímo s redaktorem. Na druhou stranu, redaktor si může dovolit mluvit více otevřeně, protože nezastupuje přímo vedení, takže jsme se dozvěděli konkrétnější informace o tom, jak funguje samotné psaní článků nebo následná práce s debatou pod články.“ To rozkryl právě jeden z panelistů Patrik Banga. Kromě toho mluvil i o tom, jak je složité dostat do médií pozitivní příklady Romů, těch, kteří se dokázali prosadit v nejrůznějších oborech: „Při debatě jsem hovořil například o Pavlovi Berkym, který měl velký mezinárodní úspěch v Brně. Média o tom nepsala, a to si myslím, že je taky úplně špatně, protože máme spoustu dobrých vzorů, které by zasloužily medializaci, aby nepanoval stereotyp, že Rom rovná se nepřizpůsobivý Rom, rovná se někdo, kdo nic nedokázal. Máme tady opravdu novou generaci mladých lidí, kteří jsou úplně normální, úspěšní, funkční, jako všichni ostatní.“ Zde si můžete příspěvek poslechnout:
=[ Reportáž ]=
Den romského jazyka v Olomouci přilákal řadu návštěvníků
Romský jazyk, zvyky a kulturu si tento týden připomněli v Olomouci. Den
romského jazyka zorganizovalo Středisko Khamoro pro etnické menšiny Charity
Olomouc, ve spolupráci s Filozofickou fakultou Univerzity Palackého. Na
nádvoří olomoucké Zbrojnice zněly romské písně, tančilo a slavilo se. A
přišli nejen Romové. Akce přilákala studeny i mnoho kolemjdoucích. Více už
nám řekne Radka Kvasničková.
„Lidé se o nás dozvědí, poznají naši kulturu, co všechno děláme pro rodiny, děti, takže je to moc dobré.“ Co romský jazyk a mladá generace? Mluví hodně nebo už se to vytrácí? „Staří Romové mluví mezi sebou hodně romsky, ale mezi mladou generací už jenom málo. Rozumějí, ale neumějí mluvit. Je to škoda, ale co se nadělá.“ „Já jsem manžel. Šaraj, Antonín.“ Máte rád romský jazyk? „Mám, protože jsem taky Rom.“ Učili jste svoje děti romštinu?
Pavlína Šarajová: „Děti rozumějí, ale neumějí romsky mluvit.“ A co romské písničky? „Romské písničky zpíváme pořád, tancujeme, zpíváme, to máme v krvi, už od dětství, takže ano, to máme moc rádi.“ Teď právě tančí romské děti a obecenstvu se jejich dynamické představení velmi líbí. Paní Sónsíová, Vy cvičíte s těmi dětmi. Trénujete je? Paní Sónsíová: „Jo, ještě musím jít na sambu. Hned se vám budu věnovat… Převlékáte sukýnku… „Je zima, to víte, nemůžou se do těch živůtku převléct.“ Moc pěkně tančíš, jak se jmenuješ? „Kristýna.“ A baví tě to, Kristýnko? „Jo, hodně.“ Paní Sónsíová: „Pojď taky říct, jak se jmenuješ...“ „Adélka.“ Paní Sónsíová: „Od třech roků tančí.“ Moc pěkné… Právě je pauza a já jdu za kapelou, která dnes hraje. Zpěváka a baskytaristy Martina Gábora se ptám, jaké vlastně hrajete písně? „Bereme je od jiných skupin, ale někdy složíme i sami svoje písničky.“ Baví Vás romská hudba? „Ano, až moc.“ A Vy Martine, mluvíte romsky? „No, trošičku.“ Ptám se, protože tady si starší lidé, ne snad přímo stěžovali, ale říkali, že ten jazyk tak trošku mizí, že mladší generace už tak nemluví jako ti starší. Je to taky tak u Vás? „No, ano je to pravda. Mladší spíš spolu chodí ven a nebudou se přece venku bavit romsky, ale starší generace mluví už tak romsky mezi sebou, jsou zvyklí.“ Ale asi rozumíte, že? „Ano, Samozřejmě.“ Den romského jazyka se v Olomouci vydařil a všichni se už těší, že se uvidí opět za rok. Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Za chvíli bude 21 hodin, O Roma vakeren s datem 17. listopadu už patří minulosti. Naladit si nás můžete ale opět v sobotu po 20. hodině na vlnách Radiožurnálu a najdete nás také na internetové adrese www.romove.cz. Klidný večer vám přeje Jaroslav Sezemský. Copyright © Radio Praha, 1996 - 2003 |