Verze pro tisk: Romské vysílání "O Roma vakeren"

Pořad "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří" pravidelně připravuje romská redakce Českého rozhlasu.

Na těchto stránkách přinášíme textovou a zvukovou verzi pořadu, který se vysílá na okruhu Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu každou sobotu od 20 do 21 hodin.

"O Roma vakeren" se vysílá také v regionech, na VKV (FM) regionálních studií si pořad pro daný region můžete naladit vždy v úterý a ve čtvrtek od 19:45 do 20:00 hodin.

Dnes se podíváme na Britské velvyslanectví, které tento týden uspořádalo společně s dalšími partnery konferenci „Roma positive: romské vzory a obraz Romů v médiích“. Zrekapitulujeme hlavní líčení mačetového útoku v Novém Boru. Navštívíme zcela zaplněném Rudolfinu, kde v neděli zaznělo Requiem za Osvětim, a samozřejmě nezapomeneme ani na romskou hudbu, která vám určitě zpříjemní dnešní O Roma vakeren.

Bacht tumenge savorenge so šunen amaro romano vakeriben. Adadžives tumenge povakerela Orhan Galjus palo media, šunene a nevipena palo sudos andre than Nový Bor. Ačhen amenca.

Poslech celého pořadu v mp3

Britské velvyslanectví tento týden uspořádalo společně s dalšími partnery konferenci „Roma positive: romské vzory a obraz Romů v médiích“. Své životní příběhy a názory tu představili Romové, kteří mohou sloužit pro mladé lidi jako pozitivní vzory. Působí například v neziskových organizacích nebo v médiích v různých zemích Evropy. Dalším tématem byl obraz Romů ve sdělovacích prostředcích.

V roli moderátora vystoupil Orhan Galjus, romský novinář žijící v Holandsku, který vyprávěl zajímavý příběh o svém vlastním vzoru, jímž se mu stal jeho strýc. Iveta Demeterová se ho zeptala, co si myslí o titulcích, které v souvislosti s Romy jsou často negativní sdělením a stává se, že informace není podložená pravdivou skutečností.

„Pro mě je objektivita velmi důležitá. Stejně klíčová je i vyváženost situací. Nesouhlasím s takzvanou manipulativní novinařinou, ani s negativní selekcí zpráv. Novináři, kteří nejsou v souvislosti s informováním o Romech objektivní, ti se řídí pravidlem, že špatná zpráva je dobrá zpráva. Určitě se jedná o jednu z metod, se kterou média pracují. Když ale já osobně připravuji zpravodajství, je pro mne klíčová pravda. To je ten počátek, ze kterého vycházím v každém případě.“

„Já si tuto dráhu nezvolil, spíše se to nějak v mém životě přihodilo.“

„Jejich společenský vliv může být skutečně velký. Existuje neviditelná válka mezi námi Romy a většinovou společností. Romské vzory jsou v první linii a bojují za naše práva, za naše místo ve světě. Říkám ve světě, protože moje rodina je v Austrálii, Latinské Americe, atd. Opravdu ale věřím tomu, že romské vzory by měly být v první linii.“

Irena Biháriová na konferenci Roma positive (Foto: Jana Šustová)

Na konferenci vystoupila slovenská právnička Irena Biháriová ze sdružení Lidé proti rasismu. Hovořila o své zkušenosti, kdy se někteří úspěšní Romové raději vzdají své identity, popírají svůj romský původ a společně s majoritou nadávají na ostatní Romy. A to jen aby bílé většině ukázali, že si jich může vážit. I Ireny Biháriové jsem se zeptala, co si myslí o romských vzorech:

„Já tomuto konceptu fandím a jsem proto, aby byl mainstreamizován a zviditelňován. Na druhé straně by nebylo úplně šťastné, kdybychom pozitivní romský vzor adresovali směrem do romských komunit, které žijí v sociálním vyloučení. To totiž vydává sekundární poselství ve smyslu ‚Vidíte, pokud se budete takhle snažit, tak i vy můžete být lékařem či bankovní úřednicí.‘ A přitom to tak doopravdy není, protože některé skupiny Romů žijí v sociálním vyloučení dekády let - na periferii společnosti, bez základní infrastruktury. Rodí se zde generace dětí, které nikdy neviděly splachovací záchod, pracujícího rodiče. Zkrátka jim vyprávět o tom, že mohou být lékaři, je vskutku příliš romantické a naivní. Na tuto skupinu Romů je zapotřebí směřovat úplně jiný typ opatření aktivní státní pomoci než budování amerického snu. Naše sdružení se spíše snaží tlumočit poselství pozitivních romských vzorů širší veřejnosti, aby si uvědomila, že i takoví Romové ve slovenské společnosti existují a že to není žádná světlá výjimka.“

Pět mladíků stanulo před libereckým soudem. Zpovídají se z loňského mačetového útoku v Novém Boru na Českolipsku, při kterém byli těžce zraněni tři hosté pivního baru. Jak připomíná redaktorka Ivana Bernáthová, tato událost vyvolala vlnu nepokojů na severu Čech. Klid nebyl ani v soudní budově.

Obhájkyně Klára Samková vede jednoho z obviněných (Foto: ČTK)

„Můj syn je moc hodný, on nikomu nic neudělal,“ utírala si slzy matka jednoho z obžalovaných, která si neumí vysvětlit, proč k mačetovému útoku došlo. Do soudní síně ale nakonec nemohla:

„Hlavní líčení je vedeno v řízení proti mladistvému. Ze zákona je hlavní líčení neveřejné,“ oznámila u zavřených dveří soudní síně soudkyně Eva Drahotová. Obhájkyně obžalovaných, Klára Samková, původně měla pro veřejné projednávání kauzy souhlas mladistvých. Ji i její klienty ale vyděsila mimořádná bezpečnostní opatření:

„V jednací síni se nachází šest zakuklených ozbrojenců v neprůstřelných vestách.“

Podle předsedkyně okresního soudu Ivany Šoljakové je ale přítomnost policie nezbytná:

„Samozřejmě se dá očekávat, že kauza bude emocionálně vypjatá. Jedná se o sledovanou věc. Koordinovali jsme služby s velením justiční stráže i s policií.“

Čtyři obžalovaní se zpovídají z trestného činu pokusu o vraždu a hrozí jim výjimečný trest. Pátý mladík čelí obžalobě z výtržnictví a těžkého ublížení na zdraví s maximální trestní sazbou dvanáct let. Obhájkyně Klára Samková zaměřila svou obhajobu proti této právní kvalifikaci:

„Podle mého názoru byla překvalifikace naprosto účelová proto, aby se obvinění nemohli dostat z vazby.“

„Soud samozřejmě posuzuje vinu podle důkazů, takže podle nich zvolí právní kvalifikaci.“

Kromě jednoho z obžalovaných všichni využili své právo u soudu nevypovídat. Hovořili ale zranění muži:

„Já jsem si šel koupit cigarety, dát si pivo a v tu chvíli se to tam strhlo.“

„To bylo tak strašně rychlý, že si ani nedokážete představit, jaký to byl mumraj.“

Muž byl zraněn na hlavě i na nohou. Tvrdí, že s údajnými útočníky spory neměl.

„Znám je jen podle vidění a nikdy jsem s nimi žádné problémy neměl.“

Jeden z důvěrníků, kterého si obžalovaní vzali sebou do soudní síně, ale říká:

„To je vlastně bývalý skin z Nového Boru. Sám se přiznal k tomu, že už v minulosti měl s Cikánama problémy. Teď ani sám neví a nemůže dosvědčit, jestli to vůbec mačeta byla.“

Podle obžaloby napadaní předcházel konflikt mezi servírkou a dvěma romskými mladíky, kteří si chtěli zahrát na automatech. Žena prý chtěla vidět jejich občanské průkazy. Mladíci ji pak údajně začali vulgárně urážet. Hosté se jí zastali a vyvedli je. Jeden host prý také jednoho z Romů udeřil. Romové se údajně krátce poté do baru vrátili s posilou a hosty napadli. Sestra jednoho z obžalovaných ale říká, že jejího bratra, který šel do baru, jenom zajímalo, proč někdo napadl jeho syna.

„Přišel a začal se ptát, co se stalo s jeho klukem, proč dostal. No a nějaký chlap u baru na něj vystartoval - tak mu dal facku.“

„Můžete vidět i kamerový záznam, jak tam šel v teplákách, tričku a že neměl v ruce nic.“

A tak se stále neví, jak se mačety v baru objevily. Možná, že leccos ukážou záběry kamer z baru, říká soudkyně Eva Drahotová:

„Problém je v tom, že zařízení nemá úplně luxusní kamery. Mají je jen na určité úrovni. Pak je samozřejmě těžké z toho vytvořit nějaký důkaz.“

Soudní jednání s pěticí obžalovaných bude i nadále pokračovat a my vám o něm opět přineseme podrobnější informace.

Pražské Rudolfinum zažilo v neděli něco nebývalého – zaznělo tam Requiem za Osvětim, které napsal romský skladatel a zahrál romský symfonický orchestr pod taktovkou romského dirigenta. A vůbec poprvé v naší nejprestižnější koncertní síni vystoupila romská sólistka. Na místě byla Jana Šustová.

Requiem za Osvětim v pražském Rudolfinu (Foto: Jana Šustová)

Autorem devadesátiminutového Requiem za Osvětim je romský hudebník Roger Moreno Rathgeb, který pochází ze Švýcarska a žije v Nizozemsku. Co ho k této myšlence vlastně přivedlo?

„Dostal jsem ten nápad v roce 1998 při své první návštěvě Osvětimi. Když jsem tam viděl ten horor, řekl jsem si, že je to ostuda, že lidé dodnes vedou náboženské války, nerozumí si navzájem a že mezi národy a náboženstvími není tolerance. A rozhodl jsem se, že chci vytvořit živý pomník pro všechny oběti, které tam zemřely, protože všichni tam byli ve stejné bídě, všichni měli stejný strach, všichni stejně hladověli a dostávali stejné rány, všichni museli podstoupit stejnou cestu do plynových komor, ať už byli Židé, Romové, Sintové, Češi Poláci nebo jiní. A proto jsem chtěl vytvořit živý památník pro všechny oběti.“

Roger Moreno Rathgeb (Foto: Archiv Slovo 21)

Cesta od tohoto rozhodnutí ke konečnému napsání Requiem za Osvětim však rozhodně nebyla přímá a jednoduchá.

„V roce 1998 jsem po své první návštěvě jel zpět domů, začal jsem pracovat ale přibližně po pěti – šesti měsících byla najednou moje inspirace pryč, byl jsem bez nápadů. Myslel jsem si, že asi musím zpátky do Osvětimi, že tak snad zase získám inspiraci. V roce 1999 jsem tam jel znovu, ale to byla bohužel chyba, protože tam se to všechno nějak zhroutilo. Prožil jsem tam úplný šok a sedm let jsem pak na tom nepracoval.“

Nakonec však dílo přeci jen spatřilo světlo světa. Roger Moreno Rathgeb vypráví, co k tomu bylo impulzem.

„V roce 2006 jsem v Nizozemsku spolupracoval na jednom dokumentárním filmu, ve kterém je mimo jiné i jeden rozhovor, v němž vyprávím o této práci. A tento film viděl pan Albert Siebelink, což je ředitel romského festivalu v nizozemském Tilburku. Zavolal mi a ptal se: ‚Rogere, jak jsi na tom, je to rekviem hotové?‘ Já jsem řekl: ‚Ne, pořád ještě ne.‘ A on na to: ‚Pomůže Ti, když Ti slíbím, že se postarám o to, aby se to hrálo v různých evropských městech – budeš to pak moci dokončit?‘ Odpověděl jsem: ‚Tak to budu muset dokončit! Musím zase pracovat.‘ Možná jsem potřeboval právě tento podnět. Od té doby jsem znovu začal skládat a trvalo to ještě tři roky, než to bylo úplně dokončeno.“

Roger Moreno Rathgeb je stejně jako mnoho jiných romských hudebníků samouk. Postupně však začal používat notaci a skládat. A co na jeho Requiem za Osvětim říkají lidé studovaní? Slovo má profesorka z konzervatoře Daniela Tudorová, která pochází z Rumunska a od roku 1994 žije a pracuje ve Španělsku. V Requiem za Osvětim vystupuje jako houslistka Romského filharmonického orchestru.

„Složil to úplně excelentně. Hudba je citlivá, krásná, můžu o ní říct jen samá dobrá slova. Je tam velmi dobrá rovnováha mezi orchestrem, pěveckým sborem a formu, kterou skladatel dal requiem. Výtečné! Je to opravdu výsledek práce talentovaného člověka. Ten nápad se mi velmi líbil a jsem hrdá, že tady mohu být.“

Romský filharmonický orchestr má sídlo ve Frankfurtu nad Mohanem a jeho členové pocházejí z Maďarska, Německa, Rumunska, Rakouska, Kosova a dalších zemí. Prvního klarinetisty Josefa Balogha, který pochází z Maďarska a pracuje v Německu, jsem se zeptala, zda jsou všichni členové orchestru Romové:

„Ano, většinou ano. Ale máme problém u některých specifických nástrojů, které nejsou mezi Romy v módě, například hoboj nebo fagot, takové hudebníky není možné najít. Ale většina z nich, asi 90 – 95 %, jsou Romové. Orchestr je super a jsem moc šťastný, že mohu znovu hrát v orchestru s tak vysokou úrovní a velmi si to užívám.“

V základní škole s mateřskou školkou v Šarišských Michalanech dochází k segregaci romských žáků. V odvolacím řízení to potvrdil Krajský soud v Prešově. Podle rozsudku se škola dopustila diskriminace a protiprávního jednání tím, že vytvořila romské třídy. Rozsudek je právoplatný a není možné se odvolat. Více už nám řekne Miroslav Strelec.

Základní škola s mateřskou školkou v Šarišských Michalanech (Foto: Vojtěch Berger)

Umísťováním romských dětí do samostatných tříd škola porušila zásadu stejného zacházení a dopustila se tak diskriminace romských dětí z důvodu jejich etnické příslušnosti. Mluvčí krajského soudu v Prešově Michal Drimák:

„Bylo prokázáno, že docházelo k segregaci žáků. Vytvářely se nejen čistě romské třídy, ale žáci rovněž byli na samostatných poschodích. Mohl se tím sice sledovat legitimní cíl, avšak nepředstavuje to proporcionální řešení problému. Obžalovaná strana je povinná vykonat nápravu od příštího školního roku.“

K rozdělení tříd mělo dojít před více než třemi roky. Důvodem bylo to, že u romských žáků chyběla hlavně domácí příprava a neměli dostatečně osvojené hygienické návyky.

„Obžalovaný se dopustil diskriminace romských dětí z důvodu jejich etnické příslušnosti a porušil zásadu stejného zacházení.“

Zřizovatelem školy je obec Šarišské Michaľany. Pokračuje její starosta Vincent Lešo:

„Základní škola nemá romské třídy. Má pouze třídy pro žáky ze sociálně znevýhodněného prostředí. To senát operoval se slovem ‚romský‘. Slovensko by si mělo položit otázku vycházející z verdiktu soudu, a to jaká bude vzdělanostní úroveň našich budoucích žáků.“

Starostovi v procesu chyběla odborná stanoviska pracovníků školského úřadu, inspekce a rezortního ministerstva.

„Já jsem tu kromě pana ředitele žádného pedagoga neviděl, a to se přitom vyjadřujeme k věcem čistě pedagogickým.“

Ve škole se po verdiktu obávají odlivu dětí z majoritního prostředí a jejich odchodu na vzdělávací instituce v okolí. Ze 425 žáků školy je 267 dětí ze sociálně znevýhodněného prostředí. Většina z nich pochází z romské osady Ostrovany. Ředitel školy, Jaroslav Valaštiak, byl po vyhlášení rozsudku zklamaný. Uvedl, že škola bude hledat možnosti, jak věci vyřešit. Jaké to ale bude mít následky, v tuto chvíli nedokáže odhadnout:

„Může se stát, že v Šarišských Michaľanech nebude škola pro děti, které se tam narodily, žijí tam a vyrůstají, ale bude tam škola pro děti, které dochází z Ostrova.“

Na Slovensku jde vůbec o první soudní rozhodnutí týkající se segregace romských dětí ve vzdělávání. Žalobcem v soudním sporu byla nevládní organizace Poradna pro občanská a lidská práva. Její koordinátorka, Vanda Durbáková, je přesvědčená, že rozhodnutí soudu je plně v souladu s mezinárodními standardy na ochranu lidských práv. Myslí si, že škola musí usilovat o rozvíjení inkluzívního vzdělávání jako protikladu k existující segregaci.

„Myslíme si, že je to historicky významné rozhodnutí soudu, které může nastartovat změny v naší společnosti směrem k rovnocennému vzdělávání každého dítěte.“

Pro soud, podle jeho mluvčího Michala Drimáka, není určující, jestli s přesunem žáků do smíšených tříd budou jejich rodiče souhlasit, protože často jde o lidi bez vzdělání, kteří nedokážou docenit práva dětí. Vlastní návrh řešení celé situace představil poslanec slovenského parlamentu Štefan Kužma:

„Řešení, kterému se z mého pohledu v žádném případě nevyhneme, je postavení školy přímo v Ostrovanech. Tak prudce tam roste počet dětí v povinném školním věku, takže dřív nebo později to budeme muset udělat.“

Osada v Ostrovanech se za poslední roky zvětšila z 500 na 1000 obyvatel, z toho polovině je do 15 let. V osadě v minulosti základní škola fungovala. Začátkem 80. let ale byla zrušena.

Závěrem dnešního O Roma vakeren vám ještě představíme zajímavého člověka. Bylo mu necelých dvacet let, kdy začal studovat vysokou školu a založil vlastní firmu. Dnes šestadvacetiletého Martina Bajgera znají v Trmicích zdaleka nejen Romové. Pochází totiž z rodiny, která se občansky i politicky angažuje už řadu let. Matka Eva Bajgerová tam působila jako poradkyně městského úřadu, později byla romskou koordinátorkou pro Ústecký kraj a založila trmické romské sdružení Romano jasnica. Jak potvrdil Tomáši Bystrému, mladý muž chce jít ve šlépějích své matky.

„Strašně moc mě motivovala moje máma. Hlavně mi říkala, že když budu chodit do školy, budu vydělávat peníze a nebudu dělat těžkou práci. V opačném případě budu kopat. Vzdělání bylo zkrátka na prvním místě.“

A to přineslo i své ovoce. Martin se už ve třetí třídě dostal na výběrovou jazykovou školu. Později studoval obchodní akademii a po maturitě své studium završil získáním bakalářského titulu na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně, kde studoval obchod a management.

„Škola mi dala do života strašně moc. Mám stavební firmu a pro management firmy využívám hodně z teorie, kterou jsem získal ve škole. Firmu jsem založil v době, kdy jsem nastupoval do prváku vysoké školy. Takže od 19 let podnikám.“

Kromě podnikání ve stavebnictví se ale také věnuje práci v neziskovém sektoru, především pak v občanském sdružení Romano jasnica, které v Trmicích funguje už čtrnáctým rokem. Tehdy jej založila Martinova matka. Zaměřuje se především na volnočasové aktivity dětí a mládeže.

„Máme nízkoprahový klub M. C. Zefyríno, kde mají lidé možnost doučování, přístupu na internet, mohou pracovat na počítači, připravovat se do školy. Tady v Trmicích je nás víc, co vystudovali vysokou školu, proto má-li někdo nějaký problém, pomáháme mladším a motivujeme je k tomu, aby byli stejní jako my. Trmice mají 3 tisíce obyvatel, z toho je 800 Romů. My starousedlíci, kteří tu žijeme po několik generací, jsme mezi komunitu začlenění. Teď je tu ale dost přistěhovalců ze Slovenska a z okolních měst a s nimi se musí pracovat, aby problémy nebyly. Například drogy. To asi nejsme schopní ovlivnit, ale snažíme se pro ty lidi něco dělat, aby měli koníčka a aby děti měly vzdělání. Aby nevyšly základní školu a nezůstaly doma.“

Martin Bajger je právě čerstvým otcem. Syna chce vychovávat ve stejném duchu, jako jej kdysi vychovávala jeho matka. Doufá, že syn po něm zdědí i cit pro hudbu.

„Hraji od pěti let, chodil jsem do hudební školy Evy Randové v Ústí nad Labem. Aktivním muzikantem jsem byl v době od patnácti do dvaceti let. Pak jsem kvůli studiu a nedostatku času, i kvůli práci, polevoval. Pořád ale mám radost, když si můžu zahrát. Po svých dětech budu samozřejmě vyžadovat, aby taky byly muzikanty. To je to nejhezčí, když se rodina sejde, děti nám hrají a my můžeme posedět a bavit se.“

O Roma vakeren vám přeje krásný večer anebo dobrou noc. Naladit si nás můžete ale opět v sobotu po 20. hodině na vlnách Radiožurnálu a najdete nás také na internetové adrese www.romove.cz.

Šunaha pes pro aver kurko kana tumenge anaha aver nevipena. Ma bisteren - amenca pes dodžanena butheder. Mangav tumenge lači rati the šukar kurkeskero džives. Aven saste the bachtale. The žutimmnel tumen o Del

Klidný večer vám přeje Iveta Demeterová.