Verze pro tisk: Romské vysílání "O Roma vakeren"

Pořad "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří" pravidelně připravuje romská redakce Českého rozhlasu.

Na těchto stránkách přinášíme textovou a zvukovou verzi pořadu, který se vysílá na okruhu Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu každou sobotu od 20 do 21 hodin.

"O Roma vakeren" se vysílá také v regionech, na VKV (FM) regionálních studií si pořad pro daný region můžete naladit vždy v úterý a ve čtvrtek od 19:45 do 20:00 hodin.

Vítáme Vás u pravidelného pořadu "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří".

Dnes vám představíme jednu cateringovou firmu, která se hlásí k rovnému zacházení se svými pracovníky – a to bez ohledu na jejich etnický původ. Nabídneme profil někdejšího učitele angličtiny – dnes romského aktivisty Stanislava Daniela. A řeč bude i o zítřejší české premiéře Requiem za Osvětim, které zazní v pražském Rudolfinu.

Bacht tumenge savorenge so šunen amaro romano vakeriben. Adžives tumenge anaha nevipena andl o romano dživipen.

Akana imar amare romane giľa.

Poslech celého pořadu v mp3

Ethnic Friendly zaměstnavatel je značka, o které jste v našem vysílání určitě slyšeli. Uděluje ji sdružení IQ Roma servis nejrůznějším firmám. Jednou z nich je i malá cateringová firma J+J školní jídelny, která vyrábí a distribuuje hotová teplá i chlazená jídla. A jak se dozvíme od redaktorky Jany Šustové, dbá nejen na kvalitu a chuť pokrmů, ale i na své zaměstnance.

Ředitel firmy J+J školní jídelny Petr Kotál (vpravo) přebírá ocenění od Vladimíra Špidli (Foto: Jana Šustová)

Certifikát Ethnic Friendly zaměstnavatel mohou získat organizace, které ve své personální praxi uplatňují princip rovného zacházení s lidmi odlišného etnického původu. Toto ocenění se uděluje od roku 2007 a dosud ho získalo 56 zaměstnavatelů. Oceněná firma či společnost tím například získává právo používat na svých materiálech logo projektu, kterým je kruh s černobílou postavou podobnou figurce ze hry Člověče, nezlob se. Jednou ze sedmi společností, které certifikát Ethnic Friendly zaměstnavatel získaly v říjnu, je firma J+J školní jídelny. Ta provozuje čtyři školní jídelny, z nichž jedna sídlí v centru Prahy a další tři v Říčanech. Slovo má ředitel Petr Kotál.

„V současné době máme asi padesát zaměstnanců a z rozdílných etnik máme v současnosti zaměstnance dva. Máme třeba ale také hluchoněmého kuchaře a v průběhu času zaměstnáváme samozřejmě i víc lidí z etnických menšin.“

Co se týče zkušenosti s pracovníky romského původu, ředitel Petr Kotál uvádí:

„Jak říkám, kdo chce pracovat, tak si u nás určitě svou pozici najde, máme šikovné lidi a máme s nimi dobré zkušenosti

Slavnostního přebírání certifikátu Ethnic Friendly zaměstnavatel se za společnost J+J školní jídelny zúčastnila i paní Mitáčková. A protože je Romka, zeptala jsem se na její cestu k této práci.

„Dostala jsem se k této práci přes známou, práce mě baví, je tam slušný kolektiv, hodný pan ředitel, jsem tam spokojená.“

„Pomáhám v kuchyni při vaření, co je potřeba. Je to taková kolektivní práce.“

„Ze začátku ano. Dříve jsem pracovala v Berouně, kde jsme bydleli, ale když jsme se přestěhovali do Prahy, bylo těžké najít práci, proto jsem to měla přes tu známou, která mě dostala sem k panu Kotálovi a už tam pracuji čtvrtým rokem.“

Mluvila jste o těžkostech při hledání práce – setkala jste se někdy s diskriminací?

„Ano, setkala jsem se s ní. Třeba mi řekli, že přijmou pracovníky, ale Romy ne. Setkala jsem s tím. Bylo to dost časté, měli s tím potíže i moje děti. Ale nakonec jsme se do té práce dostali.“

„Moje dcera je vyučená, synové jsou také vyučení. Dcera je vyučená kuchařka a také pracovala u pana Kotála, teď je na mateřské dovolené. K práci se nakonec dostali dobře, takže jsme spokojení. Nakonec jsme tak nějak tu krizi překonali, kdy nás nechtěli vzít, ale dostali jsme se k práci, jsme spokojení.“

„Ano, přímo s ním pracujeme, je to šikovný kuchař. I si rozumíme, protože se naučil krásně odezírat, takže si v té práci rozumíme, je to dobrý kuchař.“

Někdy mohou být v práci problémy s diskriminací nejen ze strany šéfů, ale i ze strany kolegů – jak to vypadá ve Vaší firmě?

„V této firmě toto není, všichni si rozumíme a žádná diskriminace tam není – aspoň nepociťujeme, že by tam byla.“

Ačkoliv mu je čerstvých dvaatřicet, životopis rodáka ze slovenské Skalice Stanislava Daniela je plný pracovních zkušeností. Už ve dvaceti učil angličtinu na jedné soukromé střední škole, později působil na ministerstvu zdravotnictví Slovenska nebo Evropském centru pro práva Romů. Teď tráví většinu času v Budapešti, působí totiž v tamním Romském vzdělávacím fondu. To například nabízí stipendia i pro romské vysokoškolské studenty z Česka. K mikrofonu ho pozval Tomáš Bystrý.

„Vyrůstal jsem v prostředí, které dodnes patří mezi ekonomicky nejrozvinutější částí Slovenska, ale zároveň byla ta moje rodná Skalica jedním z míst, kde byla nejvíc rozvinutá nově vznikající neonacistická scéna. To mě určitým způsobem poznamenalo v dětství, že jsem byl nucený řešit svou odlišnost. Jednoduše jsem to asi nikdy neměl potřebu skrývat, zároveň jsem se ani nesnažil svoje romství, řekl bych, ‘prodat‘.“

Na střední škole byl Stanislav jediný Rom. V té době zrovna sílily protiromské nálady. Mladý středoškolák si ale tehdy nechtěl připouštět, že i on je součást skupiny, která se čím dál častěji stávala terčem neonacistů a extremistických hnutí. Po maturitě ho bavila hlavně jeho práce – učení angličtiny na střední škole.

„Byla to velmi zajímavá zkušenost právě i proto, že mi bylo 19 let. Studenti stejně staří jako já, nebo jen o rok mladší, anebo o rok starší, mě oslovovali ‚pane profesore‘, což pro mě bylo velmi vtipné. Pro mnohé jsem byl jednoduše nějaký cizinec. Asi jsem nebyl vnímaný jako mladý Rom z vedlejšího města, to tam nejspíš nebylo. A je to určitě jen další signál toho, že společnost jednoduše není připravená na to, aby mladý Rom mohl učit mladé ne-Romy angličtinu.“

Pak si ale mladý učitel uvědomil, že by raději než vzdělávat ostatní, vzdělával dál sám sebe. I když měl v té době státní zkoušku z angličtiny, studium na vysoké škole bylo teprve před ním. Nakonec se rozhodl pro Katedru romské kultury na Univerzitě Konstantina Filozofa v Nitře. V té době nastal onen zlom, kdy se Stanislav Daniel začal zajímat o práva Romů.

„Po dobu studia jsem se účastnil různých vzdělávacích aktivit, poznával jsem různé nové lidi. Využil jsem možností stáží, byl jsem na stáži v Radě Evropy ve Štrasburku, pracoval jsem na poloviční úvazek na úřadu vlády, následně jsem byl i na stáži v Evropském centru pro práva Romů v Budapešti, čili tyto možnosti jsem celkem úspěšně využíval. Ale po tom všem, když jsem úspěšně ukončil studium na vysoké škole, mě to táhlo nejvíc do terénu a napadlo mě, že možná by bylo úplně nejlepší přestěhovat se někam do osady, anebo blízko osady, a začít tam konkrétně pracovat a zkusit tam dělat právě i sociální práci, které jsem se věnoval, zavést komunitní organizování a zkusit v realitě změnit život nějakých lidí.“

A to se mu nakonec povedlo. Pracoval s romskou komunitou na východním Slovensku. Zkušenosti, které získal v terénu, dnes využívá při práci v romském vzdělávacím centru, které se snaží zejména odstranit segregaci romských dětí ve školství.

„Problémem v Česku je poměrně velké zastoupení romských dětí ve speciálních vzdělávacích programech s redukovanými osnovami. V zemích více na Balkáně je problém spíše se samostatnými romskými třídami a školami. Ideální model bohužel asi nikde neexistuje, samozřejmě jsou různé druhy naplnění jednotlivých inkluzivních principů. Smutné je, že v mnohých zemích jsme úplně na začátku.“

Requeim za Osvětim – to je název skladby, která zítra zazní ve Dvořákově síni Rudolfina. Vůbec poprvé v Česku ji provede 75 romských hudebníků z Romské a Sinti filharmonie z Frankfurtu nad Mohanem. V rámci mezinárodního projektu byla skladba uvedena již v Amsterodamu a Tilburgu, po Pražanech ji vyslechnou také Maďaři a Poláci. Více Jitka Benešová.

Requiem za Osvětim v pražském Rudolfinu (Foto: Jana Šustová)

Requiem za Osvětim je typický mezinárodní projekt. Jeho cílem je připomenout všechny oběti holocaustu, nejen z řad Romů. Dílo mělo světovou premiéru letos v květnu v Amsterodamu. Po Tillburgu a Praze Requiem zazní 6. listopadu v Budapešti.

Tuzemští sólisté věnovali přípravě hodně času. Například stálý host opery Národního divadla – tenorista Martin Šrejma – zkoušel sám doma s klavírem. A nejen to.

Martin Šrejma: „Máme samozřejmě k dispozici pianistu, který s námi tuto věc připravuje, než se sejdeme u orchestru a s dirigentem. Mladík se jmenuje Tomáš Kačo. Práce s ním je velice příjemná.“

Cílem organizátorů je spojit různá etnika a národy a vytvořit pomník z hudby a slov…

„Dát dohromady amatéry s profesionály. Možná z tohoto důvodu jsem byl tedy osloven i já.“

V Rudolfinu se dále představí operní pěvci Jana Wallingerová, Martin Bárta a romská zpěvačka Pavlína Matiová – ji oslovil pořadatel.

Pavlína Matiová: „Organizace Slovo 21, která je partnerem tohoto projektu, oslovila paní profesorku Evu Zikmundovou, která mě čirou náhodou učila na konzervatoři. A oslovili ji, aby doporučila operní pěvce. Když se dozvěděla, že to je Requiem za romský holocaust, napadlo ji: Proč by to nemohla zpívat i Romka? Tak navrhla mě. A já ráda přijala.“

Pavlína bude zřejmě první českou Romkou zpívající ve Dvořákově síni.

Martin Šrejma: „Téma Osvětim asi nenechá nikoho chladným, a ačkoli v mé rodině naštěstí nikdo v Osvětimi nebyl ani nezemřel, těch lidí, co tam byli zmasakrováni… Byla to strašná událost.“

Sólisty doprovodí Kühnův smíšený sbor. Autentické texty pamětníků budou recitovat herečka Taťána Medvecká a romský herec David Tišer. Rezervace na koncert, kam je vstup volný, byly rozebrány už měsíc dopředu.

Doprovodné akce, například promítání dokumentárních filmů a výstavy, probíhají v Praze v Kulturním centru Židovského muzea.

V lednu to bude rok od vzniku Strany rovných příležitostí, kterou zakládali Štefan Tišer a Čeněk Růžička v návaznosti na nepokoje na Šluknovsku. Uskupení chce hájit nejen zájmy Romů, ale všech sociálně slabých vrstev. Usiluje především o větší pracovní možnosti pro lidi vedené na Úřadu práce, omezení hazardu a potírání projevů diskriminace. Iveta Demeterová mluvila s předsedou strany Štefanem Tišerem.

Štefan Tišer: „Jezdíme do Břeclavi. Udělali jsme tam pozitivní krok. Jedeme na Karlovarsko do Janova, do Budějovic, do Větřní... Kam je potřeba, tam jezdíme.“

Takže když jsou někde nepokoje, ohlášeny pochody… Obrací se na vás vedení města nebo samotní Romové?

„Samotní Romové, kteří nás zavolají. Třeba v Sokolově jsme jim pomohli, teď v Praze to samé. A kdekoli je jakákoliv akce, tak jsme tam nápomocni a jdeme.“

„Mladá, střední, starší. V ústřední radě máme zastoupené národnostní menšiny. Co je u nás gró, to je beztrestnost. Musejí mít čistý trestní rejstřík, bezúhonnost, aby na nás nikdo nepřišel s tím, že najdou nějakou špinavost na jakéhokoli člena, a to nechceme. Známe novináře, tak aby nás neosočovali.“

Místopředsedou Strany rovných příležitostí je Čeněk Růžička, který předsedá Výboru pro odškodnění romského holocaustu. Jeho snahou je, aby si lidé zachovávali své tradiční romské hodnoty, aby měli úctu jeden k druhému.

Čeněk Růžička: „Důležité je také to, že v předsednictvu jsou opravdu starší chlapi, starší Romové, kteří udržují tradice. To má svůj význam. My, ti další, kteří jsou mladší, hlídáme, aby si tradice udrželi, a snažíme se to dělat po celé republice, protože kam přijedeme, všude jsou nějaké problémy. A zjišťujeme, že Romové ustupují od své hrdosti, od své hrdosti na romské tradice, to nás hrozně moc pálí. Dokud tu hrdost, která v nás byla, nezískáme zpět, tak samozřejmě většinová společnost nás nebude brát vážně. My děláme tu úmornou, tichou práci, jezdíme do lokalit, nemusí nás tam ani pozvat. Jedeme třeba za něčím úplně jiným, ale po cestě víme, že je někde ghetto nebo někde bydlí větší skupina Romů. Stavíme se tam, je to otázka hodiny, stavíme se, s lidmi mluvíme, získáváme si jejich důvěru. Tu potřebujeme. Nutně potřebujeme důvěru obyčejných Romů v republice.“

Zejate, Vy spolupracujete s panem Čeňkěm Růžičkou, se Štefanem Tišerem, jezdíte s nimi po republice. Jak Vy vidíte jejich postavení? A jak Vy sám se mezi Romy cítíte?

Zejat: „Mezi Romy se cítím docela dobře, některé znám už od školy. Problémy s Romy jsem nikdy neměl. Neříkám samozřejmě, že se nenajdou mezi Romy špatní lidé, ti se najdou v každé komunitě, proto jsem rád, že vznikla tahle politická strana, a určitě něco takového bylo potřeba. Hodně to tady scházelo. Máme problém s tím, že i levicové strany se začínají strašně zaměřovat proti sociálně slabým lidem a proti Romům, a to je asi věc, která mě tady hodně, hodně mrzí, že politika začíná být strašně populistická i od levicových stran, což by vůbec být nemělo.“

Hilda Pášová – učitelka češtiny, moderátorka a redaktorka romského televizního vysílání i někdejší mluvčí Romské občanské iniciativy. Je ale také spisovatelkou a právě v tuto chvíli píše novou knihu. Hlavními hrdiny jsou členové její rozvětvené rodiny, kteří za 2. světové války žili na Slovensku a po válce odešli za prací do Čech. Jana Šustová nechala autorku zavzpomínat, jak se její rodiny dotkly válečné události.

Druhá světová válka zastihla rodinu Hildy Pášové v obci Vlčany. Ta se nachází mezi Galantou a Novými Zámky – tedy na území jižního Slovenska, které za války patřilo pod maďarskou správu. Právě tady děj připravované knihy začíná.

„Vystupuje v tom strašně moc lidí. Snažím se do toho začlenit i Maďary, kteří hodně zasáhli do života některých mých příbuzných. Ta jedna povídka detailně popisuje příběh mojí sestřenice, která jako mladá šestnáctiletá Romka byla strašně krásná a ve Vlčanech se do ní zamiloval moc bohatý Žid, který byl majitelem kina, mlýna, opravdu byl strašně bohatý, ale byl ženatý. Měli spolu románek a odjeli spolu do Budapešti. Takže takhle se prolíná ten život v Maďarsku v Budapešti, kde popisuji tento milostný příběh, kdy tento člověk už viděl, že to pro Židy vypadá moc špatně a chtěl, aby spolu odjeli do Ameriky. Jenže ona byla natolik fixovaná na svoji rodinu, byla zvyklá na to, že pořád měla kolem sebe svoji rodinu, svoje lidi, děti, tak s tím vůbec nesouhlasila, odkládala to na později s tím, že to ještě není tak špatné, až se tento člověk dostal do transportu a zahynul v koncentračním táboře. A ona těsně po válce zjistila, že čeká jeho dítě.“

Tematikou 2. světové války se Hilda Pášová zabývala už ve své literární prvotině, kterou napsala na popud zakladatelky české romistiky Mileny Hübschmannové. Její první povídka má název Žít se musí a vypráví následující příběh.

„Ti příbuzní ve Vlčanech si sami zhotovovali kryty hned u těch svých domečků. Jeden kryt byl hned na začátku osady a ten dostal přímý zásah dělostřeleckým granátem a celá rodina tam kompletně zahynula, asi 12 lidí, otec s matkou, všechny děti. Takže to byla velmi citelná rána, byla to moje teta, můj strýček a všichni bratranci a sestřenice. Takže to je obsahem té povídky Žít se musí. Jsou to věci, které se skutečně udály, slýchávala jsem je, o tom si povídali ti žijící příbuzní, kteří často vzpomínali na tyto události.“

Hilda Pášová přistupuje ke své nové knize velmi pečlivě, a tak je těžké říct, kdy dílo vyjde:

„Těžko to můžu odhadnout, protože právě s přibývajícím věkem jsem stále hůře mobilní a neumím si představit to hledání po archivech, kdy bych musela hledat hlavně záznamy na Slovensku. Nevím, kdy se tam dostanu, jestli mi to třeba v létě zdraví dovolí. Nebo bych to musela obejít, abych tato fakta nemusela používat, ale ono to dost dobře nejde, protože v tom ději to být musí. Úplně jiné podmínky měli třeba slovenští Romové, kteří byli vyhnáni z osad a bydleli většinou v lesích, což se vůbec netýkalo Romů právě třeba z toho jižního Slovenska, kde jsme i nadále bydleli v osadách. A vím, že i některé moje sestřenice jezdily docela volně do Budapešti za prací. Takže ty rozdíly byly obrovské a já bych potřebovala zjistit všechny ty souvislosti, jak to skutečně bylo, protože v těchto věcech nemůžu fantazírovat, to musí být fakta.“

Za malou chvíli už bude 21 hodin, O Roma vakeren Vám přeje krásný večer a naladit si nás můžete ale opět v sobotu po 20. hodině na vlnách Radiožurnálu a najdete nás také na internetové adrese www.romove.cz.

Mangav tumenge lači řači. Klidný večer vám přeje Tomáš Bystrý.