Verze pro tisk: Romské vysílání "O Roma vakeren"

Pořad "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří" pravidelně připravuje romská redakce Českého rozhlasu.

Na těchto stránkách přinášíme textovou a zvukovou verzi pořadu, který se vysílá na okruhu Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu každou sobotu od 20 do 21 hodin.

"O Roma vakeren" se vysílá také v regionech - na VKV (FM) regionálních studií si pořad pro daný region můžete naladit vždy v úterý a ve čtvrtek od 19:45 do 20:00.

Dnes vám řekneme o semináři romských žen, povíme vám, že téměř 70 let po válce byl v centru Berlína odhalen památník romským obětem holocaustu a pozveme vás na výstavu fotografií. A samozřejmě nebude chybět celá řada romských písní, které vám určitě zpříjemní dnešní O Roma vakeren.

Poslech celého pořadu v mp3

Zmocněnkyně vlády pro lidská práva a Rada vlády pro záležitosti romské menšiny uspořádaly ve Strakově akademii v Praze seminář Romské ženy, který představil Romky hlavně v kontextu rodiny, práce a sebevzdělávání. Touhu romských žen po vzdělání a problémy, které je na cestě za ním čekají, mnoho let sleduje také režisérka Markéta Nešlehová. Její dokument Ženy v poli ukazuje půl roku života tří úspěšných Romek. Více už v příspěvku Ivety Demeterové.

Ženy v poli (Foto: Slovo 21, www.slovo21.cz)

„Má maminka má černé vlasy afro. Je normální postavy. Barva kůže je hnědá. Na obličeji má pihy a má hnědé oči. Je hodně skromná. Nemusí mít pořád nové oblečení a malovátka. Ráda se učí, i ve třiceti sedmi letech.“

Tak to byl úvod k dokumentárnímu filmu Markéty Nešlehové Ženy v poli. Film představuje tři ženy, Romky. Rodina, práce, sebevzdělávání, předsudky. Jak říkají, jejich život je jako bitevní loď. Denisa, Lucie a Aurélie. A právě o Aurélii byla úvodní řeč jejího syna, ve které svou maminku popisuje. Aurélie je velmi srdečná a každému kolem sebe chce pomáhat. O emancipaci ví své. Manželovi byla oporou a podporovala ho i v době, kdy studoval. Když ale ona sama chtěla studovat, zakázal jí to. Aurélie se vzepřela a od manžela odešla.

„Já jsem žena, která měla být doma, vařit, starat se o dítě… Jenže dítě mi vyrostlo a já už nechtěla být jen u plotny.“

Mezi panelistkami byla i Mgr. Margita Wagner, která vyprávěla o postavení romských žen u olašské komunity. I ona byla mezi nimi výjimkou, protože ji v jejím rozhodnutí studovat a být vzdělanou ženou velmi podporovali rodiče. Zeptala jsem se jí, co se tedy od romské olašské ženy očekává:

„Od olašské ženy se především očekává, že se bude starat o svého manžela, o děti, o domácnost. Samozřejmě, že toho musí být schopna za každou cenu. Například získat peníze pouličním obchodem nebo se někdy v minulosti bohužel můžeme setkat i s krádežemi.“

„To je dost těžká otázka, která jde napříč národnostmi. Jedná se ale spíše o model patriarchismu, kdy muži, aby mohli být uctíváni a měli určitou moc, tak si sami stanovili, že je žena slabší a méně inteligentní. Proto nechtějí, aby se žena vzdělávala. V tu chvíli je ohrožena jejich moc.“

„Co se týče zdravení mužů, tak určité náznaky jsou, bohužel ale nedopadají dobře. Komunita tak dá ženám najevo, že by stejnou chybu neměly opakovat. Musím ale říci, že v dnešní době jsou i tací muži, kteří zdravení po ženách nevyžadují, naopak ženu pozdraví jako první, když se potkají na ulici.“

Kruhová fontána s černým podkladem symbolizující hrůzu a na kameni uprostřed leží každý den čerstvé růže jako symbol života – tak vypadá památník od izraelského umělce Dannyho Karavana. Je připomínkou romského holocaustu. V koncentračních táborech zahynulo na půl milionů evropských Romů. Téměř po sedmdesáti letech se oběti nacistického vraždění dočkaly odhalení svého památníku přímo v centru Berlína, jen pár kroků od budovy Spolkového sněmu. Na místě byla i zpravodajka Českého rozhlasu Klára Stejskalová.

Památník obětem romského holocaustu v Berlíně (Foto: Marko Priske, www.stiftung-denkmal.de)

„Shromáždili nás na jednom místě. Pak jsme museli nasednout do nákladních vagónů. Bez kousku masa, bez chleba. Odvezli nás do Belzigu, kde naši rodinu rozdělili. Bratra a otce poslali do Osvětimi.“

Pětaosmdesátiletá Moishe Weiszová vzpomíná na události před více jak sedmdesáti lety. Bratra a otce už nikdy neviděla. Dnes vetchá stařenka měla tehdy štěstí. Koncentrační tábor přežila.

„Není v Německu romské rodiny, která by nebyla holocaustem postižená. V koncentračních táborech zahynuly dvě třetiny německých Romů.“

Romani Rose, předseda Romské rady německých Romů, se dlouhé roky zasazoval o důstojný památník, který by připomínal vyvražďování jeho národa.

„Každoročně pořádáme cestu do Osvětimi, kde z 2. na 3. srpna 1944 byly poslány do plynu poslední tři tisíce Romů. Majdanek, Treblinka, Buchenwald, to jsou pohřebiště tisíců našich lidí.“

Teď, pár metrů od Bundestagu, se v podzimním listí zrcadlí voda uprostřed malého jezírka obklopeného kameny. Tyto kameny pocházejí z dlažby, po které směřovaly romské rodiny do koncentračních a sběrných táborů. Sedmdesát z nich nese jména táborů. Na skleněných tabulích vedle si mohou nejen Berlíňané, ale i turisté z celého světa, přečíst o děsivých událostech před sedmdesáti lety.

Památník obětem romského holocaustu v Berlíně (Foto: ČTK)

„Dnes tu s vámi mohu být jenom proto, že se mi v roce 1944 podařilo uprchnout z transportu“, zahájil při slavnostním ceremoniálu řeč známý romský malíř a florista Anthony Weiss. Před rokem apeloval na německé poslance, aby udělali vše proto, aby romský holocaust neupadl v zapomnění. Teď se dočkal.

Také předseda Rady německých Romů Romani Rose, i v Německu známý romský historik Silvio Peritore, to vnímají nejen jako uctění památky obětí, ale především jako poselství současnosti, kdy rasistické výpady vůči Romům zaznívají i z úst politiků demokratických stran. Za alarmující označují situaci v Česku. Silvio Peritore kritizuje i to, že česká vláda dodnes nedokázala vyřešit situaci kolem někdejšího sběrného lágru v Letech u Písku.

„To je skutečně velký skandál, který kritizujeme už léta. Od prezidenta Havla jsme ještě získali podporu. S pomocí Osvětimského a Buchenwaldského výboru se snažíme, aby na místě někdejšího koncentračního tábora stál místo vepřína důstojný památník.“

Jen pro připomenutí. Tábor v Letech u Písku byl otevřen v srpnu 1940 jako kárný pracovní. Do května 1943 jím prošlo 1308 Romů. 327 jich zde zahynulo a více jak 500 bylo převezeno do Osvětimi. Z koncentračních táborů se po válce vrátilo ani ne 600 romských vězňů. Podle odhadů tak nacisté zavraždili 90 procent českých Romů. Pietní místo v Letech u Písku bylo zpřístupněno v roce 2010. Čeněk Růžička, předseda výboru pro odškodnění romského holocaustu v České republice, jako zástupce po pozůstalých obětech nacismu už patnáct let usiluje o odstranění vepřína.

„Předpokládám, že paní kancléřka osloví českou vládu a nějakým způsobem se zasadí o to, aby se ve věci koncentráku v Letech konalo. Německo rozpoutalo druhou světovou válku a nese hlavní zodpovědnost za to, co se Romům, Židům a dalším stalo. U Německa se předpokládá, že se bude k těmto záležitostem stavět vstřícně.“

Život jak ho znám – je název nově otevřené výstavy fotografií, které v uplynulém půl roce pořídila v romských rodinách v Česku americká fotografka Talitha Brauer. Výstava je součástí konference Forum 2000, kterou v roce 1996 založil první český prezident Václav Havel. Soubor barevných, ale i černobílých fotografií můžete vidět v gotickém kostele Martina ve zdi v centru Prahy. Na vernisáži výstavy byl i Tomáš Bystrý.

Pozvánka na výstavu Život jak ho znám (Foto: Talitha Brauer, www.talithabrauer.com)

Fotografie dokumentují především všední život Romů, a to v prostředí jejich domovů. Talitha Brauer, osmadvacetiletá fotografka, která se narodila ve Spojených státech a dětství prožila v Irsku a v Německu, se s romskými rodinami sblížila jako dobrovolnice v centru dětí a mládeže Teen Challenge Center. Nápad zachytit jejich život na fotografiích se zrodil v září 2011, kdy se účastnila pohřbu jednoho z dětí, které zemřelo na rakovinu.

„Byla z našeho centra. Znala jsem ji, i když v rámci našich aktivit pracuji spíše se staršími dětmi. Přes rok bojovala s rakovinou. Bylo jí sedm let a já jsem měla možnost zúčastnit se jejího pohřbu, kde byli většinou Romové, jen několik Čechů. Já jsem byla jediná Američanka. Byl to pro mne velký zážitek, dostat se takhle blízko romské komunitě. Byla to pro mne pocta, že mě mezi sebe pozvali.“

Projekt odstartovala koncem roku 2011, když začala navštěvovat rodiny v Praze, Brně a Šluknově, aby se seznámila s jejich životy, s diskriminací, které čelí, a jejich životními sny.

„S romskou komunitou jsem pracovala ještě předtím, než ona dívka zemřela. Působila jsem hlavně mezi teenagery a u nich jsem si uvědomila, že mnozí z nich jsou velmi talentovaní, ale nemají dost příležitostí jako ostatní. Pamatuji si na jednu holčičku, jejíž otec byl ve vězení. Vzala si tam u nás psaní a když se po chvíli podívám, už má list celý popsaný. Zeptala jsem se jí, zda by nechtěla být spisovatelkou a ona na to, že možná. A mě v té chvíli napadlo, proč by si nemohla svůj sen splnit? Přála bych si pro celou romskou komunitu, aby měla stejné příležitosti jako ostatní. Aby se jim to ale podařilo, musí také cítit podporu celé společnosti.“

Na výstavě Život jak ho znám (Foto: ČTK)

„Já se teď zrovna dívám na jednu fotku. Jde o zátiší z kuchyně, jsou tam hrnečky, láhev alkoholu, vázička s nějakou paní, ikona se svatým. Líbí se mi na tom ten kontrast, to, že světec je položen hned vedle sexy blondýnky.“

„Je to zajímavé. Hlavně to, jak jsou dole uvedeny jednotlivé příběhy. Hned je vám fotka bližší. To mi přijde super.“

Fotografie z výstavy Život jak ho znám (Foto: Talitha Brauer, www.talithabrauer.com)

Já vidím fotografii, na které jsou dva Romové v objetí. Zkuste popsat, jak fotografie vznikla a o čem vypovídá?

„K této rodině jsem byla v neděli pozvaná na večeři. Po ní se podával moučník. Děti někam odběhly nebo si někde hrály a jejich matka vytáhla spoustu fotografií a ukazovala mi je. Její muž si četl ve vedlejším pokoji, potom ale přišel a přisedl si. Jak se tak díval na všechny ty fotky, tak se mu vybavily vzpomínky a z té radosti objal svou manželku. Já jsem v tom viděla příležitost udělat dobrou fotku. Zachytit jejich vzájemnou lásku. Chtěla jsem, aby to z fotky bylo znát.“

Tak to popisuje Talitha Brauer, absolventka Michigenské univerzity, která se už několik let věnuje umělecké a novinářské fotografii. Její nejnovější výstava bude pro veřejnost otevřena až do 23. listopadu.

V první polovině našeho magazínu nám Margita Wagnerová povídala o olašských ženách a teď si něco málo řekneme o svatbě. Pokud si olašský Rom chce vzít dívku ze svých kruhů, musí ji vykoupit. Svatební veselí trvá pak více, než jeden den. Svatbě ale ještě předcházejí námluvy. I tom si Iveta Demeterová povídala s panem Josefem.

Předvádění romské svatby na festivalu Khamoro v roce 2011 (Foto: Jana Šustová)

„Když je mladá, svobodná, mluví se o ní v olašské komunitě, tak se jdou dohodnout. Navštíví její rodiče, řeknou, že se jim líbí jejich dcera, že by ji chtěli pro svého syna. Potom se sejdou ti nejvznešenější Vlachové, aby ji mohli od rodičů vyžádat. To je romská tradice, která trvá přes 200 let.“

Znamená to, že sňatky domlouvají rodiče a mladí, kterých se to týká, do toho vůbec nemají co mluvit?

„Většinou se matky dcer ptají, jestli se jí nápadník líbí, jestli by ho chtěla. Když dcera souhlasí, rodiče též a když ne, tak…“

Nebo to může být i úplně klasický případ, že se dva mladí lidé do sebe zamilují, řeknou to doma rodičům a ti pak už jen vyřizují?

„Když se ti dva mají rádi a náhodou spolu odejdou, tak potom se rodiče z obou stran už dohodnou a snaží se, aby vše bylo bez problémů.“

Co to znamená, že mladí spolu odejdou a rodiče to zařídí bez problémů?

„Když už spolu odejdou, tak to rodiny většinou nechají být a strojí svatbu. Mladí utečou na jeden, na dva dny, aby se obě rodiny mohly urovnat a nevznikly žádné problémy.“

Co je častější? To, že se ti dva vezmou nebo spolu žijí na tzv. psí knížku?

„Romská svatba je největší oslavou pro všechny Romy. Pro všechny je to zážitek, mluví se o tom, jak krásně nevěsta šla.“

„U olašských Romů více platí, když se vezmou mezi sebou. Kolik lidí se bere na úřadě nebo v kostele a stejně jim to nevydrží?“¨

Jejich svazek je zpečetěn tím, že rada starších a rodiče jsou u toho a požehnají jim?

„Přesně tak. Je to po staletí udržovaná tradice v olašské komunitě.“

Svatby tedy probíhají tak, že se udělá velká hostina, každý se vyparádí, navaří se, hraje muzika ... ale na úřad se nejde.

„To až po čase, to už je jenom formalita. Řekněme, že přijde 200 až 300 Romů a každý z nich novomanželům požehná, aby spolu zestárli a byli dlouho spolu, měli vnoučata, pravnoučata...“

„Přesně tak. Až když se narodí děti, jdou na úřad a vezmou se formálně.“

Na české základní škole zažila šikanu kvůli tomu, že je Romka. Když ovšem přišla na mezinárodní gymnázium, problémy zmizely jak mávnutím kouzelného proutku. Teď studuje na vysoké škole a zaměřuje se na lidská práva. To je příběh Magdaleny Karvayové, se kterou na semináři Hlasy romských žen na Úřadu vlády mluvila Jana Šustová.

Magdalena Karvayová (Foto: Jana Šustová)

Magdalena Karvayová v současné době studuje na Anglicko-americké vysoké škole a pracuje v pražském Open Society Fund. Za velmi důležitou věc v životě považuje vzdělání, proto pracuje s romskými studenty středních a vysokých škol. Její vlastní cesta za vzděláním však byla ze začátku velmi trnitá. Na základní školu vzpomíná takto:

„Skutečně jsem se setkala se šikanou a přístup učitelů byl reluktantní, vůbec se k tomu nevyjadřovali, dokonce naopak jsem třeba dostala poznámku já a žádné řešení k tomu nechtěli hledat, nebo se spíš tomu vyhýbali. To prostředí tam bylo špatné, jako dítě jsem se tam nemohla rozvíjet, nemohla jsem se učit v dobrém prostředí, protože dennodenně bych poslouchala od svých spolužáků: Ty cikánko jedna černá!, pořád bych měla pocit, že jsem jiná než oni, a dokonce už docházelo i k tomu šikanování, kdy do toho musel vstoupit otec a řešit to trochu ráznějším způsobem.“

„Tak například jsem šla o přestávce na záchod a jeden chlapec mě zatáhl na klučičí záchod a tam mi strčil hlavu do záchodu. Nebo mi vyhrožovali, že mě strčí do popelnice a nechají mě kutálet dolů z kopečka, nebo mě třeba jeden chlapec z ničehož nic chytil pod krkem a byl třeba o čtyři – pět let starší.“

Po sedmi letech na základní škole Magdalena odešla na mezinárodní šestileté gymnázium, kde naštěstí bylo všechno úplně jinak.

„Já jsem měla obrovskou touhu se vzdělávat a měla jsem tu šanci obeznámit se s mezinárodním gymnáziem Townshend International School, které je v Jižních Čechách v Hluboké nad Vltavou. A opravdu většina, asi z 70-80 %, jsou pouze cizinci a vyučující jsou také z různých koutů světa. Jsou tam z Mexika, Estonska, Anglie, USA, Ghany, opravdu odevšad. A to šestileté gymnázium mi tak prospělo, že jsem měla jedinečnou možnost se rozvinout nejen jako člověk, ale samozřejmě i po té akademické stránce. Já jsem neuměla ani slovo anglicky, ale práce a přístup učitelů mi během čtyř měsíců dodaly takovou sílu, že jsem se po čtyřech měsících stala studentem měsíce, což na té škole bylo takové ocenění. A i bez jazyka se to dalo zvládnout, protože přístup učitelů byl natolik příznivý, že mi to vysvětlovali pomalu anglicky, pracovali se mnou a já byla schopna se začlenit do té třídy.“

Také rodiče Magdaleny kladli na vzdělání velký důraz, o čemž svědčí fakt, že za svou dceru měsíčně platili školné, které nebylo levné i přesto, že Magdalena měla od školy stipendium.

„Školné tam bylo zhruba, myslím, 15-20 tisíc měsíčně, ale naštěstí já jsem od nich měla 70% stipendium. Ale stejně nás to stálo 6 tisíc měsíčně, a navíc mám dva mladší sourozence o 7 a 8 let. Mamka je uklízečka a z platu by to neutáhla, takže si rodiče brali úvěry, jak je to teď běžné, že když jdete na vysokou školu, vezmete si studentský úvěr, a pak ho splácíte, tak i naši na to vzali úvěr a tím jsem byla schopná dostudovat.“

Aby se vyhnula poznámkám o svém romském původu, zvolila si i pro své vysokoškolské studium mezinárodní školu.

„V současné době za prvé jsem studentskou na Anglicko-americké vysoké škole, kde posledním rokem studuji srovnávací právo, a zároveň pracuji Open Society Fund Praha jako koordinátorka programů lidská práva a vzdělání. Musím říct, že jsem maximálně spokojená, protože lidská práva jsou oblastí, které se chci věnovat a samozřejmě především nejen proto, že jsem Romka, musím říct: hrdá Roma, ale věřím, že vzdělání je strašně důležité a chci, aby ty tolik talentované romské děti – a nejen na zpěv, jak se to většinou říká, ale celkově – byly vzdělávány a měly tu možnost jako já, protože je opravdu krásná.“

Za chvíli bude 21 hodin, O Roma vakeren s datem 27. října už patří minulosti. Naladit si nás můžete ale opět v sobotu po 20. hodině na vlnách Radiožurnálu a najdete nás také na internetové adrese romove.cz.

Klidný večer vám přeje Jaroslav Sezemský.