Verze pro tisk: Romské vysílání "O Roma vakeren"

Prostřednictvím romského vysílání vás bereme mezi lidi, o kterých jste v minulosti mnoho nevěděli. Žijeme spolu sice dlouho, ale poznáváme se až nyní.

Pořad "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří" pravidelně připravuje romská redakce Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu. Na těchto stránkách přinášíme textovou a zvukovou verzi pořadu, který se vysílá na okruhu Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu každou sobotu od 20 do 21 hodin. "O Roma vakeren" se vysílá také v regionech, na VKV (FM) regionálních studií si pořad pro daný region můžete naladit vždy v úterý a ve čtvrtek od 19:45 do 20:00. Další informace o pořadu najdete na stránkách www.rozhlas.cz nebo na facebookovém profilu pořadu na adrese facebook.com/oromavakeren

Vítáme Vás u pravidelného pořadu "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří".

Dnes vám řekneme, jak se Romové na Opavsku snaží vypořádat s nezaměstnaností v regionu, pozveme vás na nový maďarský film a opět si povíme o odebírání dětí ve Velké Británii. Tolik jenom namátkou z dnešního pořadu O Roma vakeren, který se samozřejmě neobejde bez romských písní z domova i ze světa.

Bacht tumenge savorenge so šunen amaro romano vakeriben. Adadžives amenca džana andre than Opava, the šunena nevipena so pes del duma andre. Akana imar tumenge bašavel Gipsy.cz.

Poslech celého pořadu v mp3

Opavsko patří k regionům, kde je míra nezaměstnanosti stále vysoká. Romové mají situaci ještě složitější – stále totiž převažují špatné zkušenosti firem s jejich zaměstnáváním. Proto je každá pomocná ruka dobrá. Jednu nabízí opavské sdružení Dživipen. Ve Slezsku takto pomáhají Romové sami sobě.

Tým Romské neziskové organizace Dživipen (www.dzivipen.cz)

„Těžko se to dá utáhnout, ale musí se. Tady je tak velká nezaměstnanost... člověk tu fakt nezavadí o práci.“

Nemají práci a jsou bez ní i mnoho let. Slečna Andrea z Opavy takto skončit nechce a proto nastupuje na rekvalifikaci, kterou jí Dživipen nabízí. Teď se cítí hodně špatně.

„Je mi dost bídně, jelikož jsem čerstvě vyučená, už tři měsíce, a práci žádnou nemám.“

„Ne. Sice už jsem se ptala, ale protože jsem romského původu, je to těžší.“

Naopak pan Ladislav už podobnou rekvalifikací prošel. Původně podnikal, ale nedařilo se. Stal se řidičem a s Dživipenem spolupracuje i dál.

„Díky tomu, že jsem toho využil, se mi i trošičku zvedla nálada a chuť do práce. Jezdil jsem tam necelého půl roku. Bez řidičského oprávnění C a profesního průkazu by mě nikdo nevzal.“

„Ano. Díky tomu, že se mi začalo dařit, jsem si otevřel živnost a pokračuji dál. Dělám zámecké dlažby a veškeré pomocné práce.“

Jak to tedy funguje? Dživipen napsal žádost o dotaci a uspěl. A právě teď začíná další kolo rekvalifikací. Jak potvrdil předseda sdružení Marek Lévay, do teď pomohli 29 lidem, kteří by asi jinak šanci neměli.

„Chtěli jsme Romákům pomoct a ukázat lidem, že se Romové chtějí zapojit do společnosti. Jedenáct účastníků už pracuje.“

„Určitě bereme a jsme rádi za šanci, kterou lidé dostali, i za to, že to chtějí dělat.“

Funguje u vás známé „soused řekne sousedovi, že ten si našel práci a tak to zkusím taky“?

„Jsou to kuchařské, krejčovské, zednické, vodoinstalatérské a kadeřnické práce a řidičské oprávnění skupiny C.“

„Největší zájem a nejúspěšnější kurz je na řidičské oprávnění skupiny C a obory kuchař a číšník.“

Máte nějakou zpětnou vazbu od těch, kteří už práci našli a potvrdili třeba to, že pro ně byla velká výhoda, když měli něco v ruce?

„Určitě. Tuším, že čtyři kuchaři z loňska se už uplatnili a jsou za to rádi, jsou spokojeni, mají něco v ruce, mají papír, mohli dokázat, že něco umí a jsou rádi, že dostali šanci. A jsou to lidé, kteří dlouho byli na pracovním úřadě.“

Pan Ladislav se k podnikání vrátil a má tím pádem dobré zkušenosti s romskou nezaměstnaností. Je podle něj opravdu velká.

„A je skutečně pravda, že oni chtějí pracovat, ale nemají možnost si práci najít. Proto každý druhý, třetí Rom dělá na černo.“

Když už někdo nabízí pomocnou ruku, není dobré ji odmítat, myslí si předseda Dživipenu Marek Lévay. Snaží se proto dostat informace i mezi ty, kteří si zvykli nedělat nic.

„Někteří Romové potom zjistili, že je lepší sedět doma než makat. No ale v dnešní době krize to tak nejde. Za komunistů makali všichni. Tak, že měli na rukou dvě řady mozolů. Dělali ty nejtěžší práce. Dneska sedí doma, už dvě generace, které nepracují. Děda pracoval, ale otec už ne a syn, protože nevidí, že by jeho táta vstával do práce, tam taky nechodí.“

Opavské sdružení Dživipen sídlí přímo v centru na Horním náměstí a má také své internetové stránky www.dzivipen.cz. I tak je možné se k vlastní pracovní smlouvě dostat.

V českých kinech se od 13. září promítá nový maďarský film Je to jen vítr, který zachycuje jeden den v životě romské rodiny kdesi na okraji malého městečka. Matka rodiny má dvě zaměstnání a stará se o svého nemocného otce. Dcera chodí do školy, syn se toulá po okolí a otec je za prací v Kanadě. Všechny spaluje napětí kvůli množícím se rasistickým útokům. Další podrobnosti zjišťovala Jana Šustová.

Matka rodiny ve filmu Je to jen vítr (Foto: Artcam)

Jaké to je žít v neustálém strachu před rasistickým útokem, když několik Vašich romských sousedů už bylo brutálně zabito? Právě tyto pocity sleduje film Je to jen vítr maďarského režiséra Bence Fliegaufa, který se odehrává na maďarském venkově. V chatrných domcích roztroušených v lese žijí romské rodiny, které jsou snadnou kořistí útočníků. Do jednoho z domků kdosi v noci vhodil zápalnou láhev a když se jeho romští obyvatelé snažili zachránit útěkem, byli zastřeleni brokovnicí. Film dokumentuje život pětičlenné romské rodiny ze sousedství den po útoku a bohužel je inspirován reálnými událostmi. Ředitel filmové distribuční společnosti Artcam Přemysl Martínek k tomu uvádí:

Dcera ve filmu Je to jen vítr (Foto: Artcam)

„Ten film vychází ze situace, která se v Maďarsku odehrála v roce 2008, kdy došlo k poměrně radikálním útokům na romské etnikum. Zůstal zachován princip toho, jak ty útoky vypadaly, jak byly vedeny, jak byly chytře promyšleny, jak k nim většinová společnost měla velmi nevyhraněný vztah, jak poměrně dlouho trvalo, než se našli viníci a myslím, že ten soudní proces ještě stále není uzavřený. Takže ta prvotní inspirace byla skutečně reálná, to co je licencí, je samozřejmě to, že se režisér Fliegauf rozhodl, že natočí film o pocitech lidí, kteří s takovouto hrozbou musí žít.“

Syn ve filmu Je to jen vítr (Foto: Artcam)

Role hlavních hrdinů neobsadili žádní profesionální herci, ale přímo Romové, pro které to byla první zkušenost před kamerou. Právě díky tomu je film autentičtější a upřímnější. Už při svém premiérovém uvedení na letošním festivalu Berlinale získal druhou nejvyšší cenu hlavní soutěže – tak zvaného Stříbrného medvěda. Z téhož festivalu si odnesl i cenu Amnesty International – tzv. Mírovou cenu, kterou udělují různé nadace sdružené v Německu. A čím film Je to jen vítr zaujal festivalovou porotu?

Syn na toulkách ve filmu Je to jen vítr (Foto: Artcam)

„Já myslím, že je to způsob, jakým režisér Fliegauf pracuje s herci a s prostorem. Ten film je opravdu velmi intenzivní v tom, že se v něm zas až tolik nemluví, odehrává se v jednom dni, kdy ta kamera je doslova nalepená na těla těch jednotlivých protagonistů a sleduje tu jejich každodennost, jak se ti lidé chovají, když mlčí, když nejsou v kolektivu, když jsou jen sami za sebe. Ten způsob, jakým Bence Fliegauf zachycuje realitu, je velmi svérázný a velmi autorský a vyčnívá daleko nad celou řadu dalších filmařů, kteří se s ním v těch festivalových kláních utkávají.“

O tom, jak film Je to jen vítr přijali čeští diváci, opět hovoří Přemysl Martínek z distribuční společnosti Artcam:

„Ten film má poměrně vysoké hodnocení od české filmové kritiky, setkal se s porozuměním i u diváků, kteří měli možnost vidět ho na festivalech, v té klasické distribuci o něj zas tak velký zájem není, což je způsobeno možná i tím, že lidé raději to téma nechtějí vidět, nechtějí slyšet, raději před ním zavírají oči. Ale ve spolupráci s organizací Jeden svět na školách se nám daří dělat projekce pro školáky, které fungují velmi dobře, děti tam hodně diskutují, hodně tam řeší to, že se na ten problém takhle nikdy nepodívaly, a to si myslím, že je velmi důležité podobně jako projekce, které děláme ve spolupráci s Agenturou pro sociální začleňování, která ve městech, kde tento problém roste nebo je přítomný, organizuje projekce s debatami s lidmi, kteří jsou v tom terénu a kteří s tím etnikem komunikují a řeší tam ty problémy.“

O odebírání romských dětí ve Velké Británii jsme vás v našem vysílání už informovali. Zdaleka se nejednalo o bezdůvodná opatření, jak informovala ve své reportáži slovenská televize JOJ. Ve Spojeném království odebrali v minulých měsících 68 romských dětí přibližně z 15 rodin. Problém se nejvíc týká Romů z východního Slovenska. Slovo má Miroslav Strelec.

Romové ve Velké Británii (Foto: Jiří Hošek)

Okolo sta dětí odebrali za poslední tři roky britské sociální úřady slovenským rodičů. Mnohé z nich si od té doby už stihli adoptovat noví rodiče a šance, že se děti vrátí k biologickým rodičům, je minimální. Případy eviduje Centrum pro mezinárodně-právní ochranu dětí a mládeže, které ale podle poslanců slovenského parlamentu neplní svoji funkci a poškozeným rodinám v Británii nepomáhá. Poslankyně Lucie Nicholsonová:

„Centrum podle některých indicií neplní svoji funkci tak, jak mu to ukládá zákon. Mělo by řešit a starat se o děti, které byly například adoptovány v cizích zemích nebo odebrané slovenským rodičům na území jiného státu. Mám pocit, že v tomto směru Centrum pro mezinárodně-právní ochranu dětí a mládeže neudělalo všechno tak, jak mu to ukládá zákon.“

Známá je medializovaná kauza slovenských dětí ve Velké Británii, které byly odebrány rodičům a dané k adopci. Manželé Čonkovi odešli ze Slovenska spolu se čtyřmi dětmi za prací. Páté se jim narodilo až v Británii. Práci se jim ale nepodařilo sehnat a tak zasáhly britské sociální úřady, které jim děti sebraly.

„Vzali nám jak děti, tak dům. Zůstali jsme bez domu, peněz, beze všeho.“

Podobně dopadla i rodina Boorových. Na začátku jejich problémů se sociálními úřady bylo podezření ze sexuálního zneužívání po běžné kontrole u lékaře, kam matka přišla se synem kvůli zápalu na genitáliích. Podezření se nikdy nepotvrdilo, ale děti rodičům sebrali. Ministr práce Ján Rychter:

„V červenci 2010 přišla první informace, která se týkala případu dětí rodiny Boorových. A od této doby probíhala komunikace na úrovni ministerstva a partnerského ministerstva ve Velké Británii za spoluúčasti a aktivit Zastupitelského úřadu Slovenské republiky v Londýně. Je ale třeba připomenout, že tato komunikace byla neefektivní.“

Ministr Rychter na případu Martina a Samka Boorových dodal, že britské orgány dosud konaly plně v souladu s platným právem. Věc podle něho zkomplikoval fakt, že ani matka ani babička se v případě rozhodnutí o adopci řádně neodvolaly.

„Matka neuplatnila právo odvolat se. Do procesu včas vstoupila i babička dětí, ale ta rovněž odvolací právo neuplatnila se zdůvodněním, že nemá finance, které britský soudní řád požaduje v momentě, kdy by mohly tyto věci být uplatněny.“

V polovině září letošního roku v případě nastal zvrat. Matka, Ivana Boorová, má šanci, že o svoje dva syny nepřijde. A to i přesto, že britský soud už jednou rozhodl, že mají jít k adopci.

„Jsme první na světě, komu nejvyšší soud v Londýně povolil intervenci pro své občany.“

Slovensko tak bude zúčastněnou stranou v soudním procesu, který bude rozhodovat v případě možnosti odvolání se vůči verdiktu britských úřadů o adopci dětí Ivany Boorové. Ministr zahraničních věcí Miroslav Lajčák:

„Máme možnost vrátit celý proces na začátek, což je obrovské vítězství, které nemá precedens v britském soudnictví.“

Většina romských rodičů, kterým byly odebrány děti, se neobrátila na slovenské orgány a byla nečinná i ve vztahu k úřadům ve Velké Británii. Podle Miroslava Lacka, ředitele slovenského Národního koordinačního centra Evropské sítě proti rasismu, důvodem je zejména jazyková bariéra či nízké právní povědomí:

„Vzdávají boj se slovy: ‚Co můžeme dělat? Vždyť nemáme peníze, nevíme jak na to. Nezmůžeme nic.‘ Vrací se domů s tím, že tam nic nemají, neboť do Anglie vycestovali, až když všechno na Slovensku prodali.“

Odebírání dětí v Británii se netýká jen Slováků. O svoje ratolesti přišlo i mnoho romských rodin z Rumunska a Bulharska.

Minulý týden byla v Galerii Millenium zahájena zajímavá výstava Outsider Art – Tři osudy, kde svá díla prezentovali Silvie Vurcfeldová, Iveta Horváthová a Boris Škilem. Akademického malíře Adama Hoffmeistra – autora námětu výstavy, oslovil kolega Jan Josef Horváth.

„Dříve se spíš používal termín Art Brut. Jedná se o výstavu neprofesionálních autorů, kteří mají v tomto případě diagnostikovánu schizofrenii.“

„Samozřejmě že dnes tento typ galerií existuje všude po světě. U nás stálá galerie z dílny těchto autorů není. Ale právě tato výstava má snahu připomenout jejich díla a případně podpořit myšlenku založení stálé galerie Outsider Art.“

„My už to obdobným způsobem děláme asi dvacet let. V devadesátém roce jsme si každý přinesl kresbu, pojmenovali jsme je, rozdávali je a navzájem hodnotili – kdo je lepší, jestli je to hezký a jak se to jmenuje. Já dělám perokresbu. Figury, třeba v hospodě, jak se domlouvají, spiklenecky. Líbilo by se mi věnovat se komiksu, ale tím duševnem je nejlehčí se toulat.“

Paní Horváthová, co je Vaším hlavním motivem a co Vás vedlo k tomu, že jste začala tvořit takové krásné obrázky?

„Já už jsem začala kreslit v dětství, ve třetí třídě. Pak následovala dlouhá pauza. Dostala jsem se k mamince a tatínkovi, kteří mi hodně ublížili a já od nich musela odejít. Potom jsem zase malovala, ale až když jsem se pokusila o sebevraždu. Doktoři mi říkali, že mám talent a že bych v tom měla pokračovat, což vlastně doteď dělám. Když mám špatné dny, tak trhám obrazy a pak je zase slepuji dohromady.“

„Moje jméno je Martin Jarolímek, jsme primářem Denního psychoterapeutického sanatoria Ondřejov na Praze 4. K tomu jsem prezidentem řady dalších organizací. Jednou z nich je občanské sdružení Rain Man, které provozuje tuto výstavu, což je jakýsi první počin na cestě, na jejímž konci by mohla být galerie. Galerie Art Brut nebo Outsider Art v Praze. To je sen, který bychom rádi zrealizovali.“

„Může to být forma tzv. autoterapie – to, že tito lidé tvoří doma, ve skrytu a nikdo o tom neví. U řady z nich byla díla objevena až po jejich smrti. Anebo se to dá cíleně využít v technice, která se nazývá arteterapie, k níž už je ovšem potřeba odborník, arteterapeut, který ty lidi vede, aby se pomocí výtvarného projevu nějak vyjadřovali a dál vyvíjeli.“

Za malou chvíli už bude 21 hodin, O Roma vakeren vám přeje krásný večer. Naladit si nás můžete ale opět v sobotu po 20. hodině na vlnách Radiožurnálu a najdete nás také na internetové adrese romove.cz.

Mangav tumenge lači řači. Klidný večer vám přeje Tomáš Bystrý.