Vytištěno 30.05.2023 15:23 07-08-2012 Silvie Mikulcová, Iveta Demeterová, Iveta Demeterová Pořad odvysílaný na regionálních stanicích Českého rozhlasu Prostřednictvím romského vysílání vás bereme mezi lidi, o kterých jste v minulosti mnoho nevěděli. Žijeme spolu sice dlouho, ale poznáváme se až nyní. Pořad "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří" pravidelně připravuje romská redakce Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu. =[ Reportáž ]=
Režisér Petr Václav natáčí nový film o Romech
Režisér Petr Václav točí nový film o Romech. V tuto chvíli zve na casting
také romské neherce. Českého režiséra, který v posledních letech působí
především ve Francii, mohou diváci znát jako autora filmů Marian nebo
Paralelní světy.
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
=[ Reportáž ]=
Obyvatelé ghetta Přednádraží se stále nechtějí vystěhovat
Kolem 140 lidí, převážně Romů, stále zůstává v ghettu Přednádraží v
Ostravě-Přívoze, které měli podle nařízení stavebního úřadu v sobotu
opustit. Je mezi nimi velké množství dětí.
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
=[ Reportáž ]=
Lidé z ostravského Přednádraží stále žijí v nejistotě
Desítky lidí z ostravského Přednádraží stále žijí v nejistotě. Nemají vodu a
nefunguje jim kanalizace. Úředníci jim nařídili, aby se vystěhovali. A na
svém rozhodnutí trvají. Lidé ale odmítají odejít a na sociálně vyloučenou
lokalitu se teď soustředí pozornost nestátních organizací, vládní
zmocněnkyně pro lidská práva i úřadu ombudsmana.
Lidé z Přednádraží chtějí jediné: Normálně se mýt, používat toalety a zůstat v bytech, které jsou pro ně domovem. Eva Janoušková Romka není, jak mi ale pověděla, cítí se tak. Teď jí pomáhají více romští sousedé než vlastní rodina: „Platím, nemám dluhy, tak proč bych měla skončit na nějaké ubytovně, v jiné místnosti, anebo, nedejbože, mít společné záchody nebo společné umývárny.“ Příběh ostravského Přednádraží píšou jeho obyvatelé i vlastníci už delší dobu. Situace se ale vyhrotila před několika dny, když vodárny nechaly tamní obyvatele nasuchu. Dluh za vodu byl už příliš vysoký. Údajně kvůli neplatičům, kteří zvyšovali spotřebu i za ty, co řádně platili. /místní žena (1)/ „Ubytovny nám dávaly, ale bylo to tam v katastrofálním stavu. Je tam samý feťák a ochlasta. No to ne…“ /místní žena (2)/ „Dobře se tady bydlí. Jsem tu s tím spokojená, nejsem dlužník, platím řádně, takže problémy s manželem nemáme.“ Co způsobilo, že je tady takový problém? Kdo za to podle Vás může? /místní žena (2)/ „Druzí lidé, dlužníci, kteří tady dělali velké dluhy.“ O život lidí bez vody se tak začaly zajímat úřady. V pátek pak ten stavební rozhodl, že lidé musejí pryč. Připomeňme si tehdejší prohlášení šéfa stavebního úřadu Jiřího Švarce: „... Jsou závadami bezprostředně ohroženy životy nebo zdraví osob či zvířat. Nařizuje /stavební úřad/ všem osobám, které se ve stavbách zdržují, aby je neprodleně vyklidily.“ Radnice moravské Ostravy - Přívozu, tedy centrálního ostravského obvodu, slíbila, že pro několik rodin najde byty. Pro drtivou většinu ale sjednala náhradní bydlení v ubytovnách. Proti takovému řešení se ohradila i zmocněnkyně pro lidská práva Monika Šimůnková: „Já mám informace, že rodiny dostávají na ubytovnách nájemní smlouvy jenom na měsíc. Co to je? To není řešení. Navíc víme, jaké ceny na těch ubytovnách jsou. Takže by město, popřípadě městská část měla přijít s nějakým koncepčnějším řešením, dlouhodobějším. Měla by nabídnout, minimálně těm rodinám, které řádně plnily své závazky, dlouhodobé standardní bydlení.“ Poté, co stavební úřad nařídil, aby lidi byty a domy vyklidili, se odhodlání obyvatel Přednádraží zůstat ještě zvýšilo. Místní začali s úklidem a opravami, na které stačili. „To by nás musel někdo opravdu odvést násilím a zdá se mi, že tímto způsobem to oni neudělají, protože tak porušují lidská práva. A jsem taky člověk jako oni. Takže mě nemůžou násilím vyvést z bytu, moji rodinu vyhodit na ulici. To nejde,“ slova Jana Bandyho, neformálního mluvčího lidí z Přednádraží. A tak společně se sousedy uklízeli, zabezpečili balkóny. A třeba Imrich Horváth pomáhal se zaslepováním oken do sklepů: „Dneska to provizorně zakrýváme deskami a dřevy. Jakmile přijede voda, budeme se snažit to tady zadělat cihlami. Obyvatelé Přednádraží se tak připravovali na návrat úředníků. Stavební inspektoři domy prošli od střechy po půdu. Zajímali se také o stav jednotlivých bytů, do kterých je lidé při první kontrole odmítli pustit. Zabralo jim to několik hodin. A nakonec rozhodli, že opravy jsou nedostatečné. „Jedná se například o zatékající střešní konstrukce, o to, že není žádným způsobem odváděna dešťová voda, o vadnou elektroinstalaci, v některých bytech je přímo vytrháno elektrické vedení, vadné rozvody vody a vnitřní kanalizace, stejně tak i plynu. Vyskytují se tam chybějící překlady nad okny a dveřmi a podobně,“ upřesnil šéf stavebního úřadu Jiří Švarc. Co bude dál rozhodnou s kolegy během několika dnů. Každopádně příkaz k vystěhování platí. Přednádraží trápí hlavně nefunkční kanalizace. A kdo ji měl, anebo má vlastně opravit, stále jasné není. Soukromý majitel domů Oldřich Roztočil říká, že magistrát. Město pak tvrdí, že mu potrubí nepatří. Jednat by se mělo ve středu. Podle úředníku teď lidé v Přednádraží žijí na vlastní riziko. Zůstává tam 135 lidí včetně několika desítek dětí. Zde si můžete příspěvek poslechnout:
=[ Reportáž ]=
Vzpomínka na povodně v Karlíně
V těchto dnech si připomínáme deset let od povodní v Čechách v roce 2002.
Je to jedna z největších událostí v historii České republiky. Spolu s
povodněmi na Moravě v roce 1997 patří k nejtěžším přírodním katastrofám
moderní české historie. Kolegyně Iveta Demeterová se vydala do pražské čtvrti Karlín, kterou v
Praze ničivá povodeň před deseti lety zasáhla jednoznačně nejvíce. Jen mírně
pozadu zůstaly Holešovice a Libeň.
„Byli jsme doma a dívali jsme se na zprávy. V televizi hlásili, že bude povodeň, že se žene stoletá voda a že máme okamžitě opustit své domovy. Zrovna jsme přijeli z chatiček, z dovolené, takže jsme popadly děti, pár nejnutnější kusů oblečení, zamkli byt a odjeli jsme k tetě do Libně.“ Jak dlouho jste zůstali u tety? „Byli jsme tam tři dny. Jenomže nás tam bylo víc – já s dětmi a s rodinou. Většina naší rodiny bydlí v Karlíně. Byli jsme tam asi čtyři rodiny. Takže jsme museli odejít a šli jsme do školy do Černošické, do Ďáblic.“ Jak to tam vypadalo? Kolik lidí tam bylo? „Byly tam dvě tělocvičny a vyskytoval se tam vesměs jen Karlín, možná tak 30 rodin.” Jaký to mělo průběh, to vaše ubytování v tělocvičně? „Byli tam hrozně přijemní lidé. Starali se o nás. Byly tam molitany, tak jsme si každý vzali. Byly tam sprchy. Nosili nám jídlo. Starali se dobře. Takže tam bylo kde být. Měli jsme deky, polštáře. Všechno nám zajistili.” O co všechno jste přišla? „Já ani tak o nic, protože jsem bydelala v prvním patře, měla jsem možná dvacet centimetrů, chybělo málo, aby se to zase přelilo do bytu. Nejhůř na tom byli ti, kteří bydleli v přízemí, ti přišli o všechno.” Teď, když si zpětně vzpomenete, myslíte, že to bylo potom všechno dobře zabezpečené? „Určitě ne. Nikdo nemohl vědět, že to bude až tak ve velkém. Že bude Karlín celý pod vodou.” Jak dlouho jste byli v té tělocvičně? „Dva měsíce. Než zprovoznili elektřinu, abychom se mohli zpátky nastěhovat domů. Museli jsme čekat, jestli nejsou baráky poškozené. Měli jsme štěstí, že náš barák byl 'áčkový', že nebyl poškozený. Většina lidí, co tam byli, bydlela v domech, z nichž mnohé byly poškozené. Jaké to bylo úplně změnit svůj režim a dva měsíce žít v provizorních podmínkách v tělocvičně? „Šilené. Hrozné. Nepřeju to nikomu. To je hrozné.” Jaké tam byly vztahy mezi lidmi? „Lidé na sebe byli hodní. Ještě, aby na sebe byli zlí, když se stane taková věc! Jeden druhého litoval, hlavně ty, kteří přišli o všechno.” Vy jste před deseti lety měla ještě malé děti. Kolik jim bylo tenkrát? „12, 14 a 6 let.” Jak jste to řešili Vy a Váš manžel s prací? A Vaše děti se školou? „Děti nastoupily do školy až v polovině září, mně dali neplacenou dovolenou a manžel pracoval u svého otce v restauraci, takže celý měsíc a půl tu restauraci v Libni dával dohromady, aby mohl začít fungovat co nejdřív, abychom na tom nebyli tak hrozně.” Prožívala jste tenkrát strach, obavy? „Určitě. Strašně jsem se bála, hrozně jsem se bála, protože jsem nevěděla, co to je. Odvezli mě na Bulovku. Hrozně jsem se bála té vody. Protože jsem nevěděla… Myslela jsem si, že to bude nějaká velká vlna. Prostě takový strach, že jsem musela jet na Bulovku a tam mi dali léky, abych se trošku zklidnila. Nemohla jsem vůbec spát, nic.” Určitě jste nebyla jediná, která na tom v té tělocvičně byla takhle špatně. Byli i další, kteří museli vyhledat pomoc lékaře? „Bylo jich víc. Hlavně staří lidé, odváželi je do domovů důchodců nebo do nějakých nemocničních zařízení, jenom dočasně než jim opadne voda, než se budou moc vrátit do domovů. Jejich rodiny samy neměly kde být. Takže tam umisťovali tyhle starší lidi. Pro ně to muselo být taky hodně psychicky náročné.” Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Mangav tumenge šukar rati. Hezký večer vám přeje Tomáš Bystrý. Copyright © Radio Praha, 1996 - 2003 |