Verze pro tisk: Romské vysílání "O Roma vakeren"

Prostřednictvím romského vysílání vás bereme mezi lidi, o kterých jste v minulosti mnoho nevěděli. Žijeme spolu sice dlouho, ale poznáváme se až nyní.

Pořad "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří" pravidelně připravuje romská redakce Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu. Na těchto stránkách přinášíme textovou a zvukovou verzi pořadu, který se vysílá na okruhu Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu každou sobotu od 20 do 21 hodin. Další informace o pořadu najdete na stránkách www.rozhlas.cz nebo na facebookovém profilu pořadu na adrese facebook.com/oromavakeren

Vítáme Vás u pravidelného pořadu "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří".

Dnes vás mimo jiné seznámíme s tzv. krizovým štábem, který nedávno založili romští studenti. Povíme si o rekvalifikačních kurzech a navštívíme Český Krumlov – město, které je považováno za dobrý příklad soužití Romů a majoritní společnosti. A jako vždy nebude chybět celá řada romských písní.

Bacht tumenge savorenge so šunen amaro romano vakeriben. Adadžives tumenge phenava palo sgeľipen so keren terne Roma, palo peskeru buči amnege povakerela Štěpán Kavur the amnca džada andro than Krumlov.

Poslech celého pořadu v mp3

Skupina romských studentů a intelektuálů založila koncem června "krizový štáb". Ten usiluje o zlepšení pohledu společnosti na Romy. Hlavním impulsem k vytvoření této neformální skupiny byl nedávný případ ze Slovenska. V Hurbanovu tamní strážník zastřelil tři Romy a další dva členy romské rodiny postřelil. Jak Tomášovi Bystrému potvrdil člen krizového štábu David Tišer, uskupení také nabízí spolupráci státním institucím i radnicím.

„Situace je velmi složitá. Poslední dobou se mi zdá, že je čím dál nebezpečnější. Od roku 2012, tedy od ledna do dneška, zemřeli tři Romové, a to samozřejmě není moc dobrá zpráva. Také už vídáme i obyčejné lidi v ulicích, pochodují na protiromských demonstracích, a to už začíná být velmi nebezpečné. Známe několik případů, kdy městy právě tito lidé procházeli, a děti koukaly z oken a poznávaly svoje učitele, kteří křičeli 'černý huby'. A tak dále… Toto už je samozřejmě nebezpečné.”

Vy jste si, kromě jiného, dali za cíl monitorovat česká média, především to, jak stereotypně informují o Romech…

„Existujeme opravdu chvilku. Co jsme ale už udělali, když sledujeme práci některých novinářů, že jsme se ozvali. Velmi nás znepokojil jeden článek na serveru Novinky.cz, který ospravedlňoval vraha na Slovensku. Rozhodli jsme se, že napíšeme e-mail do redakce Novinek i Práva. V současné chvíli mám informace, že do redakce Novinek došlo 50 až 60 e-mailů.”

„Reakce ze strany Novinek nebyla. Já sám jsem posílal e-mail a nikdo mi neodpověděl.“

Myslíte, že do budoucna by právě krizový štáb mohl změnit, byť malou měrou, referování novinářů o Romech?

„Rozhodně nic nemůžu slíbit, ale vznikli jsme proto, abychom se o to pokusili. Máme nějaké cíle, ale jestli vyjdou či nevyjdou, to je vždy o tom, jak nám někdo bude nakloněný či nikoli. Víme, že budeme-li neoblomní, můžeme něco změnit. Pokud nás bude víc a víc a neustále tam někdo bude psát nebo volat nebo je budeme upozorňovat na to, že jejich práce není dobrá, myslím si, že se něco změnit může. V momentě, kdyby nic takového neexistovalo, nikdo bychom nikam nepsali ani nevolali, novináři si budou pořád dělat, co budou chtít, a nejen oni. My se nechceme zaměřit jenom na média, ale i na jiné oblasti, které se dotýkají romské otázky. Chceme poukazovat na to, že něco není dobře nebo naopak poukázat i na to, že, ano, toto je správný krok a toto chceme podporovat. A máme proto i lidský potenciál, který můžeme nabídnout.“

Bude krizový štáb do budoucna spolupracovat nebo už spolupracuje se samosprávami?

„V současné chvíli tomu tak ještě není. Ale co není dnes, může být zítra. Opravdu existujeme chvíli, ale obrací se na nás už různé instituce, které by stály o spolupráci.“

Občanské sdružení Buči – v překladu Práce – pomáhá těm, kteří si nemohou najít zaměstnání. Spolupracuje s Úřadem práce a je v úzkém kontaktu také s vedením městské části Prahy 3, která organizaci podle jejího šéfa vychází velmi vstříc. Kolegyně Iveta Demeterová se proto vydala na pražský Žižkov, kde navštívila jmenované sdružení a povídala si právě s jeho ředitelem Štěpánem Kavurem.

Štěpán Kavur: „V podstatě jsme oslovili všechny Romy, kteří jsou na pracovním úřadě, i ne-Romy, že mají možnost, podle nové vyhlášky z letošního roku, sami si vybrat rekvalifikaci. Pomůžeme jim pouze zprostředkovat žádost a oni si ji odnášejí ke svému zprostředkovateli podle místa bydliště. Potom to jde ke schválení na krajskou pobočku. Když ta jim schválí rekvalifikace, my jim pak vybíráme autoškolu, vybíráme jim kurzy na kadeřnice, nehtové studio, sociální pracovníky a tak dále. A některé rekvalifikace děláme sami, protože na to máme akreditace.“

Já se vrátím k tomu, jak jste říkal, že si dotyčný zájemce vybere, o co má zájem. Kde najde nabídku?

Štěpán Kavur: „Máme sami svoji nabídku, ale oni si musí hledat. Zprostředkovatel, ke kterému ten nezaměstnaný dochází, je také informovaný, kdo, kde, jak dělá které rekvalifikace. A na lidech pak záleží, koho si zvolí.“

Mám u mikrofonu Michala. Je to účastník kurzu, který si rozšiřuje řidičák ze skupiny C na skupinu D. Proč jste se obrátil na sdružení Buči?

Michal: „Protože tady se mě budou víc věnovat, než kdybych to dělal sám, už vzhledem k tomu, že bych na to neměl prostředky. Jsem teď bez zaměstnání. Předtím jsem pracoval jako řidič z povolání, snižovali stavy a já jsem byl mezi propuštěnými. Jako řidič autobusu budu mít možnost většího uplatnění.”

Štěpán Kavur: „Ty si děláš 'céčko'? Tak tady máme céčkaře. Céčkař profesák. Taky z úřadu práce. A z které jsi Prahy?”

Štěpán Kavur: „Je jedno kde v Praze bydlí, ale hlavně musí být z Prahy. A musí být minimálně tři měsíce na pracáku, aby jim poslali žádost ke schválení. Kdyby tam byl míň než tři měsíce, tak se tam nedostane, protože pracák si vyhradil čas na to, aby jim sám sehnal zaměstnání.”

Milan: „Od kamarádů. Pak jsem šel na úřad práce, zeptal jsem se, jestli bych to mohl dělat. Řekli mi, že ano. Příjmy žádné nemám. 25 tisíc je docela velká částka.“

Jak Štěpán Kavur říká, je to sice mravenčí práce, která není na veřejnosti tolik vidět, ale konkrétním lidem přinese konkrétní pomoc. V některých případech rekvalifikačních kurzů se jednalo o dospělé nekvalifikované účastníky, kteří měli školu dávno za sebou. Ale ukázalo se, že odpovídající docházka a poctivá příprava přinesly pozitivní výsledky. Štěpán Kavur si velmi pochvaluje dlouhodobou spolupráci s autoškolou, kterou vede Jaroslav Kačmar, který ke každému účastníkovi kurzu přistupuje velice vstřícně.

Štěpán Kavur: „A jaký jsi měl na ně názor, když jsi je viděl prvně?“

Jaroslav Kačmar: „Žádný špatný. Prostě normální názor, jako když jim začíná kurz. Jsou mezi nimi stejně tak chytří, stejně tak méně chytří – jako v ostatní populaci. Není mezi nimi žádný rozdíl.“

Štěpán Kavur: „V podstatě jsem tady chtěl říct jen jednu věc: Tak, jak je to učíš ty, bereš to tak, že je to chceš naučit, aby to udělali úspěšně. A jsou učitelé autoškoly, kteří si to nechají zaplatit, odučí a je jim jednou, jak dopadnou u zkoušek. Vzpomeň si, kolik hodin jsme jim dávali navíc, do toho soboty, neděle, jízdy a taky se nám to všechno vrátilo. Pak vyšel pan komisař a řekl: 'Kačmar, Kavur klobouk dolů.' A odešel kluk za osm minut z osmdesáti otázek. A měl na to osmdesát minut. To nezažili.“

Český Krumlov je v rámci České Republiky považován za město, kde romská komunita žije už více než dvacet let takřka bez konfliktů. Romové ze Slovenska se do českých zemí stěhovali v roce 1945 nebo v letech následujících. Přicházeli za prací do průmyslových a dalších městských oblastí. V Českém Krumlově dnes žije vysoké procento Romů – některé rodiny už tři nebo čtyři generace. Kolega Jan Josef Horváth v tomto historickém městě oslovil pedagožku Vladimíru Konvalinkovou.

„Já jsem se tady v padesátých letech narodila a začala chodit do školy, takže si dost pamatuji. Vím, jak škola vypadala a jaké bylo složení nejenom obyvatel, ale i žáčků. A nebyla třída, aby tam nebyli, tři nebo čtyři Romové. Říkali jsme jim Cikáni, ale snad se Cikáni neurazí. Prosím vás, já k nim mám krásný vztah a mně to Cikáni přijde romantičtější. Bydleli ve starých historických domech, které jim byly přiděleny k bydlení, když sem po válce přišli dosídlovat.“

„Velkým štěstím bylo, že tady byl v padesátých letech osvícený starosta, pan Buráček, který k nim měl vztah. A nechtěl je odsud vyhnat, chtěl tu otázku řešit. Chtěl, abychom se domluvili, abychom se sžili. Zřídil na radnici odbor pro cikánskou otázku. Tam seděli úředníci, a když byl problém, tak se to na odboru řešilo, což mně přišlo na tu dobu nesmírně osvícené. V 60. letech tady byla cikánská třída, tu učila moje matka, paní Vlasta Rosínová. Měla pětadvacet dětí ve třídě. Byli to samí Romové. A učila je od první do čtvrté třídy. Hodně se jim věnovala. Mamka je hrozně milovala. Nádherně zpívali, ona si je nahrávala. Věnovala se jim i mimo školu. Máma se samozřejmě musela naučit romsky, aby se dorozuměli. Ty děti ji za to strašně milovaly. Potom když vyrostly, měly svoje děti, posílaly jí oznámení o sňatku, vodily jí ukazovat svoje děti, poté i vnoučata. A vlastně až do smrti, mamka umřela v 85 letech, až do té doby ji navštěvovali a milovali. A já jsem její dcera, takže mě samozřejmě všichni znají. Zdravíme se, máme se rádi, nemáme problém.“

Kde se Romové a ne-Romové v Krumlově nejčastěji setkávají, kde dochází k propojenosti?

„V Cikánské jizbě. Minimálně jednou týdně tam hraje úžasná cikánská kapela, a to i v zimě. Krumlov je v zimě vylidněný, protože jsme město turistů. Ostatní hospody zejí prázdnotou a na 'Cikánce' je vždy plno a je tam výborná hudba. Lidi stojí i venku a tancují na ulici. Je to nádherný…“ (směje se).

„Je tady firma Dunka. Byla zřízena po revoluci v 90. letech. To jsme měli dalšího starostu, Honzu Vondrouše, který se s Romy domluvil a udělali tady firmu, která se stará o pořádek ve městě, co se týče úklidu. A funguje to. Připadá mi, že trošku mizí ohleduplnost a tolerance.“

V dnešním programu se ještě vydáme na Slovensko – konkrétně do jedné části města Brezno. Řeholnice řádu Malých sester Ježíšových tam od roku 2004 působí v tamní romské komunitě. Ale pojem „působí“ prý není úplně přesný a samy sestry ho odmítají. Ony prý jednoduše žijí životem místních Romů. Více už v reportáži Roberta Hozy.

Malé sestry Ježíšovy mezi Romy z Brezna (Foto: www.male-sestry-jezisove.sk)

Malá sestra Brigita žije na Slovensku 15 let. Za sebou už má pobyt mezi Romy v obci Jarovnice na východním Slovensku.

Malá sestra Brigita: „Rozhodli jsme se, že vyhledáme město pro naše působení. Byl to otec Viktor Tomčányi, romský kněz, který nám ukázal různá místa na středním Slovensku. A takto jsme našli Brezno. Cítili jsme, že je to místo, které chce pro nás Bůh. Byla tu velká komunita Romů. Viděli jsme i menší osady. Velmi pěkně nás tu přijali, měli jsme od počátku pěkné přijetí. Byl to pro nás i znak toho, že bychom tu mohly začít žít mezi Romy.“

Malé sestry Ježíšovy sdílejí se členy romské komunity jejich práci, i tu málo oceňovanou.

Malá sestra Brigita: „Vždy děláme velmi jednoduchou manuální práci. Tady v Brezně děláme aktivační práci, kterou dělá nejvíc Romů. A kvůli tomu jsme to chtěly dělat, abychom byly jejich kolegyněmi. A já už to dělám sedm let. Jsme venku ve skupině a sbíráme papíry a zametáme smetí a chodníky. Tento vztah v práci je velmi hluboký, protože jsme si opravdu velmi blízké. Na začátku se mě ptali: 'Ty jdeš dělat tuhle práci?' Protože oni vědí, že je to ta nejhůře hodnocená práce.“

V městské části Predné Halny žije rodina Jána Bartoše. Jeho manželka Angela hodnotí přítomnost řádových sester mezi nimi pozitivně:

Angela: „Od chvíle, kdy sem přišly, dobře spolu vycházíme. Chodíme k nim a ony k nám. Dá se s nimi vyjít i v práci, když se setkáváme. Věříme jim. Obohatilo nás to, že jsou tu. A dávají rozum těm, co nevěří.“

Angela: „Dávají jim naději, aby věřili v Boha. Víru, aby poznali, aby s nimi komunikovali.“

Ján Bartoš: „Velmi mi pomohly. Jsem nemocný, léčím se. Musím se přiznat, že jsem i pil. Byl jsem velký alkoholik. Modlím se každé ráno i večer. Pomáhá mi to, díky sestrám.“

Katarína Bartošová připomíná organizování zájezdu na každoroční pouti v obci Gaboltov u Bardějova.

Katarína Bartošová: „Chodíme tam jednou ročně v srpnu. Malé sestry vybírají peníze na autobus. Jedeme tam. Jezdí tam více domovů, tak se tam spolu potkáme. Je tam svatý obraz a k němu jdeme.“

Zkušenost malých sester Ježíšových ze společného žití se slovenskými Romy hodnotí malá sestra Brigita.

Sestra Brigita: „Vzájemně se můžeme obohatit. Chceme ukázat, že mají svoji hodnotu, že jsou také lidé, kteří mají svá trápení, radosti i starosti. Všichni jsme milované Boží děti. Mladá Romka, která má čtyři děti a má velké problémy, mi říkala: 'Nemusíte chodit na Vánoce a nosit dárky, nepotřebuji je. To, co potřebuji, je úcta.' Je pro nás velmi důležité, že se chceme stát jedním z nich, že nikdo není lepší anebo horší. Jsme bratři a sestry.“

Za malou chvíli už bude 21 hodin, O Roma vakeren vám přeje krásný večer a naladit si nás můžete ale opět v sobotu po 20. hodině na vlnách Radiožurnálu a najdete nás také na internetové adrese romove.cz.

Mangav tumenge lači řači.

Klidný večer vám přeje Tomáš Bystrý.