Prostřednictvím romského vysílání vás bereme mezi lidi, o kterých jste v minulosti mnoho nevěděli. Žijeme spolu sice dlouho, ale poznáváme se až nyní.

Pořad "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří" pravidelně připravuje romská redakce Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu. Na těchto stránkách přinášíme textovou a zvukovou verzi pořadu, který se vysílá na okruhu Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu každou sobotu od 20 do 21 hodin. Další informace o pořadu najdete na stránkách www.rozhlas.cz, kde si můžete také stáhnout podcast pro tento pořad.

Lenka Bačová má pět dětí. Zatím žije na ubytovně, kde za dvoupokojový byt platí 17 tisíc.

Lenka Bačová: „Už bych to finančně nezvládala. Když člověk musí, tak musí. Děti bych nikdy nedala pryč. Udělala jsem si je proto, že jsem je chtěla. Někteří majitelé ale jsou, jak se říká, takoví makoví.“

Jak se žilo dětem na ubytovně?

Lenka Bačová: „Děti to ještě moc nevnímaly. Viděly, že si mají, kam lehnout, mají co jíst...“

V jakém to bylo stavu?

Lenka Bačová: „Některé ubytovny jsou dost hrozné, jako kriminál, jak se říká. Dole jsou vrata, návštěvy mohou přijít jenom nahlášené. Člověk nemá takovou svobodu, jako když chce pozvat návštěvu do vlastního bytu.“

Paní Lenko, máte teď v ruce smeták. Jsou tady ještě kolem nás samozřejmě pytle, asi od malty, od cementu. Kolik práce jste tu odvedla? Co všechno jste dělala?

Lenka Bačová: „Stěny. Podlahu.“

Bylo toho hodně?

Lenka Bačová: „Dost toho bylo.“

Když jste sem přišla poprvé, jaký jste měla dojem?

Lenka Bačová: „Zbořeniště.“

Zaklepala jsem teď u bytu, který už má nájemníky:

Irena Plachká: „Plachká Irena.“

Paní Ireno, Vy už máte úplně zabydleno?

Irena Plachká: „Už ano. Hotovo. Vše ještě není uděláno úplně na čisto, ale zhruba hotovo.“

Pojďme si Váš byt popsat, jak je veliký?

Irena Plachká: „Jedna plus jedna.“

Kdo všechno tu bydlí?

Irena Plachká: „Já s dvanáctiletým synem.“

Nakoukneme teď... asi do obývacího pokoje a ložnice v jednom, že?

Irena Plachká: „Ano, ano. Přesně. Už mám sedačku, mám stěnu, plovoucí podlahu. Bytová správa mi udělala i plastová okna. Jsem strašně spokojená.“

Je to všechno evidentně čerstvě vymalováno, naklizeno, a to se v domě ještě pracuje.

Irena Plachká: „Ano. Udržuju to pořád všechno od prachu, protože se ještě všude víří.“

Kde jste bydlela před tím, než jste se dostala jsem?

Irena Plachká: „U bývalého manžela.“

Bylo to tedy asi dost psychicky náročné, že?

Irena Plachká: „Ano.“

Jak dlouho jste to musela snášet?

Irena Plachká: „Třicet let.“

Třicet let. Třicet let života v napětí?

Irena Plachká: „Ano, především kvůli alkoholu.“

Teď se Jiřího Kočaře z Centromu ptám na to, jak dům vypadal před tím, než se tu začalo pracovat?

Jiří Kočař: „Několik let nebyl obydlený, takže s tím spojené vyrabované různé překlady, veškeré železo, které tu bylo. Různí lidé si tady vzali dřevo a tak dále. V podstatě to byl tedy vybydlený dům.“

Byty má teď ve správě organizace Centrom, právě jí budou lidi platit nájemné, které pak poputuje k majiteli domu, firmě RPG. Neziskovka tak za dům ručí a s lidmi bude dál pracovat. Nedaleko má své centrum, dodává vedoucí Centromu Ivana Neséthová:

Ivana Neséthová: „Sociální poradna, nízkoprahové zařízení pro děti a mládež, centrum pro rodinu s předškolními dětmi. Potom samozřejmě také výchova k rodičovství s dětmi ve věku do dvou let.“

RPG udává, že má ve vyloučených lokalitách v celém regionu asi 6 tisíc bytů. S neziskovkami takto spolupracuje i jinde. Podle manažera Stanislava Svobody je podstatné, že se na opravě podílejí samotní nájemníci:

Stanislav Svoboda: „Pokud dostanou všechno zadarmo, pokud se všechno opraví, je velké riziko následné devastace. Pokud musí vzít lopatu, uklidit si sklepy, pokud si vymalují vchody, úspěšnost projektů je mnohem vyšší.“

Když jsme teď před domem v Trnkovecké ulici, napadá mě zeptat se, jestli se chystá aktuálně v Ostravě podobný projekt.

Stanislav Svoboda: „Plánujeme se statutárním městem Ostrava projekt sociální inkluze v Ostravě. Tento projekt by měl v pilotní fázi zahrnovat sociální komunitní podporu několika vybraných rodin. Naší ambicí samozřejmě je, aby se pilotní projekt podpory několika rodin postupně rozrůstal. Rodin máme mnohem více než desítky.“

Takzvaná sociální inkluze je ale teprve na začátku. To Centrom je dál. Jak potvrdila jeho vedoucí Ivana Neséthová, chtějí další byty. Podle ní totiž tento model funguje:

Ivana Neséthová: „Tvrdím mnoho let, že byty pro rodiny nebo jednotlivce, kteří na byty na volném trhu nedosáhnou, nejsou. Bytová politika tu není. Byty nejsou. Pokud rodina nemá kde bydlet, má děti, těžko můžeme vyžadovat, aby chodily do školy, aby se rodiče starali a aby byli něčím motivováni a žili na vyšší úrovni. Podmínkou samozřejmě je, aby se zapojily rodiny samotné.“

Zde si můžete příspěvek poslechnout:

Poslech v mp3

Poslech:
RealAudio ~ Download

Související články
Datum	Nadpis	Rubrika
12.03.2011	Školka sdružení Centrom pomáhá romským dětem s přípravou na vstup do školy	O Roma Vakeren
30.09.2005	Ostravské sdružení Centrom pomohlo k bydlení několika romským rodinám	O Roma Vakeren

Občanské sdružení Quo vadis zřídilo v roce 2008 soukromou základní uměleckou školu a centrum volného času pro děti z málo podnětného prostředí, kde momentálně studuje kolem 70 procent romských dětí, z toho polovina z nich je z marginalizovaného prostředí. Předsedkyně a programová manažerka sdružení Ingrid Kosová:

„Snažíme se v první řadě o multikulturní nebo o interkulturní sblížení v našich podmínkách.“

Daří se vám?

„Myslím si, že ze začátku to bylo těžké. Zpočátku jsem byla dost nešťastná z toho, že jsme začínali mít ortel romské školy. Myslím si ale, že po pěti letech existence Quo vadis začínáme mít opravdu dobré výsledky.“

V Quo vadis rozvíjejí talent romských i neromských dětí.

„Na Slovensku existuje mnoho stereotypních představ, že romské děti jsou velmi nadané tanečně, ve zpěvu a že jsou velmi dobrými hudebníky. Není to tak. Mnoho dětí z romského prostředí, které jsou u nás vzdělávané, se vyrovná dětem z majoritní společnosti. A naopak. V jedné i druhé skupině je opravdu velmi málo výjimečných talentů, stejně jako všude jinde na školách. Vždy to záleží na tom, jakým způsobem je tento talent rozvíjený ve výchovném prostředí, nejen u nás na škole, ale i v rodině.“

Tanec, hra na hudební nástroje, výtvarná výchova nebo dramatický kroužek. Všechny zmiňované činnosti, ale i mnohé další, nabízí soukromá umělecká škola, kterou v současné době navštěvuje kolem 500 dětí. Pokračuje Zuzana Almáši Koreňová z občanského sdružení Quo vadis:

„Moje současné zkušenosti jsou takové, že romské děti právě proto, že pocházejí z málo podnětného prostředí, jsou mnohem houževnatější, chtějí toho mnohem více dosáhnout. Někdy naše snaha selhává na pochybení rodičů. Je to obrovská škola, protože mnohé z těchto dětí by, podle mého názoru, neměly chodit do speciální základní školy. Končí tím jakákoli jejich progresivní budoucnost, protože po speciální základní škole nemají velké šance dále studovat.“

Tým odborníků se začal dále zaměřovat i na individuální práci s dětmi. Opět Ingrid Kosová:

„Vytipovali jsme si několik dětí, které jsou velmi talentované, a musíme je postrčit na uměleckou úroveň, aby začaly studovat na konzervatoři. Máme tu děvče, Anku, která sice není mentálně retardovaná, ale chodila na speciální základní školu. Snažíme se ji motivovat k tomu, aby si udělala vyrovnávací zkoušky a začala studovat na konzervatoři. Opravdu tedy s dětmi pracujeme individuálně.“

Dalším záměrem sdružení je už v září tohoto roku otevřít soukromou mateřskou školu fungující na principu pedagogiky Italky Marie Montessori, která je založena na přístupu k dítěti jako rovnocennému partnerovi dospělých. Neznamená to, že si děti můžou dělat, co chtějí. Naopak. Jsou vedené ke zodpovědnosti za sebe i své okolí. Znovu Zuzana Almáši Koreňová:

„Naším cílem je integrovat romské děti z rodin, ve kterých mají jejich rodiče zájem, aby se jejich dítě rozvíjelo a vzdělávalo. Budou vnímat jako výhodu, že se dítě začleňuje do sociálního prostředí, že získává nějaké sociální vazby, že získává základní schopnosti, ať již z pohledu hygieny nebo grafomotoriky.“

Co je pro Vás takových největším výrazem díku od romského dítěte při Vaší práci?

„Když romské děti vidí, že k nim přistupujete s láskou a respektem, a dokážete si získat jejich důvěru, snesly by Vám nejradši i modré z nebe.“

Zde si můžete příspěvek poslechnout:

Poslech v mp3

Poslech:
RealAudio ~ Download

Související články
Datum	Nadpis	Rubrika
20.02.2016	Do soukromé speciální základní školy ve Slovenských Rokycanech byly neprávem zařazeny zdravé romské děti	O Roma Vakeren
21.03.2015	Většina romských žáků opustí slovenské školy před dokončením studia	O Roma Vakeren
28.12.2013	Projekt Investice v raném dětství podporuje předškolní výchovu	O Roma Vakeren
06.11.2013	Odlehčit přeplněným třídám na východě Slovenska mají kontejnerové školy	Zprávy ze života Romů
14.09.2013	Gymnázium Zefirína Jimenéze Mallu už šest let vzdělává nadané romské děti	O Roma Vakeren
02.06.2012	Slovenská vláda prosazuje internátní školy pro děti z osad	O Roma Vakeren
28.04.2012	Na Slovensku se uvažuje o vzniku romských internátních škol	O Roma Vakeren
28.04.2012	Sdružení mladých Romů se zaměřuje na vzdělávání romských dětí na Slovensku	O Roma Vakeren
07.04.2012	Andrzej Mirga navštívil Slovensko	O Roma Vakeren
Všechny články (POZOR - možnost velmi dlouhého výpisu)

Klavírista, hudební aranžér, skladatel, zpěvák. Co je Vám, Tomáši, nejbližší?

„Klavírista. Za zpěváka se já osobně moc nepovažuju.“ (směje se)

V současné době studujete klasický klavír na pražské HAMU. Letos budete obhajovat bakalářskou práci. Kolik času Vám zabírá studium na HAMU při těch všech aktivitách, které máte?

„Podstatnou část mého času zabírá klavír, je to spojeno s cvičením na tento nástroj. Samotné studium není moc náročné, myslím tím časově. Nemusím být ve škole každý den. Nedá se říct, že bych měl hodně předmětů. Je to spíš založeno na individualitě. Člověk sám se musí přinutit k tomu, aby cvičil. Zaměřeno je to čistě na cvičení hry.“

Už několik let spolupracujete nebo jste spolupracoval s romskou zpěvačkou Idou Kelarovou, která se kromě jiného věnuje i talentované romské mládeži. Ostatně právě i s Idou Kelarovou a se Škampovým kvartetem jste natočil poměrně úspěšné album 'Romská balada'. Vy se v něm představujete jako hudební aranžér, klavírista a zpěvák. Bylo natočení onoho alba právě tím momentem, kdy jste si řekl: 'Ano, tady začíná moje kariéra.'?

„Něco na tom asi bude. Jakmile jsem totiž dostal od paní Kelarové tento úkol, ucítil jsem strašnou zodpovědnost, protože jsem věděl, že když to vyjde, budou to lidé poslouchat. A navíc Škampovo kvarteto má už své jméno. Byla to tedy pro mě strašná zodpovědnost. Věnuju se klavíru, nevěnuju se skladbě. Byla to tedy první věc, kterou jsem aranžoval a psal pro smyčcový kvartet.“

Kolik Vám bylo?

„Je to, mám dojem, už dva roky staré. Takže třiadvacet. Dlouho jsem přemýšlel o tom, jestli do toho vůbec půjdu, jestli si natolik věřím. Nevěřil jsem si. Strašně dlouho jsem nevěřil tomu, že to zvládnu. Ida mě podržela. Věřila mi od začátku. Nakonec to tedy dopadlo tak, jak to dopadlo.“

Skládáte často písničky?

„Musím říct, že teď ano. Skládám teď docela často.“

Jsou romské?

„Ano, romské.“

O čem jsou?

„Tak různě. O lásce. Asi většinou o lásce.“

Právě i jedna z těch, které jste složil pro album 'Romská balada', je o lásce. Jmenuje se 'Bares tut kamav', v překladu 'Moc tě miluji'. Pojďme si teď poslechnout alespoň ukázku.

(ukázka písně 'Bares tut kamav')

Jak vznikala tahle písnička?

„Pamatuji si přesně, jak vznikla. Začátek téhle skladby jsem složil v rakouském Linci. Byl jsem tam s paní Kelarovou a s panem Duždou na nějakém workshopu. Pak jsem ji dodělal v Praze na koleji. Složil jsem ji pro jednu dívku, do které jsem byl strašně zamilovaný. Tak to tedy vzniklo.“

Čili to se skládá potom samo...

„Skládá se to samo, to je jasné...“ (směje se)

Co je tou nejvyšší metou, které byste chtěl dosáhnout?

„Mým životním cílem je dotáhnout romskou hudbu na vyšší úroveň, než na jaké je teď. Dnes hrají děti na základní umělecké škole Smetanu, české tance nebo různé jiné skladby. Chtěl bych, aby se za nějakých pár let na základní hudební škole hrály romské tance.“

Zde si můžete příspěvek poslechnout:

Poslech v mp3

Poslech:
RealAudio ~ Download

„Myslím si, že už tam byla inspirace od již nežijícího pana učitele Emila Múčovského, který velmi zajímavě mluvil o budoucích profesích. Vím, že už tehdy jsem se ho ptal, jestli je slovenský kosmonaut. Velmi mě povzbuzoval, řekl mi na to, že já můžu být prvním slovenským kosmonautem (směje se). Bylo to ale velmi inspirující.“

Životní cesta Jána Hera je provázena, poeticky řečeno, příznivým svitem hvězd drobných zázraků. V sedmé třídě základní školy se musel vyrovnávat s tragickou ztrátou matky. Jána si vzala do pěstounské péče sestra jeho matky, paní Alžbeta Vicianová, žijící v městečku Šahy, která určila důležité směřování chlapce.

„Vždycky mi říkala, že se budu muset hodně učit. Dala mi vzor, když mi řekla, že budu muset jít na všechny školy, na které půjde syn primáře, později ředitele nemocnice v Šahách.“

Středoškolské vzdělání absolvoval Ján Hero na strojnické průmyslovce ve Zvoľeně. Studium na Strojnické fakultě Vysoké školy technické v Bratislavě ukončil s titulem inženýr jaderných a energetických strojů a zařízení. Získal i pedagogické minimum, které ho opravňovalo k vyučování odborných předmětů. Následovalo působení v Bratislavě, v Západoslovenských energetických závodech a Výzkumném ústavu energetickém. Pro Jána Hera to znamenalo vstup do jiné dimenze.

„Jako romský chlapec jsem měl pocit, že můžu patřit do této společnosti lidí, můžu zastávat nějakou odbornost a věcně komunikovat.“

Změnu v profesionálním směřování Jána Hera přinesla společenská situace po roce 1989.

„V roce 1991 ti, kteří věděli, že jsem z romské komunity, přátelé a známí, se dozvěděli, že je výběrové řízení na ministerstvu školství na obsazení pozice referenta pro výchovu a vzdělávání romských dětí. Nakonec jsem výběrové řízení na obsazení tohoto místa vyhrál. Byl to pro mne přelomový moment, jít pracovat na Ministerstvo školství Slovenské republiky. Považoval jsem to za velice důležité.“

Důležitou úlohu v životě Jána Hera sehrává i víra. Vše se to začalo odvíjet díky mámě.

„Zařídila, že jsem přijal všechny svátosti. Svátost křtu, svátost prvního svatého přijímání, biřmování. Je to nejspíš můj nejsilnější zážitek s mámou, že mě táhla za sebou, hodně jí na tom záleželo, a já jsem pouze cupkal za ní. Byla vyšší, měla dlouhé nohy, tahala mě za sebou a zařizovala to.“

A pokračovalo v naplnění partnerské lásky.

„Tam jsem pochopil, jak je Pán Bůh dobrý. Láska je v životě člověka důležitá. Potvrdil mi, že mám dobrou manželku, protože jsem byl spokojený. A pak to ještě dvakrát zpečetil, protože se nám narodila ještě Terezka a Marie Magdaléna.“

Máte tedy pět dětí.

„Ano, pět dětí.“

Od roku 2004 Ján Hero působí v Kremnici.

„Rozhodl jsem se, pro mě jako chlapa, muže ne příliš výhodně, ale rozhodl jsem se dát přednost rodině. Běžel tu projekt Přes děti k rodině, který je zaměřený na pomoc lidem žijícím na okraji společnosti.“

Osobně za historický moment považuje skutečnost, že:

„Romští rodiče posílají svoje děti, aby se vzdělávaly. Mám velkou víru, že i když je vůči tomu vždy velká averze a říká se, že se nedá nic dělat, něco se dělat dá. Nyní zažíváme pocit, že když se hledá způsob, najde se.

Zde si můžete příspěvek poslechnout:

Poslech v mp3

Poslech:
RealAudio ~ Download

Máte mezi sebou také nějaké příbuzenské vztahy?

Máme, protože všichni pocházíme ze stejné vesnice, ve skutečnosti jsme jedna velká rodina a máme hodně blízké rodinné vztahy. Asi nejvzdálenějším rodinným členem je moje teta, ale je tady i můj syn, můj starší bratr, moje švagrová, švagr, takže jsou tady opravdu hodně blízké rodinné vztahy. Taky všichni bydlíme stále na stejném místě v Paszabu, takže naše společné hnízdo ještě existuje.

Na některých vašich koncertech promítáte takový starý černo-bílý film z počátku existence vaší skupiny. Kdy ten film vznikl a koho to vlastně napadlo něco takového natočit?

To je zajímavá věc, protože při příležitosti jednoho z našich koncertů nám to ukázali ještě na začátku a tehdy vyšlo najevo, že film byl natočen v roce 1956 o babičkách některých z nás a prarodičích jiných z nás... Prostě na filmu jsou naši předci, kteří tancují a ke konci zpívají. Takže nakonec je to ve skutečnosti jedna velká sbírka. Tato nahrávka vznikla docela brzy a jsme rádi, že jsme ji našli a dostali.

Skládáte vlastní písně nebo spíš hrajete tradiční romskou hudbu? Pokud tvoříte vlastní skladby, skládají je jednotliví lidé nebo vznikají nějak kolektivně?

Většinou se vždy snažím, abychom na koncertech hráli vlastní tvorbu. Ale samozřejmě hrajeme i tradičnější hudbu, která je velmi-velmi stará. Také jsme dostali i zvukový materiál k té nahrávce z roku 1956 a z toho jsme taky čerpali. Většinou já sám píšu hudbu, pro mě je to veliká výzva, ale já to zbožňuji dělat. Naštěstí ještě vždy dopadly písničky, které jsem psal já, dobře. Když to už nahráváme na CD, vyslechnu si doporučení a připomínky ode všech o tom, v čem máme být lepší, co udělat, aby to bylo ještě lepší a ještě více triumfálnější, a měli to lidé ještě více rádi. Takže nakonec je to podle mě zásluha všech členů kapely, že písničky nahráváme v této konečné formě, že jsou tak oblíbené a mají tak blízko k šlágrům.

BBC o Vás natočilo dokument – kdy tento film vznikl, jak je dlouhý a co všechno se z něj dozvíme?

To je dobrá otázka, protože to sám nevím. Podle mě je možné ho najít na internetu pod názvem „Ünnepek és hétköznapok” (Svátky a všední dny). Myslím si, že byl natočený 60 minutový dokumentární film. A asi v roce 2002. Ano, v roce 2002, protože poté, co vyšlo naše CD v roce 2001, skončilo ve World Music Chart [Word mjúzik čart] na takovém místě, na jakém se to ještě žádné maďarské kapele nikdy nepodařilo. My jsme byli první, kdo skončil na 7. místě. Je to stanice, kde hrají world music a myslím si, že si vybírají z tisíce kusů a z toho pak sestavují žebříček. A navíc jsme kapela, která přišla odnikud. Kde je Paszab? Nikdo neví, kde je Paszab. A tato kapela vydala svoje album a dostalo se ven. A najednou piff-paff a začali hrát jejich hudbu v rádiích po celém světě. Podle mě si BBC řekla: „Tak podívejme se na ně. Kdo jsou ty lidičky z východního Maďarska?“ Na základě toho byl natočen jeden šedesátiminutový dokumentární film, který, doufám, najdete na internetu.

Překlad z maďarštiny: Katarína Leczová

Zde si můžete příspěvek poslechnout:

Poslech v mp3

Poslech:
RealAudio ~ Download

Související články
Datum	Nadpis	Rubrika
10.03.2012	Maďarská kapela Parno Graszt koncertovala v pražském Paláci Akropolis	O Roma Vakeren
10.03.2012	Maďarská kapela Parno Graszt koncertovala v pražském Paláci Akropolis	Fotoaktuality
04.02.2012	Maďarská skupina Parno Graszt znovu zavítá do Prahy	O Roma Vakeren
01.02.2012	Parno Graszt znovu roztančí pražské obecenstvo	Zprávy ze života Romů
11.05.2009	Na Habrovce letos zahrají Parno Graszt i Terne Čhave	Zprávy ze života Romů
21.01.2009	Na pražském koncertě vystoupí skupiny Parno graszt a CimbaliBand z Maďarska	Zprávy ze života Romů
18.07.2008	Parno Graszt vyloudí hudbu na cokoliv	O Roma Vakeren
15.07.2008	Nezapomenutelná kapela Parno Graszt míří do Prahy	Zprávy ze života Romů
18.06.2008	Nejoriginálnější romská kapela z Maďarska Parno Graszt zahraje v Praze	Zprávy ze života Romů
Všechny články (POZOR - možnost velmi dlouhého výpisu)