Verze pro tisk: Romské vysílání "O Roma vakeren"

Prostřednictvím romského vysílání vás bereme mezi lidi, o kterých jste v minulosti mnoho nevěděli. Žijeme spolu sice dlouho, ale poznáváme se až nyní.

Pořad "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří" pravidelně připravuje romská redakce Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu. Na těchto stránkách přinášíme textovou a zvukovou verzi pořadu, který se vysílá na okruhu Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu každou sobotu od 20 do 21 hodin. Další informace o pořadu najdete na stránkách www.rozhlas.cz, kde si můžete také stáhnout podcast pro tento pořad.

Vítáme Vás u pravidelného pořadu "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří".

Dnes vám řekneme, proč přestala fungovat vládní Agentura pro sociální začleňování v Chomutově a Duchcově. Pokud stále marně hledáte zaměstnání, možná vám pomůže JOB CLUB – i o něm bude řeč. A pozveme vás také na koncert legendární skupiny Parno Graszt.

Bacht tumenge savorenge. So šunen amaro vakeriben. Mangav tumenge šukar sambat. Adadžives vakeraha palo Agentura, palo buči the palo banda Parno Graszt. Sam rado hoj san amenca.

Agentura pro sociální začleňování funguje pod Úřadem vlády v celkem čtyřiadvaceti lokalitách, nepočítáme-li Chomutov a Duchcov. Tam totiž působení agentury skončilo. Její šéf Martin Šimáček to zdůvodnil tím, že Chomutov stále odkládal přijetí plánu ke zlepšení situace ve městě a duchcovští zastupitelé desítku hlavních navržených kroků odmítli, což agentuře znemožňuje smysluplnou práci. Více pak řekl Marii Vrábelové.

„Co se týče Chomutova a Duchcova, vyhodnotili jsme události, které se v posledních měsících odehrávaly. Předložili jsme výsledek spolupráce s městy monitorovacímu výboru a navrhli jsme, aby byla spolupráce s nimi ukončena. V Chomutově jsme pracovali jeden a půl roku. Po roce byl hotový strategický plán a začali jsme ho připomínkovat. Schválilo ho lokální partnerství. Pro představu posluchačů, jedná se o 80 aktérů, pracovníků, kteří se na něm podíleli, a to ze strany města, neziskových organizací, škol a policie. Ti všichni seděli půl roku za stolem a připravovali tento plán. Od dubna, kdy byl hotový, se začal připomínkovat a připomínkovaly ho i výbory města. Bohužel se to stále odkládalo. Ze strany vedení města přicházely nové a nové připomínky. Během několika týdnů město strategický plán de facto smetlo ze stolu. Musím říct, že zastupitelstvo plán odmítlo. Odpověď byla jednoduchá: Plán si budeme realizovat sami.“

„Víte, myslím si, že v Chomutově nebyla spolupráce nikdy nastavena tak, že bychom si jako partneři mohli vzájemně zcela důvěřovat. Město Chomutov nechce spolupracovat na naplnění tohoto plánu v plném rozsahu. A také musím upozornit na akci Záchranný kruh, která je represivního charakteru, zhoršuje náladu ve městě, ve vyloučených lokalitách. Vedení města o spolupráci s námi prostě nestojí.“

Nepřijde řetězová reakce, tedy nebudou následovat další města? Dokonce se ozývají hlasy, že by měla být agentura zrušena. Jak to vidíte Vy?

„Hlasy o zrušení agentury slýchám od doby, co v agentuře pracuji. Těch 23 ostatních města a obcí neříká, že s námi nechce spolupracovat. Naopak. Ozývají se, že spolupráce s námi přináší jednoznačně pozitivní výsledky. Mám velkou radost z podpory od paní starostky z Obrnic, od pana primátora z Mostu. Je tedy vidět, že ti, kteří se do spolupráce s námi pustí, to skutečně spolu s námi chtějí odpracovat i v terénu. A ti, kteří kritizují, a to se týká právě zejména Chomutova, nebo paní starostky ze Šluknova, případně i z Rumburku, kteří spolupráci s námi označují za nefunkční, fakticky zjistili, že to všechno neuděláme za obec. Ta musí přijít s tím, že převezme zodpovědnost, učiní rozhodnutí na své straně, rozhodne se, že chce něco takového dělat, přinese i svoji aktivitu. Tím, že ti starostové říkají, že spolupráce s námi nefunguje, také tak trochu říkají: Nestojíme o to se podívat, jestli to někde funguje. Myslím si, že situace v Chomutově je trvale napjatá. Všichni lidé, občané města Chomutova si na to tak trochu, bohužel, zvykli. Myslím si, že to je výsledek dlouhodobější politiky města. Trochu jiná situace je v Duchcově, tam mě to, že budeme končit nebo že jsme skončili, mrzí ještě o něco více. Je to proto, že v Duchcově jsme pracovali půl roku a za tu dobu se nám podařilo sestavit docela dobrou kostru strategického plánu o desítkách opatření, počínaje nízkoprahovým zařízením, sociálními službami, přes docela pěkné vzdělávací aktivity, rozšíření služeb mateřských škol, hodně zajímavých projektů na podporu nezaměstnanosti. A mrzí mě, že lidé, kteří tu podporu potřebují, ji nedostanou, a přitom šance na to byla docela slušná. Ukázalo se ale, že v okamžiku, kdy jsme vedení města řekli: ‚Pozor! Privatizace, kterou plánujete, bude velmi negativně dopadat na lidi, kteří jsou chudí, kteří si nemohou dovolit zvýšené nájemné, které předpokládáte poté, co se budou domy opravovat. Zvolte nějakou kompromisní variantu, ponechte si část bytového fondu.‘ Město nepřistoupilo na toto varování z naší strany, a pak také zamítlo deset klíčových opatření, která jsme předložili zastupitelstvu ke schválení. Za těchto okolností vedení města tak trochu hodilo přes palubu všechny, kteří by z lokálního partnerství mohli do budoucna čerpat, a ani to vlastně nezkusili.“

Následující minuty patří sociální hrozbě dneška. Ke konci loňského roku evidoval Úřad práce ČR na svých krajských pobočkách více než půl milionu uchazečů o zaměstnání. Kdo patří k nejrizikovějším skupinám na trhu práce, se zeptala Iveta Demeterová Danici Krause z Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí.

„Mezi rizikové skupiny na trhu práce tak, jak je formuluje zákon o zaměstnanosti, patří zejména dlouhodobě nezaměstnaní, osoby ve věku nad 50 let, mladiství a absolventi, samozřejmě také příslušníci romské komunity, pak osoby pečující o dítě do 15-ti let, a ti, kteří se vracejí z výkonu trestu nebo detence.“

Pravidelně sledujete vývoj na trhu práce, nabídku, poptávku. Která ze skupin, jež jste právě jmenovala, má našlápnuto k tomu, že se na trhu práce uchytí a že práci najde?

„Podle statistických informací zůstávají nejkratší dobu v evidenci právě absolventi. Koresponduje to s otázkou vzdělávání a výkonu praxe. Naopak nejdéle v evidenci zůstávají osoby vyšších věkových kategorií, se zdravotním postižením a nižším vzděláním, také příslušníci romského etnika.“

„Ubývá volných pracovních míst na trhu práce, takže z majoritní společnosti je zájem o pracovní pozice, o které dříve zájem nebyl. V současné době muži z romské komunity častěji pracují v oboru stavebnictví, jedná se o pomocné práce, kopáčské práce. Ženy je obtížnější dostat na trh práce a do zaměstnání, respektive je složitější, aby si zaměstnání udržely. Častěji se tedy ocitají v evidenci nebo jsou závislé na příjmu muže.“

V Praze v Ječné ulici najdete Job klub, který pomáhá lidem v nouzi nalézt zaměstnání. Poradna Job klubu poskytuje osobní, telefonické i internetové poradenství. Vše je zde poskytováno bezplatně. Job klub spadá pod Centrum sociálních služeb Praha. Více už Martina Čiháková, vedoucí informačního centra:

„Pomáháme jim napsat jak životopisy, tak motivační dopisy. Mají–li zájem, děláme s nimi přípravu na pracovní pohovor. Ke každému klientovi přistupujeme individuálně, podle jeho konkrétní individuální situace.“

„Záleží hrozně na tom, jak moc je klient motivován najít si práci, jaké má sociální zázemí, jestli má kde bydlet, jaká je jeho finanční situace, jaké má vzdělání. Svou roli hraje, jestli nemá záznam v rejstříku trestů, jestli nemá nějaké zdravotní omezení.“

„Máme v podstatě dvě, tři skupiny klientů. Jedna skupina klientů jsou lidé, kteří se potřebují zorientovat. Stačí jim dost často jednorázové poradenství, při kterém jim dáme seznam internetových stránek, kde mohou hledat zaměstnání, pokud ovládají práci s internetem a mají k němu přístup. Další skupinou klientů jsou lidé, kteří potřebují krátkodobou pomoc, dejme tomu do jednoho měsíce. Máme tu v Job klubu i počítače, technické zázemí, které využívají lidé, kteří nemají přístup k internetu nebo s ním neumějí vůbec pracovat. Neučíme je tedy přímo pracovat na počítači, ale ukážeme jim, kde a jak, na jakém serveru se dá vyhledávat zaměstnání. Pomůžeme jim založit e-mailovou schránku, aby mohli sami s její pomocí komunikovat. Do třetí skupiny klientů patří ti, kteří potřebují dlouhodobější pomoc a podporu. Kromě Job klubu tu máme i sociální poradnu. Vedle odborného sociálního poradenství tu máme i dvakrát týdně bezplatně právníka.“

Služeb centra využila i 26-ti letá Věra, která je po studiích a stále nemá uplatnění. Když má možnost, chodí na brigády.

„Tři, čtyři měsíce. A pořád nemůžu nic najít. Mám jenom nějaké brigády, ale to mě neuživí.“

„Trošičku ano. Když se jdu hlásit o práci, mám občas problém s tím, že se na mě dívají potenciální zaměstnavatelé jako na Romku a dávají ode mě tzv. ruce pryč. Neberou vůbec v potaz, že mám vystudovanou střední školu, vyšší odbornou školu. Vůbec je nezajímá, že jsem úplně normální holka, která je stejná jako kterákoli jiná, která se k nim jde ucházet o práci.“

Pokud se chcete nechat strhnout k tanci pořádnou romskou muzikou, rozhodně si nenechte ujít koncert maďarské skupiny Parno Graszt, která v pátek vystoupí v pražském Paláci Akropolis. Koncert je součástí letošního festivalu Respekt Plus a podrobnosti o něm zjišťovala Jana Šustová přímo u jeho pořadatele – Bořka Holečka ze společnosti Rachot.

S novým rokem se rozběhl i další ročník festivalu Respekt Plus. Minimálně do léta přijedou v rámci tohoto festivalu dvě romské skupiny. Které to budou?

„První bude už 10. února, to je za pár dní. Jedná se o skupinu, která už tu není úplně neznámá, tedy Parno Graszt z Maďarska. Myslím si, že patří k jedněm z nejautentičtějších místních souborů. Simon Broughton, autor encyklopedie Rough Guide to World Music, o nich napsal moc hezkou větu, že oni nejsou ti, kteří čerpají z kořenů romské hudby, ale jsou přímo jejich zosobněním. Je to hudba velmi energická, radostná. Všechny bych tímto velmi rád pozval. Koncert začne o půl osmé v Paláci Akropolis. Hudební ukázky a videoukázky můžete najít na stránkách www.rachot.cz.“

Druhá skupina pak přijede z Rumunska. Kdy přesně v Akropoli vystoupí a co je to za skupinu?

„16. dubna vystoupí v Akropoli, bude to už od 19 hodin, skupina zde velmi známá, skupina, která se někdy honosí takovým podnázvem 'Nejrychlejší dechovka na světě'. Jsou to Fanfare Ciocărlia, asi jedna z nejznámějších balkánských romských dechovek.“

Vrátila bych se k té maďarské skupině. Jaké má nástrojové obsazení? Má něco specifického, například z nástrojů, které jiné skupiny moc nemívají?

„Co je pro maďarské Romy typické a specifické, je tzv. orální basa, to znamená, že dělají basu na ústa. A potom jako perkuse používají konve na mléko. Celkově je to akustická skupina, používají kytary. Jejich hudba je zpěvná.“

Sama vím, že většinou tyto koncerty skončily jako taneční party. Pokud tyto skupiny už vystupovaly i tady v Akropoli, jaké s nimi máte zkušenosti Vy, třeba právě se skupinou Parno Graszt?

„Vždycky to tak je. Řekl bych, že to nejen jako taneční party končí, ale že je to taneční party od samého začátku. Je to velmi radostné a energické. Mnohdy se nám stává, že v deset hodin musíme přestat hrát a kapela sejde do publika a hraje akusticky. Myslím si, že je to vždycky jedinečný zážitek.“

Festival Respekt Plus už od svých počátků představil řadu romských skupin. Jaké máte zkušenosti s publikem? Chodí na tyto koncerty také sami Romové?

„Bohužel poměrně málo, mnoho se jich v publiku neobjevuje. Celkově to s publikem také bohužel není vždy nejlepší. Naším úkolem je představovat pořád nové věci. Pokud přivezeme Fanfare Ciocărlia, máme zpravidla vyprodáno. Parno Graszt je také poměrně úspěšný, protože jsou to všechno soubory, které tu jsou už etablované a mají tu jméno. Pro nás je nejtěžší, když se pokoušíme představit něco nového, protože než si na to publikum zvykne a seznámí se s tím, trvá to poměrně dlouho, což je dost komplikované, protože samozřejmě to je všechno ekonomicky poměrně náročné. Nejsou to malé skupiny. Jsou to obrovské náklady na dopravu, na ubytování a tak dále, takže s tím někdy tak trochu zápasíme. Zatím to ale funguje a pořád se dá zatím říct, že fanoušků a lidí, které to zajímá, je tolik, že můžeme existovat.“

Minulý týden ve věku čtyřiašedesáti let zemřel spisovatel Vlado Oláh, který patřil vůbec k nejvýznamnějším romským literátům. Jako první romský autor byl členem české Obce spisovatelů a do romštiny přeložil kromě jiného i části z Bible. Jak na Vláda Oláha vzpomínají jeho blízcí přátelé - básník Emil Cina a romista Ladislav Goral - zjišťoval Tomáš Bystrý.

„Vlada Oláha znám už z 80. let. Když přišel do Prahy, všude jsme spolu jezdili a scházívali se. Snad nejvíce jsme spolupracovali po 90. letech, když začal psát. Já jsem začal psát až později. Jeho poezie i další tvorba mě nadchla, protože jsem viděl, že v sobě něco má. A okvětnila i romskou řeč. Bylo to pro mě zajímavé, i proto, že jsem začal psát i já. S Vladem Oláhem mám i trošku jiné zkušenosti, byl trošku do humoru. Když jsme jezdili na různé stáže a semináře, dělal tam věci, kterým jsem se strašně smál. Uměl pobavit i všechny lidi kolem nás. To bylo to nejhezčí, co dokázal.“

„Jeho tvorba je trošku jinačí než moje. Věnuju se dětem nebo rád píšu povídky z dnešních dnů. Jeho básně jsou trochu jinačí. Každý má své, já mu to brát nebudu. Vím, že to od něj bylo dobré.“

„Znal jsem ho už 40 let. Byl to kamarád, byl to výborný kluk. Byla s ním taková sranda, nikdy nic nezkazil. Škoda ho. Je to opravdu smutné. Přišli jsme o vynikajícího člověka a romistu. Je ho velká škoda. S Vladem jsem pracoval nejenom jako romista, ale také na tvorbě romského slovníku. Když se tvořil, byla to týmová spolupráce. Spolupracovali jsme na něm Miluška Hübschmannová, Vlado Oláh, já a ještě další. Strávili jsme spolu tedy dlouhé roky a noci. Kam chodil, tam rozdával a dával najevo, že jsme tady. My jsme tady a vemte nás na vědomí! Byl to velice šikovný a chytrý kluk. Psal poezii. Napsal romské dějiny. Přeložil Bibli. A další. Jeho zásluhou si mohou přečíst Romové i ne-Romové, kdo je to Bůh. Byl věřící člověk. To si myslím, že je jeho zásluha. Opravdu, všude, kam šel, hlásal: Jsme tady, počítejte s námi. A to bylo jeho gró.“

„Byli jsme na toulkách, jak jsem tomu říkal, po rodinách, po romských osadách, s Milenou Hübschmannovou a Evou Davidovou. A šli jsme do jedné romské osady, kde si mysleli, že Vlado je olašský Rom. A on jim řekl, že není olašský Rom, ale Rom ze Stropkova. Oni pak na něj koukali. A on jim řekl, že je Sidorovec. Hned se to všechno obrátilo. Nakonec jsme tam měli takovou hostinu, že jsme to ani nečekali. Víte, on nebyl Štercl, nebyl Burian, ale uměl vždycky něco podat takovým úžasným slovem, že jsme ho vždycky měli kvůli tomu rádi. A stalo se jednou, že jsme se opravdu báli, že nás ti Romové poženou svinským krokem, protože je nějací gádžové a nějací Romové přišli zpovídat, kdo je kdo... A oni se zlobili, co nám je vůbec do toho. Až pak to tam Vlado, jak se říká, celé rozsvítil. A bylo to velice příjemné.“

Banská Bystrica participuje na partnerské spolupráci s rakouským městem Graz v rámci programu Evropa pro občany. O mezinárodním zaměření tohoto projektu svědčí i skutečnost, že se do něj zapojilo Rumunsko, Maďarsko a Chorvatsko. Projekt Bioknoblauch Romanes sleduje začlenění romské komunity do společnosti - a to prostřednictvím pěstování česneku. Další podrobnosti má Robert Hoza.

Iniciativa rakouského města Graz (Štýrský Hradec) chce řešit situaci části romských občanů žijících na okraji společnosti. Ze Slovenska na jejich projekt zareagovalo město Banská Bystrica, aby podnítilo k této činnosti obyvatele zařízení nouzového ubytování správy města, kde bydlejí především Romové. Pod vedením sociálních pracovníků se připravuje pěstování česneku. Více o projektu nám řekla Mária Filipová, náměstkyně pro služby Městského úřadu v Banské Bystrici:

„Proč česnek? Protože česnek je nenáročná plodina, nevyžaduje příliš z hlediska nároků na pěstování. Tak proto. Navíc podle průzkumů bylo zjištěno, že většina česneku se k nám dováží z Číny, je to tedy komodita, kterou lze na našem trhu uplatnit. Předpokládáme, že v říjnu již začneme přímo v Banské Bystrici realizovat ty činnosti, které si klienti osvojili v rámci kurzů ve spolupráci s odbornou školu v Grazu. Výsledky potom ukážou, kteří lidé se zapojili a nějakým způsobem fungují, kteří si dokážou pěstovat plodiny jak pro vlastní potřebu, tak si z jejich pěstování zajistí nějaký vlastní příjem.“

Projekt Bioknoblauch Romanes vznikl za účelem řešení palčivé otázky snižování dlouhodobé nezaměstnanosti v romské komunitě. Město Banská Bystrica zapojí do vzdělávání 20 romských občanů, zaměří se přitom spíše na mladší generaci. Co by spuštění projektu prakticky znamenalo, přibližuje Martin Myšek, sociální pracovník zařízení nouzového bydlení Kotva v Banské Bystrici:

„Poskytnout práci, zpočátku málo kvalifikovanou, lidem, kteří mají velmi nízkou, respektive žádnou kvalifikaci. Začali by pěstovat a produkovat česnek. Šlo o to, že česnek by byl pěstován v biokvalitě. Byl by tedy určen pro náročnější evropské konzumenty. Chtěli vytvořit značku biočesneku, která by se pěstovala ve střední Evropě. A postupem času by se měly pěstovat i další plodiny.“

Každý začátek bývá těžký. Přesvědčili se o tom i sociální pracovníci zařízení nouzového bydlení Kotva při prosazování projektu, jež může být velice prospěšný pro zainteresované klienty zmiňovaného zařízení. Do budoucna se počítá nejen s pěstováním česneku, ale také brambor a zeleniny. Hovoří pracovnice zařízení nouzového bydlení Kotva Milena Maková:

„Máme tu za úkol zřídit políčko, které bude součástí našeho areálu, a budeme na něm sázet česnek. Naši klienti tím byli velmi překvapení, až zaskočení. Odmítali to. Říkali nám, co si myslíme, že tu budou pěstovat, když s tím nemají žádné zkušenosti? Proč by měli pěstovat česnek, když ho nemají rádi? Co z toho česneku budou mít? Začali jsme se tedy s nimi o tom více bavit. Chtěli jsme znát, jakou by měli představu o tom, co by pro ně znamenalo, kdyby se tu česnek pěstoval, jak by si to celé představovali, co by chtěli. Řekli mi, že by to mohlo být dobré pro matky na mateřské dovolené. Kdyby s dětmi bydleli kousek odsud a zároveň by chodily pracovat v rámci areálu a vydělaly si nějaké peníze, bylo by to pro ně fantastické. Jestliže tedy uvidíme, že ten česnek opravdu poroste a že z něj něco bude, nebo když se nám ho dokonce podaří prodat, můžeme uvažovat i o nějakých jiných plodinách. A když už kvůli ničemu jinému, tak díky tomu, že jsme to políčko vytvořili, lidé si budou moct něco pěstovat sami pro sebe.“

Očekávání a naděje účastnic projektu ze zařízení nouzového bydlení Kotva v Banské Bystrici jsou poměrně velká. Hovoří Zdena Bučková, Olga Oláhová a Monika Gergelová:

Máte tedy představu, že byste to pěstovali pro svou potřebu a třeba i pro někoho jiného?

Zdena Bučková: „Samozřejmě. Pro nás, i pro ostatní. Třeba pro děti, které jsou v nějakých zařízeních, která to potřebují. Jsme k tomu svolní.“

Olga Oláhová: „Očekávám, že se toho bude sázet daleko více, například ještě brambory nebo cibule, abychom se to mohli naučit nebo si vzájemně pomáhat.“

Monika Gergelová: „Slibovali, že kolem toho bude možné získat práci. Doufám tedy, že z toho něco bude.“

O Roma vakeren s datem 4. února už patří minulosti. Naladit si nás můžete ale opět v sobotu po 20. hodině na vlnách Radiožurnálu a najdete nás také na internetové adrese romove.cz.

Romale, palikerav tumenge hoj sanas amenca. Šunaha pes pro aver kurko. Ma bisteren - amenca pes dodžanena butheder.Irinen amence kas kamen tešunel. Aven saste teh bachtale.

Klidný večer vám přejí průvodci dnešním O Roma vakeren – Iveta Demeterová a Tomáš Bystrý.