Verze pro tisk: Romské vysílání "O Roma vakeren"

Prostřednictvím romského vysílání vás bereme mezi lidi, o kterých jste v minulosti mnoho nevěděli. Žijeme spolu sice dlouho, ale poznáváme se až nyní.

Pořad "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří" pravidelně připravuje romská redakce Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu. Na těchto stránkách přinášíme textovou a zvukovou verzi pořadu, který se vysílá na okruhu Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu každou sobotu od 20 do 21 hodin. Další informace o pořadu najdete na stránkách www.rozhlas.cz, kde si můžete také stáhnout podcast pro tento pořad.

Vítáme Vás u pravidelného pořadu "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří".

Dnes si povíme o tom, že Romové chtějí založit vlastní politickou stranu. Navštívíme romský stan v Riegrových sadech a o svém literárním působení nám řekne Irena Eliášová. A samozřejmě nebude chybět celá řada romských písní.

Bacht tumenge savorenge, so šunen amaro romano vakeriben. Adadžives amenca palo romani sera povakerela O Fedor Gáll, Štefan Tišer the Čeněk Růžička. Dodžanena pes palo romani literatura savi irinel Irena Eliášová. Palikeras tumenge hoj amenge irinen. Peršo giľori bičhavav Milanoske, Pepikuske, Reneske, Joškuste the kijo Saša.

Bez vlastní politické stranz se situace Romů v Česku lepšit nebude. Z romských politických stran zaznamenala na české scéně největší úspěchy Romská občanská iniciativa po listopadu 1989, která měla dokonce osm poslanců. Vznik nové strany, zpočátku nejspíše hnutí, Romové ale nechtějí uspěchat. Budou hledat v regionech schopné lidi, kteří mohou ovlivňovat komunální politiku. Jakou mají šanci, se zeptala Marie Vrábelová sociologa Fedora Gála.

„Žijeme v demokratické společnosti. Pokud má někdo chuť vstoupit do politiky, je to jeho věc. Je tu ovšem několik podstatných faktů. Zaprvé, kolik by podobná strana získala potenciálních voličů? V České republice je pro vstup do parlamentu dán kvótou pěti procent. Romů myslím ani tolik není. I kdyby všichni Romové v České republice přišli k volbám, strana se do parlamentu nedostane, navíc ji nebudou volit všichni. Za druhé, pro vstup do politické arény je potřeba mít především program. Já jsem o žádném programu této nové politické strany neslyšel. Třetí podmínkou úspěchu volebního klání je existence autoritativních osobností, které stranu povedou. Stoprocentně souhlasím s tím, že lidé, kteří chtějí romskou stranu založit, mají témata, na kterých jim záleží, a chtějí je prosazovat. Nejúčinnější způsob, jak vstoupit do politiky a být aktivní, je přidat se ke stranám, které už jsou na půdě parlamentu.“

Pokud se ale lidé dostanou do některé z politických stran, jsou většinou zklamáni, že tyto pro ně nic nedělají.

„Ano, to je základní problém, kterého jsem si vědom mnoho let. Kdo má pro Romy něco udělat, když ne Romové samotní? A kde to mají udělat, když ne tam, kde mohou svou politickou vůli prosadit? Mohou ji prosazovat na periferii politických stran? Ne. Většinová společnost není lhostejná. V České republice je spousta těch, kteří chtějí pomoci a možná i rozumí tématu. Nicméně, podporu je potřeba získávat tam, kde je vliv a ten není na okraji v etnické straně. Abych byl upřímný, já jsem odjakživa nepřítelem stran, které jsou založeny na národním a etnickém principu, protože vnášejí do společnosti dělící čáry.“

Je pro Vás pozitivní to, že se Romové sdružují a chtějí něco změnit?

„Samozřejmě, že se mi líbí, že se lidé dávají dohromady a chtějí něco změnit! Vždyť se podívejte na Šluknovsko! Tam lidé volají po změně a nejsou to jenom Romové, jsou to lidé. Etnické hledisko může být hodně nebezpečné. Pokud si Romové začnou myslet, že potřebují vlastní politickou stranu proto, aby se řešily jejich problémy, budou stát proti většině, a to i těch, kteří s nimi sympatizují.“

Takový byl názor sociologa Fedora Gála. Samotní Romové ale mají trochu jiný názor. Chtějí si vybudovat svou vlastní stranu, rozhodovat sami za sebe. Jedním z nich je Štefan Tišer, člen vlády pro národnostní menšiny:

„Dáváme dohromady určitou skupinu lidí, se kterou bychom rádi oslovili všechny Romy v České republice, abychom dosáhli jednoty a zastoupení Romů jak lokálně, v obcích, tak i na vládní půdě a mohli problémy řešit. Nějakých čtyřicet let se jedná o nás bez nás! A ať jde o levici nebo pravici, hájí si především svoje zájmy, ne ty naše.“

Dalšímu, komu se situace nelíbí a nevěří žádné z politických stran, je Čeněk Růžička, předseda Výboru pro odškodnění romského holocaustu.

„Podívám-li se na to, jak se někteří pravicoví politici vyjadřují k některým romským problémům, mám z toho obrovské obavy. Mě ani tak neděsí neonacisté či skinheadi jako spíš politika pravicových vlád. Jejich ideologie upřednostňuje bohatší vrstvu a chudí u nich nemají žádnou cenu, natož Romové. A to je podstatou celého problému.“

V následujících minutách vás zavedeme pod plachtu cirkusového stanu, který tento týden mohli Pražáci navštívit v Riegrových sadech. Artistů, zvířat nebo klaunů se ale nedočkali. Čekal na ně totiž dvoudenní program o romské kultuře, historii a také romštině. A nechyběla ani premiéra divadelního představení. Šapitó ve vinohradském parku navštívil i Tomáš Bystrý.

Premiérou autorské hry Guľi Daj, v překladu Sladká matka, která je obdobou české Polednice, začal středeční večerní program akce nazvané Roma Big Top. Hra přenáší do dnešní doby legendu o romské mytické postavě a pojednává o současných problémech Romů. Jejím autorem je romista a filmař David Tišer:

„Samozřejmě jsem čerpal z legend Guľi Daj i Polednice, kterou přeložila Milena Hübschmanová s Hankou Šebkovou do romštiny. Ať dělám cokoli, vždy mám potřebu poukázat na to, co se právě děje. A jelikož mě zrovna nepustili do klubu Retro a ještě se pod mými okny procházeli náckové, kteří měli demonstraci, dopisovaly se repliky do scénáře samy.“

A jak se romská Polednice líbila návštěvníkům, mezi nimiž byla kromě jiných i spisovatelka Irena Obermannová?

„Opravdu jsem byla nadšená. Přesně tak si představuji romské divadlo – že se nebude snažit jít s dobou? To není úplně dobře řečeno. Spíš asi že zachová romskou stylizaci, pro mě zvláštní exotický patos, který mám moc ráda.“

Vy o romské kultuře ledacos víte, protože Vaše dcera studuje romistiku. Nebo studovala?

„Bylo to výborné. Nejenom samotné účinkování herců, ale i vlastně reakce na aktuální situaci, která je v Čechách.“

„Možná jsem něco zaslechl, ale spíš jsem nevěděl. Kdyby se mě někdo zeptal na ulici, tak bych nevěděl.“

„Na mě to bylo hodně silné, emotivní. Bylo znát, že to herci opravdu prožívají.“

„Plakala jsem. Jak předpověděla jedna z hereček, starší matky plakaly, i já. Bylo to silné.“

„Já musím souhlasit s tím, že to bylo hodně silné. Nečekal bych, že amatéři zahrají tak dobře.“

Tak se o své dojmy podělili návštěvníci akce Roma Big Top, která se netradičně konala pod cirkusovým stanem v Riegrových sadech. Proč právě zde vysvětluje organizátor Adam Pospíšil:

„Nechtěli jsme to udělat v žádné kamenné budově. Říkali jsem si, že když postavíme velký cirkusový stan uprostřed parku, oslovíme širší pole veřejnosti než kdybychom to situovali někde na úřadě či ve škole.“

Stan, který celý den kvůli bezpečnosti střežila státní i městská policie, nebyl zaplněný zdaleka jen ve večerních hodinách. Dopoledne využily přednášek romistů základní školy, odpoledne mohli návštěvníci vidět výstavu o romském holocaustu. Večery patřily vedle středeční premiéry divadelní hry koncertům současné romské hudby.

„Ve čtvrtek se konaly dva koncerty dvou skupin, které spolu úzce souvisí – již poměrně známé a dlouho fungující kapely Terne Čhave a její nově vznikající odnože Bitumen Beat. Tedy bylo to velmi zajímavé spojení staré kapely s tím, co v romské hudbě nově vzniká.“

Irena Eliášová se narodila v romské osadě v obci Nová Dedina na jihozápadním Slovensku. Do svých deseti let žila v osadě, pak se její rodina přestěhovala do Chrastavy u Liberce. Od dětství ráda čte a píše své literární sny. Svou tvorbou bojuje proti stereotypům majoritní společnosti. Sama je příkladem, že Romové mohou dokázat i to, co by od nich málokdo čekal. Například vydat vlastní knížku. Jak říká, s těžkostmi, se kterými se Romové setkávají, bojuje právě psaním a doufá, že se lidé v jejích příbězích poznají. Příspěvek připravila Iveta Demeterová.

„Já píši prakticky odmala. Psávala jsem říkanky, básničky, potom mi na Slovensku vydali báseň a povídku v časopise Svět socialismu. Pak jsem začala tvořit pod jiným jménem, protože jsem nebyla studující a tak to za komunismu jinak nešlo. Když jsem se vdala, tak už mi na psaní nezbylo moc času a teď, když se děti osamostatnily a my zůstali s manželem sami, je zase na všechno více času. Proto jsem se do toho znovu pustila. Napsala jsem knihu, která vyšla v roce 2008. Píši povídku a doufám, že mi, snad u Triády, vyjde povídková kniha s názvem Jak to vidím já. Navíc jsem momentálně dopsala román v romštině s názvem O kham sar džal te sovel, česky Slunce zapadá ráno, který do češtiny překládá paní Karolína Ryvolová.“

„Podle toho, kdy vyjde. Přispívám do různých domácích romských časopisů. Povídky i pohádku. Protože nemáme žádného romského hrdinu, jednoho jsem si vymyslela. Má podobu malého chlapce a o co jiného by u nás Romů mělo jít než o hudbu. Jednoho dne se ztratí z celého světa akordy a noty. Chlapec se jmenuje Belko Nadarala, což znamená Belko Nebojsa. Bude to obrázková pohádková knížka.“

Paní Eliášová, Vy jste v roce 2007 byla oceněna obcí spisovatelů v literární výzvě na téma Cikáni, Romové.

„A jsem za to moc ráda. Ocenili mne za úryvky z knihy Naše osada. Smutné, veselé i tajemné příběhy Romů.“

„O jedná ženě s velice silnou osobností. Děj se odehrává pět let po válce a je o tom, jak se umí vypořádat s dobou a nezdarem kolem sebe. Čím vším musela projít a co musela zažít, aby mohla nasytit své děti a dát je všechny vystudovat. Manžela má, je ale typicky romský ve smyslu 'já jsem pán, ty pouze žena'.“

„Něco je podle skutečných událostí, něco je vymyšlené. Dá se říct, že osmdesát procent je podle reality.“

Lukáš Houdek vystudoval romistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Dlouhodobě se věnuje zejména dokumentaci života Romů v několika lokalitách u nás i zahraničí. Iveta Demeterová se ho zeptala, proč fotografuje právě Romy.

„Já jsem si Romy jako téma pro fotografie nevybral, ale přes Romy jsem se k fotografii dostal. Jezdil jsem do romských osad a několikrát za léto jsem v Matiční ulici pořádal tábory pro romské děti. Tímto způsobem jsem začal fotit a protože lidé říkali, že se jim moje fotky líbí, začal jsem se ve focení zdokonalovat.“

„V podstatě ano. Ze začátku jsem fotil hlavně děti, protože jsem s nimi byl nejčastěji v kontaktu. Také jsou jednoduchým objektem k focení. Dnes naopak děti skoro vůbec nefotím, vyvíjím se, už mi to přijde laciné, proto se snažím fotit jiné věci.“

„Černobílá fotografie dokáže více zachytit určitý moment, například pohybu. Je sentimentálnější, lépe promítne emoce a dokáži se skrze ni lépe vyjadřovat. Občas jsem nafotil Romy barevně, ale cítím, že to není ono. Více jim sedí černobílá fotografie, stejně jako ostatním lidem.“

Před začátkem fotografování si v hlavě nejprve promyslíte celkový projekt? Kde začnete, s kým, proč vlastně, aby fotografie měla nějaký smysl?

„S konceptem do toho většinou nevstupuji. Výjimkou bylo například téma romští spisovatelé, jinak v podstatě fotím to, co je kolem mě, co právě probíhá.“

Setkáváte se někdy s tím, že někdo nechce být focen? Třeba proto, že už je fotili několikrát a nakonec k tomu dali titulek, který se zneužil proti Romům?

„Stalo se mi to. Musím říct, že ne moc často, většinou fotím až po uplynutí nějakého času potom, co do lokality přijedu. Není to tak, že bych někam přijel a hned vytáhl foťák. Nejdřív se snažím s lidmi navázat kontakt, přátelské vztahy a teprve potom fotím, vlastně už své kamarády nebo známé, kteří už se tomu nebrání. Při mojí předposlední cestě do Kosova to ale bylo jiné. Fotila tam spousta válečných fotografů, kteří si přes místní Romy dělali jméno a oni se tam cítí zneužití. Takže i přes to, že jsem je znal, nebyli k focení úplně otevření, což plně respektuji. Určitě nikoho nefotím tajně, za rohem. Podíváte-li se na fotky z Kosova, jsou jiné. Všechny jsou smutné, je z nich cítit beznaděj, ať už z toho, kde ti lidé žijí nebo z jejich situace. Mají vepsáno ve tváři, že je to země, ve které se stalo něco špatného.Vrátil jsem se zničený a rozhozený. Umírala tam před námi paní, která neměla na lékaře a odmítala jet do nemocnice, protože by jí tam nejspíš ukradli některý z orgánů.“

„Až do konce října běží větší výstava v Městském muzeu v Rokycanech, která se týká fotografií Romů z různých evropských zemí včetně Kosova. Jmenuje se Neviditelní. Dále je v letenském památníku k vidění výstava Lačho lav sar maro – Dobré slovo jako chleba, což jsou portréty romských spisovatelů.“

Fotil jste na Slovensku, v České republice, v ghettech ... jaký potom máte pocit z toho smutku, ze situací, které vidíte?

„Já nevidím jenom smutek. Ačkoliv se lidem, kteří v těch lokalitách nežijí, mohou tamní podmínky zdát špatné, naopak jsou to místa, která jsou pro řadu lidí domovem. Já se snažím ukázat, že i zde probíhají šťastné momenty. V ghettu nemusí být vždy jenom smutek a zoufalství.“

V našem předminulém vysílání jsme Vás informovali o Dnech romské kultury, které každoročně začátkem září pořádají rumunští Romové ve městě Sibiu a které vrcholí poutí u pravoslavného kláštera Bistriţa [Bistrica]. Dnes se s Janou Šustovou na tradiční romskou pouť vydáme ještě jednou - a tentokrát se zaměříme na její duchovní aspekty.

Romové u ostatků sv. Řehoře Decapolity (Foto: Jana Šustová)

Už 41 let se rumunští Romové setkávají 8. září u kláštera Bistriţa v Oltensku na své tradiční pouti. A proč zrovna na tomto místě, to vysvětluje kněz Constantin Cîrstea, kulturní rada pravoslavného arcibiskupství ve městě Râmnicu Vâlcea:

Kněz: „Důvod, proč se Romové schází v Bistriţi, je v prvé řadě ten, aby se poklonili ostatkům svatého Řehoře Decapolity. Tradice totiž říká, respektive historie uvádí, že si zvykli jezdit do kláštera Bistrica z toho důvodu, že jeden jejich vůdce, bulibaša, hodně trpěl, a jeho děti a příbuzní ho přinesli do kláštera, aby se tam naposledy poklonil ctihodnému Řehoři Decapolitovi, což byla jeho poslední naděje – poklonit se svatému Řehoři Decapolitovi. Udělalo se mu lépe a byl uzdraven a to se rozneslo mezi Romy, kteří pouť dodržují s posvátnou úctou, protože to rovněž vyznačuje počátek církevního roku.“

Církevní rok totiž v pravoslavné církvi začíná 1. září a první velký svátek, který se v novém církevním roce slaví, je svátek Narození přesvaté Bohorodice. Ten připadá právě na 8. září, tedy na den, kdy Romové mají svou pouť. Otec Constantin Cîrstea k tomu dodává:

Kněz: „Pro Romy je tento okamžik svatý, dodržují tuto tradici, která se předává z generace na generaci, a to je hlavním důvodem, proč přichází do Bistriţe. Během roku nikdy nepřicházejí, možná pouze při nějaké pouti nebo když cestují kolem. Ale na Narození Matky Páně, Matky života, naší Ochránkyně, přicházejí do kláštera Bistriţa a klaní se Řehoři Decapolitovi a při této příležitosti se zbavují všech prokletí, přísah a dalších nepříjemných věcí, které provedli během roku.“

O tom, že se tato tradice poutě vskutku předává z generace na generaci, mě přesvědčily i romské děti, které jsem v klášteře Bistrica potkala před kostelem. Na mou otázku, proč na pouť přijely, odpověděly následovně:

Ve frontě poutníků, kteří se chtěli poklonit ostatkům svatého Řehoře, jsem oslovila jednu ženu:

Žena: „Přijeli jsme na sv. Řehoře a na Matku Páně. Abychom byli celý rok zdraví.“

A jak dodal poutník stojící vedle ní, od kláštera se Romové vydávají na louku v obci Costeşti, kde se jejich rodiny scházejí u slavnostního stolu s tím nejlepším jídlem a pitím, jaké si mohou dovolit.

Muž: „Přivezli jsme selata, krocana a další jídlo. Přijíždíme sem každý rok, abychom vzdali díky. Líbí se nám tady. Je tu hezky, sejde se tu hodně lidí. Každý rok se nám tu líbí. Pouť začala už včera, ale my vždycky přijíždíme až na dnešní den. Děkujeme za pomoc svatému Řehoři. A ještě dva dny se tady bude jíst a pít. To je naše cikánská tradice.“

O Roma vakeren s datem 8. října už patří minulosti. Naladit si nás můžete ale opět v sobotu po 20. hodině na vlnách Radiožurnálu a najdete nás také na internetové adrese romove.cz.

Romale, palikerav tumenge hoj sanas amenca. Šunaha pes pro aver sambat. Mangav tumenge savorenge šukar raťi. The žutinel tumen o Del.

Klidný večer vám přejí průvodci dnešním O Roma vakeren – Iveta Demeterová a Jaroslav Sezemský.