Vytištěno 28.09.2023 12:31 03-09-2011 Pavel Sedláček, Gabriela Grmolcová, Iveta Demeterová, Jan Horváth Pořad odvysílaný stanicí Český rozhlas 1 - Radiožurnál Prostřednictvím romského vysílání vás bereme mezi lidi, o kterých jste v minulosti mnoho nevěděli. Žijeme spolu sice dlouho, ale poznáváme se až nyní.
Vítáme Vás u pravidelného pořadu "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří". Dobrý večer. V prvním zářijovém romském vysílání vás zavedeme na Střední policejní školu Ministerstva vnitra ČR v Holešově. Povíme si také o tom, jak to v současnosti vypadá s vývojem romštiny. Můžete se těšit i na rozhovor s prozaikem a hudebníkem v jedné osobě Gejzou Horváthem. A nezapomeneme ani na romskou hudbu, která vám určitě zpříjemní dnešní O Roma vakeren. Mangav tumenge šukar rati. Adadžives amenca džana palo študenta pro maškarutni škola andre Holešov. Pavakeraha palo amari romani čib the palo peskero dživipen vakerela Gejza Horváth. Tumenge savorenge mukaha amare romane giľa. =[ Reportáž ]=
Budoucí policisté se najdou i mezi příslušníky národnostních menšin
Zavedeme vás do Policejní střední školy Ministerstva vnitra ČR v Holešově. Do jejích lavic tam 1. září poprvé usedlo i 12 studentů z nejrůznějších menšin. Vyšší policejní škola a Střední policejní škola Ministerstva vnitra v Holešově na Kroměřížsku se právem chlubí ojedinělým projektem. Už čtvrtým rokem tam začleňují mezi české studenty také žáky pocházející z národnostních menšin. Momentálně v Holešově těchto studentů působí padesát dva. Kořeny mají v patnácti národnostních menšinách. Více se dozvíte od redaktora Pavla Sedláčka.
„Jsem tu na přání rodičů, protože jsem se sama nedokázala rozhodnout.“ Jste tu již tři roky, teď začínáte čtvrtý. Nějak to zhodnoťte. Jak se Vám tu líbí – nelíbí? Co Vám jde – nejde? „Je to ho tu asi víc než na normální škole. Chtěla bych spíš ještě na vysokou školu. Přemýšlím také nad sociologií nebo psychologií.“ Holešovskou Střední policejní školu Ministerstva vnitra ČR, jedinou tuzemskou státní školu svého druhu, navštěvuje také několik Mongolců. Telmen Tsevelnyam nastoupil do prvního ročníku. „Možností bylo víc, ale tohle je jediný způsob, jak pracovat u cizinecké policie, využít český i mongolský jazyk. Chtěl bych pomoci Čechům i Mongolcům.“ Armén Tigran Movsisyan a Vietnamec Cuc Phi Viet jsou velkými kamarády a také spolužáky ve třetím ročníku. Nejdříve dejme slovo druhému z nich. Jak se drobný Vietnamec do Holešova dostal? /C.P.V./ „Náhodou. Přišel ke mně pan Františák ze školy. Řekl mi, že se rozjíždí nový projekt pro menšiny.“ /T.M./ „Já jsem se k tomu dostal skoro stejně. Řekla mi o tom paní učitelka. Udělali jsme přijímačky.“ Jak zatím hodnotíte studium na této škole? Líbí se vám? Co nejvíc? Co vám jde? /T.M./ „Právo je dobré. Občanka.“ /C.P.V./ „Mě hodně baví matika a fyzika.“ Prozraďte mi kluci, jestli skutečně chcete pracovat u policie, až školu skončíte? /C.P.V./ „Chtěl bych ještě na vysokou, nejspíš studovat právo. Ještě se rozhoduju.“
Jaký směr? /T.M./ „Zajímá mě politika.“ Projekt je autorskou záležitostí Stanislava Daniela, který je tři roky také jeho koordinátorem. Vhodné adepty z řad deváťáků vytipovává z celé republiky. Letos a loni například navštívil 168 základních škol. „Máme realizační tým, který jezdí na různé úřady a základní školy. Musíme si vytipovat, kde ty děti na základních školách vůbec jsou. Realizační tým jsou vesměs dva lidé, kteří jednou na určitou školu. Tam jednají s zejména výchovným poradcem a vedením školy. V případě, že tam nějaké takové děti jsou, zavolají se je a nabízí jim možnost studovat a vysvětlí jim, o co se jedná. V případě, že žáci projeví zájem, chceme kontakt na rodiče a rodičům vysvětlujeme, co po jejich dětech vlastně chceme.“ Není jednoduché najít žáky z národnostních menšin, kteří by prošli sítem přijímacích zkoušek na holešovskou školu, kam se v absolutních číslech dostane jen asi každý šestý uchazeč. Během tří let trvání projektu výraznější problém studenti pocházející z menšin neměli, i když dva z nich odešli kvůli prospěchu, netají ředitel holešovské školy Jan Dvořák: „Problém žádný není. Mě spíš překvapuje, divil byste se, jaká je tohle pro ně motivace. Například oproti – v uvozovkách – českým dětem, kterým školu vybrali rodiče. Děti pocházející z menšin mají naopak obrovskou motivaci. A chtějí. Chtějí školu dokončit. Chtějí být policisty.“ Na holešovský projekt vzdělávání národnostních menšin je náležitě hrdé i Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR, což dokládají slova referentky odboru Speciálního vzdělávání, prevence a institucionální výchovy Lenky Ficové: „Víte, čím je tento projekt úplně ojedinělý v České republice? Existuje doporučení Rady Evropy, které nám říká, že se máme snažit co nejvíc zapojovat příslušníky národnostních menšin do institucionálního života v České republice, tzn. dostávat je co nejvíce do pozic na úřadech, mezi policii, do politiky. Tenhle projekt je jeden jediný v České republice, který se na tohle cíleně zaměřuje.“ Holešovský projekt vzdělávání menšin podpořila Evropská unie a český stát téměř 9 miliony korunami. Tříletá dotační epocha ovšem skončila. Dalších pět let musí finančně pokrýt vše škola samotná. Zde si můžete příspěvek poslechnout:
=[ Reportáž ]=
Na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy se zabývají analýzou jazykové situace Romů v České republice
V následujících minutách bude řeč o vývoji romštiny. Už na začátku letošního roku jsme vás informovali o Semináři romistiky filosofické fakulty Univerzity Karlovy, který se zabýval Kvantitativní a kvalitativní analýzou jazykové situace Romů v ČR. Jak to tedy s romštinou vypadá do budoucna, a kolik respondentů v rámci analýzy bylo osloveno? Na to jsem se zeptala asistenta projektu Pavla Kubaníka.
K jakému závěru jste došli? „Potvrdilo se, že romština ztrácí u ne-olašských Romů pozici mateřského jazyka. Mezi ne-olašskými dětmi je přibližně třetinový podíl dětí, které romštinu ovládají na komunikační úrovni. Pro vývoj toho jazyka to je dost neblahá skutečnost, protože čeština pak má vždycky, nebo alespoň právě mezi ne-olašskými Romy, dominantnější pozici. Když se pak dítě jednou setká se svým životním partnerem, ačkoli bude umět dobře romsky, jeho partner třeba dobře romsky umět nebude. Dost pravděpodobně pak bude ve vzájemné komunikaci romštiny ubývat a nebudou tak mluvit ani na své romské děti. S čím novým jsme ale přišli. Špatná situace romštiny v České republice je dána nejen nižší kompetencí, ale také klesající mírou užívaní jazyka. Mnoho Romů, kteří umějí romsky na velmi dobré úrovni, mezi sebou tento jazyk už tolik nepoužívá. V současné době je to především prostředek komunikace se staršími generacemi, pro které je ještě romština primárním a nejbližším jazykem komunikace.“ Dojde v následujících deseti, dvaceti letech, dle respondentů, k výrazné změně v užívání romštiny? „V rozhovoru jsme se ještě příliš nedotkli tématu olašských Romů, v jejich případě se jazyk opravdu stále ještě předává. Olašské děti se většinou učí romštinu jako svůj první jazyk, až následně se učí češtinu. Olašští respondenti se samozřejmě v zásadě neobávají toho, že by vývoj mohl být pro jejich variantu romštiny negativní. U ne-olašských respondentů je to rozporuplné a spojené se symbolickou úlohou toho jazyka. Někteří respondenti si tedy myslí, že romština, nebo alespoň jejich dialekt romštiny je odsouzen k zániku a během dvaceti let se jím přestane mluvit, protože už teď jím mluví spíše starší Romové. Může tam ovšem hrát roli i to, že si ti Romové přejí, aby se to nestalo.“ Zde si můžete příspěvek poslechnout:
=[ Reportáž ]=
Rozhovor s hudebníkem a pedagogem Gejzou Horváthem
Následuje rozhovor s Gejzou Horváthem. Má za sebou pestrou hudební kariéru s romskými kapelami nejen u nás ale i ve světě a také hraje sám své texty i hudbu. V současné době pracuje v neziskové organizaci IQ Roma servis v Brně jako pedagog. Krom jiného také publikoval například v Romano Hangos a vydal několik svých textů. Více o něm zjišťovala Gabriela Grmolcová, kterou Gejza Horváth přivítal ve zkušebně organizace IQ Roma servis.
/Gejza Horváth hraje na kytaru a zpívá/ Vy jste hudebníkem, ale také redaktorem, spisovatelem, učitelem. Čím jste teď momentálně nejvíce? „Položila jste mi otázku, na kterou musím odpovědět pravdivě: Momentálně jsem nejvíce dědečkem. Je to nádherné poslání. Mám pět vnoučat. Je to něco nádherného!“ Přesto ale... Jste hodně spojen s hudbou. Jak u Vás začalo toto spojení, propojení? Je to už od dětství, nebo se to začalo projevovat až později? „Pocházím z muzikantské rodiny. Můj táta hrál na housle, můj děda hrál na housle a vůbec, celá rodina byli muzikanti. A ze mě samozřejmě také chtěli mít muzikanta. Táta o mě velmi dbal, zajistil mi, co se týče muziky, všechno možné. A někam jsem se dopracoval, pochopitelně i svou pílí, protože čím více jsem se dostával do muziky, čím větší možnost jsem měl do muziky nahlédnout, poznával jsem, že toho potřebuju víc a víc, dostávat se někam jinam. Pracoval jsem hodně i sám na sobě, to mi také velmi pomohlo. Vyjel jsem také do světa. Byl jsem schopný, tak mě lidé zvali. Jezdil jsem po světě velmi dlouho. Projel jsem kus světa. A takto jsem rostl jako muzikanti.“ Čemu se v současné době nejvíce věnujete? Tedy krom toho, že jste dědečkem, což je jistě obrovská práce. Čemu se tedy věnujete nejraději, nejvíce? Jaký styl hudby Vás teď nejvíce oslovil, když už jste si prošel, čím jste si prošel? „Nejvíc se specializuju na vlastní tvorbu a texty. Moje písně jsou většinou o Romech, jsou o křivdách, o rasismu, o diskriminaci, o životě Romů a o postavení Romů ve společnosti. Našel jsem v tom velkou sílu a měl jsem i potřebu se takto projevovat.“ /Gejza Horváth hraje na kytaru a zpívá/ Co se psaní týče, máte za sebou notnou dávku textů. Chystáte teď něco v nejbližší době? „Nepíšu teď povídky, ale chystám knihu, jeden příběh. Bude to mít titul 'Alkoholik'. Bude se odehrávat v prostředí psychiatrické léčebny.“ Poslední otázka. O Vás se říká, že jste nevyléčitelný optimista. Chci se zeptat, v jakém slova smyslu? A je to pravda? „Víte, beru život tak, jak je. Nechci ho měnit. A nechci nic měnit, nikoho nechci předělávat. Žiju si sám. A je to velice zajímavý způsob života. Prostě jedu tramvají a vidím divadlo, které mi hrají lidé, kteří tou tramvají jedou. Jdu městem a vidím to divadlo a vůbec všechno. A to člověka velice obohatí. Jak jsem říkal, nechci nikoho předělávat. Život beru takový, jaký je.“ Zde si můžete příspěvek poslechnout:
=[ Reportáž ]=
Díky rekvalifikačním kurzům lze získat práci, ne ale vždy
Teď dáme slovo Heleně Formanové. Nezaměstnanost Romů je v některých lokalitách, jako je Mostecko, severní Morava nebo severní Čechy, neúnosná. Příčiny marginálního postavení Romů na pracovním trhu spatřujeme především v nízké a nedostačující kvalifikaci. Své o tom ví právě Helena Formanová z Prahy, která v současné době absolvuje rekvalifikační zdravotnický kurz. Co ji k tomu vedlo se zeptal Jan Josef Horváth.
Pamatuji si, že jste prošla již několika rekvalifikačními kurzy, a přesto se Vám nedařilo práci sehnat. „Mám jednu tělesnou vadu, ale nejsem jediná. Bohužel jsem se v této zemi ocitla jako Romka, táhne se to se mnou celý život.“ Myslíte si, že Vám bude něco platné, že proděláváte tento rekvalifikační kurz? „Člověk musí vyzkoušet všechny možnosti. Nám nezbývá nic jiného, než dělat maximum pro to, abychom měli šanci se někam upíchnout.“ Je pro Vás těžké žít v nynější době? „Hodně těžké. Když nebudete mít práci, nebudete mít šanci zaplatit byt, prostě žít.“ Kolik máte dětí? „Mám čtyři dospělé děti.“ Co byste poradila mladým lidem? „Vzdělávat se, vzdělávat se, vzdělávat se.“ Budeme to brát jako radu. A já teď přejdu k další Vaší kamarádce. Vás bych se chtěl zeptat, protože jste něco předesílala... Říkala jste, že jste sháněla práci... „Po telefonu Vám práci nabídnou a slíběj, že práce je, a když Vás potom uviděj, řeknou Vám, že je obsazeno, protože jste tmavší a prostě nejste Čech.“ To Vám řekli konkrétně do očí? „Konkrétně do očí ne. Konkrétně ale slibovali například po telefonu, že práce je určitě, že lidi sháněj. Když tam potom člověk přijde a vidí Vás na vlastní oči, najednou mají ze dne na den to místo obsazené.“ Dali to nějak najevo? Jak jste to vytušila? „Dali. Koukají na Vás. To vidíte. Poznáte na člověku, když se na něj díváte, jak s Vámi komunikuje, jak se na Vás dívá.“ Kolik míst jste oběhala? „Docela dost.“ Nacházíte se tedy ve velmi těžké situaci. Kolik máte dětí? „Mám dvě děti. A jsem bez práce.“ Máte manžela? „Nemám. Jsem sama.“ Jaký názor máte na to, že se říká, že samoživitelky jsou na tom nejlépe? Apropos Romky... „To není vůbec žádná pravda. Mně konkrétně teď hrozí, že mě vyhodí z bytu. Nevím tedy, v čem jsou na tom samoživitelky nejlíp.“ Proč Vás mají vyhodit z bytu? „Protože nemám na nájem, nemám ho z čeho platit. Nájem platím 5300 a ze sociálky dostávám necelých pět tisíc. Příspěvek na bydlení mám 1000 korun a z úřadu práce mám 3200. To je všechno, co beru.“ Jaké další kroky hodláte podniknout? „Hledat práci, hledat práci a pracovat. Vydělávat nějaké peníze, abych měla s dětmi z čeho žít.“ /Jan Josef Horváth se s otázkou obrací opět na Helenu Formanovou/ V čem si myslíte, že spočívá hlavní výhoda zaměstnavatelů, kteří zaměstnávají ne zrovna občany České republiky? „Řekla bych, že osmdesát procent zaměstnavatelů se rádo vyhne placení sociálních a zdravotních odvodů. Někteří cizinci pak pro ně pracují načerno. Jsou zaměstnávání načerno.“ Myslíte si, že kdyby byla Romům poskytnuta tato samá příležitost, tedy pracovat načerno, že by pracovali, nebo ne? „Stoprocentně by pracovali, i kdyby za ně nic neplatili. Jsou totiž v takové životní situaci, že se nic jiného dělat nedá, než pracovat načerno, i když to není legální, nic jiného jim nezbývá. Vím, že v České republice panuje v majoritní společnosti názor, že Romové nechtějí pracovat, pořád je budou odsuzovat, že pracovat nechtějí. Pohybuju se mezi Romy hodně. Vím, že většina by ráda pracovala, protože jsou v těžké životní situaci, ale nemají šanci. Nejedná se jen o práci, jedná se i o to, že když si Rom bude chtít pronajmout byt, nemá šanci. Situace s Romy je tu čím dál tím horší. Tenhle národ má velkou averzi vůči Romům. Přijme jakéhokoli občana jakékoli národnosti mezi sebe, ale pořád mezi nimi panuje nenávist a odpor k Romům. A bude to tu ještě pár desítek let trvat, jestli vůbec, než se to změní.“ Romové emigrovali, poté se jich ale hodně vrátilo, protože se jim stýskalo... „Byla jsem také čtyři měsíce v Anglii u své dcery. Také jsem tam pracovala a bylo mi tam dobře. Vrátila jsem se zpátky jen proto, že se mi po téhle zemi stýskalo, protože to tu mám ráda. Je to můj domov a tuhle zemi miluju, i přesto, že jsem tu měla hodně velké potíže.“ Zde si můžete příspěvek poslechnout:
=[ Reportáž ]=
Profesionální romská instruktorka zumby ze SLovenska
Na závěr si ještě zatančíme - nebo pokud chcete - zacvičíme. Zumba totiž kombinuje fitness s prvky latinskoamerických tanců a v současné době je velmi oblíbenou aktivitou nejen žen, které chtějí zábavnou formou přijít o pár kil. Sedmadvacetiletá Anna Oláhová ze slovenské Dětvy zhubnout nepotřebovala, ale zumba ji nadchla natolik, že se rozhodla ji učit. Je tak jedinou romskou profesionální instruktorkou zumby na Slovensku. A dost možná, že i v Česku. Paní Annu oslovil Tomáš Bystrý.
„V první řadě bych chtěla říct, že zumba je i pro pány, nejen pro dámy. Někdo říká, že zumba je na dobrou postavu, jiný zase, že zumba je k tomu, aby se žena odreagovala. Pro mě je zumba o spojení lidí a ras na tomto světě. Byla jsem sama svědkem toho, že je jedno, jestli je člověk černoch, Rom, Vietnamec nebo gadžo, všichni jsou si v tomto rovní. To je na tom to krásné. To spojování.“ Jak jste se vlastně k zumbě jako takové dostala? „Učím v romském centru ve Zvoleně, které se jmenuje Quo Vadis. Pracuju tam už dva roky jako učitelka tance, latinskoamerických tanců. Tam jsem se dostala k zumbě, šla jsem na zkoušky, které jsem absolvovala, úspěšně jsem jimi prošla. Tak jsem se k tomu přišla. Zumba mě doslova a do písmene tak dostala, že není dne ani noci, kdy bych neskákala. Opravdu jsem tím doslova posedlá.“ Koho a kde Vy vyučujete? „Učím ve Zvoleně romské ženy, které jsem dala úspěšně dohromady. Začaly žít úplně jiný život, než žily předtím. Začaly se zapojovat do aktivit, a k tomu jim pomohla právě zumba. Potom učím také na základní škole v Dětvě, pronajala jsem si vlastní tělocvičnu, kam chodí okolo čtyřiceti ne-romských žen. Je strašně důležité říct, že to jsou 'gadžovky'. Myslela jsem si totiž, že když mě uvidí, otočí se na patě a řeknou si: 'Á, Cikánka nás bude něco učit!' Naopak. Daly mi šanci a jsme teď vynikající kamarádky. Zumba mi otevřela velmi mnoho dveří. Jsem tedy šťastná.“ Zumbě se věnujete teprve krátce, dejme tomu necelý rok. Co jste dělala předtím?
Je tedy pravda, že zumba Vás teď živí? „Ano, přesně. Zumba mě živí. Zároveň mě ale živí to, že chodím do centra volného času Quo Vadis, kde pracuju s dětmi na latinskoamerických tancích. Je to velký rozdíl. Zumba je tanec spojený s cvičením, latinskoamerické tance jsou čistě o tanci a pohybu. Nastoupila jsem teď jako prvačka do školy, na taneční obor. Byla jsem úspěšně přijata. Jen člověk musí chtít. A já strašně chci.“ Kromě tance, zumby nebo latinskoamerických tanců, co Vás ještě dokáže naladit, přivodit Vám dobrou náladu? „Úsměv na tvářích dětí. Když vidím, že jsem s nimi zkoušela nějaké prvky, věnovala jsem nějaký čas, třeba i hodně času, připravovali jsme se. A na jevišti vidím jejich výsledky, výsledky jejich snahy a naší práce. V takové chvíli jsem strašně šťastná. Dokázali jsme dostat děti, tři děti, ze speciální školy zpátky na řádnou základní školu, přičemž ty děti byly ve speciální škole úplně zbytečně, rodiče se na to vykašlali. Nedali svým dětem šanci, aby se zařadili mezi normální děti. Přišli jsme ale na to, že jsou tak šikovné, že jsme je dostali zpět na základní školu. Tohle mě tedy strašně těší. Když vidím, že už ani rodiče nechtějí... Ale aspoň jejich děti mají nějaké sny. Rodiče by neměli brát dětem jejich sny, protože potom je celý život takový jaký je.“ Zde si můžete příspěvek poslechnout:
O Roma vakeren s datem 3. září už patří minulosti. Naladit si nás můžete ale opět v sobotu po 20. hodině na vlnách Radiožurnálu a najdete nás také na internetové adrese romove.cz Romale, palikerav tumenge hoj sanas amenca.Meg man adaj hin lavora kijo Martina. Tiri familija tuke vinčinel bacht the sastipen Šunaha pes pro aver sambat. Amenca pes dodžanena butheder. Mangav tumenge savorenge šukar raťi. The žutinel tumen o Del. Klidný večer vám přejí průvodci dnešním O Roma vakeren – Iveta Demeterová a Tomáš Bystrý. Copyright © Radio Praha, 1996 - 2003 |