Píšu znovu o pozitivní diskriminaci, neboť uprostřed roku skončilo předsednictví České republiky v akci, zvané Dekáda romské inkluze. Dohled nad dalším průběhem a jeho organizaci přebírá od nás Makedonie. Většina české populace jistě nejen neví, že tato akce probíhala, ale jistě ani neví, co bylo jejím smyslem.

Nuže, jejím smyslem, což je vyjádřeno poněkud krkolomně v jejím názvu, je, nebo má být začleňování Romů do většinové společnosti při zachování jejich identity. Nechci popisovat – možná trochu alibistický průběh celé akce, jakož i alibismus akce samé. To udělali jiní, mimo jiné i známý romský aktivista Karel Holomek. Pro tento příspěvek byla celá, tak zvaná inkluze, pouze motivem pro úvahy nad pozicí romské menšiny u nás a pro úvahy nad pojmem pozitivní diskriminace v romském případě.

Asi je všeobecně přijímán názor, že vztah většinové populace k jakékoli menšině je jedním z kriterií kvality oné většinové populace. I proto, že bezproblémový vztah těchto dvou nebo více národnostních skupin přispívá k bezproblémovému chodu státu. A tady už možná začíná různé chápání tohoto problému. Usuzuji tak i z reakcí na mé názory.

Nuže – pozitivní diskriminace je většinou našich občanů chápána jako jakési všeobecné stranění romským zájmům, od jakéhosi zvýhodňování v jejich občanských záležitostech (na příklad přidělování bytů) až po přimhuřování očí nad jejich kriminalitou. Jenže tak to ale vůbec – alespoň podle mého názoru – není a nemá být.

Zařazení do společnosti by mělo začít ještě dřív než na obecných školách, ve školkách, nebo v přípravných předškolních třídách, kde by se romské děti zbavovaly svých případných sociálních handicapů. Proto připodobňuji celý proces včleňování Romů do většinové společnosti k běhu na dlouhou trať, i když to zní trochu jako klišé. Protože to bude trvat všechno hrozně dlouho. Ale tady někde to musí všechno začít. Je otázkou škol a Ministerstva školství jak to zařídí, aby malí Romové chodili do tříd dohromady s ostatními – segregované romské třídy, to je přímo protimluv. Po absolvování povinné školní docházky ve společných třídách půjdou malí Romové do učení, někteří třeba i do gymnázia. Ze začátku jich bude málo, ale ti nemnozí potáhnou další a všichni brzy zjistí, že jim znalost řemesel, nebo akademické vzdělání přináší větší výhody a větší důstojnost oproti stavu, kdy byli na tak zvané na podpoře.

A tady někde se začíná naplňovat pojem pozitivní diskriminace. Mám přítele, který žije ve Spojených státech, učil na vysoké škole a byl z počátku nešťastný, když na omezený počet volných studentských, nebo doktorandských míst musel přijímat černochy, takže se třeba na některé bílé nedostalo. Ale každý musí uznat – i když situace černochů v USA zdaleka není ideální – že je nesrovnatelně jiná a lepší, než byla třeba před sto lety. I můj přítel došel k názoru, že černoši jsou stejně vzdělatelní jako bílí. Díky pozitivní diskriminaci. Takže tak nějak si představuji začlenění Romů do české většinové společnosti, včetně případné finanční podpory pro jejich školní začlenění.

Zachování romské ídentity je záležitost obtížnější, neboť jejich tradiční způsob života, kočování, je v moderní společnosti prakticky nerealizovatelné, neboť prakticky nelze uplatnit ani tradiční romská řemesla s kočováním spojená. Totiž drátování hrnců, broušení různých nástrojů a podobně. Hudební a taneční soubory jistě existují v každém státě, ale rozhodně nezaměstnají všechny Romy. Takže nezbývá než ona inkluze, totiž začlenění do normálního pracovního procesu, což je právě během na onu dlouhou trať.

Odvrácenou stranou zmiňovaných snah o začlenění Romů do společnosti jsou různé rasistické útoky z obou stran, které mají mnohdy soudní dohru a nesou všechny znaky kriminálních činů. Stát jistě nemá ovlivňovat soudní jednání, ale judikatury jednotlivých kauz jsou přece určitým návodem, jak jednotlivé obdobné trestné činy kvalifikovat.

Kauza onoho mladého romského chlapce, jenž se utopil před několika lety v Otavě po zásahu skinů, nebo výše trestů pro žháře z Vítkova byly – podle mého názoru – odpovídající, neboť pachatelé ohrozili zločinem možné soužití obou etnik v daných oblastech. Výsměchem – opět podle mého názoru – je však posouzení žhářského útoku na Romy ve středočeských Býchorech, jenž byl překvalifikován z trestného činu těžkého ublížení na zdraví a pachatelé jsou dle rozhodnutí kolínského soudce vyšetřováni na svobodě. A na závěr slova sousedky, bagatelizující celou situaci: byla to klukovina, ti kluci se prostě posilnili alkoholem, ruplo jim v bedně a udělali blbost, konec citátu. Jenže – za každou blbost se platí. A proč nehodili ti kluci hořící pochodeň do nějakého jiného okna a proč ji hodili do okna právě těch Romů?