Vytištěno 22.03.2023 17:30 28-05-2011 Jan Mišurec, Marie Vrábelová, Jana Huzilová, Iveta Demeterová Pořad odvysílaný stanicí Český rozhlas 1 - Radiožurnál Prostřednictvím romského vysílání vás bereme mezi lidi, o kterých jste v minulosti mnoho nevěděli. Žijeme spolu sice dlouho, ale poznáváme se až nyní.
Vítáme Vás u pravidelného pořadu "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří". Pro zhruba každého třetího člověka z deseti v Česku je zcela nepřijatelné, aby v jeho sousedství žili Romové, zjistil průzkum agentury STEM. O svém dvouletém pobytu v Kanadě a návratu domů nám dnes řekne Zdeněk Štěrba. Seznámíme se také s projektem Nová šance pro romské děti v Mladé Boleslavi a samozřejmě nabídneme celou řadu romských písní z tuzemska i ze zahraničí, které vám určitě zpříjemní dnešní O Roma vakeren. Mangav tumenge šukar sambat. Anas tumenge aktuálna reporta. Soske Gadže nakamen the živel pašal o Roma, pal oda vakerela O Fedor Gál. Palo peskero dživipen the pal oda sar avila andre čechiko republika tumenge phenela o Zdenek Štěrba. Šunen amaro romano vakeriben the amare šukar giľa. =[ Reportáž ]=
Negativní obraz Romů v průzkumech veřejného mínění
Za svého souseda by většina Čechů v žádném případě nechtěla drogově
závislého člověka nebo alkoholika, z národností obyvatelům Česka nejvíce
vadí Romové. Marii Vrábelovou zajímalo, jaký důvod vede lidi k takovému
názoru. Odpověď našla u sociologa Fedora Gála.
Z průzkumu bylo dokonce ale zveřejněno, že lidé by už nechtěli bydlet ani vedle vietnamských občanů. Nemyslíte si, že je to v podstatě odlišností nebo způsobem života? “Podívejte se na Londýn, na New York, na Paříž. Existují tam čtvrti, které jsou pakistánské, čínské, italské, ruské. Žijí svůj život, který se velice podobá tradicí, rituály, způsobem života životu v jejich původní vlasti. Nicméně, tito lidé chodí do práce, kde sedí vedle sebe. Různí lidé vedle sebe. Děti chodí do škol, kde vedle sebe sedí jako kamarádi. Drží se za ruce. Jednou věcí tedy je zachovávat své tradice, pěstovat své kořeny a druhou věcí je nesnášet jinakost. Naším problémem je, že máme předsudky a averze k jinakosti. Nekoukáme se, co se za tou tváří ukrývá, jaký charakter a jaký člověk.” Neměli by tedy představitelé státu, kteří veřejně vystupují, vyloučit jakékoli rasistické nálady? “V civilizovaném světě je to ale přeci nepřípustné, nemožné, neslušné a nedělá se to. U nás ano. Pamatuji si, jak jsem byl nedávno v rádiu s Martinem Hanzlíčkem a mluvili jsme o projektu, na kterém teď pracujeme, jmenuje se 'Pro Natálku'. Snažíme se pomoct té holce, která je poznačena, stigmatizována na celý život. Dostal jsem ohlas od paní, která se normálně podepsala. Zeptala se mě, proč se zastáváme Natálky a nezastáváme se Patrika Skropky, kterého dva romští výrostci zmlátili a dokopali a téměř zemřel. Odpověděl jsem jí, a nebylo o čem přemýšlet, že je mi hrozně líto toho Patrika. Okamžitě jsem si nalistoval na internetu stránku, kde bylo konto na pomoc Patrikovi. Poslal jsem tam nějaké peníze. Oné paní jsem napsal, že Patrik a Natálka jsou svým způsobem příbuzní. Jsou to dětské oběti násilí. Dítě nerozlišuje mezi tím, kdo byl pachatel, a jaká byla jeho motivace. Nicméně, my dospělí musíme rozlišovat, že v Natálčině případě bylo násilí motivováno rasovou nenávistí a neonacistickou ideologií. Patrikova bolest a Patrikovo utrpení je utrpením, které způsobili grázlové, mladí pachatelé, kriminálníci. Vidím tu gigantický rozdíl – v motivaci, v příčině, v celospolečenských důsledcích. Oběti jsou pro mě ale naprosto stejné. Patrik i Natálka jsou dětské oběti.” Zde si můžete příspěvek poslechnout:
=[ Reportáž ]=
Emigrace a návrat
Zdeňka Štěrbu by nikdy nenapadlo opustit zemi, kde se narodil. Až se stalo
něco, co rozhodlo... O jeho dvouletém pobytu v Kanadě a návratu domů s ním
hovoří Iveta Demeterová.
Našli jste v Kanadě to, co jste hledali? “Člověk, který tam nebyl a nezažije ty lidi na vlastní kůži, prakticky celou tu zem, netuší, jaké to je. Neřeší tam rozdíl lidí, neřeší, jestli jste Japonec nebo Číňan. Jim je to úplně jedno. Neřeší se tam původ člověka nebo zem, ze které je. Řeší tam jenom lidskost. Řeknu Vám nádherný příklad: Když jsem vystoupil v Kanadě, v Torontu na letišti, nevěděl jsem, co dělat, protože je to moje první migrace. Přišel jsem a snažil jsem se rozměnit si mince, abych mohl zavolat kamarádovi, že jsem v Kanadě, aby mě vyzvedl. Mezi Romy, kteří žijí v Kanadě, jsou krásné vztahy. Jeden druhého si ctí a váží. Je tam nádherná kultura, co se romské populace týče. Přijeli pro mě. Jenomže já jsem samozřejmě neuměl s telefonem. Z ničeho nic ke mně přistoupila Angličanka, podala mi dotykový telefon, iPhone, úplně bez problémů. Dala mi ho do ruky, ať si zavolám. Stoupla si vedle, šla si vypít kafe. Zavolal jsem si a vrátil jsem jí telefon. Neumím si představit, že by tady dal Čech Cikánovi do ruky telefon za 30 tisíc.” Tam jste se poté cítili bezpečněji? “Tam opravdu není rasismus, žádné předsudky. Tam to neexistuje.” Co následovalo? Vy jste tam přijeli, bydleli jste tam nebo jste tam jeli za rodinou? “Ne, ne. Jeli jsme tam jenom já s rodinou, tedy moje manželka a dvě děti, respektive tři děti i s dcerou.” Proč jste se tedy vrátili zpět do České republiky? “Bohužel, po návštěvě kanadského premiéra a kanadských velvyslanců, kteří byli vysláni do České republiky, čeští představitelé prohlásili, že Česká republika je dostatečně bezpečný stát pro své občany a že se o své občany, co se týče romské komunity, umí postarat a postará. Než Vám v Kanadě udělí status, abyste tam mohli zůstat, musíte projít tzv. procesem. Musejí uznat vaše důvody, že máte dostatečné důvody žádat o jejich azyl. V našem případě na tomto základě došlo k tomu, že když jsme procházeli tímto procesem, ani se nás neptali, a řekli nám, že Česká republika je dostatečně bezpečný stát. Nedostali jsme tedy tzv. jejich status, neboli jejich 'landed' a byli jsme donuceni opustit Kanadu. Po této situaci jsme strašně moc zklamaní. Už si ale nechceme procházet tím stresem a obrovským zklamáním. Bohužel se tedy budeme muset vyrovnat s tím, že na nás každý bude ukazovat prstem.” Jak dlouho se tím člověk musí prokousávat? Říkáte totiž, že Romové si zvykli na to, že když jdou do obchodních domů, v tu ránu je za nimi security, nebo že když jdou na diskotéku, ozve se: 'Pánové, špatná barva, čelem vzad!' A oni se otočí a jdou domů. “Každý normální člověk, který si něčím takovým prošel, se s tím nemůže vyrovnat. Je to hanebnost na lidskosti, protože Pán Bůh stvořil Zem a stvořil lidi sebe rovnými. Zlatý Cikán, který ukradne kolo... Ať se majorita podívá na sebe, jak kradou ve velkém, v jakých milionech.” Zde si můžete příspěvek poslechnout:
=[ Reportáž ]=
Projekt Nová šance usiluje o umístění romských dětí do základních škol
Do projektu Nová šance je zatím zapojeno dvacet klientů a díky němu se
podařilo umístit romské děti do základní školy. Jak zjistila kolegyně Jana
Huzilová, nabízí teď občanské sdružení Jekhetani Luma – Společný Svět další
sociální služby.
“Dalším úspěchem je to, že se několik dětí podařilo dostat do mateřské školky v posledním roce před nástupem na základní školu, kdy to děti nejvíce potřebují.” Nově teď v projektu 'Nová šance' nabízí sdružení i další služby: “Děti neměly trvalý pobyt v Mladé Boleslavi, což byl problém, protože i když je předškolní výchova v posledním roce zdarma, kritéria pro výběr dětí do školek jsou taková, že bez trvalého pobytu místo získat nelze. Tuto situaci jsme s rodinami probrali a děti těch, kterým se podařilo si tu získat trvalý pobyt, se také podařilo dostat do mateřské školy,” dodala Martina Brzobohatá, též vedoucí projektu. Zajímalo mě, jak romské děti v mateřských školách přijaly ostatní děti, pedagogové a v neposlední řadě rodiče. “Tohle přímo nevím, zatím jsme se totiž nedostali do situace, že bychom museli s vedením školky řešit nějaký takový problém. Myslíme, že nenastal.” Pociťovali romští rodiče i děti nějakou diskriminaci? “Pro rodiče byl velký problém třeba to, když se děti, například, nějak normálně popraly o hračku. V rodinách to pak těžce řešili. Když jsme to ale probrali tady u nás, vysvětlili jsme jim, že je to běžná záležitost, že se to stane úplně všem dětem a že všichni rodiče dětí ve školce jednou za čas něco takového řeší. Snažili jsme se je nasměrovat tak, aby neřešili věci s horkou hlavou, aby třeba zbytečně hned dítě neodhlásili ze školky, že by to byla škoda, že pokud nastane nějaká taková krize, mohou přijít k nám a tady to probrat, a že vždycky jde všechno nějakým způsobem vyřešit.” Prozradila Martina Brzobohatá a nastínila, jaké mají s projektem další plány do budoucna: “Rádi bychom do budoucna tuto službu poskytovali tak, že bychom už dopředu měli vyhledané romské předškoláky, a s větším předstihem, než jsme to dělali teď, bychom už se snažili dostat do školky. Počet nevím, ale rádi bychom vyhledali většinu dětí v regionu. Je to pilotní projekt, ve kterém zatím především testujeme metodiku. V dalším roce, pokud se nám podaří sehnat finanční prostředky, plánujeme, že by počet klientů mohl být vyšší.” Zde si můžete příspěvek poslechnout:
=[ Reportáž ]=
Občanské sdružení Romodrom slaví 10. výročí od svého vzniku
Lidem a rodinám žijícím v bídě už deset let pomáhají terénní sociální
pracovníci z občanského sdružení Romodrom. Za svými klienty dojíždějí domů a
řeší s nimi jejich nelehké životní kauzy. Motivují je a pomáhají jim třeba i
s hledáním práce, rekvalifikacemi, komunikují s exekutory a sepisují
splátkové kalendáře. Čeho všeho se pomoc týká, na to se sociální pracovnice
Kateřiny Malíkové zeptal Jan Mišurec.
Vyřizujete pro tyto klienty třeba i úřední věci? “Samozřejmě. Chodíme s klienty, pokud je potřeba, na úřady. Zařizujeme jim žádosti. Pokud si s něčím nevědí rady, pomůžeme jim žádosti vyplnit, případně jim asistujeme i v jiných organizacích a doporučujeme jim jiné organizace specializované na jinou činnost.” Tito lidé jsou bez práce. Mají chuť pracovat? “Velká většina by ráda pracovala, ale vzhledem k tomu, že jsou odříznuti na vesnicích, kde je velmi špatné dopravní spojení, je to problém, protože klienti samozřejmě nemají na to, aby měli auto a dopravovali se autem, anebo i jinak do práce, a proto je to velký problém. Na vesnicích se ruší velká zemědělská družstva a všechny lesní činnosti se velmi omezily, je nedostatek pracovních příležitostí. Máme tedy velké procento nezaměstnaných lidí. Největším problémem u klientů je asi to, že nemají trvalé pobyty v místě, kde se vyskytují, ač třeba mají nájemní smlouvu, kolikrát nepostačuje k tomu, aby získali sociální dávku v takové výši, aby jim pokryla náklady spojené s bydlením, a tudíž jsou ve velmi špatné finanční situaci. Vznikají jim dluhy. Většina klientů je velmi zadlužených, a to i z jiných důvodů, ať již to je z důvodu nedostatečného vzdělání, které s tím také souvisí, protože se pak stávají oběťmi různých firem a dealerů, kteří se zabývají financemi a půjčkami.” Marie Sixlová, jedna z klientek, kterým občanské sdružení Romodrom poskytuje služby. Jak se Vám spolupracuje se sociálními pracovníky? Co pro Vás třeba dělají? “Velmi dobře se mi s nimi pracuje. Pomáhají nám s oddlužením. Jezdí k nám pravidelně, pomáhají nám.” Myslíte si, že je s nimi lepší spolupráce než třeba se státními sociálními pracovníky? “Určitě jsou vstřícnější než státní sociální pracovnice, protože ty k nám přijdou tak jednou za tři roky, hlavně je nezajímají tyto naše problémy. Když potřebujeme oblečení, ochotně nám ho dovezou, když potřebujeme vyřídit nějaké doklady, papíry nebo školu, se vším pomáhají, také velice ochotně, což by se mi u státních sociálních pracovnic taky nestalo. Potraviny nosí, protože jsme na tom finančně taky bídně. Potom čisticí prostředky. Prostě různé věci, stačí zavolat, že mi něco důležitého chybí, a oni mi to dovezou. Je s nimi velmi dobrá spolupráce, myslím si.” Jaké jsou ve vaší rodině nejčastější problémy? “Hlavně finanční, protože manžel je hodně nemocný, já jsem hodně nemocná, nemůžeme tedy ani chodit do práce. Naším největším problémem je hypotéka, oba dva jsme pracovali, když jsme si ji brali, takže se nám to dobře splácelo. Teď manžel onemocněl, já sice předtím, ale už aspoň dostávám důchod, sice krátce, ale dostávám. Manžel ten má jenom 4 tisíce nemocenské, a když se z toho mají platit služby, moc nestačí.” Zde si můžete příspěvek poslechnout:
=[ Reportáž ]=
Olašská romština: Příbuzenské vztahy
Ani dnes nebude chybět minikurz romského jazyka. Iveta Durdoňová a Iveta
Kokyová vám přiblíží olašskou romštinu a tradice této komunity.
V posledním mini kursu olašské romštiny jste měli možnost seznámit se s části lidského těla, běžnými činnosti v lidském životě a symbolem dlouhých vlasů u olašských žen. Dnes bychom se zaměřili na rodinu.
Pojďme tedy na názvy rodinných příslušníků.
i šej – děvče (dcera) – má dva významy – označuje oslovení dcery i
děvčete.
i pheň – sestra V olašské komunitě je rodina velmi důležitá. Distancování (vyřazení, vyčlenění) z rodiny, může vést jednotlivce až k životní záhubě. Jedinec neznamená sám ,,nic“. Rodiče své děti velmi milují. Olašští Romové donedávna svým dětem vybírali partnera a to už v útlém věku. Většinou pocházející ze stejné sociální vrstvy. Bylo nepřípustné, aby se člen z olašské komunity provdal nebo oženil za sociálně slabšího člena z komunity slovenských Romů (Rumungrů). Za nevěstu se platí dodnes. Jedná se o dlouholetou tradici olašských Romů, kdy ženich platí rodičům vysokou částku za dceru, záleží, jaké má nevěsta předností a kvality, nejlépe placenou kvalitou je panenskost, zde dosahuje částka až statisíců. V této komunitě jsou časté sňatky v příbuzenstvu, bratrance se sestřenicí, a to proto, aby bohatství a dobré vztahy zůstaly v rodině Každý mi dá za pravdu, že téma ,, rodina“ je nevyčerpatelné, proto v dalším díle bychom pokračovali, jaké jsou vztahy mezi sourozenci a rodiči. Děkujeme za pozornost a v příštím díle mini kursu romštiny se těší Iveta a Iveta. Ášen Dejvlesa Romale Zde si můžete příspěvek poslechnout:
O Roma vakeren s datem 28. května už patří minulosti. Naladit si nás můžete ale opět v sobotu po 20. hodině na vlnách Radiožurnálu a najdete nás také na internetové adrese romove.cz. Romale, palikerav tumenge hoj sanas amenca. Šunaha pes pro aver kurko. Ma bisteren - amenca pes dodžanena butheder. Klidný večer vám přejí průvodci dnešním O Roma vakeren – Iveta Demeterová a Jaroslav Sezemský. Copyright © Radio Praha, 1996 - 2003 |