Vytištěno 04.10.2023 15:40 12-03-2011 Jana Šustová, Jana Šustová, Silvie Mikulcová, Jiří Fremuth Pořad odvysílaný stanicí Český rozhlas 1 - Radiožurnál Prostřednictvím romského vysílání vás bereme mezi lidi, o kterých jste v minulosti mnoho nevěděli. Žijeme spolu sice dlouho, ale poznáváme se až nyní.
Vítáme Vás u pravidelného pořadu "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří". Dnes vás aktuálně zavedeme do Nového Bydžova. Ohlédneme se za smutnými okolnostmi prvního hromadného transportu protektorátních Romů do Osvětimi a představíme romskou školku. Samozřejmě nebude chybět celá řada romských písní a muziky. Mangav tumenge šukar rati. Anas tumenge aktuálna informacii. Adadžives povakerava pal o than Bydžov. Šunena nevipen pal o Hodonínkus the anaha tumenge report palo romani the lakery analýza. =[ Reportáž ]=
Novým Bydžovem pochodovali neonacisté
Víc než 400 příznivců krajní pravice dnes prošlo Novým Bydžovem na
Královéhradecku. V pochodu se jim pokusilo zabránit 200 Romů a dalších
odpůrců neonacismu a rasismu. Ty ale policie z trasy ohlášeného pochodu
vytlačila. Při zásahu policejních těžkooděnců byl podle policie zraněn jeden
demonstrant. Podrobnosti má Jiří Fremuth.
“Jeli jsme sem ke známým na návštěvu.” Říkal jste, že Vám vzali nějaké násady... “Ano. Nevíme proč.” Proč jste je měli?
“Je to kvůli tomu, k jaké patříme menšině. Naše menšina je v této zemi jenom utlačovaná, nic víc.” Do města se od rána sjížděli příznivci obou táborů. Na protifašistické shromáždění přijeli Romové z celé země. Přijeli jste podpořit Romy až z Karviné. Proč jste jeli takovou dálku? “Protože se jedná o Romy, je to samozřejmé. Pocítili to už Romové v Janově a nechceme, aby se to stalo tady.” Co tady chcete dělat?
Před jedenáctou dopoledne se u bydžovského hřiště sešlo asi 200 Romů a dalších odpůrců krajní pravice. “Odjely ženy a děti a místí chlapi všichni zůstali,” říká předák místních Romů Štefan Mitál. Pochod svolal Drahomír Radek Horváth:
O několik set metrů dál, na Masarykově náměstí, se začali scházet příznivci Dělnické strany sociální spravedlnosti. Někteří z bydžovských akci krajní pravice přivítali: “Myslím si, že pro tyto obyvatele je taková demonstrace prospěšná, aby se nepřizpůsobivé menšině dalo najevo, že tady jim skutečně nepokvete pšenice.” “Dobře, souhlasím s tím, protože to, co se tady děje, skutečně není fér.” Společné shromáždění Romů a antifašistů se nakonec z taktických důvodů změnilo na náboženské procesí, jako takové se nemuselo držet ohlášené trasy. Kolem poledne se odpůrci krajní pravice zastavili v jedné z ulic, kudy se chystala Dělnická strana pochodovat. “Přímo za rohem je ulice Na Šalejích. Neonacistům jde nejvíc o to, aby tudy prošli, protože tam jsou domy obývané chudými Romy. A ty chtějí postrašit,” vysvětluje za organizátory Miroslav Groš. Dělnická strana odmítla trasu pochodu změnit. Policisté několikrát vyzvali odpůrce neonacismu, aby místo opustili, když se tak nestalo, vytlačili je.
“Normálně se na nás rozjeli s koňmi.” Jste nějak zraněný? “Dostal jsem jen přes záda, ale začali tam mlátit i ženské.” Takto popisují razantní akci účastníci blokády. Mluvčí policistů v Královéhradeckém kraji Ivana Ježková říká, že zásah byl na místě a že zabránil střetu obou táborů: “Sedm osob bylo zajištěno pro neuposlechnutí výzvy a jedna osoba byla po kontaktu s koněm zraněna. Ta byla převezena k lékařskému ošetření.” Samotný pochod Dělnické strany se pak obešel bez incidentů. Když pravicoví radikálové procházeli kolem svých odpůrců, oddělovaly oba tábory policejní kordony. Kolem třetí odpoledne pak začali neonacisté i antifašisté z města odjíždět. Policie ale ve městě zatím zůstává.
Iveta Demeterová (studio): Zde si můžete příspěvek poslechnout:
=[ Reportáž ]=
Uplynulo 68 let od prvního hromadného transportu protektorátních Romů do
Osvětimi
V pondělí uplynulo 68 let od prvního hromadného transportu protektorátních
Romů z Brna a dalších částí Moravy do vyhlazovacího koncentračního tábora v
Osvětimi. Při této příležitosti brněnské Muzeum romské kultury už tradičně
uspořádalo pietní shromáždění k připomenutí této tragické události.
Zúčastnila se ho i Jana Šustová.
V Brně se celá akce soustředila do Masné ulice.
Následný osud všech deportovaných Romů byl tragický. “Na základě evidenčních knih, které se dochovaly v osvětimském táboře, víme, že většina z nich nepřežila.” Transport z Brna však nebyl za války jediný, Romové byli za smrtí odváženi i ze dvou tzv. cikánských táborů a z jiných míst na území Protektorátu.
/děti zpívají romskou hymnu/
“Velice mile mne překvapily ty děti a celková radostná atmosféra, která z nich vyzařovala. Bylo vidět, že se tato komunita někam posunula, že tu vyvstává naděje pro další generace. Myslím si, že to je velice důležité.” Zde si můžete příspěvek poslechnout:
=[ Reportáž ]=
Školka sdružení Centrom pomáhá romským dětem s přípravou na vstup do školy
Mít školku přímo v domě, to je téměř nesplnitelný sen mnoha rodičů. Jedna
taková ale funguje v Ostravě, přímo v jedné z tamních sociálně vyloučených
lokalit. Provozuje jí sdružení Centrom. Dopoledne si tam hrají malé děti,
odpoledne se tam pak doučují školáci. Jejich učitelce totiž jde hlavně o to,
aby děti měly šanci na dobré známky a kvalitní vzdělání. Více Silvie
Mikulcová.
“Dobrý den!” /hromadný pozdrav dětí/ Vstupuji do takové, řekněme, netypické školky v Ostravě v Sirotčí ulici. Řekneš mi, jak se jmenuješ? “Páťa.” A co tady teď děláte? “Kreslíme krtečka, a pak se budeme dívat...” ... na krtečka! Ale ty máš před sebou takový hezký obrázek, a to je právě krteček se svým velkým kamarádem. Kdo to je? “Zajíček.” S paní učitelkou Janou Krhutovou teď usedáme na takovou malou lavičku... “Patříme pod tzv. sociálně aktivizační službu. Chodí sem i maminky, pomáhají dětem, seznamují se s prací, kterou tu děláme, poznávají výsledky...” Jana Krhutová mi vysvětluje, že se tady děti učí, stejně jako v jiných školkách, třeba malovat a stříhat. Mnohem větší důraz se ale klade na jazyk. “Učíme se pokud možno správně mluvit česky, protože je to, jak říkám, atypické prostředí, ony mluví částečně romsky a částečně česky. Snažím se tedy, aby se naučili správně vyslovovat, pojmenovávat jednotlivé předměty. Učí se základům společenského chování, pozdravit, přivítat se. Poznávají okolní svět, veškeré všeobecné znalosti. Povídáme si o přírodě, o lidech, o dětech. Poznávají, jak se žije v kolektivu. Umějí o tom i hezkou básničku.” Děti, a řeknete mi tu básničku? “Ano... Jo...” /děti vykřikují/ Tak, už se nám tady seběhlo dva... čtyři... šest... sedm dětí. Počítám správně! Paní učitelko, a co to bude za básničku? “No, o kamarádství. Učíme se ji a pořád si ji opakujeme.”
“Kamarád, kamarád, Děti, a umíte i nějakou písničku? “Ano.” /děti vykřiknou/ /děti zpívají písničku Skákal pes/ Ředitelky ostravského CENTROMU Ivany Nesétové se ptám, jak jsou jejich malí absolventi úspěšní: “Naše děti jsou stoprocentně úspěšné. Žádné nebylo přeřazené do zvláštní školy. A ještě možná specialitou této školky je, že chodí i rodiče a že my chodíme i k rodičům. Rodiče tedy docházejí a učí se učit s dětmi. Učí se třeba, jak se píšou čárky a podobně. Je to tedy důležité.” Jana Krhutová připouští, že práce s romskými dětmi je o něco náročnější. Jako učitelka se jim musí maximálně věnovat. Výsledky ale, podle ní, stojí za to. “Jsou živější, o poznání. Mám ale možnost se jim intenzivně věnovat právě proto, že je to jen určitá skupina dětí. Docházka sice nebývá pravidelná, kdybychom si tady ale sedli, dokážu Vám o každém dítěti individuálně povídat, co mu pomůže, jaké má slabiny, v jakém prostředí žije. Mám tedy nesmírnou možnost pracovat s těmi dětmi individuálně, působit na ně. Jsou všichni velice šikovní, už vědí, co se po nich ve škole chce. Myslím si, že má svůj účel, že jsou děti k něčemu vedeny, poznávají nové věci. I když je to jiné prostředí, protože škola, to je zase jiné prostředí.” V této mimořádné školce je zapsáno 20 dětí. Průměrně se jich tady každý den sejde 10. Zde si můžete příspěvek poslechnout:
=[ Reportáž ]=
Památník v Hodoníně u Kunštátu bude skromnější, než se plánovalo
Už před dvěma lety vláda schválila projekt Mezinárodního vzdělávacího a
konferenčního centra o romském holocaustu, které mělo vzniknout v Hodoníně u
Kunštátu, kde za 2. světové války byl internační tábor pro Romy. Minulý
týden ho však kabinet prohlásil za příliš finančně náročný a podle jeho
návrhu má na místě vzniknout Památník romského holokaustu. O záměru hovořila
Jana Šustová s Evou Bartoňovou, státní zástupkyní a náměstkyní ministra
školství.
“Ano, máte pravdu. Nový záměr k tomuto místu byl projednán vládou minulý týden. Návrh je sice zredukovaný, myslím si ale, že myšlenkově zůstává stejně silný jako mezinárodní konferenční centrum. To bylo plánováno, že bude vybudované za více než 120 milionů. Počítalo se s tím, že tam bude 19 nebo 20 lidí, někteří z nich měli fungovat jako obsluha. Museli jsme samozřejmě počítat s tím, že naše finanční zdroje jsou omezené. Přesto si myslím, že současný návrh je velmi rozumný. Naplňuje ambici daného místa, samozřejmě místa pietního, místa k tomu, aby zde mohly být výstavy, které budou připravovány ve spolupráci s Muzeem romské kultury, aby zde mohla být realizována setkání mladých lidí, kteří samozřejmě o holocaustu, o romském holocaustu, o holocaustu jako tématu nemají mnoho co do vnímání, protože ho, samozřejmě, naživo nezažili. Připravili jsme tedy takovýto záměr. Zároveň jsme připravili, po projednání ve vládě, návrh na vytvoření expertní skupiny. Jsme také připraveni oslovit vysoké školy různého typu, například České vysoké učení technické, Masarykovu univerzitu, Karlovu univerzitu a další, aby ze svých řad vygenerovali studenty, kteří by vytvořili tým. Ten by se zabýval tím, jak pojmout toto území. Myslíme si, že by to mohlo dané území oživit a dát mu, řekněme, novou jiskru, která samozřejmě musí ctít to, co tam je, a tím je míra piety.”
“V letošním roce se určitě pokusíme to území vyčistit. Když říkám vyčistit, myslím tím od chatiček, které tam jsou. Zároveň je tam zbytek po rekreačním středisku, které tam bylo. Myslím si, že tohle bychom měli zvládnout v letošním roce. A v příštím roce by mělo být dobudováno to, co je naplánováno.” Kolik tam asi bude budov?
Kolik bude zaměstnanců v novém projektu?
Chystáte se nějak spolupracovat s Muzeem romské kultury? Toto muzeum se totiž celá léta zasazovalo o to, aby v Hodoníně u Kunštátu vznikl důstojný památník obětem romského holocaustu. A teď je z toho projektu jakoby nějakým způsobem vystrnaděno...
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
=[ Reportáž ]=
Jaká je budoucnost romštiny?
Ani dnes nebudou chybět zajímavosti z romského jazyka, ale trochu jinak.
Seminář romistiky filosofické fakulty Univerzity Karlovy se zabýval Analýzou
Kvantitativní a kvalitativní jazykové situace Romů v ČR. Jak to tedy s
vývojem romštiny do budoucna vypadá a v jaké formě se analýza uskutečnila –
na to se Iveta Demeterová zeptala asistenta projektu Pavla Kubaníka.
Jaké otázky byly v dotazníku použity? “Dotazník měl několik okruhů. Jednak zjišťoval jazykovou historii rodiny, jaké jazyky uměli prarodiče, rodiče, jaké jazyky umí partner. Poté jsme zjišťovali jazykovou výbavu samotného respondenta, včetně toho, jaký jazyk je pro něj dominantním, ať již co se týče užívání jazyka, tak nějakého citového vztahu k tomu jazyku, jestli ten jazyk učí dále svoje děti. Nakonec byly otázky spíše zaměřené především postojově.” S kolika respondenty byly vedeny rozhovory? “Respondentů bylo přes 300. Byli to jak ne-olašští, tak olašští Romové. Byl to jeden z našich záměrů, více se podívat i do olašské komunity.” Analýza se prováděla jen v České republice, nebo i na Slovensku? “Zaměřovali jsme se jen na Českou republiku. Zajímalo nás totiž, na kolik se romština udržuje, na kolik se už preferuje čeština, jaké jsou rozdíly mezi olašskými a ne-olašskými Romy. Pouze jsme se ptali, kdy která rodina do České republiky přišla, protože permanentně připomínat slovenský původ také nemusí být každému po chuti.” K jakému závěru jste došli? “Závěr není až tak překvapivý. Potvrdilo se to, že romština ztrácí pozici mateřského jazyka, alespoň u ne-olašských Romů. Mezi ne-olašskými dětmi je zhruba třetinový podíl dětí, které ten jazyk ovládají na komunikační úrovni. To je pro vývoj jazyka dost neblahá skutečnost, protože čeština má vždy, alespoň právě mezi ne-olašskými Romy, dominantnější pozici.” Dojde v následujících 10-ti, 20-ti letech, dle respondentů, k výrazné změně v užívání romštiny? “V rozhovoru jsme se ještě příliš nedotkli olašských Romů, u kterých se jazyk opravdu stále předává. Olašské děti se většinou učí romštinu jako první jazyk, a následně se učí češtinu. U ne-olašských respondentů, respektive někteří respondenti si myslí, že romština, nebo alespoň jejich dialekt romštiny je odsouzen k zániku a během 20-ti let se přestane tímto jazykem mluvit, protože už teď takto mluví jen starší Romové. Jiní si to nepřipouštějí, což samozřejmě v některých městech může být i pravda.Ve všech městech není stejná situace. Může v tom ovšem hrát důležitou roli i to, že Romové si přejí, aby se to nestalo. Odhad situace je tedy ovlivněn tím, že berou romštinu jako určitou hodnotu, která by neměla zaniknout, ačkoli sami třeba na své děti už romsky nemluví.” Zde si můžete příspěvek poslechnout:
O Roma vakeren s datem 12. března už patří minulosti. Naladit si nás můžete ale opět v sobotu po 20. hodině na vlnách Radiožurnálu a najdete nás také na internetové adrese romove.cz. Romale, palikerav tumenge hoj sanas amenca. Šunaha pes pro aver sambat. Amenca pes dodžanena butheder. Mangav tumenge savorenge šukar rati. The žutinel tumen o Del. Klidný večer vám přejí průvodci dnešním O Roma vakeren - Iveta Demeterová a Jaroslav Sezemský. Copyright © Radio Praha, 1996 - 2003 |