Verze pro tisk: Romské vysílání "O Roma vakeren"

Prostřednictvím romského vysílání vás bereme mezi lidi, o kterých jste v minulosti mnoho nevěděli. Žijeme spolu sice dlouho, ale poznáváme se až nyní.

Pořad "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří" pravidelně připravuje romská redakce Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu. Na těchto stránkách přinášíme textovou a zvukovou verzi pořadu, který se vysílá na okruhu Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu každý pátek od 20 do 21 hodin. Další informace o pořadu najdete na stránkách www.rozhlas.cz, kde si můžete také stáhnout podcast pro tento pořad.

Vítáme Vás u pravidelného pořadu "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří".

Hned v úvodu našeho pořadu Vám, milí posluchači, přejeme hodně štěstí a zdraví v novém roce 2010. V dnešním O Roma vakeren se i my ohlédneme za uplynulým rokem. Vydáme se například do občanského sdružení Český západ v Dobré Vodě u Toužimi, do Muzea romské kultury nebo do křesťanského sdružení O Del Hin Drom v Brně.

Lačhi kijarati, čhavale, mangav tumenge bacht the sastipen. Akana šaj šunen amari romani relacia „O Roma vakeren“. Oven amenca, mukaha tumenge romane giľa the phenaha nevimata andalo romano dživipen.

S hrdostí se za rokem 2009 může ohlížet občanské sdružení Český západ, které již osmým rokem působí v romských lokalitách na Karlovarsku a v prosinci získalo Cenu Gypsy Spirit. K jeho největším úspěchům patří výrazné snížení nezaměstnanosti ve vesničce Dobrá Voda u Toužimi. Ale i samotný vzhled obce se v loňském roce velmi změnil. Podrobnosti má Jana Šustová.

Veřejná brigáda v Dobré Vodě u Toužimi (Foto: Eva Haunerová)

Dominantou obce Dobrá Voda je panelový dům, který obývá asi osmdesátičlenná převážně romská komunita. Kromě ní žije v obci asi deset stálých obyvatel a zbytek domů patří chalupářům. Koncem roku 2008 přišlo občanské sdružení Český západ s myšlenkou na zkrášlení obce za významného přispění samotných obyvatel Dobré Vody a jak říká jeho ředitelka Jana Kosová, v roce 2009 všichni udělali spoustu práce.

Veřejné plánovací setkání (Foto: Eva Haunerová)

„Z projektu Společně v Dobré Vodě, jak se jmenoval projekt, který jsme letos uskutečnili za podpory nadace Via, mám neskutečně velkou radost. Protože tam se poprvé skutečně v reálném díle propojila celá vesnice, Romové, ne-Romové, všichni se spojili, aby naplánovali opravy ve vesnici. Dali dohromady všechny své nápady, co chtějí mít ve vesnici krásné a potom to v rámci veřejných setkání naplánovali, takže se nás třeba v místnosti, kam se běžně vejde 12 lidí, sešlo třeba 80, seděli jsme tam jak v divadle a plánovali jsme, jak naše vesnice bude za rok vypadat. Návrhy jsme předali architektce, která nám připravila plány, aby to byla opravdová krása.“

Své plány pak obyvatelé Dobré Vody realizovali při šesti dobrovolných brigádách.

„My jsme se pak měsíc co měsíc scházeli s celou vesnicí, pokaždé nás bylo kolem osmdesáti, dospělí i děti, každému jsme se snažili najít práci podle jeho sil a schopností a ta místa jsme upravovali vlastníma rukama. Teď máme před panelovým domem podle přání lidí, kteří tam žijí, krásné chodníky, začíná tam růst tráva, živý plot a u studny jsme začali budovat ptačí stezku, takovou poznávací stezku, po které můžete zajít do lesa a poznávat ptáčky, kteří tu žijí a něco si o nich přečíst. Na tom spolupracovali studenti různých škol, kteří se k nám připojovali. A potom jsme postavili pro turisty krásný vyřezávaný altánek, s kterým nám pomáhalo hodně dobrovolníků i mimo Dobrou Vodu. Postavili jsme suchou zídku, prostě jsme udělali moc krásných věcí.“

Kromě radosti z dobře vykonané práce si každý odnesl velmi důležitý prožitek.

„Hlavně jsme zažili, že když my všichni spojíme svoje síly, tak jsme schopní opravdu všechny naše nápady uskutečnit a to je velký zážitek jak pro mě, tak hlavně pro naše lidi, kteří zažívali, že když měli nějaký nápad, tak jim většinou nevyšel, a toto je pro ně velká změna, kterou oni reflektují a myslím, že jí budou umět využít v životě v jiných situacích.“

Projekt Společně v Dobré Vodě inspiroval také děti k velmi tvůrčí aktivitě.

„Naše děti, které vymýšlely k těmto nově opraveným místům ochránce, tak spolu se studenty z přírodní školy z Prahy udělaly animovaný film o patronech. Vlastíček Oláh vymyslel námět filmu, nakreslil ho a pak ho se studenty neanimoval a namluvil, takže my tam máme několik dětí, kteří jsou autory a mnoho dalších dětí, které jsou spoluautory, čtyř krásných filmů o ochráncích Dobré Vody. A to je nádhera.“

Dobročinný obchod Buťi v Plzni (Foto: Eva Haunerová)

V září navíc Český západ v Plzni otevřel dobročinný obchod Buťi, ve kterém je možné zakoupit nejen použité darované věci, ale také výrobky chráněných dílen nebo bratří trapistů z kláštera v Novém Dvoře. Výtěžek tohoto v Plzeňském kraji ojedinělého obchodu putuje zcela na dobročinné účely - na vzdělávání, zaměstnávání, volnočasové programy a další aktivity občanského sdružení Český západ.

Teď se vydáme do Brna do křesťanského sdružení O Del Hin Drom - Bůh je cesta, kde se pravidelně setkávají lidé při bohoslužbách. V centru se také věnují dětem i mládeži, promítají se například filmy o drogách či se vyprávějí příběhy z Bible. Všechno je na základě křesťanského směru, ať už se jedná o rozhovory s rodinami, nebo o další aktivity ve sdružení. Na více informací se Miroslava Richtera zeptala Iveta Durdoňová.

Vy jste se aktivně zapojil do práce v rámci duchovní pomoci Romům v Brně. Jak vidíte činnost této organizace do budoucna?

„Já bych chtěl, aby centrum bylo otevřené každý den alespoň čtyři hodiny, aby tu byly počítače, internet a nějaký koutek pro děti, aby to bylo takové komunitní centrum, kam by každý, kdokoliv, s jakýmikoliv problémy mohl přijít a mohl si o nich popovídat. Protože jsou určité věci, o kterých se Romové stydí mluvit, ať jsou mladí nebo staří, hodně mladých má osobní problémy a nedokáží je ze sebe dostat ven, protože se stydí a potřebují člověka, kterému by mohli věřit, který by je pochopil.“

„Nedáváme půjčky, nedáváme finance, ale snažíme se pomáhat tak, jak můžeme. Třeba tam máme jednoho kluka, který přišel z vězení a každou neděli dostane nějaké kapesné na osobní útratu nebo dostane s sebou jídlo domů. On přišel z vězení, ale do sboru chodí, takže je vidět, že má upřímnou touhu jít za Bohem a pravidelně chodí. Takovým lidem, když je možnost, tak pomůžeme finančně, ale jinak chceme především pomáhat v rozhovorech.“

„Já jsem sociálně pastorační pracovník sdružení. Sociální práce s pastorací je docela dobrá kombinace, protože pastorace je od slova pastýř, který ovečky nahání do stáda, chrání je, aby se ovečky někam nezatoulaly, aby nezabloudily a pastýř je hlídá a ukazuje jim cestu do stáda. Já chodím mezi romské rodiny, vidím jejich životy a jejich problémy jakéhokoliv rázu a snažím se s nimi všechno řešit. Ale mně se na tom líbí, že už moje přítomnost, že na návštěvu přijdu, lidem pomůže. Ani se nemusíme o nějakých problémech bavit, ale jen to, že já k nim přijdu, má cenu. Já si velice vážím toho, že mám u rodin otevřené dveře, že od těchto rodin cítím lásku a přátelství a že se všude cítím jako doma.“

„Mně se naopak taková kombinace práce líbí, protože skutečně v Bibli je napsané, že víra bez skutků je mrtvá, to znamená, že sociální práce je pomoc a pastorační práce je duchovno. Třeba spíte a najednou vám uprostřed noci zavolá nějaká matka, že její dítě má horečky, že potřebuje odvézt do nemocnice, že potřebuje odvézt na pohotovost, tak vstanu a jdu. Poslední dobou mají Romové problémy třeba s otázkou bydlení, tak se stává, že někoho pořád někam stěhuji s autem, pořád někoho někam vozím, to je vlastně pomoc v sociální oblasti a duchovní pomoc je v oblasti pastorační. Řekl bych to asi tak, že kdybych ty lidi neměl rád, kdybych k nim necítil lásku, tak bych to asi nedělal.“

Romské občanské sdružení Indigo, které se věnuje romským dětem a mládeži, působí už 12 let na severu Čech v Děčíně. Jeho zakladatelem byl Miroslav Grajcar, kterého navštívil těsně před vánočními svátky Robert Ferko.

„Je to zejména práce s dětmi a mládeží a to z romské komunity, protože ty potřebují naši pomoc, si myslím, nejvíce.“

Já jsem se dočetl, že občanské sdružení Indigo bylo založeno proto, že si to přáli Romové z Děčína, je to pravda?

„Když jsem nastoupil v roce 1998 na městský úřad jak romský poradce, tak jsem se s děčínskými Romy setkával zejména tady na sídlišti v Boleticích a ti měli takové přání, že by chtěli prezentovat svou kulturu a podobně. Tak jsme se dohodli s Romy z Děčína, že založíme občanské sdružení, tak to vlastně všechno vzniklo.“

„Ve volnočasových aktivitách pracujeme vždy od 14 hodin do 17 hodin pro děti ze základní školy hlavně v Boleticích a pro děti ze sídliště, denně ho navštěvuje tak 30 až 35 dětí. Máme nabídku různých zájmových kroužků, je to počítačový kroužek, kroužek doučování českého jazyka, keramický kroužek, výtvarný kroužek, kde děti vyrábějí různé předměty nebo věci, co se jim líbí, aktivit tu je hodně.“

„Do loňského roku mám tušení, že jsme tu byli jen my, ale nyní se to tu trošku rozšířilo, přímo v centru města pracuje občanské sdružení Život na hraně, které už má také otevřené nízkoprahové centrum pro děti a to se jmenuje Děti a rodina.“

Vaše sdružení se tedy zaměřuje na děti a mladistvé, ale zároveň na rizikovou skupinu obyvatelstva, co si mám pod tímto pojmem představit?

„Jsou to děti ze sociálně slabých rodin a ty můžeme považovat za rizikovou skupinu obyvatelstva, kdy se děti nudí a nemají co dělat, zejména tady v Boleticích, kde není pro ně žádné kulturní vyžití, proto je považujeme za rizikovou skupinu obyvatelstva, kdy dítě nebo mladistvý může sklouznout do závadné party apod. a tomu se snažíme zabránit a snažíme se to eliminovat.“

Kolik lidí se tady věnuje dětem a má třeba každé dítě nějakou individuální péči?

„Máme tu dva stále zaměstnance, které financuje úřad práce v Děčíně a dále jsou to dobrovolníci, většinou maminky dětí, které sem chodí a ty jsou zatím tři, takže dohromady pět lidí se tu každý den věnuje dětem.“

„Já si myslím, že romské děti nejsou hloupé, že na studium stačí. Základní školu navštěvuji, protože pracuji na půl úvazku jako pedagogický asistent na základní škole, takže děti navštěvuji a oni to v hlavách mají, akorát chování by se mohlo trošku zlepšit, to je jejich jediný velký problém.“

„Bohužel to byl projekt na jeden rok, v kterém nás podpořila komunitní nadace euroregionu Labe v Ústí nad Labem. Měli jsme tu paní, která tento jazyk doučovala, byly bychom rádi, kdybychom mohli zavést něco podobného, ale je to opět o financích a je to o lidech, abychom sehnali člověka, který tomu rozumí.“

„Určitě, mají možnost, vždy je sem pustíme a chodí se sem podívat a teď, když už je v pět hodin tma, tak pro děti rodiče chodí, takže nás tím pádem navštíví. Oni už vědí, jak to tady vypadá, už tu situaci znají.“

„Máme v plánu mnoho věcí, teď vám přesně neřeknu, jak to bude, protože se teprve podávaly projekty, takže teprve pokud projekt vyjde, je to pro nás dobře, pokud nevyjde, je to pro nás špatně, ale nic se nedá dělat, musíme nějak přežít. Současná nejdůležitější aktivita je příprava na květnové vystoupení v Německu, kde budeme tančit romské tance, což děti strašně baví. Máme kroužek country tanců, což děti velmi zaujalo, i když ze začátku neměly moc velkou důvěru, že by se jim to mohlo líbit, teď si to ale vyzkoušely a moc se jim to líbí. A pak se budeme pomalu připravovat na letní prázdniny, na pobytový tábor.“

Město Litvínov doporučilo ke schválení projekty revitalizace panelových domů v sídlišti Janov. Mohou získat dotaci z Evropské unie až do výše 40ti procent celkových nákladů. Cílem projektů je zvrátit dlouhodobý negativní vývoj v lokalitě, kam se stěhují sociálně slabé a některé nepřizpůsobivé rodiny. Realizace projektů je rozložena do sedmi let, termín dokončení všech akcí je polovina roku 2015. Projekty revitalizace připravil i sousední Most pro sídliště Chanov.

Romové odvedli při zvelebování Kolína velký kus práce pod dohledem občanského sdružení Prostor a Úřadu práce. Formou veřejně prospěšných prací zlikvidovali pět ohnisek černé skládky uklidili ulice v blízkosti polikliniky a připravili místo pro nový parčík. Ve spolupráci s Romy hodlají občanské sdružení a Úřad práce pokračovat. Chtějí rozšířit provoz o sociální firmu. Zaměstnáno by mohlo být až 75 % sociálně slabých občanů Kolína v oblasti stavebnictví, demoliční a úklidové práce.

Bývalý vůdce Ku-Klux-Klanu David Duke přijede koncem ledna opět do České republiky. Dukova dubnová návštěva skončila jeho zadržením a vyhoštěním. Policisté ho vinili z toho, že ve své knize Moje probuzení, která v tuzemsku vyšla, popírá holocaust. Žalobce později stíhání zastavil. Návštěvu znovu organizuje Filip Vávra, který bývá spojován s neonacistickou organizací Národní odpor. Policie bude v pohotovosti, ale v příjezdu mu zabránit nemůže.

Deset lidí, včetně tří dětí utrpěly různě těžké popáleniny poté, co v jednom z bytů v romské čtvrti ve slovenských Michalovcích vybuchly kanystry s benzinem určené pro generátor na výrobu elektřiny. Podle zástupce hasičského záchranného sboru došlo zřejmě k tragédii po vznícením hořlavých pár. Obyvatelé bytu totiž měli samotný generátor na pavlači, ale kanystry s benzinem v kuchyni. Policie začala případ vyšetřovat jako obecné ohrožení. Pachateli v případě prokázání viny hrozí odnětí svobody na čtyři až deset let.

Právě jsme se rozloučili se starým rokem, ten nový vítal někdo barevným ohňostrojem, jiný tiše v ústraní. Víme, že v tuto dobu většinou propadáme dojetí a hodnotíme uplynulý čas. Že by stačilo pochválit sebe i druhé za sebemenší úspěch či vykonané dobro, nás tak docela samozřejmě nenapadne. A vůbec: chceme být a jsme každý rok o kousek lepší? Ptali jsme se lidí na půdě sdružení Romodrom.

„Já jsem Gabriela Petrušková, pracuji v občanském sdružení jako asistentka předsedkyně sdružení. Do nového roku sama za sebe žádné předsevzetí nemám, protože to většinou nedodržím, tak jsem se rozhodla, že nebudu nervovat sebe ani své okolí. Pro sebe do nového roku si přeji úspěšné dokončení vysoké školy a všem ostatním lidem přeji hlavně hodně úspěchu v práci, v osobním životě, hlavně hodně zdraví.“

„Já se jmenuji Jan Hauer, jsem sociální pracovník v Romodromu. Moje předsevzetí do nového roku je, aby mi vyšel můj nový projekt na vězeňský program v Pardubicích. Přání ode mě pro všechny lidi je, aby se měli všichni rádi i bez peněz.“

„Já jsem Pavel Novák a jsem terénní sociální pracovník. Dojíždíme do věznice Oráčov a Vinařice a do nového roku bych si přál, aby přišly peníze z Ministerstva práce a sociálních věcí, abychom mohli pokračovat dál a pomáhat lidem. Jinak všem přeji mnoho štěstí, požehnání, abychom víc mysleli na Pána Boha než na sebe a na peníze. Od nového roku bych chtěl přestat kouřit, doufám, že se mi to podaří. A také abychom se tady udrželi jako tým a mohli dál pomáhat lidem.“

„Jmenuji se Marie Gailová a jsem předsedkyní občanského sdružení Romodrom. Předsevzetích do nového roku mám několik. Nevím, jestli všechny vyplním, ale v každém případě bych chtěla změnit svůj osobní život a to ve smyslu, že bych konečně ráda osamostatnila svoje děti, které už jsou dospělé. Chtěla bych se věnovat sama sobě a chtěla bych pracovat na své zahrádce. A co se týká pracovních věcí, tak Romodrom si předsevzal, že bude mít další sociální firmu v Pardubicích. Pak bychom rádi dělali rekvalifikace ve věznici v Pardubicích a také jsme si ještě vzali jeden projekt a to je vzdělávání romských žáků, podpora romských žáků tak, aby uspěly na základní škole. Lidem bych přála hlavně spokojenost, já si myslím, že úplně nejdůležitější i přes to, že je to takové klišé, je zdraví. Pokud je člověk zdravý, nejenom fyzicky, ale i duševně, tak si může splnit; co chce. Pokud nemá tyto dvě věci, tak je to mnohem těžší. Takže bych všem lidem popřála hlavně hodně zdraví, spokojenosti a ty ostatní věci materiální si může člověk splnit svou pílí nebo prací, ale pro mně a pro ostatní lidi si myslím, že je nejdůležitější mít duševní pohodu.“

„Já se jmenuji Šárka Hofmanová a pracuji jako vedoucí programu pro regiony, což je terénní sociální práce v šesti krajích České republiky. Všem bych do nového roku popřála zlepšení jejich situace, aby se měli dobře, aby se všichni měli tak, jak nejvíc chtějí, aby se posouvali tam, kam chtějí. A osobně bych si přála, aby věci vycházely tak, jak by měly, tak jak já si přeji. V březnu se budu přesouvat do nového projektu, takže si hlavně přeji, aby projekt byl úspěšný, aby splnil účel, který je jeho záměrem.“

U bilancování událostí uplynulého roku zůstaneme i v následujícím příspěvku. Tentokrát se vypravíme do Brna do Muzea romské kultury. Asi Vás překvapí, že muzeum se nevěnuje jen sběratelské a výzkumné činnosti a nepořádá jen výstavy a jiné kulturní akce, ale že také velmi intenzivně pracuje s dětmi ze sociálně vyloučeného prostředí. S ředitelkou muzea doktorkou Janou Horváthovou o tom hovořila Jana Šustová.

Zakladatel Muzea romské kultury Karel Holomek převzal Cenu Gypsy Spirit (Foto: Jana Šustová)

Co pokládáte za nejvýznamnější události roku 2009 pro Muzeum romské kultury?

„To je těžká otázka, v průběhu se roku se nám zdálo, že bylo významných událostí více a určitě bych mezi takové zařadila to, že jsme obdrželi cenu Gypsy Spirit, která nás velice potěšila. Z dalších významných událostí bych vyzvedla zejména akci Muzejní noc, kterou slavíme v každém roce, ale v tomto roce naše muzeum během této noci navštívilo více než 4000 návštěvníků, z nichž téměř polovinu tvořili Romové. Jinak nás navštívila řada významných osobností, zmínila bych třeba prezidenta Václava Klause nebo předsedu ODS Mirka Topolánka nebo eurokomisaře Vladimíra Špidlu.“

Malířka Ceija Stojka a Jan Litomiský v Muzeu romské kultury (Foto: Jana Šustová)

„Zmínila bych na Mezinárodní den Romů zahajovanou výstavu Žít!, retrospektivní výstavu obrazů rakouské romské malířky Ceiji Stojky, nebo naši autorskou historickou výstavu o existenci první romské organizace u nás – Svazu Cikánů-Romů, která se vlastně vrací ke 40 let staré organizaci, na kterou naše muzeum navazuje ve své práci.“

Když tu bylo několik významných politiků, vzešel pro muzeum z jejich návštěvy nějaký užitek?

Ve stálé expozici Muzea romské kultury (Foto: Jana Šustová)

„Musím přiznat, že my jsme za tyto návštěvy rádi, ale v podstatě nikdy tyto návštěvy nemají nějaký konkrétní dopad, že bychom z toho měli nějaký konkrétní užitek. Nakonec musím říct, že média poměrně ignorují tyto skutečnosti, že nás navštíví různé významné osobnosti, protože zpravidla se to v tisku moc neobjevuje.“

Cena Gypsy Spirit byla ohromnou radostí. Kolik let práce se v ní nějak odrazilo a kolik lidí mohla potěšit?

Jana Horváthová ukazuje dětem z muzejního klubu fond výtvarných řemesel (Foto: MRK)

„Musím přiznat, že pro nás cena Gypsy Spirit byla opravdu satisfakcí, protože muzeum jsme zakládali v roce 1991, to už je opravdu velká řádka let a zejména počátky, prvních deset let, bylo neuvěřitelně těžkých, takže bez osobního nasazení každého pracovníka bychom muzeum ze země nevydupali. To nebyla situace, že bychom měli a realizovali nějaký projekt, my jsme prostě sami o své vůli na úkor svých rodin a svého času chtěli něco zrealizovat a proto se to podařilo. Čili bylo to opravdu někdy velice těžké a v podstatě jsme nikdy moc nedostali takovéto veřejné zadostiučinění, ani jsme to nečekali, ale že přišlo, i když se zpožděním, nás velice potěšilo.“

Já jsem ještě viděla ve vašich složkách s fotografiemi z roku 2009, že jste také uspořádali příměstský tábor pro děti, co to bylo za akci?

Děti z muzejního klubu se seznamují s fondem řemesel (Foto: MRK)

„To je také jedna z důležitých akcí tohoto roku, byl to několikatýdenní tábor, kdy děti chodily jednak do muzea, kde se jim věnovali kurátoři sbírkových fondů a odborní pracovníci a seznamovali je s našimi fondy, což se setkalo s velkým ohlasem u dětí a to jsme právě chtěli. Chtěli jsme a pořád chceme si z těchto děti z našeho muzejního klubu, které jsou tady z okolí muzea, z romského ghetta, vychovat budoucí návštěvníky muzea, chceme, aby získaly vztah k muzeu a vůbec k tomu, co děláme. Aby pochopily, co a proč to děláme. To byla jedna část tábora, kdy se děti seznamovaly třeba s fondem textilu, jehož určitou část tvoří loutky. Kolegyně Rácová sehrála dětem divadlo, které mělo nesmírný úspěch. Já jsem představovala oddělení výtvarného umění a byla jsem překvapená, že děti bez hlesu poslouchaly, jindy tak živé a nezvladatelné děti byly úplně fascinovány výtvarnými díly. Po besedě se mnou mohly začít tvořit svá výtvarná díla a opravdu byly inspirovány a velice je to bavilo. Potom na dvoře malovaly krásná díla. Byly také ve fondu řemesel, kolegyně Poláková jim ukázala pestrou paletu řemesel, která zde máme dokumentována.

Děti z muzejního klubu na výletě (Foto: MRK)

A druhou část příměstského tábora tvořily výlety jednak po Brně, ale i po okolí Jihomoravského kraje. To bylo pro naše lektory i pro dobrovolné lektory, kteří s tímto museli pomoct, velmi náročné. Nicméně si myslím, že si to děti velmi užily a že na to budou ještě dlouho vzpomínat, protože faktem je, že naše děti tady z okolí muzea jsou takové, že nejen nevystrčí nos z Brna, ale prakticky ani ze své ulice se nikam dál nedostanou. Bohužel tyto děti neznají ani přírodu, neznají louku, snad neviděly ani nikdy motýla, jak to pak vidíme v přírodě podle toho, jak ty děti reagují. Takže je to škoda, my to samozřejmě suplovat nemůžeme, ale snažíme se alespoň trošku těm dětem rozšířit obzor, protože to je jedna z věcí, která z nich bohužel dělá ty obyvatele sociálně vyloučených lokalit, kteří pak neumějí normálně reagovat v okolním světě, který není nijak izolovaný, a je pro ně těžké se z této izolace dostat, díky třeba i takovýmto detailům denního života, které si nikdo z nás neumí představit, pokud to nezažil.“

Takové tedy bylo O Roma vakeren s datem 1. ledna. Naladit si nás ale můžete opět v pátek po 20. hodině na vlnách Radiožurnálu a najdete nás také na internetové adrese www.romove.cz.

Romale but lošale sam, hoj amen šunen. Irinen amenge, so kamen te šunen andro O Roma vakeren. Ada šuniben predal tumende. Romale mangav tumenge bachtalo dživipen. Ačhen Devleha.

Klidný večer vám přejí průvodci dnešním O Roma vakeren - Iveta Durdoňová a Iveta Kováčová.