Emoce a vášně, které vyvolal krok Kanady vůči České republice, a to včetně poněkud dezorientovaných komentářů v médiích ukazují, jak se obtížně vpravujeme do situace země, která není v posledních letech příliš úspěšná na mezinárodním poli a pomalu se z dřívějšího populárního miláčka stává fackovacím panákem, kterému se dostává dosti jednoznačného zacházení i hodnocení.

Nikoli, že by k tomu nebyly důvody, ale my to jaksi doma vnímáme jinak:

Od nezvládnutého a doma zpackaného radaru a zvaní ruských generálů do Prahy, přes kiksy během předsednictví, prezidentovu ostudu v Evropském parlamentu, neuvěřitelné sundání vlády z čela Evropy domácí opozicí, cestu předsedy parlamentu do Palestiny a jednání s Hamasem, až po nynější hysterii okolo kanadských víz, vše má společného jmenovatele v našem pocitu, že si cokoli můžeme dovolit, vše nám projde a stačí mít silný názor a trvat si na něm. A zpravidla těch názorů máme dokonce více než jeden a trváme si na všech.

Není těžké najít společný jmenovatel tohoto stavu věcí: je to nerespektování fakt a v tomto smyslu nekompetentní diletantismus. A je lhostejno, zda jde o nápad, že si někdo může dojednávat českou zahraniční politiku soukromě s Putinem nebo se jiný ministerský aktér vyjádří, že by měl radar vyvažovat přílišný vliv EU u nás, nebo, že dokonce ústavní činitelé pořádají utajené schůzky s naftovými emisary Kremlu, bez vědomí kohokoli jiného.

Na historii kanadských víz je zajímavá snaha politicky obcházet těžiště problému, kterým je masivní migrace devastované a segregované etnické menšiny. Pamatuji si, že před pár lety, kdy kanadská vláda řešila odvolání víz, neslyšeli její vysocí úředníci na obědě v Praze na doporučení, aby se premiéra Topolánka dotázali na program integrace Romů v Čechách a závazky v tomto smyslu.

A vím jednoznačně, že na riziko neřešeného problému a možnost obnovení imigrace byli Kanaďané opakovaně upozorněni, včetně informací o zhoršování situace v ghettech a neúspěšnosti Topolánkova kabinetu v řešení tohoto problému. Kanadská vláda tedy věděla, že situace se nezlepšila, ale přesto víza odvolala. Možná věřila, že se česká vláda pohne. To se ovšem spletla.

Nynější uvalení víz na naše občany nevzniklo ze dne na den. Již loňská čísla byla alarmující a každý kdo je znal musel vědět, že buď dojde k nějaké změně, nebo víza budou. Tato situace byla anticipovatelná a zjistitelná z čísel od loňského léta. A netuším, co všechno Kanaďanům naslibovala ministrině Stehlíková při své návštěvě.

A naopak, jak situaci posuzovali vysocí kanadští představitelé u nás, nebo co si myslel tehdejší ministr zahraničí nebo vicepremiér. Nejspíše si mysleli, že nám to jako předsednické zemi EU projde a Kanada si zavedení víz nedovolí.

Následovala naše zevrubná analýza mechanismu organizování migrace Romů ze strany několika lidí a nevládních organizací v Kanadě, z které se ukázalo, že skutečně jde o byznys na samotné hranici obchodování s lidmi, nad kterým zavírají oči nejen kanadské úřady, ale který je zčásti financován platbami našich sociálních dávek kumulovaných v době nepřítomnosti českých občanů u nás.

My sice samozřejmě nemáme evidenci o tom kdo odjíždí a kam, ale nemáme ani evidenci zda je odběratel dávek přítomen na území státu. A kanadskou stranu samozřejmě nezajímalo jak se kdo u nás živí, ale především jak jsou narušována jeho lidská práva.

V této situaci populisticky exhibovala starostka Řápková od jednoho média k druhému, veřejnoprávní nevyjímaje, a pasovala se do národní hrdinky tvrdé ruky na romské neplatiče, a to včetně poněkud obskurního slyšení v Senátu s další rasisticky akcentovanou bývalou političkou ODS, senátorkou Janáčkovou, dokud se nezjistilo, že konfiskace dávek jsou nezákonné, a že podíl dlužníků z celku obyvatel ghetta, které si paní starostka bez mrknutí oka nechala ve svém městě vytvořit, je přinejmenším okrajový a zdaleka ne většinový. Opět, akce pro média, fakta stranou.

A to již exponovanými českými městy duněl krok několika málo desítek aktivistů Dělnické strany s podporou frustrovaných místních občanů, jejichž život v okolí ghett je drtivě obtížný a nepříjemný, od drobné kriminality až po nečinnost místní policie tváří v tvář organizovanému romskému zločinu, drogám a dalším věcem. Ale samozřejmě prosazovat zákon v ghettech se nikomu nechce, ani státní, ani městské policii, natožpak samosprávám. Je to, z jejich hlediska, již dnes prostor s vlastní spravedlností právem. A paní starostka raději sedí v dozorčí radě Českých aerolinií namísto své kanceláře, z které by měla problém ghetta a vyloučení řešit.

Nemáte pocit, že to všechno nějak souvisí a že jsme tak trochu za pitomce, s kterými už asi Kanada nechce nic řešit, jakkoli je podstatná část problému i na její straně?

Neměli bychom si trochu zamést před vlastním prahem namísto halasného troubení do mezinárodního útoku? Nepochybuji, že můžeme dosáhnout změny kanadského azylového režimu skrze EU, ale to nám jaksi naše domácí problémy, dané především neschopností a ignorancí politiků něco kvalifikovaně dělat nevyřeší. A přitom je tak jednoduché mít silný názor a je tak těžké řešit něco, z čeho se popularita ani peníze nevydělají.

Ale jak daleko s tím dojdeme, dvacet let od doby, kdy jsme viděli pád neschopného a nekompetentního komunistického režimu, jehož exponenti nechtěli nic řešit ... a naši politicky segregovaní občané utíkali, světe div se, mimo jiné i do Kanady. A nejede o to, co si o tom po dvaceti letech myslím já, spíše mne zajímá, jak mne asi vidí kanadský úředník. Nejspíše jako pitomou ovci, kterou je třeba dát za závoru. Možná na tom něco je. Ale nepopírám, že se s tím nehodlám smířit.