O krocích české vlády pro případ, že by Kanada vyhlásila vízovou povinnost pro české občany, mluvil premiér Fischer jen obecně: prý by to byly kroky vlády sebevědomé a suverénní země. Ještě, že jsou Česko a Kanada členy stejného vojenského svazku, totiž severoatlantické aliance. Mobilizace vojsk tedy nejspíš nehrozí...

Leč žerty stranou: jestliže se do Kanady z Česka uchýlilo za první čtyři měsíce letošního roku víc romských žadatelů o azyl než za celý loňský rok dohromady, a jestliže jich tam proudí víc než ze zemí, kde se válčí, jde o vážnou věc. Jistě: zčásti za to určitě může azylová politika Ottawy, zvlášť když poté, co se v tomto směru zpřísnily podmínky v Británii, zůstává Kanada už jedou z mála destinací, kde lze s českým pasem o azyl vůbec zažádat. Něco zcela jiného totiž je, chtít se někam vystěhovat: to je pořád v řadě zemí možné- ovšem za specifických podmínek a především bez zvláštních sociálních výhod, které sebou nese uprchlický statut.

Hartusit na kanadskou vládu, aby si nepletla pravidla pro udělování azylu s imigrací, jako to dělají čeští politici, je ovšem obdobně marné jako doufat, že se v případě uvalení vízové povinnosti na české občany postaví proti Kanadě jednotně i celá EU. Předně: z 1600 českých žadatelů o kanadských azyl za prvních šest měsíců letošního roku jich uspěla jen asi desetina. Kanada tedy s udělováním azylu rozhodně nehýří. Především ale: Česko v tom vůbec není tak nevinně, jak to jeho politici staví. Raději by se měli vážně zamyslet nad tím, proč nebývá pro zdejší Romy velký problém dokázat, že jim doma hrozí diskriminace. Kdyby totiž opravdu žili v zemi, kde diskriminace kvůli barvě pleti neexistuje, - jak to o sobě Češi rádi, - a velmi svatouškovsky - tvrdí - tak by nemohli být postiženi nezaměstnaností z až 80 procent. To je mimochodem číslo, které se jen odhaduje: kolik je to ve skutečnosti, nikdo neví, protože sledovat nezaměstnanost v romské menšině by prý bylo diskriminující. Jak to vypadá v praxi, přiznal jeden ze zaměstnanců jisté soukromé zprostředkovatelny práce nedávno v romském vysílání českého rozhlasu bezděky na rovinu: romští uchazeči o práci to mají těžké, protože zaměstnavatelé očekávají, že jejich budoucí zaměstnanec bude "od pohledu schopný".

Přesto se zdejší obyvatelstvo cítí dotčeno, když i EU Česku potvrdí, že jde o zemi, která "nejvíc diskriminuje Romy". Naposled tuhle zprávu zveřejnil letos v dubnu český eurokomisař Vladimír Špidla po setkání evropských politiků a odborníků na diskriminaci. A hned ji také odůvodnil: Česká republika byla v té době už jediným státem v Evropské unii, který dosud neaplikoval směrnici proti diskriminaci. Další z příčin bylo, že se Česká republika regionalizovala, ale nezvládla úspěšně regionalizovat i sociální politiku, a třetí důvod, zdůraznil Špidla, je prostý fakt, že diskriminaci a rasismus podceňujeme.

K tomu dodejme, že prezidentovo veto antidiskriminačního zákona přehlasovala sněmovna teprve před třemi týdny a pod masivní hrozbou vysoké pokuty z Bruselu. Schvalování zákona, kterým se ČR zavázala uvést v život bruselskou antidiskriminační směrnici už před svým vstupem do unie, se vleklo léta a sotva byl schválen mluví se o tom,že bude novelizován. Ostatní dva důvody smutného českého prvenství se nezměnily vůbec. Naopak: bezradnost, s jakou úřady, soudy a během kampaně k Evropským volbám i ČT přistupovaly k pravicovým extremistům svědčí o tom, že diskriminaci a rasismus nejen podceňujeme: ve skutečnosti je to ve zdejší společnosti tabu.