Představte si, že se v novinách dočtete, že počet krádeží v České republice loni opět vzrostl a že úsilí policie o dopadení pachatelů zůstane marné, pokud kradení nevyvolá citelný odpor veřejnosti. Anebo že stále častějšímu překračování rychlosti na českých silnicích a riskantnímu předjíždění může zabránit jen vyspělá občanská společnost.

Zkuste si pak pro jistotu ještě představit nějaký opravdový skutek odporu, třeba blokádu nejriskantnějších úseků dálnic. Nepřipadá vám to aspoň trochu jako pitomost? U rostoucího extremismu a všelijakých neonacistických sešlostí nám ale volání po větším občanském odporu už tak pitomé nepřipadá. Uznávám sice, že to není totéž, není ale možná od věci připustit, že přílišná naléhavost takového volání by se mohla stát i příliš tenkým ledem, v horším případě dokonce zástěrkou pro alibismus odpovědných.

Předesílám, že bych nechtěl nijak snižovat vážnost a význam občanské angažovanosti a svobodného projevování politických postojů. Jejich brána ať je dokořán otevřená a každá angažovanost vítána, neb toto je zdravý základ demokratického zřízení. Ale nechtějme toho po občanských masách příliš, oni také musí chodit do práce, starat se o rodiny a někdy také třeba i odpočívat. A kdyby přesto všechno třeba denně demonstrovali proti krádežím, mohli by se akorát tak 'udemonstrovat' a po večerech se vracet domů s pocitem marnosti, čas od času také oholení od kapsářů lovících v davu demonstrantů a případně i do bytu s vypáčeným zámkem, neb nehlídaný byt je skvělou kořistí. Ironií a přeháněním chci naznačit, že vše má svůj čas a své místo.

Předně že ve volbách do Evropského parlamentu, jakkoliv se nám může nelíbit nízká účast, extremisté a neonacisté neuspěli. Tím menší jsou jejich šance v příštích volbách do Sněmovny. Že díky této volební slabosti krajních směrů jsou i tradiční a velké strany v menším pokušení klonit se k extrémům, i když na komunální úrovni černé ovce pobíhají. Že v listopadu 2007 v centru Prahy neonacisty z několika zemí čekala mnohonásobná přesila odporujících občanů a od té doby jsou extrémistické sešlosti i v ostatních městech a místech trvale v hledáčku médií a zpravidla i policie. Že janovská zkušenost s otevřenou podporou místních lidí extremistům je zatím stále spíše ojedinělá. A že veřejnost tedy tak úplně netečná není.

Je totiž důležité rozlišovat, kam až sahá kompetence občanské společnosti a odkud už je to hlavně práce policie a justice. Pokud jsem si v úvodu dovolil srovnat extremisty a neonacisty se zloději, tak ta narážka měla upozornit na dvě tváře extremismu. Přesněji na tu hranici, kde už názor přestává být politickým názorem, jakkoliv krajním, a začíná být trestným činem.

Postihování názorů je jistě problematickým prvkem právního řádu, například ve Spojených státech takřka nepředstavitelným, ale v kontextu střední Evropy nijak neobvyklým. A přes všechnu jeho problematičnost sotvakdo pochybuje, že i ve svobodné společnosti někde nějaké hranice jsou. Připomněl to předvolební televizní klip nacionalistů o 'konečném řešení cikánské otázky', který se rozhodla Česká televize nevysílat. (I na ten nakonec upozornili občané.) Můžeme si hloubat, zda ČT konala správně, když porušila volební zákon, nařizující veřejnoprávní televizi bez zásahu vysílat dodané klipy kandidujících stran, a odkazovala na obavu z porušení trestního kodexu. Ale - už na to upozornil kdosi z politologů - váhali bychom také, kdyby některá ze stran chtěla prostřednictvím kampaně dostat na odpolední obrazovky dětské porno spojené s brutálním násilím? Jistěže ne.

Tím je dána i odpověď na otázku, zda mají politické názory nějaké mantinely. Měly by být co nejširší, ale někde nakonec přece jsou. Český právní systém je definuje srozumitelně a je jasné, že vážně míněné řeči o 'konečném řešení cikánské otázky' nebo nošení hákového kříže jsou už za hranicí a že to není práce ani tak pro občanskou společnost, jako pro orgány činné v trestním řízení. Nechceme přece, aby lidé svévolně vyhledávali a lynčovali zloděje. Ani výzvy k masové občanské angažovanosti by pak neměly zavánět pobízením k lovení neonacistů. Právní stát má svá pravidla a ani v dobré víře je nelze obcházet. To by se nám to mohlo vymklo z ruky. Nezpochybňuji tím nadšence, kteří objíždějí extrémistické srazy, dokumentují přednášené projevy, projevované chování a používanou symboliku.

Občanský sektor tím nabízí policii pomocnou ruku při shromažďování důkazného materiálu a zájemcům z řad širší veřejnosti plastičtější obraz o dění v šedé zóně. To ale v žádném případě není poslání pro masy. Ty dle mého mínění už své řekli a nechme je šetřit si síly na vážnější chvíle: kdyby třeba policie chtěla být k okázalému hajlování netečná nebo poslanci se chystali dekriminalizovat neonacistické projevy. Policie ale právě honí organizátory problematických koncertů a zřizuje nové jednotky, zatímco ústavní činitelé podepisují deklaraci proti extremismu. Zrovna teď bych zkrátka lidi do ulic opravdu nehnal.