Článek z http://www.romove.cz
Vytištěno 31.01.2023 23:48

Máme se bát nacistů?
28-05-2009  Petr Žantovský


Foto: Štěpánka Budková Minulé dny ukázaly, že hrozba návratu násilnických myšlenek hnědé barvy zdaleka nepatří do sféry sci-fi. Pokud jsme si ve střední Evropě obecně a u nás zvlášť několik desítek let namlouvali, že ideologie, která způsobila nejstrašnější válku v dějinách, se nemůže vrátit, pak jsme se hořce mýlili. Prahou pochodují neonacistické zástupy pod hlavičkou Dělnické strany a mluví o konečném řešení rasové otázky.

Vzpomeňme, Hitlerova strana se také jmenovala nejprve Deutsche Arbeitspartei. Teprve později se do názvu dostal onen přívlastek National Socialist. První generace německých nácků pocházela z prostředí /nesrozumitelné/ proletariátu podobně jako skinheadi u nás, z prostředí sociálního extrému, polokriminálního undergroundu, který vyznává sílu jako /jedinou metodu řešení své neuspokojivé situace. Společné mají také sociopsychologické předpoklady. Z velké části se jedná o lidi, kteří by /nikdy nepřipustili ani krapet vlastního zavinění na své mnohdy opravdu neutěšené situaci. Arogantní primitivismus se snoubí s konspirační ideologií /a produkuje adrenalinovou touhu ukázat to světu. Za normálních okolností se to ukazuje při půtkách na fotbalových stadionech.

Za nenormálních okolností, a hospodářská krize k takovým patří v první řadě, to nabývá explicitních politických podob. Je vždy jen otázkou času, kdy tuto nebezpečnou energii analyzuje a uchopí nějaký zdatný jedinec, manipulátor, eskamotér, mnohdy vybavený nadměrným intelektem, nebo aspoň neobyčejným charismatem. Zda takovým vůdcem bude jednou Tomáš Vandas, těžko dnes říct. Miroslav Sládek takovou roli zvládal několik let docela brilantně. Že se Sládek nestal novým Führerem, bylo dáno třemi věcmi. Jednak se stabilizovala hospodářská i politická situace v zemi a nebylo tudíž mnoho prostoru pro politický extremismus. Jednak sám Sládek vypadl z jiné doby a jeho metody a image patřily epoše transformace.

Nebyl perspektivním leaderem, s níž by se ztotožnily především zástupy o jednu až dvě generace mladších pouličních bojovníků. A třetí hřebíček do Sládkovy rakve zatloukla jeho vlastní náklonnost k různým finančním souvislostem, které politiku provázejí, řečeno hodně korektně. Prostě neudržel roli lidového vůdce, stal se součástí establishmentu. Jeho dnešní pokus o commeback je plácnutím do vody. Zato aspirace Vandasovy Dělnické strany podceňovat nelze. Jejich nástup v předvolebním čase je svým patologickým způsobem obdivuhodný. Vandas velice rychle pochopil nevídanou moc médií a zručně ji začal využívat. Nechal se demonstrativně zatknout při nedovoleném pochodu Prahou. Nechal vyrobit předvolební spoty pro Českou televizi, o nichž předem dobře věděl, že porušují zákon. Protože ale má podle jiného zákona právo na jejich odvysílání, stalo se z nich mediální téma týdne. Tím se Dělnická strana bryskně prosadila na titulní strany a nestálo ji to ani haléř. A nedosti na tom, když si přečtete kandidátní listiny do eurovoleb, zjistíte, že i na kandidátkách stran, které bychom považovalo za krajní, není to jen Dělnická strana, je to i strana paní Edelmannové a pár dalších subjektů, se to hemží lidmi s akademickými tituly. To je rovněž hra na jistotu. Tito lidé dobře znají tradiční český snobismus, který smeká před titulem, i kdyby jej nosil bůhví jaký vyvrhel. Ostatně i Sládek se nechal důsledně titulovat doktor Sládek.

To všechno by samozřejmě k úspěchu nácků pod všemi prapory nestačilo. Hlavní živnou půdou pro jejich návrat a vzestup je arogance hlavních, takzvaně demokratických stran, jejich okázalé neřešení problému. Vždy se to samozřejmě týká strany, která momentálně vládne, tedy dnešní růst extrémních sil lze přičíst ODS, ale bylo by nespravedlivé vinit pouze ji. Celý systém parlamentní praxe, jak je u nás prováděna, zjevně mnoho lidí neuspokojuje. Extrémní síly hrají právě na tuto nespokojenost, ale ani to není nic nového. Když se podíváme na Výmarskou republiku dvacátých let, najdeme mnoho podobných rysů s naší současností, nepotismus, korupci, nepořádek ve veřejné správě, aroganci mocných, ignoraci vůči problémům společnosti. Strmá inflace toho byla jen viditelným barometrem. Na konci tohoto neblahého pádu demokracie stál sešikovaný houf nacistů a běžní občané spontánně jim mávající z chodníků a zbožně hledící na rétorické výkony vůdce na řečništi. Stručně řečeno, za nedemokratické vyhlídky může špatný výkon pravomocí, které poskytuje demokratický systém. Měli bychom to mít na paměti, až se mocní všech odrůd a barev budou vymlouvat, že s nástupem nacismu nemají nic společného.




The original article can be found at: http://romove.radio.czcz/cz/clanek/22458
Copyright © Radio Praha, 1996 - 2003