Moje práce televizního reportéra mi dala možnost poznat v okolních evropských zemích některé významné rozdíly mezi tím, jak se k romské otázce staví společnost tam a u nás.

Společnost rovná se lidé, ne úřady. Nejvíc jsem v tomto ohledu poznal situaci ve Francii a ve Španělsku. Snahu o integraci Romů, nebo aspoň o jejich bezproblémové spolužití s ostatními, tam vyvíjí celá síť asociací, sdružení.

Takových, jakým my říkáme neziskové organizace. Role státu se pak v lecčems může omezit dokonce jen na pouhé finanční zabezpečení jejich práce.

Asi vám to takhle obecně nezní ani přesvědčivě ani moc jasně. Tak radši budu pokračovat osobními zkušenostmi: Ve Vallecas, což je předměstí Madridu, jsem byl v učňovském středisku pro Romy, zřízeném jen pro ně. Desítky romských chlapců se tam učily základům různých řemesel. Středisko provozuje nevládní organizace Fundación Secretariado Gitano. Fond - Cikánský sekretariát, přeloženo doslova. V jiné madridské čtvrti, Carrabanchel připravil tento fond - samozřejmě ve spolupráci s úřady - podmínky pro přestěhování Romů z tábořišť, hyzdících okraje čtvrti, do činžovních domů.

Ta příprava spočívala v kurzech bydlení. Tedy bydlení v bytě, třeba v desátém patře, pro Romy z karavanů něco nepochopitelného. Další lekce kurzu byly zaměřeny na vštěpování jiných znalostí potřebných k životu ve městě, ke styku s úřady, k používání moderních nástrojů a zařízení. Že taková dobrovolná ale promyšlená, organizovaná a patřičně financovaná aktivita má úspěch, o tom mě přesvědčilo mimo jiné i to, že slova jako vybydlení, vybydlet jsem musel vysvětlovat, když jsem se chtěl vyptávat na to, zda se stěhování Romů do výškových domů osvědčuje. Lidé z Fondu Secretariado Gitano slovo vybydlení nechápali.

V Seville jsme natáčeli v organizaci ACCEDER (doslova, přistoupit,ve smyslu mít někam přístup). ACCEDER působí po celém Španělsku a snaží se ovlivnit zaměstnanost romské populace. Má vytipovány podniky, ve kterých je možné umístit Romy.

Když se to podaří, dohlíží na to, aby si jednotliví Romové práci udrželi, vyjednává s personalisty podniků, když Romům hrozí výpověď. Pracuje individuálně s těmi Romy, kteří špatně zvládají disciplinu pracovního poměru. V ACCEDER jsem viděl pracovat samé mladé lidi. Občanská společnost se hodně zaměřuje na to, aby romské děti chodily do školy. Ve Francii, se - jen v kraji Auvergne a jen za loňský rok - věnovalo v rámci sdružení l´AFEV 479 studentů individuálně 554 dětem, které měly potíže při získávání učebních návyků. Náš štáb byl se tříčlennou skupinou studentů v divokém tedy nelegálním tábořišti Romů. Nebylo to jen poučné a dojemné, ale i stísňující.

Do romských tábořišť zajíždí jiné občanské sdružení s ambulantními školičkami (rovněž ve skříňových kamionech). Také tito dobrovolníci i placení pedagogové učí romské děti předškolního i školního věku všem návykům spojeným se školní docházkou.

Jistě jste zaznamenali, že mluvím o tábořištích. Francie romskému etniku nevnutila sedentární způsob života, nenutila Romy usadit se na jednom místě, vést stejný život jako ostatní obyvatelstvo. Dá se ovšem také říci: Francie Romům nenabídla možnost usadit se v obcích spolu s ostatním obyvatelstvem, žít stejným životem jako ostatní.

Nechci to teď hodnotit. Jen zaznamenávám, co jsem viděl: Oproti nuzným, doslova cikánským táborům, které jsem navštívil na okraji města Riom v kraji Auvergne před deseti lety, dnes mají tamtéž romské klany žijící v karavanech k dispozici taková tábořiště, jaká by snesla pojmenování karavan-kemping. Města nad 5 tisíc obyvatel mají zákonnou povinnost je pro Romy zřizovat a vybavit je vším potřebným pro dlouhodobý pobyt. Někde prý to ignorují, ale tam, kde jsem byl, kolem Clermont-Ferrand, je takových dokonale vybavených tábořišť hned tři desítky. A vládne tam pořádek. To opět proto, že Romové tu nejsou ponecháni sami sobě, ale pracuje se s nimi.

Tedy pracují s nimi lidé sdružení v asociacích, v neziskových organizacích. Na jednom z těch tábořišť zastihl náš televizní štáb zase jiný skříňový kamion vybavený pro individuální výuku. Tentokrát pro výuku dospělých. Právě tam u jednoho počítače probíhala lekce dopravních předpisů, u druhého seznamování s různými úředními formuláři.

V Aubervillliers, které je jedním z měst tvořících kolem Paříže prstenec takzvaných problémových předměstí, jsme natáčeli v kolonii, kterou tu obecní úřad vybudoval pro rumunské Romy. Tábořili tam na očích celému městu pod dálničním nadjezdem. Jejich důstojnější ubytování mělo ovšem podmínku.

Budou posílat děti do školy a dospělí se účastní kurzů, které je naučí žít jako ostatní. Nabídka velkorysá ale nekompromisní. Po prvním roce to pořád ještě perfektně fungovalo. Takže mám důvod si myslet, že to funguje dodnes. Romská komunita má i ve Francii a ve Španělsku mnoho příslušníků, jejichž způsob života se hodně odlišuje od zavedených norem. Zdůrazňuji, že se to netýká všech, celé komunity. Ale i tak je to pro společnost problém. Ve společnosti se však najdou lidé ochotní s tím něco dělat. To něco je ovšem přesným opakem toho, co dělají čeští extremisté.

Když potom do atmosféry, v níž převažují projevy snášenlivosti a snahy o nápravu nad projevy nesnášenlivosti, přijdou televizní záběry otřesného xenofobního násilí z Česka, mohou vyvolat antipatii. Mohou zapůsobit jako varování. Jako varování před skutečností, že Češi trpí ve své zemi praktiky, z nichž na člověka dýchne doba, která celou Evropu těžce poznamenala. Doba kdy se rasová nenávist a davový fanatismus staly vítanou zbraní v rukou pološíleného politického demagoga Adolfa Hitlera.