Verze pro tisk: Romské vysílání "O Roma vakeren"

Prostřednictvím romského vysílání vás bereme mezi lidi, o kterých jste v minulosti mnoho nevěděli. Žijeme spolu sice dlouho, ale poznáváme se až nyní.

Pořad "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří" pravidelně připravuje romská redakce Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu, kterou vede Anna Poláková. Na těchto stránkách přinášíme textovou a zvukovou verzi pořadu, který se vysílá na okruhu Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu každý pátek od 20 do 21 hodin. Další informace o pořadu najdete na stránkách www.rozhlas.cz, kde si můžete také stáhnout podcast pro tento pořad.

Vítáme Vás u pravidelného pořadu "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří".

Dnes vás nejdříve řekneme o dokumentu Krátká dlouhá cesta, pozveme vás do divadla na představení Cikánská suita a nebude chybět ani naše právní poradna.

Mangav tumenge bacht the sastipen – Akana - šaj šunen romani relacia „O Roma vakeren“. Šunena romane giľa the nevimata - andalo romano dživipen.

To je jenom namátkový výběr z programové nabídky.

Krátká, dlouhá cesta je dokument, který začíná současností a postupuje zpětnou cestou do minulosti, do období holocaustu. Jednotlivé krátké sekvence můžete vidět už teď na internetové stránce www.kratkadlouhacesta.cz, chystá se knižní podoba a k závěru roku ucelený dokument. A s tímto projektem jezdí autoři projektu na přednášky po České republice. Více ke smyslu celého projektu řekl více Marii Vrábelové autor Fedor Gál.

„Vím a jsem přesvědčen a věřím, že osobní kontakt je úplně něco jiného, než se koukat na televizi nebo na filmové plátno, nebo číst.“

„Já Romy zmiňuji už patnáct let, ve svém nakladatelství jsem vydal pět knih o romském holocaustu, mám mezi Romy kamarády, se kterými se pravidelně stýkám, mám je rád a řekl jsem to do médií několikrát, že dnes jsou to právě Romové, kteří nosí žlutou hvězdu na prsou, poněvadž jsou mnohem drastičtěji atakováni než my Židé.“

Asi moc oblíbený nebudete při těch diskuzích, myslíte si, že tam budou nějaké otázky, na které se vám bude nepříjemně odpovídat?

„Takových otázek já už jsem slyšel, jsem na to připravený, nemám strach, neobávám se, naopak si myslím, že dialog je jediná cesta k tomu, aby byli lidé konfrontováni také s něčím jiným než s vlastními předsudky, fámami a nesprávným nazíráním na svět.“

„Samozřejmě, nemělo by smysl věnovat tolik času, tolik energie, tolik peněz jenom minulosti.“

Myslíte si, že po nějakém čase holocaust přijde v zapomnění nebo se tyto dokumenty budou někde ukládat a bude se stále připomínat mladým lidem, jak to bylo?

„Dokumenty existují, ukládají se, existuje několik muzeí, archivů, hora knih, které byly napsány, čili v tomto není problém.“

„Film bude natočen a ten bude archivován, knížka vyjde a bude v knihovnách, budou ji mít lidé ve svém vlastnictví, pokud si ji koupí, a internet, ten je přístupný všem. A my to děláme právě proto, že to není adresováno jen Čechům a Slovákům, my tu internetovou stránku děláme i německy a anglicky. Ale vraťme se k té paměti, myslím si, že každá generace musí mít svou vlastní zkušenost, jim připadá, že holocaust je nějaká dávná pasé minulost, právě proto považuji za důležité říkat pořád znovu a znovu, že to riziko tady je a také proto si myslím, že to chce konkrétní kontakt, že ten je velmi důležitý, ve mně např. uvidí člověka, který se v koncentráku narodil.“

„Neprohlížel, ale čas od času mi posílají známí a přátelé vybrané články zhrozeni, co to je a pak si je přečtu.“

„Především velice nízké výpady proti Romům, návrhy na jejich vystěhování, návrhy na jejich segregaci, návrhy na to, aby se vůbec nestýkali s dětmi, které jsou neromské. Bylo to formulováno velice hrubým jazykem, to jsou opravdu 20. nebo 30. léta v Německu, v Říši. Na oficiálních stránkách politického uskupení, které má ambici vstoupit do regulérní politiky, jejíž předsedkyně, paní Edelmannová, se tváří jako člověk, který má ambici ovlivňovat reálné dění v České republice, je to daleko za tím, co zákon umožňuje a povoluje. Svým způsobem jsem rád, že se lidé mají možnost seznámit s tím, o co jim jde a že to, o co jim jde, je hrůza hrůzoucí.“

Většinou se říká i mezi společností, že oni říkají to, co si ostatní myslí. Myslíte si, že to tak je?

„Pochybuji o tom, že existují lidé, kteří si toto opravdu myslí. Já doufám, že tito lidé budou vždy podpultoví, že to budou lidé čtvrté cenové skupiny, že tito lidé se nikdy nedostanou k tomu, aby mohli své vize realizovat a že budou viditelní natolik, aby ti ostatní pochopili, že oni jsou hrozba.“

Mělo by platit, tak jako v ostatních zemích, že tato politická strana by měla být zakázána a že rasistická slova, která jsou vznášena proti Romům nebo jiným etnickým menšinám, by se vůbec neměla vyslovovat, kdyby platil zákaz, myslíte si, že by to pomohlo?

„Takový zákon přeci v České republice existuje, to není v tom, jestli existují zákony, problém je to v tom, jestli jsou respektovány, dodržovány a jestli jsou sankcionováni ti, kteří ty zákony porušují. Náš problém je v uplatňování práva, ne v jeho existenci.“

„Ano, o tom není pochyb, ale na druhé straně, zažili jsme několikrát, že třeba politik, který si pustí jazyk na špacír, neztrácí, ale získává, toto mi vadí.“

V následujících minutách vás pozveme do Strašnického divadla na zítřejší premiéru taneční inscenace „Cikánská suita“. Premiérové představení tohoto pozoruhodného projektu sociálního divadla se uskuteční stejně jako další reprízy v roce 2008 na scéně Strašnického divadla, které je zároveň koproducentem inscenace. Autorkou inscenace, která se nechala inspirovat dávnověkým putováním Romů z Indie, novověkou anabází evropskou i naší nejčerstvější současností, je režisérka Ivana Hessová, kterou pozvala k mikrofonu Anna Poláková.

„Cítíme se samozřejmě nervózně jako před každou premiérou, ale zároveň šťastně, že se nám tento tanečně-divadelní projekt Cikánská suita podařilo dát dohromady.“

„Já jsem o tom dlouho přemýšlela, protože já každému Romovi říkám Rom, pro mě je to hrozně krásné slovo Rom, ale prostě jsem chtěla takový název, který by udeřil, jako Cikáni jsou do nebe, to je pro mě takový krásný název. A tu suitu jsme tam dali protože, jednak tam zní Bachova suita k obrazu holocaustu a suita je něco takového krátkého, suita je vlastně cyklická hudební skladba, je to seřazení různých menších skladeb, jsou tam tišší i agresivnější skladby, které se mění a střídají. Proto jsme dali tento název Cikánská suita, cikánská proto, aby to bylo úderné, a suita, aby to vyjadřovalo ten náš projekt, kde v obrazu Holocaust zní Bachova suita.“

Já jsem měla možnost toto představení vidět v klubu Citadela, na mě to velmi zapůsobilo, bylo tam mnoho obrazů z doby, kdy Romové přicházeli z Indie, odrážel se tam jejich život, holocaust, současná doba, rostoucí neonacismus, je to velmi silné dílo. Jaké jste měli ohlasy a kdo vlastně přišel s tímto nápadem?

Cikánská suita (Foto: www.strasnickedivadlo.cz)

„Tak s tímto nápadem jsem přišla já, já jsem režisérka tohoto představení a já už vlastně strašně dlouhou dobu pracuji s romským etnikem, dělám s ním spoustu představení, ve Švýcarsku, ve Francii, jezdím do Saintes-Maries-de-la Mer. Toto etnikum mě velmi oslovuje a já jsem chtěla udělat nějaké dílo, které by vyjádřilo moje cítění, jak já cítím romské etnikum, jeho tragický osud a zároveň radostný osud. Takže s tím nápadem jsem vlastně přišla já a pak jsem našla Jána Ača Slepčíka, kterého znám strašně dlouho, který je spoluautorem toho představení a bohužel tragicky zemřel, než se nám představení podařilo dát dohromady, ale Ačovi písně jsou hlavním stavebním kamenem představení.“

Ve vašem přestavení vystupují i Romové, máte tam hudebního virtuosa Marka Baloga, jak se vám podařilo navázat spolupráci s nimi?

„To bylo tak, že já jsem Jánu Ačovi Slepčíkovi řekla, že samozřejmě o tom, jací budou romští herci a tanečníci, bude rozhodovat on a já budu rozhodovat o tom, jací budou herci a tanečníci, jak to říci, gadžové, takže takto jsme se domluvili. A Jan Ačo mě seznámil s Richardem a Angelikou Samkovými, a potom si vymyslel, že by tam měl hrát Marek Balog. Takže my jsem to všechno dali dohromady, teď na slavnostní premiéře budeme mít ještě jednu tanečnici Drahuši Demeterovou.“

Premiéra bude tuto sobotu ve Strašnickém divadle. Kdy se potom mohou zájemci přijít podívat na další představení?

„Ještě k tomu bych chtěla říci, že ten projekt vznikl v koprodukci studia Citadela Strašnického divadla a další představení bude 14. listopadu a na premiéře bude vystupovat po představení výborná romská kapela Čilágos.“

Příští rok oslaví sedmdesáté narozeniny romský sochař Jaroslav Cicko, který pochází ze západního Slovenska. Zhotovuje kamenné a dřevěné sochy a o jeho díla je velký zájem. Přitom sochařské práci se začal věnovat až ve čtyřiceti letech a vlastně náhodou, jak se dozvíte z příspěvku Jany Šustové, která tohoto zajímavého muže potkala na sympoziu romských sochařů v Muzeu romské kultury v Brně.

„Pocházím ze Slovenska, konkrétně z obce Horná Štubňa, to je taková větší vesnice. A tvořit jsem začal před více než 30ti lety. Stalo se to tak, že jsem manželce při uklízení rozbil sošku a moc dlouho jsem nad tím nepřemýšlel a řekl jsem manželce, že jí takovou sošku udělám ze dřeva. Potom jsem přemýšlel, jak to udělám, ale říkal jsem si, že když jsem jednou dal slovo, tak to musím zkusit, aby mi to manželka nevytýkala. Udělal jsem jednu, dvě, tři sošky, ze začátku to nebylo valné, ale postupně se mi to začalo dařit, začal jsem si shánět nářadí, začínal jsem prakticky obyčejným nožíkem.“

Pamatujete si ještě, na jaký námět byla ta první soška, kterou jste tvořil pro manželku?

„To byla konkrétně ta soška, kterou jsem rozbil - sedící stařec s fajfkou. Jelikož jsem neměl zkušenosti, vybral jsem si švestkové dřevo, protože se mi líbilo, ale neuvědomil jsem si, že je to moc tvrdé dřevo, a s nožíkem jsem to zkoušel, tak jsem byl celý pořezaný, prsty byly samá leukoplast. Ale postupně mi to šlo lépe, pořídil jsem si nářadí, získával jsem zkušenosti, začal jsem se setkávat s jinými sochaři, řezbáři, sbíral jsem zkušenosti.“

Veřejnost se o sochařské činnosti Jaroslava Cicka dozvěděla díky jeho dceři.

„První lidé, kteří se o mně dozvěděli, byli ze škola. Dcera se o mně zmínila ve škole a ředitel školy se taky zabýval sochařstvím, tak za mnou jednou přišel a tak vznikla taková první výstava, která byla ve škole pro děti.“

Jaroslav Cicko vytváří také sochy z kamene. Zajímané je poslechnout si příběh, jak se k práci s kamenem dostal.

„Stavěli jsem ve vesnici mateřskou školku a přišli za mnou, jestli bych do té mateřské školky něco nevyrobil. Tak jsem řekl, že ano, třeba ze dřeva nebo něčeho jiného. Že to bude z kamene, to mě napadlo až později, když u nás dělali vodovod a blízko našeho domu vykopali velký kámen. Ležel tam dost dlouho, nikdo ho nemohl odstranit, protože byl velmi těžký. Tak já jsem k němu jednou došel, vzal jsem si kladívko a dlátko, seknul jsem do něj a zjistil jsem, že to je pískovec. A pískovec je takový vděčný materiál, není ani moc měkký ani tvrdý, takový akorát. Člověk z něj rychle něco vytvoří, je vhodný pro toho, kdo se sochařstvím nemá moc zkušenosti. Tak jsem potom začal dělat i z kamene.“

„Mám hodně výstav, do dnes bylo asi kolem 200 výstav, na Slovensku i v Čechách, nebo třeba i v Paříži, v Římě, ve Španělku v Zaragose, v Německu, před dvěma roky jsem třeba byl v Holandsku, tak jsem i sekal na výstavě, v Polsku, těch výstav mám hodně.“

„Potom jsem začal spolupracovat s muzei, nejdříve s muzeem v Martine, kde je pobočka Slovenského národního muzea. Potom za mnou přišli i z Muzea romské kultury v Brně asi tak před osmi roky, nejdřív za mnou přišla paní Hübschmannová, známá romistka. Přišla za mnou, jestli bych nechtěl také něco vytvořit z romského prostředí, a já jsem souhlasil, i když jsem do té doby nic na romské téma nedělal. A pak za mnou chodili a postupně kupovali sošky, i z Martina, z různých galerií, hodně věcí jsem prodal i soukromým osobám, do Ameriky, do Kanady, do Itálie, Francie, do různých evropských států.“

Jak už nám autor prozradil, v jeho dílech se původně romská témata neobjevovala.

„Já jsem začínal náměty z vesnice, protože pocházím z vesnice, pak jsem dělal řemeslníky, pak hodně dělám ženy, matky, stařeny, i mladé a také dělám hodně děti, dětské náměty. Ale jak říkám, tak romskou tvorku jsem dlouho nedělal, i když ono je těžko určit, jestli nějaká ta moje soška matky s dítětem je Romka nebo ne-Romka. Ale teď už se tam snažím zakomponovat, pro ta muzea, něco typicky romského, třeba oblečení, nebo co tady dělám teď, tak jsem dal té dívce květ do vlasů a čelenku na hlavu.“

Své sochy Jaroslav Cicko raději prodává do muzeí než soukromým osobám.

„Když člověk dá svou práci nějakému soukromníkovi, tak se s tou prací už nikdy nesetká, je pro něj ta práce ztracená. Ale když je v muzeu, tak se na ní můžu jít kdykoliv podívat nebo děti tam mohou přijet, jak do Martina, tak do Brna.“

Jaroslav Cicko je velmi poctěn tím, že jeho díla jsou vystavena v muzeích a že byl pozván na symposium romských sochařů, které uspořádalo Muzeum romské kultury v Brně.

„Byl jsem rád. Je to pro mě velká pocta, i ta výstava. Pro každého umělce je dobré, když jeho práce může vidět co nejvíce lidí, protože člověk to dělá pro lidi, nejenom pro sebe. Nemyslím, že je dobré, když někdo něco vyrobí a pak to má doma zamknuté, lidé to potřebují vidět a v tu chvíli ten umělec pocítí hrdost, že něco dokázal, anebo si řekne: musím to dělat ještě lépe.“

Čtyři desítky neziskových organizací vyzvaly poslance, aby přehlasovali prezidentovo veto a prosadili antidiskriminační zákon. Česká republika je poslední zemí sedmadvacítky, která zákonnou ochranu před diskriminací nemá. Hrozí jí za to od Evropské komise žaloba a vysoká pokuta.

Brněnský IQ Roma Servis v říjnu ukončí tříletý projekt, který měl za cíl zvýšit vzdělání a kvalifikaci Romů a zlepšit jejich sociálně ekonomickou situaci. Do projektu se zapojilo přes 2000 lidí, především mládeže ve věku 13 až 18 let. Jedním z cílů bylo udržet mládež co nejdéle ve vzdělávacím procesu, což se také podařilo. 80 procent žáků devátých tříd si podalo přihlášku na střední školu a také na ni nastoupilo.

Americká novinářka Arie Farnamová natočila spolu se dvěma studenty filmografie nezávislý dokument o romských dětech na českých školách. Zdokumentovali význačný moment, kdy se první děti ze zvláštní školy probojovaly na školu střední a celá situace se tak začala měnit. Film „Zdi“ uvedlo za značné pozornosti publika pražské kino Světozor.

Unie Olašských Romů pořádá fotbalový turnaj o pohár doktora Tomáše Holomka. Tento už 11. ročník se koná v rámci boje proti drogám, rasismu a diskriminaci 23. listopadu v Ostravě mezi 8 a 18 hodinou.

Sháníte podnájem? Tak pozorně poslouchejte užitečné rady, které zjišťovala Marie Vrábelová od právníka Miroslava Dvořáka z poradny pro občanství, občanská a lidská práva.

Když mám uzavřenou nájemní smlouvu na dobu neurčitou a pronajímatel po mě chce složení kauce, já to odmítám, protože k tomu nevidím důvod, své účty řádně platím, jsem v právu?

„Jste v právu, protože možnost složení kauce je samozřejmě zákonná, od 31. 3. 2006 ta povinnost na straně nájemníka je jen v případě, že sjednává novou nájemní smlouvu, kauci můžeme složit i v případě, kdy nájemní smlouva běží, ale pouze tehdy, když se na tom shodnou obě dvě strany, ten pronajímatel, to je logická záležitost, ale i nájemce k tomu musí být svolný, jestliže odmítá, tak neexistuje právní možnost, jak nájemce donutit, aby složil kauci v případě, že nájemní vztah už trvá.“

„V zásadě by ta kauce mohla být nejvýše, (to že říkám nejvýše neznamená, že to tak musí být vždy) takže ta standardní maximální výše je trojnásobek ceny za nájem bytu, plus těch dalších nákladů spojených s užíváním bytu. Tzn. když máme byt, kde platíme 10 tisíc korun měsíčně za nájem plus 2 tisíce za služby, tak nejvyšší kauce myslitelná je 3 krát 12 tisíc, tzn. 36 tisíc korun, ale může to být zrovna tak 10 tisíc korun nebo 15 tisíc korun, nebo můžeme sjednat nájemní vztah zcela bez kauce, i když v dnešní době je to spíše výjimka, než že by to bylo běžné.“

„Smysl té kauce neboli česky řečeno jistoty je, že by to měla být jakási záruka pro toho pronajímatele, pro toho, kdo vlastní ten byt, kdo ho pronajímá, aby v případě našich náhlých pohledávek na nájmu nebo na těch službách měl finanční prostředky k tomu, aby ten náš krátkodobý výpadek pokrýt. Předpokládá se, že to bude krátkodobý výpadek, kdyby byl dlouhodobý, tak prostě dostaneme výpověď bez přivolení soudu a nebudeme bydlet. Tedy zkrátka, aby mohl ten krátkodobý výpadek složit z právě takto složené kauce, kterou on má povinnost vést na zvláštním bankovním účtu odděleně. Zákon to výslovně neříká, ale logicky vzato vždy, když čerpá z té naší kauce, tak asi z důvodu dobrých mravů by nás měl informovat, že čerpá z té naší kauce, protože zákon dává povinnost nám jako nájemcům v případě, že z takto složené kauce je čerpáno právě proto, aby se pokryl ten náš výpadek, tak máme povinnost do jednoho měsíce výši té kauce smluvené při sjednání toho nájemního vztahu doplnit do původní výše. Tzn. když jsme se bavili o kauci 36 tisíc korun a my neplatíme ten jeden měsíc, takže pronajímatel použil k uspokojení svých pohledávek 12 tisíc korun, tak potom do 30ti dnů musíme na ten účet složit 12 tisíc korun, pokud tak neučiníme, tak opět naplňujeme klasický výpovědní důvod a přestáváme bydlet.“

Když se dostanu v té kauci na nulu, tak mě majitel upozorní nebo to musím sledovat já?

„To je právě ta nedotaženost v té současné občansko-právní úpravě. Ta jednoznačně říká, že máme lhůtu jednoho měsíce, abychom dorovnali tu výši kauce, ale problém je, že zákon neříká, kdy začíná ta lhůta jednoho měsíce běžet, čili na to jednoznačně vzhledem k tomu, že neexistuje doposud v této věci judikatura, tak nelze zcela přesně odpovědět, ale řekněme, že z hlediska prosté logiky by měl být ten běh té jednoměsíční lhůty, do kdy my musíme doplnit výši té kauce, tak by to mělo být od toho dne, kdy nám ten pronajímatel řekne, že začal čerpat. Samozřejmě, že my asi tušíme, že čerpat začal, když jsme nezaplatili, nicméně, ještě jednou opakuji, jednoznačně není v zákoně určeno, kdy začíná běžet lhůta pro doplnění původní výše kauce.“

Při čerpání z té kauce mě musí majitel doložit, za co je to konkrétně stržené?

„Toto je v zákoně jednoznačně stanoveno, na co smí kauci použít, tzn. na náklady spojené s nájmem bytu a na náklady spojené s užívání bytu, za nic jiného ne.“

Když mi skončil nájemní vztah, mohu požadovat tuto kauci zpátky po majiteli?

„Nejen, že byste to měla požadovat, ale ona je to povinnost toho pronajímatele, tzn. v momentě, kdy vy opustíte ten byt a předáte ho pronajímateli zpět, tak pronajímatel má zase lhůtu jednoho měsíce, aby vám ty finanční prostředky dal zpět. V případě, že tak neučiní, tak je potřeba si zase uvědomit, že v tomto případě vám vznikla pohledávka vůči pronajímateli a v tomto případě je možné se bránit i soudní cestou, pokud nepomohou nejrůznější výzvy, lze samozřejmě uvažovat o návrhu na vydání platebního rozkazu, tzn. řešení klasickou soudní cestou občanského soudního řádu s tím, že součástí toho platebního rozkazu bude nejenom navrácení té původně sjednané kauce, ten návrh bude znít tak, aby ta částka, která se vám bude refundovat, byla obohacena i o úroky z prodlení a samozřejmě pro vaše náklady řízení, tzn. právní zastoupení vaší strany při tomto občansko-právním řízení.“

Po půlroční pauze začal vycházet měsíčník pro Romy Romano hangos neboli Romský hlas. Přestávka byla způsobena finančními obtížemi. Romano hangos přitom patří k hlavním romským médiím v Česku. Díky srpnové dotaci téměř 400.000 korun z Ministerstva kultury je teď financování zajištěno do konce letošního roku. Do redakce novin, které mají už téměř desetiletou tradici, zavítala redaktorka Českého rozhlasu Brno Gabriela Grmolcová.

Redakce Romano Hangos sídlí vedle Muzea romské kultury v Bratislavské ulici v Brně. Novým šéfredaktorem novin je Pavel Pečínka, který mě uvítal v místnosti, kde se vše odehrává.

„Tak toto je dohromady vlastně nové přestěhované sídlo Společenství Romů na Moravě, a tady to, co vidíte zde, ta útulná místnůstka vyzdobená romským folklórem, to je naše redakce teď prozatím měsíčníku a doufám, že se rozšíříme na čtrnáctidenník v příštím roce, že to bude opět návrat ke čtrnáctidenníku, jak to bývalo dříve.“

Pojďme popsat, třeba pro někoho, kdo ty noviny nečte, jaké mají složení, co jsou hlavní témata, z čeho vybíráte okruhy témat?

„Vždy se sejdeme se složení Karel Holomek, který zná romskou historii a má vhled do toho prostředí, pak já jako nový šéfredaktor, plus je někdy u toho grafik, který fungoval dříve částečně i jako redaktor, někdy to diskutujeme i s Gejzou Horváthem, ten má zase vhled do té kulturní scény a probíráme zrovna to, co hýbe tím romským světem, samozřejmě s ohledem na formát těch novin. Když byla aktuální emigrace do Kanady, tak jsme oslovili naše externí přispěvatele, předtím jsme se snažili věnovat dvou tématům – Romové a krajské volby a potom Romové a rok 1968.“

Jaký je zájem o Romano Hangos, je hlavně ze strany Romů, nebo i ze strany gádžů, jak to je?

„To je dobrá otázka, domnívám se, že ten zájem o Romano Hangos je na prvním místě ze strany spíše ne-Romů, kteří se o Romy zajímají, nějak s nimi souvisí, tzn. lidé z neziskových organizací, učitelé, takoví ti osvícenější intelektuálové. Na druhém místě je určitá část Romů, nejsou to přímo lidé z ghett samozřejmě, ale jsou to lidé, kteří nějakým způsobem organizují ty různé akce, vedou kulturní soubory, v těchto vrstvách je o tyto noviny zájem.“

Redakce teď zvažuje možnosti širšího zaujetí čtenářů, např. udělat noviny více multikulturními, nebo lidovými a pestřejšími především pro Romy. Co se týká financí, tak Romano Hangos se především pro příští rok bude snažit vyhledat zdroje i z jiných míst, než jen z Ministerstva kultury. Zakladatele Romano Hangos Karla Holomka jsem ze zeptala na proměny novin od jejich založení.

„S klidným svědomím můžu říct, že nemám žádné problémy, pokud jde o obsahovou stránku věci. Pokud jde o zaměření, všichni, kteří to děláme, jsme toho plní a děláme to svým způsobem ne jako nějakou rutinní práci, nebo práci, ve které by byl člověk zaměstnán, ale jako jisté poslání, a to tím spíše, že druhá stránka věci, ta administrativní, tzn. především finanční záležitosti, ty nám tu finanční situaci velmi ztěžují a někdy to je i tak, že bychom to nejraději zabalili a mám takový pocit, že určité věci se u takových záležitostí menšiny ani jinak dělat nedají, než je pojímat jako určitou řeholi, jako poslání a připravit se na to, že to nebude nikdy zlatý důl, který by přinášel člověku nějaké obohacení nebo lepší ekonomický přínos v životě.“

„O Roma vakeren“ čili „Romové hovoří“ s datem 17. října je u konce. Ale naladit si nás můžete v pátek ve 20.05 - na vlnách Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu. V úterý a ve čtvrtek na VKV regionálních studií. Naše vysílání najdete také na internetové adrese www.romove.cz.

Romale but lošale sam, hoj amen šunen. Irinen amenge, so kamen te šunen andro O Roma vakeren. Ada šuniben predal tumende. Romale mangav tumenge bachtalo dživipen. Ačhen Devleha.

Klidný večer vám přejí průvodci dnešním O Roma vakeren - Richard Samko a Jaroslav Sezemský.