Verze pro tisk: Romské vysílání "O Roma vakeren"

Prostřednictvím romského vysílání vás bereme mezi lidi, o kterých jste v minulosti mnoho nevěděli. Žijeme spolu sice dlouho, ale poznáváme se až nyní.

Pořad "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří" pravidelně připravuje romská redakce Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu, kterou vede Anna Poláková. Na těchto stránkách přinášíme textovou a zvukovou verzi pořadu, který se vysílá na okruhu Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu každý pátek od 20 do 21 hodin. Další informace o pořadu najdete na stránkách www.rozhlas.cz, kde si můžete také stáhnout podcast pro tento pořad.

Vítáme Vás u pravidelného pořadu "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří".

Dnes vás nejdříve pozveme do Rumunska, kde si Romové staví své paláce. Vydáme se také na romskou mši a nebude chybět ani naše právní poradna.

Mangav tumenge bacht the sastipen – Akana - šaj šunen romani relacia „O Roma vakeren“. Šunena romane giľa the nevimata - andalo romano dživipen.

To je jenom namátkový výběr z programové nabídky.

Po pádu komunismu se v bývalých zemích východního bloku začaly stavět stavby, kterým dřívější režim moc nepřál. Nejinak tomu bylo i v Rumunsku, kde začaly vyrůstat především budovy bank a pravoslavných kostelů. Ale zvláštní místo v rumunské architektuře mají také honosné domy, které si staví někteří Romové. V Rumunsku jsou známé pod názvem cikánské paláce. A právě o ně se už delší dobu zajímá rumunský architekt Rudolf Gräf, který na toto téma nedávno vydal knihu doplněnou řadou fotografií. Na podrobnosti se ho zeptala Jana Šustová.

Rudolf Gräf začal se studiem architektury v Temešváru a svá studia dokončil v rakouském městě Graz. Jeho závěrečná práce měla titul „Cikánské paláce. Romská architektura v Rumunsku“ a nedávno byla publikována i knižně v německém jazyce. Rudolfa Gräfa jsem potkala během Mezinárodního festivalu romského umění v Temešváru, kde měl přednášku o cikánských palácích, kterou dokumentoval řadou nesmírně zajímavých fotografií exteriérů i interiérů těchto domů. Časté pagodové střechy pokryté plechem a zdobené bohatými plechovými ornamenty, monumentální schodiště, obrovské terasy a barevné interiéry mě fascinovaly. Má první otázka pro Rudolfa Gräfa byla, zda jsou cikánské paláce jen v Rumunsku nebo i v jiných zemích.

Pokud je mi známo, v této podobě existují jen na území Rumunska. Paláce lze najít také jižně od Dunaje, ale jsou v daleko jednodušší podobě a v každém případě nejsou tak časté.

Celkový pohled na romská obydlí v Grajduri (Foto: Rudolf Gräf)

To samozřejmě nemohu určit. Ale viděl jsem vesnice, kde jich bylo několik desítek a to je v každém případě vysoký počet.

Důležité a typické je asi to, že tyto domy jsou významné pro sociální kontext jednotlivých romských rodin, které je staví. Dům je pro rodinu důležitý, protože díky němu může nabídnout dobré podmínky pro svatbu, a také může sama sebe dobře prezentovat před ostatními rodinami. V těch domech se téměř nikdy nebydlí nebo se v nich žije jen v omezené míře, protože ty domy mají reprezentativní funkci a tudíž neslouží jako obydlí. Rodiny většinou bydlí v nějakých menších prostorách nebo v jiném domě hned vedle. Všude v Rumunsku je to takto, i když v různých regionech ty domy mají trochu jinou podobu.

Ukazoval jste fotografii domu, který neměl žádné dveře. Jak k takovému nedopatření může při stavbě dojít?

Jsou místnosti, které nemají žádná okna, jsou balkony bez dveří... To se samozřejmě stává kvůli tomu, že hodně domů se staví bez nějakého nakresleného plánu pouze na základně ústních pokynů. A tam je samozřejmě velmi často důležitá improvizace, stejně jako v romské hudbě. Rozdíl je v tom, že v případě budovy to tak zůstane stát a v případě hudby to zazní.

Rudolf Gräf představuje cikánské paláce na Mezinárodním festivalu romského umění v Temešváru (Foto: Jana Šustová)

Za normálních okolností bývá stavební povolení i architekt, ale často také ne. Záleží na tom, jak silné jsou místní úřady.

Ano, jsou určité formy oblouků, určité barvy, geometrické vzory, ornamenty z plechu, které se stále znovu opakují. A to samozřejmě působí na celkový vzhled. I když se ty ornamenty někdy liší, ten celkový vzhled je podobný a jednotný.

To je těžké říct. Jsou to třeba květinové ornamenty, často je tam znak Mercedesu, jónské sloupy... Je tam všechno možné, podle toho, co se zrovna majiteli líbilo.

Někdy jste našel podobu mezi některým z těchto paláců a nějakou významnou budovou, například divadlem nebo soudem. Můžete jmenovat konkrétní případy?

Obecně lze říci, že existuje podobnost k nějakým důležitým státním budovám nebo jiným městským budovám. Bývá to podoba s velkými domy, dokonce i s divadlem, někdy s bankami a nejčastěji se starými domy.

Ano, ale to jsou klasické případy, které jsou časté na jihovýchodě, kdy jsou na střechách napsána jména členů rodiny. To samozřejmě nedělají jenom Romové. V Banátu jsou například na domech napsána jména rodiny. Takže to není žádná novinka, alespoň ne tady.

Pro Romy je důležité rozlišovat mezi čistým a nečistým. Obecně všechno, co má něco do činění s dolní částí těla, je nečisté, zatímco horní části těla jsou čisté. A samozřejmě záchod je něco nečistého, i duchovně nečistého, a proto většinou nemá v domě žádné místo.

Ve dvoře, nebo v nějaké jiné budově nebo v nějaké své zvláštní malé budově.

Ty největší a nejzajímavější domy staví Romové ze skupiny Kalderašů, což dříve byli měditepci a částečně jsou jimi i dodnes. Je to skupina obyvatel, která se teprve před čtyřiceti lety usadila v těchto vesnicích. Ale jsou i jiné skupiny Romů, které staví takovéto velkostavby.

Obecně sami sebe označují za podnikatele, často obchodují se starými kovy, jak všichni víme, dnes jsou staré kovy velmi drahé. Mnozí z nich mají obchody s auty, ale věnují se i jiné činnosti podle toho, co se jim zrovna nabídlo.

Když jsou v nějaké lokalitě cikánské paláce, bývá jich více vedle sebe nebo jsou spíš rozptýlené?

Na vesnicích bývají vedle sebe a tvoří skupiny. Ve velkoměstech a středně velkých městech jsou lehce rozptýlené, sice na stejném území, ale ne úplně vedle sebe.

A v těch městech nebo obcích bývají spíš na okraji nebo také v centru?

To je různé. Když jsou majitelé paláce velmi důležití členové romské společnosti, mívají dům často v centru nebo v jeho blízkosti. Jiné budovy bývají na periferii. Je to stejné jako u nás – záleží na tom, co si člověk může dovolit.

Jsou cikánské paláce po celém Rumunsku nebo jen na určitých územích?

To bylo čistě ze zvědavosti. Člověk ty budovy vidí a ptá se, jak vznikly a snaží se na to přijít.

Začal jsem tuto knihu psát z čistého zájmu. Při tom psaní bylo třeba nahlédnout i do jiných odborných oblastí – do etnologie, sociologie, trochu historie, aby člověk pochopil tyto budovy i to, kdo jsou Romové a jak pracují.

Máte také hodně fotografií z interiérů těchto paláců. Jak Vás Romové přijímali, když jste u nich chtěl fotografovat?

Někdy to bylo těžké, jindy jednoduché. Celkově bych řekl, že to bylo dobré. Není jednoduché přijít tam přímo. Člověk se musí párkrát vrátit, ale když se vytvoří důvěra, tak to jde. Samozřejmě do určité míry.

A je známé v rumunské neromské společnosti, že Romové mají také paláce?

Ano, samozřejmě. Je to především hodně viditelné. Všude je vidět, že takové budovy existují a všichni to vědí.

V kostele svatého Václava v Praze na Smíchově zorganizoval spisovatel Vladimír Oláh romskou mši. Té se zúčastnil i Páter František Lízna, který se věnuje pastoraci Romů v olomoucké diecézi. Jak řekl Marii Vrábelové - on sám přijal před lety romskou národnost.

Páter František Lízna (Foto: Jana Šustová)

„Oni mají přinášet do té společnosti to, co je jejich velikým darem, a to je právě to, co oni si obhájili po ta staletí, kdy se neasimilovali, ale přinášeli do té společnosti něco takového překvapivého. Svým způsobem nikdy nelpěli na majetku, procházeli krajinou, aniž by vyvážili to velké napětí, protože se i živili krádežemi a v podstatě to byli lidé, kteří svým zpěvem nebo jiným způsobem žití mohli vést lidi k zamyšlení, že se dá žít také jinak, než žijeme my. Třeba my si postavíme hrady, na bránu si napíšeme Pozor zlý pes a svým způsoben se dostáváme do ghetta vlastního vlastnictví, ale vidíme, že také můžeme žít jiným způsobem, jako oni žijí. Mně se na nich také moc líbí, že ačkoliv byli sami pořád pronásledovaní, tak sami nevyvolávali žádné války, agresivita není pro ně typickým obranným prostředkem, spíše si nedovedou poradit se žitím, třeba se vytvoří nějaké napětí, které ale není způsobeno agresí z jejich strany.“

„Já jsem z malé vesničky u Olomouce a pracoval jsem jako kaplan ve věznici na Mírově. Pro mě bylo úžasným darem také to, já jsem byl čtyřikrát ve vězení, že tam byli se mnou Romové. Já jsem si je oblíbil proto, že speciálně v době totality oni vymysleli, protože já jsem byl politický vězeň, že když já budu na cele s Romy, tak nemůžu ovlivňovat svým myšlením tzv. gádže proti tomu společenskému systému – komunismu, že tam nic nemůžu pokazit a já jsem zjistil, že oni mě můžou velice obohatit svým etnikem, protože oni vůbec nepřijímali tu těžkou dobu toho věznění jako nějaký přetěžký kříž a byli ke mně velice laskaví a cítili ke mně jakousi úctu. Gadžové mi nadávali, nebo ti vězni mi nadávali sprostými výrazy, což nikdy nedělali Romové, já si myslím, že mají v sobě něco cenného, co mě k nim velice přiblížilo.“

Proč tedy Romov0 společnosti vadí, v čem vidíte ten problém, proč je lidé nepřijímají?

František Lízna ukazuje svatební fotografii rodičů jeho romského svěřence (Foto: Jana Šustová)

„Já myslím, že je to ještě takový pozůstatek, co jsme si přinesli z toho komunistického režimu, kde každá odlišnost byla brána za podezřelou a všichni se museli stát jakýmsi nemyslícím stádem, každá výjimka byla považována za nebezpečnou pro tu společnost. A my pořád žijeme v tom ghettu, ale my se z toho musíme dostat, protože Evropa se sjednocuje, už tím, že máme sjednocenou Evropu, tak sem budou přicházet jiné národy a my se na ně nemáme dívat nepřátelsky, ale máme vnímat, že jsou to lidé jako my a máme se učit to dobré od nich, třeba od muslimů, že mají úctu k rodině, nebo že se pravidelně modlí k Alláhovi. Mně vadí, když lidé nejsou tak vnímaví, kdy křesťané odporují tomu, když se tady staví mešity: Mešity mohou právě jenom pomoci těm samotným muslimům, aby nezneužívali své náboženství ve smyslu terorismu atd. Tak i Romové nám mohou ukázat mnoho dobrého, mně se líbí také třeba to, že oni byli téměř vyhubeni v koncentrácích a vůbec o tom nemluví, místo aby s toho těžili nějaké výhody a satisfakci. Oni jsou takovým způsobem přírodní lidé, mě to fascinuje, oni jsou zvyklí na utrpení a tím pádem oni z toho nedělají takovou velkou tragédii jako my, kteří jsme změkčilí tím civilizačním způsobem žití.“

„Tak třeba Věra Bílá říká, že je katolička, ale jednou přišla do kostela a necítila se tam dobře, nikdo si k ní nesedl, a když někomu chtěla podat ruku, tak se ostatní otočili a nepodali jí ruku. Takže já se vůbec nedivím, že Romové nechodí do kostela, protože my sami selháváme v tom, že bychom je objali. Mají třeba jinou barvu pleti, pro někoho už je to problém takového člověka vůbec přijímat, já myslím, že je to těžký hřích, ze kterého se moc nezpovídáme. Zpovídáme se z blbostí, že spíme při modlitbě nebo že se modlíme roztržitě, ale že máme nelásku k celé skupině lidí, to nám nedělá žádné problémy. To je obrovská chyba.“

Vladimír Oláh založil před 17ti lety Matici romskou, snaží se, aby věřící Romové do kostela chodili.

„Já jsem věřící. Znají Evangelium, častěji by měli chodit do kostela, měli by peníze, které dávají do hudby, dát do kostela, já bych pak zorganizoval mši a pozval na ní všechny pražské Romy.“

„Mají špatné pocity z těch kontaktů, které nejsou příznivé pro ty Romy, bohužel majoritní společnosti k nim nemá dobrý vztah a oni to cítí.“

„O tom, jaký je tady rasismu, jak se k nám lidé chovají, tak prostě to byla skutečná pravda. Pro nás by měla takováto mše být důležitá a měla by být častěji.“

„Já jsem také věřící a můžu říct, že děkuji Bohu, že takový krůček udělali Romové, že přišli do kostela, ale je mi i smutno z toho.“

V následujících minutách se společně vydáme na Trutnovsko do Malých buků, kam se o víkendu sjeli studenti, aby získali informace o životě a možnostech mladých Romů v Evropské unii. Projekt pořádá už dva roky sdružení Athinganoi, které se dlouhodobě zaměřuje na studenty středních a vysokých škol. Marek Polák pozval k mikrofonu koordinátoru Emilii Žigovou.

„Je to projekt, který vymyslela a zorganizovala už před dvěma roky španělská organizace Gitan a vzali do toho pět zemí – Českou republiku, Bulharsko, Rumunsko, Slovenskou republiku a Španělsko. Je to cyklus seminářů, ve všech zemích stejných, ten seminář se koná čtyřikrát, každý ten seminář má jiné téma, ale je to na téma Evropské unie.“

My jsme v Trutnově, kde jste organizovali tuto akci, o čem to tady letos je?

„Je to poslední, čtvrtý seminář a téma je Možnosti mladých v Evropské unii. Znamená to, že se tady na tom školení dozvěděli, jaké mají možnosti stáží, studia a další možnosti, které jim nabízí Evropská unie.“

„Ten projekt se jmenuje Roma, seminář je určený převážně pro mladé Romy, takže účastníci jsou jenom Romové.“

„Účastníci prošli už čtvrtým seminářem a získají úplný přehled o strategii a možnostech Evropské unie. A nejenom informace, ale i možnosti, co mohou získat z Evropské unie, např. stáže, stipendia, grantová schémata, prostě různá témata. Tento projekt trvá dva roky s tím, že byla dvakrát studijní cesta, jednou byla do Štrasburku a po tomto čtvrtém setkání nás čeká studijní cesta do Bruselu.“

„Je to studijní cesta, kde se za každou zemi setkávají koordinátor a čtyři účastníci seminářů, první den budu společně připravovat dokument a ostatní tři dny budeme mít pochůzky, kdy si mohou prohlédnout Evropský parlament a setkají se s těmi lidmi, kteří přímo pracují v tom Evropském parlamentu Evropské unie. Mohou se setkat i se zástupci neziskových organizací a toto už má na starost hlavní koordinátor pan Angel Perez ze Španělska.“

„Ta stáž, ta studijní cesta je za odměnu, takže hlavním kritériem je to, že účastníci prošli těmi semináři. Hlavním kritériem je mimo jiné i aktivita na semináři a jazyková vybavenost. Já jsem se na začátku září vrátila z pracovního setkání ve Španělsku a letos se studijní cestou do Bruselu tento projekt uzavírá po dvou letech, ale organizace Gitans ze Španělska má v úmyslu navázat na dobrou praxi a pokusit se o další pokračování, znovu se pokusit vytvořit nový projekt, aby se ověřilo to, že tyto informace je zapotřebí předávat mladým Romům.“

Tématem českého předsednictví v Evropské unii by v příštím půlroce měly být i problémy Romů. Novinářům to řekla ministryně pro lidská práva Džamila Stehlíková. Podle ní je třeba na celoevropské úrovni o tématu mluvit. Nejen kvůli výměně zkušeností, ale hlavně proto, aby na zlepšování situace romské menšiny šly peníze i po roce 2013. Romové jsou největší evropskou menšinou, v unii jich žije asi 12 miliónů.

Většina romských rodin, které Vsetín vystěhoval na Jesenicko a prostějovsko a poskytl jim bezúročné půjčky na nákup rodinných domů, nesplácí své závazky. Teď jim hrozí, že přijdou o střechu nad hlavou. Rodiny mají podle smlouvy splácet měsíčně částku od 1500 do 2330 korun. Až na jednu z nich, která svou půjčku vzorně splácí, jsou ale všechny ostatní v několikaměsíčním prodlení.

Část Romů a dalších lidí, kteří mají problém najít si práci a udržet si ji, by v Brně mohly zaměstnávat speciální podniky. Takzvané sociální firmy chce ve městě zřídit vládní agentura pro boj proti ghettům. Založení a správu podniků by měly mít na starosti neziskové organizace. Uvažuje se asi o pěti firmách, vhodné obory podnikání by jim měla doporučit studie, která se právě zpracovává.

Sdružení pro probaci a mediaci v justici realizuje v Jihočeském kraji projekt Posílení rodiny. Je zaměřen na pomoc romským rodinám, kterým hrozí odebrání dítěte do ústavní péče. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska prostřednictvím Nadace rozvoje občanské společnosti. Jeho záměrem je sanace vyloučených rodin hlásících se k romské menšině v Jihočeském kraji formou poradenství, preventivní péče a dalších služeb.

Jak postupovat při podepisování nájemní smlouvy a na co si dát především pozor? To byla otázka Marie Vrábelové pro právníka Miroslava Dvořáka z poradny pro občanství, občanská a lidská práva.

„Když sháním byt a máme na mysli nájemní byt, tak bych si měl dát především veliký pozor na to, co v té nájemní smlouvě podepisuji a jaké konkrétní znaky by měla smlouva obsahovat, aby to mohla být nájemní smlouva k bytu. První z těch nejdůležitějších záležitostí je forma smlouvy, od 1. ledna 1995 český právní řád nezná jinou než písemnou formu u nájemní smlouvy. Pokud bychom se dožadovali platnosti plnění z jinak uzavřené nájemní smlouvy, tak bychom museli vzít na vědomí, že takto uzavřená smlouva je absolutně neplatná, čili nedává nám žádný nárok. Druhá věc, nad kterou bychom se měli zamyslet a hlavně si ji zkontrolovat, je v té konkrétní nájemní smlouvě mít určenou jasnou specifikaci toho bytu, tzn. konkrétní adresu, na které se byt nachází, eventuelně číslo podlaží, ve kterém se byt nachází, možná také číslo bytu, přesné označení obytných místností a příslušenství, tzn. zdali má ten byt k dispozici sklep atd. Druhou záležitostí, která by měla být zcela jasná, aby nezavdávala nejrůznější desinterpretace, je, aby nájemní smlouva obsahovala zcela jednoznačný rozsah užívání pro nás jako pro stranu nájemní a aby z té smlouvy také jednoznačně vyplýval zřetel k tomu, že jsme oprávněni byt jako takový k bydlení užívat. Další věcí, kterou bychom si měli zkontrolovat, je to, jaká je doba nájmu v té nájemní smlouvě sjednaná. Víme, že můžeme mít obecně, když to úplně zjednodušíme, nájem na dobu určitou jeden rok, dva roky, deset let, nebo také nájem na dobu neurčitou. Obecně tedy platí, že pokud v té nájemní smlouvě není doba sjednání nájmu uvedena, má se za to, že nájem byl sjednán na dobu neurčitou.“

„I když to tam není výrazně napsané. Přesto, že občanský zákoník se v posledních letech převažuje z hlediska tedy tzv. ochrany nájemníků spíš na ochranu pronajímatelů, tak toto ustanovení o tom, když v nájemní smlouvě chybí explicitně sjednaná doba nájmu, má se tedy za to, že ta doba je sjednaná na dobu neurčitou, stále zůstává.“

Co může nájemce nebo majitel po mě požadovat? Může mít nějaké výhrady, jako např. kolik lidí tam může bydlet?

„Počet osob jsme samozřejmě povinni nahlásit, obecně když bydlíte v nájmu, tak záleží, pokud tam bydlíte třeba s manželkou, tak automaticky dochází k tzv. společnému nájmu bytu, tzn. že tam ta nájemní strana má vlastně dva subjekty – manžela a manželku a potom děti a kohokoliv dalšího přijmete do tzv. společné domácnosti, a kdo má tedy zájem v tom bytu bydlet trvale, tak musíte do 15ti dnů od té změny to nahlásit. V případě, že to nenahlásíte, tak riskujete to, že vlastně vám ten nájem bude vypovězen, dokonce vypovězen bez přivolení soudu. Ale ještě abychom se vrátili k té nájemní smlouvě, jednou věcí, na kterou bych zvlášť upozornil, kterou já povařuji za nejdůležitější, je sjednání výše nájmu, ať už v konkrétní cifře, nebo alespoň obrazně, aby bylo zřejmé, jak se ta výše nájmu bude vypočítávat, aby to bylo zkrátka přesně specifikované, protože nezapomínejme, že přesná nájemní smlouva chrání zejména nás nájemníky, tu slabší stranu, než pronajímatele, protože my potřebujeme bydlet.“

Měl by tam být nájem samostatný plus poplatky, nebo se to dá zahrnout vše do jedné sumy?

„Záleží přesně na té naší dispozici, buď se můžeme dohodnou tak, že budeme mít čistý nájem 8 tisíc korun a poplatky za služby budou paušálně ve výši 2 tisíce korun s tím, že pak dostaneme za určitý časový úsek vyúčtování a buď dostaneme vratku za ty služby nebo budeme mít nějaký doplatek. Nebo si to můžeme standardizovat, že budeme platit podle nějaké indexace, podle počtu osob, podle spotřeby, je-li třeba vodoměr v bytě, je to jednodušší, není-li, tak tam už se to samozřejmě zase počítá podle počtu osob v bytě atd. Zkrátka je důležité, abychom se na nějakém koeficientu, v případě, že to budeme počítat podle nějakého vzorečku, dohodli a pokud ne, tak zvolili ten paušál s tím, že v nějakém tom kratším úseku budeme dostávat aktuální stav toho, zda-li podčerpáváme nebo přečerpáváme tu zálohu, kterou platíme za ty služby. Službami myslíme platby za teplo, za vodu, za výtah, za úklid domu atd.“

Takže můžu chtít např. vyúčtování po čtvrt roce nebo jednou za rok?

„Zase to záleží na dohodě, nikde to není přesně stanoveno, že by to muselo být každý měsíc, nebo jednou za čtvrt roku, nebo jednou půl roku. V každém případě by to mělo být nejméně za jeden kalendářní rok.“

Proti rasismu se dá bojovat různými způsoby – třeba humornými karikaturami neonacistů či xenofobních politiků. Právě touto zbraní na Slovensku bojuje Ivan Berky-Dušík, který kreslí karikatury pro noviny Romano nevo ľil. Narodil se v roce 1970 ve Zvolenské Slatině, kde dodnes žije v místní romské osadě. Vyučil se strojním mechanikem pro zemědělskou techniku a nyní se kromě kreslení věnuje také uměleckému řezbářství. Jana Šustová ho zastihla na sympóziu romských sochařů, které se konalo koncem června v Muzeu romské kultury v Brně.

„Tato socha znázorňuje mého otce, který byl známý primáš v regionu Podpolania Ján Berky-Dušík. Je to lipové dřevo a snažím se ztvárnit důvěrně jeho podobu v tom dřevě, v rukách bude držet housle, protože byl houslový mistr.“

Tak to jste nám vlastně prozradil svůj původ. Vy se zabýváte sochařstvím, ale váš tatínek byl primáš, zabýval jste se jako dítě hudbou a jak jste se dostal k sochařství?

„Já jsem se hudbě nevěnoval, sice jsem jí vnímal jsem, protože otec hrával v různých souborech, chodili za ním lidé a dokonce ho i angažovali ve filmu, ale já jsem víc inklinoval ke kreslení. Kreslil jsem portréty, krajinky, ale jen uhlem nebo tužkou. Pak později na základní škole jsem vyhrával různé soutěže místních kol mezi školami a pak to tak šlo dál. A k řezbářství jako ke koníčku jsem se dostal až ve 21 letech. Když jsem začal pracovat, tak jsem dělal traktoristu, a tam v tom družstvu pracoval jeden starší pán a ten mě vlastně seznámil s tímto koníčkem. Zkusil jsem udělat první sošku, šlo to a v podstatě to trvá až do dnes.“

„Velký vliv na mě má lokalita, kde bydlím, v regionu Podpolania. Takže na má díla má velký vliv folklór, dělám sochy na místní folklorní motivy blízké k Detve, k Podpolaniu, jako jsou krojovaní tanečníci, hráči na fujaru, píšťaly, muzikanti, hráči na cimbál, housle atd., i Jánošíka jsem dělal a podobně. Takovéto sošky vytvářím. Figurální dřevořezbu dělám jen ojediněle, měl jsem takovou zakázku pro obecní úřad ve Zvolenské Slatině udělat Milana Rastislava Štefánika, dělal jsem státní erb Slovenské republiky, také státní znak a různé jiné věci. Mně nedělá problém vyrobit cokoliv, pokud to nepřekročí určité rozměry, se kterými já už potom nemůžu pracovat, pokud je to do jednoho metru, tak udělám cokoliv.“

„Zřídkakdy, to musím přiznat po pravdě. Nepatřím k lidem, kteří by to dělali z dlouhé chvíle, protože ekonomická situace mě nutí to dělat nejen pro zábavu a protože mě to baví, z určitého nadšení a entusiasmu, ale proto, že se s tím, v uvozovkách, živím. Já se musím vždy přizpůsobit danému tématu, zakázce a klientům. Stane se, že dostanu zakázku i s romskou tématikou, ale to se stává jen velmi zřídka.“

Když se teď kouknu kolem sebe, tak támhle vidím kufříček s různými dlátky.

„Toto je sada řezbářských nástrojů – dlátek, kterou jsem dostal jako dar, já sám bych si jí nemohl koupit, protože stojí deset tisíc korun. Dostal jsem jí jako dar od jednoho dobrého kamaráda, je z Kanady, z Toronta, je to značka Mastercraft, která je považována za kvalitní.“

Mně připadá fascinující, jak se z kusu dřeva neopracovaného začne rodit nějaká podoba. Jaký je to pro vás pocit?

„Je to úžasný pocit, protože se stáváte, v uvozovkách, tvůrcem něčeho, co ve vás vytváří pocit, že jste vytvořili věc, která přežije několik generací, zůstane tady po vás, vy tu už dávno nebudete, možná vaši avnuci to uvidí a řeknou, že to udělal můj pradědeček. A to je na tom fascinující, že vždy je dobré se zabývat nějakými pozitivními věcmi, což já považuji za velmi důležité, že tvořím nějaké skutečné hodnoty, které přetrvají.“

Jsou ve sbírkách Muzea romské kultury v Brně zastoupena nějaká vaše díla? A pokud ano, tak jaká?

„Měl jsem tu možnost zúčastnit se konkurzu – výběrového řízení na dílo na téma holocaust. K tomuto tématu mám obzvlášť velkou úctu a dá se říct, že jsem k tomu přistoupil velmi zodpovědně. Podařilo se mi poslat několik návrhů a komise, která rozhodovala o tom, kdo se tohoto úkolu zhostí, pověřila mě, za což jí velmi děkuji a byla to pro mě i taková satisfakce dokázat sobě samému, zda vůbec dokážu něco takového udělat - zrealizovat myšlenku, tezi, nejenom hodit jí na dřevo, ale vytvořit v podstatě nadživotní dílo v nadživotní velikosti. Je to takový pietní akt – klečící muž, v náručí mu umírá syn v koncentračním táboře. Je to, myslím si, velmi krásná práce a já jsem byl skutečně poctěný, že jsem jí mohl dělat.“

„O Roma vakeren“ čili „Romové hovoří“ s datem 10. října je u konce. Ale naladit si nás můžete v pátek ve 20.05 - na vlnách Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu. V úterý a ve čtvrtek na VKV regionálních studií. Naše vysílání najdete také na internetové adrese www.romove.cz.

Romale but lošale sam, hoj amen šunen. Irinen amenge, so kamen te šunen andro O Roma vakeren. Ada šuniben predal tumende. Romale mangav tumenge bachtalo dživipen. Ačhen Devleha.

Klidný večer vám přejí průvodci dnešním O Roma vakeren - Anna Poláková a Jan Mišurec.