Verze pro tisk: Romské vysílání "O Roma vakeren"

Prostřednictvím romského vysílání vás bereme mezi lidi, o kterých jste v minulosti mnoho nevěděli. Žijeme spolu sice dlouho, ale poznáváme se až nyní.

Pořad "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří" pravidelně připravuje romská redakce Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu, kterou vede Anna Poláková. Na těchto stránkách přinášíme textovou a zvukovou verzi pořadu, který se vysílá na okruhu Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu každý pátek od 20 do 21 hodin. Další informace o pořadu najdete na stránkách www.rozhlas.cz, kde si můžete také stáhnout podcast pro tento pořad.

Vítáme Vás u pravidelného pořadu "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří".

Dnes vám představíme Elenu Gorolovou, která pomáhá ženám, které byly nedobrovolně sterilizovány. Popovídali jsme si také se Stani Vanou ze skupiny Dela Dap a Arnoštem Oláhem, který hrál v pražském romském klubu Khamoro.

Mangav tumenge bacht the sastipen – Akana - šaj šunen romani relacia „O Roma vakeren“. Šunena romane giľa the nevimata - andalo romano dživipen.

To je jenom namátkový výběr z programové nabídky.

V následujících minutách vám představíme Elenu Gorolovou z Ostravy, která byla nedobrovolně sterilizována. Jak řekla Anně Polákové - dnes aktivně pomáhá i dalším obětem nedobrovolné sterilizace.

„Pracuji ve Vzájemném soužití, to je občanské sdružení. Pracuji na téma sterilizace, název projektu je Nejsi na to sama. V tomto projektu se teď zaměřujeme na nezmapované lokality, jako je Karviná, Frýdek-Místek a Ostrava, v těchto lokalitách můžeme zmapovat další ženy, které byly nedobrovolně sterilizované.“

„Mě k tomu vede to, že i já sama jsem byla nedobrovolně sterilizovaná. Bylo mi 21 let, kdy mě sterilizovali, já jsem vůbec nevěděla, co to sterilizace znamená, a proto jsem začala proti ní něco dělat, abychom dosáhly toho, aby další ženy nebyly nedobrovolně sterilizované, aby se to nestávalo dalším ženám, našim dcerám, našim vnučkám.“

„Můj případ není vyřešený, protože jsem se ještě k soudu nedostala, protože nás všechny právník nemůže zastupovat a také protože na nás nejsou k dispozici finanční částky. Takže já bych ráda spolu s ostatními ženami bojovala dále a rády bychom dosáhly alespoň veřejnou omluvu nebo celkově nějaké plošné odškodnění.“

„Do tohoto projektu může být zahrnuto dalších 80 žen, z nichž u 40ti žen můžeme podat stížnost k ombudsmanovi.“

Na tomto projektu nespolupracujete sami, kdo vám pomáhá, s kým spolupracujete?

„Já spolupracuji na tomto projektu s kolegyní - sociální pracovnicí, jmenuje se Drahoslava Pavlitová, a další tři kontaktní osoby, které jsou zapojené do toho projektu, jsou samotné ženy, které byly nedobrovolně sterilizované, které jsou v tomto směru aktivní tak, že vyhledávají nedobrovolně sterilizované ženy.“

„V tomto směru jsme zastoupeni ředitelem Kumarem Vishwanathananem, ženy se mohou setkávat právě v tomto sdružení, ve Vzájemném soužití, spolek se schází jednou měsíčně.“

Vám se tento případ přímo stal, jak se s tím srovnáváte, co to pro vás znamená?

„Pro mě to znamená hodně, proto jsem s tím šla neveřejnost, abych něčeho dosáhla. V této chvíli, kdy mi je už víc let, tak jsem se s tím už nějak srovnala, ale doposud jsem pořád na to myslela. Určitě bych chtěla další dítě, pokud by to bylo možné, máme dva syny, ale manžel, který byl vychován v dětském domově, chtěl víc dětí, přáli jsme si holčičku, i proto jsem se z toho dost psychicky zhroutila, z celé té kauzy, která na mě takto dopadá. Celkově je situace taková, že to ve mně pořád je, kdykoliv si na to vzpomenu, že mi bylo 21 let a že jsem byla hodně mladá, kdy mi to provedli.“

„Ano, byla jsem v zahraničí, byla jsem v New Yorku, v OSN na akci k odstranění všech forem diskriminace, pak jsem byla ve Švédsku, v obou případech dalo Švédsko i OSN doporučení naší vládě, ale naše vláda zatím nevzala toto doporučení v potaz.“

„Čtvrtým rokem studuji na pedagogického asistenta, v Ostravě-Porubě, mohu říct, že to je docela obtížné.“

„Rodinu zvládám, i když musím říct, že teď je trošku mimo, protože je teď hodně práce a ta škola a ta práce mě baví tím, že s tím můžu něco vydělat, takže je pravda, že rodina je teď trošičku mimo, ale oni mě drží, moje rodina.“

„Oni mě v tom podporují, i oni se mě ptali, když byli malí, proč nemůžou mít sestřičku, a tím pádem vědí, že tu sestřičku mít nemůžou nikdy mít, tak mě v tom podporují. Vážím si toho, že mám takové syny, moji synové mi nedělají problémy.“

Je to velice složitá situace, jak na to pohlíží romská komunita, když se vyjadřujete o tom, co se vám stalo?

„Romská komunita se k tomu vyjadřuje dvěma způsoby. Jedna strana říká, že to, co my ženy děláme, není moc dobré, protože některé ženy, které už děti nechtějí, tak by se chtěly nechat sterilizovat. A protože my o tom mluvíme, tak si na to teď dávají v nemocnicích pozor. A druzí nám fandí, protože určitě vědí, že je to správná věc za něco takového bojovat. V naší komunitě je to docela ostuda, že jsem romská žena, která nemůže mít další děti. I já se tak cítím, protože ze začátku i manžel byl strašně proti tomu, když si vyšel s kamarády někam na pivo, tak mu říkali, že jako žena už jsem na nic, vznikaly z toho i hádky.“

„Chtěla bych vzkázat těm, které byly nedobrovolně sterilizované, ať se nebojí, ať se určitě přidají, je to určitě více romský žen, ale hlásí se nám i neromské ženy, takže bych ráda oslovila i neromské ženy, že se mohou k nám přidat, a ať se nebojí, protože jim bylo neprávem něco uděláno v jejich těle, bylo do něj zasáhnuto, ať se k nám přidají.“

Rakouskou kapelu !DelaDap mnozí z vás znají právě z našeho pořadu O Roma vakeren, a tak se Marek Polák vydal s mikrofonem na jejich koncert do Vídně, kde oslovil vedoucího skupiny Stani Vanu.

„Kapela vznikla v roce 2000 nebo 2001, vznikla v podstatě jako myšlenka studiové práce s muzikanty. Potom jsme tu pěknou myšlenku přivedli na pódium, ten vznik byl na jedné slovenské salaši, kde jsem byl se svojí rodinou krátce na prázdninách, tam hráli romští muzikanti na housle, tak jsem si vzpomněl na svoje mládí, když jsem byl v roce 1968 svými rodiči poslán v létě k tetě na Slovensko, kde hráli hodně Romové. To byl takový první popud, kdy jsem si řekl, že tyto lidi přivedu do studia a udělám s nimi dohromady klubovou muziku. To byl začátek, to jsem vůbec ještě nevěděl, co všechno přijde.“

„Dnes má kapela 7 muzikantů, z toho jeden DJ, to jsem já, pak producent, permanentní zvukový technik a management, takže je to taková malá firma.“

„Ne, my pracujeme s elementy, harmoniemi, prvky z romské muziky, z romské tradice, nebo z část i z tradice, která je symbiózou s folklorní muzikou, protože romští muzikanti obohacovali tradiční muziku těch zemí, kde zůstávali, ve Španělsku flamengo, ve Francii gitan, v Maďarsku čardáš, takže pracujeme s těmito elementy. My máme dvě překrásné zpěvačky z Prahy, Simonu Šenkiovou a Kristínu Gunarovou.“

„Před lety jsem dělal projekt Indien Masala Mix, to bylo mícháni Bollywood sound s filmovou muzikou. Pochopitelně v té filmové muzice z Bollywoodu je mnoho tradičních elementů – bangra, různé instrumentování, pochopitelně rád pracuji i těmito elementy, přece i Romové přišli z Indie. Pro mě je velice zajímavé, když se podívám na bangru a když se hudebně podíváš na styl flamengo, tak tam jsou velice podobné postupy, takže pro mě bylo velice zajímavé, pro každou zemi, která mě zajímala, zjišťovat přínos romské muziky té hudbě a naopak, jak ta romská muzika byla ovlivněna tou tradiční muzikou jednotlivých zemí.“

Můžeme vyjmenovat, kde všude jste koncertovali a jaké byly vaše úspěchy?

„Intenzivněji vyjíždíme na koncerty od roku 2003. Nejdřív jsme začali jezdit po Rakousku, měl bych zdůraznit, že základní báze kapely !DelaDap je ve Vídni, kde se všichni střetáváme, zkoušíme a z Vídně jezdíme po světě, takže hrajeme v Rakousku, Německu, pak jsme začali hodně hrát ve Španělsku, Rusku, na Ukrajině, v Bělorusku, Japonsku, teď letíme do Koreje za 14 dní, v Anglii jsme hráli. Spíš by bylo lepší říct, že jsme nehráli v USA a v Austrálii.“

„To mi připadá napínavé, že zpočátku, kdy jsme začali hrát a říkali jsme, že jsme klubová skupina s tématy romské muziky, tak na nás začali chodit různí lidé, někteří byli zvědaví na romskou muziku, někteří na klub, takže bylo zajímavé pozorovat, jak to nadšení pro !DelaDap začíná dostávat vlastní dynamiku, přestali se ptát, odkud to je, co to je, ale začali tancovat, začali velice pozitivně reagovat na tu muziku, aniž by se ptali, odkud to je, kam to jde, prostě měli čisté nadšení z muziky.“

„Já si myslím, že ano, protože my dostáváme hodně dopisů z celého světa, kde lidi, kteří říkají bachtale se hodně deklarují jako Romové, ale já si myslím, že je to hodně napínavé - jak ta cesta s klubovým zvukem k romskému publiku, a k tomu neromskému s tu romskou částí, to je to nejnapínavější, že tyto dva vlivy obohacují každý ten tábor. Bylo napínavé pracovat ve studiu s muzikanty, kteří jsou Romové, ukazovat jim studiovou práci, jak se pracuje s beatem, jak se pracuje s clickem, jak se pracuje s metronomem, jak se opakují části, jak se nastavují části. A naopak pro mě bylo velice napínavé poslouchat tu muziku, dostávat tu emocionalitu z těch muzikantů, kteří byli zvyklí hrát jen svým způsobem. Já jsem se tím strašně moc naučil a také si myslím, že jsem jim dokázal něco dát.“

„29. listopadu vyjde nová deska, třetí v pořadí, jmenuje se Sara la Kali – Černá Sára. Můj plán je, aby tato deska dobře fungovala, aby se líbila lidem. Já osobně jsem velice spokojen, myslím si, že je to nejlepší album, které jsme s !DelaDap udělali, i když já jsem přesvědčený, že i to první album Cigani Ruzsa + Angelo, druhé album Dela Paji, a teď to třetí album, že jsou každé o sobě částí vývoje !DelaDap, část vývoje evropské muziky. Chtěl bych, abychom mohli hrát hodně živých koncertů a mohli udělat čtvrtou desku, která bude ještě lepší než ta třetí.“

„Já bych rád hrál v Praze, ale zatím to nějak neklape, my jsme hráli před třemi roky na Colors of Ostrava, pak jsme hráli ještě v tom samém roce v ČR, ale Praha se nám nějak vyhýbá, ale myslím si, že by pražské publikum ještě mohlo přijít na chuť !DelaDap.“

Letos v srpnu uplynulo 65 let od transportu Romů z takzvaného cikánského tábora v Hodoníně u Kunštátu do Osvětimi. Podrobnosti o dějinách tábora v Hodoníně a o poměrech v něm řekl Janě Šustové historik Muzea romské kultury v Brně Michal Schuster.

Památník v místech bývalého pohřebiště na Žalově

„Tzv. cikánský tábor v Hodoníně u Kunštátu vznikl ze sběrného tábora, který tu existoval dříve, ještě před tímto táborem tu byl kárný pracovní tábor. Kárný pracovní a sběrný tábor sloužily pro tzv. převýchovu asociálů, zde Romové tvořili pouze procento vězněných, ovšem v létě 1942 na základě výnosu o potírání tzv. cikánského zlořádu se z těchto táborů staly tábory cikánské. Byly určeny pouze pro Romy, v Čechách to byly Lety u Písku a zde na Moravě to byl Hodonín u Kunštátu. Zde tedy měly být soustředěny celé romské rodiny od nejmenších dětí až po nejstarší osoby, které zde měly také být oficiálně tzv. převychovávány k lepšímu životu. Ovšem ten účel byl jasný, bylo to dáno na základě rasy, protože sem byli umísťováni všichni od nejmladších, kteří se ještě žádných zločinů dopustit ani nemohli, natož aby za to mohli být takto potrestáni.“

Kolik lidí prošlo za dobu existence tohoto tábora tímto táborem a kolik lidí zde asi zemřelo?

Dům na území bývalého tábora v Hodoníně u Kunštátu

„Tak zhruba od toho srpna 1942 a do zhruba srpna 1943, tedy za rok, zde prošlo asi 1400 osob. Čtvrtina zemřela již zde v táboře díky těm špatným životním podmínkám, další část, další zhruba čtvrtina nebo skoro polovina osob byla transportována do koncentračního tábora Osvětim- Březinka, na základě výnosu Heinricha Himmlera z prosince 1942, který říkal, že všichni Romové z nacisty kupované Evropy mají být soustředěni na jedno místo a k tomu byl vybrán právě ten tábor v Osvětimi.“

Jak to bylo tady v Hodoníně u Kunštátu s pohřbíváním mrtvých, jaká byla kapacita pohřebiště?

„Od vzniku toho tábora ta úmrtnost byla poměrně vysoká, především malé děti a staří a nemocní lidé zde umírali díky těm špatným podmínkám. Zpočátku byli pohřbíváni na obecním hřbitově v Černovicích, kam Hodonín u Kunštátu spadá do farnosti. Ovšem již od počátku intervenoval starosta i místní farář u nadřízených úřadů, aby vězni zde nebyli pohřbíváni. Jednak se to zdůvodňovalo kapacitou a pak samozřejmě došlo i k tomu, že v zimě 1942 v tom táboře vypukla tyfová epidemie a ta vlastně to rozhodnutí uspíšila, protože bylo velmi nebezpečné, aby se převáželi nakažení zemřelí vozili do vedlejší vesnice. Hrozilo, že by se tato nákaza rozšířila mezi ostatní obyvatelstvo, a tím tedy bylo rozhodnuto, že bude zbudováno jakési nouzové pohřebiště, které bylo vytvořeno 100 nebo 200 metrů od toho tábora. A to bylo vlastně hromadné pohřebiště, kde se pohřbívalo bez jakéhokoliv katolického pohřebního obřadu a kde byli vězni ukládáni do jam, zasypáni vápnem a pohřbíváni ve velice špatných podmínkách, protože opravdu ti pozůstalí z toho tábora se ani s těmi svými příbuznými nemohli rozloučit, všechno probíhalo velice rychle, byli pohřbíváni pouze v zatemňovacím černém papíru.“

Intervenovala třeba i církev nějak za ty zemřelé, že by je chtěla pohřbívat katolickým obřadem?

„To je právě velice zajímavé u té církve, ta intervenovala řekněme ze zištného důvodu, protože místní černovický farář říkal, že pokud jsou tito vězni pohřbíváni nekatolicky, tak tím pádem církvi unikají poplatky, které by tak ten tábor musel platit za každého zemřelého právě tomu farnímu úřadu, takže tam byl ten přístup tehdejší církve takový dvojaký.“

My si letos připomínáme 65. výročí transportu Romů z Hodonína u Kunštátu do Osvětimi, jak tento transport probíhal, kdy přesně se stal a jakými dopravními prostředky probíhal?

„Takže jak jsem již řekl, na základě toho výnosu Heinricha Himmlera mělo dojít k transportu Romů z protektorátu do Osvětimi. Původně měli právě ti vězni z tábora letského a hodonínského být jako první transportováni do toho osvětimského tábora, ale vzhledem k té epidemii, která vypukla v těch táborech, bylo rozhodnuto, že budou nejprve transportováni Romové, kteří byli dosud ponecháni na svobodě pod policejním dozorem. Takže na ty transporty těch vězňů z cikánských táborů došlo až v létě 1943, tak tomu bylo v případě hodonínského, kdy byly vypraveny celkem tři transporty a my si právě připomínáme 65 let od toho druhého, ten byl ale největší, nejpočetnější, protože to bylo přes 700 osob a to byl vlastně hromadný masový transport. Většinou to tedy probíhalo tak, že byli dopraveni v nějakých nákladních autech na nějaké shromaždiště, na nějaké nádraží. Tam byli naskládáni do tzv. dobytčáků, nákladních vagónů a pak nastávala velice strastiplná a dlouhá cesta až do toho osvětimského tábora.“

Brno chce za evropské peníze opravit jednu z nejzanedbanějších částí města, kde žije hodně Romů. S pomocí dotací EU by se měla zvelebit veřejná prostranství a opravit domy v ulicích Bratislavská, Francouzská a Na Cejlu. Počítá se s úpravami za 311 miliónů korun, necelou polovinu z toho zaplatí město.

Romské děti, jimž se kvůli původu řada českých zájemců o adopci vyhýbá, mohou najít vstřícnou rodinu v zahraničí. Zaznělo to na konferenci o mezinárodním osvojování dětí. Právě původ je vedle zdravotního handicapu nejčastějším důvodem, proč se v Česku nedaří najít pro dítě náhradní rodinu. Romské děti i děti s tmavší pletí jsou naopak velmi vstřícně přijímány například v Dánsku.

Za vydávání neonacistického internetového časopisu potrestal havlíčkobrodský soud Erika Sedláčka a Libora Budíka nepodmíněnými tresty odnětí svobody v délce trvání tři a dva roky. Soud obžalovaným prokázal trestný čin podpory a propagace hnutí směřujících k potlačování práv a svobod člověka.

Ministerstvo práce a sociálních věcí vydalo publikaci nazvanou „Příběhy úspěšných projektů Evropského sociálního fondu v České republice zaměřených na podporu a integraci Romů“. Představilo v ní 11 vybraných projektů, které pomohly zejména Romům z takzvaných vyloučených lokalit při začleňování do většinové společnosti.

Drogově závislým v Brně není věnována dostatečná pozornost. Na kvalitnější práci s nimi, která má za cíl řešit jejich závislost na omamných látkách, scházejí peníze a lidé. Sdružení Podané ruce, které zajišťuje asi 80 % služeb v drogové prevenci, práci s narkomany a jejich léčby, má nyní čtyři terénní pracovníky, ale potřebovalo by jich dvakrát více.

Jaké jsou důvody Romů k emigraci do zahraničí, konkrétně emigrace do Kanady, která se po první vlně, sice v menším měřítku, ale opakuje i letos? Co dohání Romy k tomu, aby opustily své domovy a příbuzné? Na to se zeptala Marie Vrábelová Miroslava Dvořáka z Poradny pro občanství - Občanská a lidská práva.

„Když mluvíte o té první vlně, tak máte zřejmě na mysli tu emigrační vlnu zhruba od roku 1996 do roku 2000, kde my bezpečně víme podle kanadských čísel, že v Kanadě tehdy, tj. na konci minulého milénia, zažádalo o azyl 1670 osob z České republiky - absolutní většina Romů. A z nich bylo 962 vyhověno, tzn. 57 procent. Tehdy odcházela většinou generace, která byla velice schopná, která cítila, že v této republice má přistřižená křídla. Také tato imigrační vlna se tam velice dobře usadila, někteří z nich podnikají, úspěšně tam žijí, děti chodí do normálních základních škol, nikoliv tedy speciálních, jako by možná chodily v České republice. Pokud tedy mluvíme o té první vlně jako o migrační vlně v uvozovkách romské elity, i když já toto slovo elita nemám moc rád, tak tato druhá emigrační vlna, pokud tak lze o ní hovořit, my zatím víme, že je asi něco kolem 500 žádostí o azyl v Kanadě, tak je především vlnou lidí, kteří utíkají z České republiky nepochybně také z těch důvodů rasové intolerance, někdy z důvodů diskriminace, ale častokrát utíkají z důvodů dluhové pasti. To je problém v České republice a trvá tady už několik let, že tu máme několik nebankovních finančních skupin, které velice rády, dokonce výlučně, půjčují osobám, které jsou na dávkách, protože velice dobře vědí, že ta sociální dávka může být exekuovatelná, tudíž jim velice dobře platí, ani ne tak tu jistinu té půjčky, jako úrok z prodlení samotný, ta jistina zůstává netknutá, ale tím, jak ti dlužníci, ti Romové, neplatí tu jistinu, tak ta dávka stačí jen na pokrytí toho úroku, čili oni zůstávají dlužní na věky, je to perpetum mobile. A zároveň bych chtěl říct, že dalším takovým problémem je, nejenom že si to myslíme my, ale myslí si to i naši kolegové terénní sociální pracovníci, který často vede Romy k emigraci, je neuvěřitelně rozbujelá lichva, protože když vám nikdo nepůjčí a vy ty peníze potřebujete, tak kde si je jedině můžete půjčit, tak to je u lichváře, na lichvářský úrok. Zároveň bych chtěl říct, že lichva jako taková je trestným činem podle trestního zákoníku, ovšem ta hranice, co je lichva a není lichva je z hlediska judikatury velice proměnlivá, čili kolik procent je ještě lichvářský úrok a kolik už ne, je záležitost velice proměnlivá. Bohužel tu nemáme jasně stanovenou hranici, tudíž to jednání bývá částečně právně nepostihnutelné. A zejména bývá problém, že ty oběti lichvy jako takové, aby to bylo trestně postihnutelné, tak by ty oběti musely podat trestní oznámení, ale ony žijí ve strachu, bojí se a proto to neudělají. Takže pokud chtějí uniknout nějakému protiprávnímu jednání, což lichva v každém případě je, tak pokud zůstanete ve svém bydlišti, tak oni si ti lichváři přijdou, přivedou si svoje kolegy - dvoumetrové, stokilové, a ty peníze si do slova a do písmene vytřískají. Když utečete do jiné země, tak nikdo po vás nemůže chtít plnění za protiprávní jednání, nebo plnění z protiprávního jednání, z nezákonného jednání, z lichvy. Takže toto je také jeden z těch důvodů, který je samozřejmě nutno spatřovat za tou migrační vlnou, současnou migrační vlnou. Oni totiž často se ti lichváři rekrutují ze samotných Romů, kolegové z jiných organizací mají velice dobře zmapované jednotlivé lokality, dokonce znají jednotlivé romské rodiny, kteří mají v těch jednotlivých lokalitách obrovskou moc, právě proto, že mají peníze a že mají všechny, kteří si od nich půjčili na ten lichvářský úrok, doslova zotročené. Lichva je typický příklad kriminality nebo nezákonného jednání, který není ze strany majority vůči Romům, ale je ze strany Romů vůči některých Romům, o to je právě složitější utéct a vymanit se z tohoto lichvářského dohledu a proto také jediná možnost těchto lidí je opustit tu svoji obec, opustit tu svou zemi a odjet co nejdál.“

Ale já si myslím, že se tak chovají i jiné společnosti, které Romům něco nabízejí klamavou reklamou, třeba mobilní telefon za korunu, ale už jim nikdo nevysvětlí, co za tím všechno je, a oni naivně na to přistoupí a ty dluhy vznikají stejně.

„To máte samozřejmě pravdu, to jsem říkal už u těch finančních půjček, že je celá řada skupin, které se specializují skutečně na chudé lidi jako takové.“

V sobotu se v pražském kulturním domě Vltavská uskutečnila celorepubliková soutěž Romský talent. Jako vzácný host na talentu vystoupil Arnošt Oláh, který dlouhá léta skládal romskou muziku a hrál v romském klubu Khamoro. Pro mnohé Romy je Arnošt a Khamoro Legenda.

„Začínali jsme na Žižkově, bavili jsme lidi, ta historie toho všeho tady je. Dnešní čtyřicátníci to budou pamatovat, všem bych chtěl poděkovat a popřát jim zdraví a štěstí, ale hlavně to zdraví.“

Vidíte nějaký rozdíl mezi romskou hudbou, co je teď a co byla předtím?

„Vidím rozdíl, a hlavně ho slyším, technický a umělecký rozdíl. Co se týká umělecké stránky, tak jsou tam hodně prvky, které mě překvapují, už se konečně dostává i k nám a jsem hrozně rád, protože za naší éry jsme to už měli tak nějak v sobě, ale špatně se to prosazovalo, je to technicky dobře připravené a má to řád a úroveň.“

Vy se teď věnujete čemu? Vy jste říkal, že jste začínal v kapele Khamoro, věnujete se nadále hudbě?

„Já se teď spíš věnuji normálnímu životu, pracuji jak normální člověk, a co se týká muziky, tak se občas s kluky sejdeme, Emil Gadžor, Miroslav Kalea, já a Emil Stolah, a zahrajeme si, když je nějaká rodinná slavnost nebo tak něco, trošku se pořád prosazujeme, abychom byli vidět. A přeji všem romským účinkujícím a umělcům, aby to dotáhli na světovou úroveň.“

Krátká dlouhá cesta je název nového dokumentu, knihy a internetové stránky o holocaustu za druhé světové války. Více informací k dílu, které je přeloženo do řady světových jazyků, řekl Marii Vrábelové autor sociolog Fedor Gál.

„Já jsem původně chtěl jenom vykročit po poslední cestě svého táty, kterého zastřelili poslední den války na pochodu smrti ze Saxen-Hausenu do Schwerinu. Ale jak jsme po té cestě kráčeli s kamarády, kteří byli se mnou, tak jsme zjistili, že to nebude jenom o Židech nebo jenom o mém tátovi, ale bude to o lidech. V Saxen-Hausenu byli kromě Židů i antifašisté, lidé všech možných ras a národností a holocaust není jen problém Židů, ale těch, kteří je vraždili a těch, kteří jim pomáhali a ukrývali je a také problém těch, kteří se jen lhostejně dívali, jak je nakládají do vagónů a odvážejí na smrt.“

Takže to budou příběhy těch, kteří to přežili, nebo jaké to budou příběhy?

„Je to jeden příběh a v průběhu vyprávění toho jednoho příběhu se prostřídá hodně lidí ze Slovenska, z Čech, z Izraele, z Německa, a lidí, kteří byli tenkrát děti, kteří přežili a já to budu komentovat.“

Partizánska Ľupča. Na židovském hřbitově leží jenom ti lidé, kteří stihli umřít před válkou.

„Samozřejmě, potkali jsme v Německu člověka, který tam přišel prvně od války, přežil pochod smrti a je Rom a když ho posílali do Sachsen-Hausenu, tak mu řekli, že ho posílají proto, že je Žid. S když to přežil, tak si řekl, že když mu Hitler řekl, že je Žid, tak tedy budu Žid a emigroval do Izraele. My jsme ho tam potkali a to byla jeho první cesta po 63 letech do míst, kde byl zavřený v Sachsen-Hausenu a přežil.“

„Já nevím nic o tom, že by tam bylo něco jako rasová diskriminace. Samozřejmě, když tam přijedou ruští imigranti se svou kulturou, se svými emocemi, se svými averzemi, tak samozřejmě imigranti z Etiopie, z Evropy, z Ameriky jsou jiní, ale jsou to lidé, jako každý jiný, se všemi svými chybami, předsudky, fámami, kulturami, nicméně žijí tam spolu a vybudovali spolu prosperující zemi na poušti.“

V čem bude tento dokument podstatný pro lidi, budou tam pamětníci, budou tam příběhy?

„To hlavní poselství nespočívá v tom, co se stalo za války, to hlavní poselství je, že se to může kdykoliv opakovat. Lidé, kteří jsou schopní nenávidět a vraždit kvůli jinakosti jsou zde, stejně jak tady byli ve 30., 40. letech.“

Dnes je ale přeci jen jiná doba, myslíte sil, že něco takového hrozí?

„V demokratických zemích, které respektují pravidla a právo, tak tam se to stát nemůže, ale co my víme, co se může stát v situacích ohrožení, v situacích ekonomické nebo jakékoliv jiné krize, co my víme, jaké vášně se spustí, když se objeví vůdce s velkým V a to, co můžeme udělat dnes je být připraveni, nebýt lhostejní. Ne strach, ale pasivita a lhostejnost jsou největší nebezpečí.“

Často se hovoří o židovském holocaustu, ale romský holocaust také poznamenal všechny rodiny, kdyby jste porovnal to číslo?

„V Čechách to bylo 90 procent všech Romů, procentuálně víc jak Židů. Na Slovensku to bylo 90 procent Židů a podstatně míň Romů, protože jen 10 procent romské populace zahynulo při holocaustu, to není tím, že by Slovenský stát byl tolerantní k Romům a netolerantní k Židům, Romové měli přijít na řadu po Židech a válka mezitím skončila.“

„Na internetu budou naše webové stránky od 15. září, do konce roku bude kniha a film. Film bude mít premiéru v lednu v Praze a pak chceme vyrazit mezi lidi, chceme s nimi mluvit, chceme to promítat na malých městech po Čechách, na Slovensku, ale i v zahraničí. Ta parta, která pracovala na tomto projektu, musím říct, byla naprosto skvělá, hudbu dělal Marian Varga, za kamerou byl Richard Kryvda, režie Martin Hanzlíček, fotografie Miro Šmolík, grafika Radova Lencová, nemůžu je ani všechny vyjmenovat, ale mě se poprvé v životě stalo, že jsem pracoval v partě 20ti lidí, kteří emocionálně, mentálně, rozumem, srdcem souzněli s tématem a za to jim děkuji.“

„Mého tátu zastřelili, když mu bylo 35 let, měl krátký život, a jeho poslední cesta byla hrozně dlouhá, protože hladový, nemocný kráčel na pochodu smrti, každá minuta pro něj musela být věčnost.“

„O Roma vakeren“ čili „Romové hovoří“ s datem 26. září je u konce. Ale naladit si nás můžete v pátek ve 20.05 - na vlnách Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu. V úterý a ve čtvrtek na VKV regionálních studií. Naše vysílání najdete také na internetové adrese www.romove.cz.

Romale but lošale sam, hoj amen šunen. Irinen amenge, so kamen te šunen andro O Roma vakeren. Ada šuniben predal tumende. Romale mangav tumenge bachtalo dživipen Ačhen Devleha.