Verze pro tisk: Romské vysílání "O Roma vakeren"

Prostřednictvím romského vysílání vás bereme mezi lidi, o kterých jste v minulosti mnoho nevěděli. Žijeme spolu sice dlouho, ale poznáváme se až nyní.

Pořad "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří" pravidelně připravuje romská redakce Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu, kterou vede Anna Poláková. Na těchto stránkách přinášíme textovou a zvukovou verzi pořadu, který se vysílá na okruhu Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu každý pátek od 20 do 21 hodin. Další informace o pořadu najdete na stránkách www.rozhlas.cz, kde si můžete také stáhnout podcast pro tento pořad.

Vítáme Vás u pravidelného pořadu "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří".

Dnes jsme pro vás připravili rozhovor s místopředsedou rady vlády pro záležitosti romské komunity Ivanem Veselým, vydáme se také do Rokycan, kde se Romové bojí o své zdraví a životy, a v závěru O Roma vakeren vás pozveme na Romský talent.

Mangav tumenge bacht the sastipen – Akana - šaj šunen romani relacia „O Roma vakeren“. Šunena romane giľa the nevimata - andalo romano dživipen.

To je jenom namátkový výběr z programové nabídky.

Vicepremiér a ministr pro místní rozvoj Jiří Čunek se tento týden v Praze setkal s romskými členy Rady vlády pro záležitosti romské komunity. Členové rady jej vyzvali, aby jim na neformálním setkání vysvětlil svou zamýšlenou koncepci řešení problémů Romů v Česku. Koncepce hledá způsob, jak motivovat ke změně romské občany žijící v sociálně vyloučených romských lokalitách. Autoři projektu chtějí motivovat i obce, aby se snažily zahrnout do svých plánů rozvoje také tyto lokality. Nově zvolený místopředseda vládní rady Ivan Veselý odpovídal na otázky Anny Polákové.

„Mě vyzvala ke spolupráci ministryně Džamila Stehlíková, nabídla mi pozici místopředsedy rady za občanskou část, já jsem ji přijal a ve své podstatě začínáme spolupracovat v řadě věcí, které se týkají řešení romských problémů v České republice.“

„Je tam 14 členů občanské části, uvedl bych Aničku Cínovou z Liberce, paní Elenu Gorolovou z Ostravy, Cyrila Kokyho ze středních Čech, pana Holeka z libereckého kraje a další.“

Jak je vidět, tak jsou to Romové, kteří se věnují jak oblasti sociální, je tam i Iveta Pape, ta se věnuje školství, jak spolupracujete?

„V současné době bylo hodně věcí k řešení, protože ta rada se vytvořila před měsícem. Teď jsme v tom procesu formování týmů, uvažujeme o tom, že uděláme výbor nebo výbory a v rámci těch výborů budou členové rady aktivní, budou pracovat podle zaměření a zároveň do těch výborů nebo pracovních skupin chceme pozvat další aktivisty, odborníky k tomu, aby s námi spolupracovali na přípravě koncepce vlády České republiky, která by měla být připravena k prvnímu čtení někdy koncem roku.“

Tento týden jste se neformálně sešli s ministrem Čunkem, který připravil romskou koncepci, předal ji ministryni Stehlíkové, jak přijímáte tuto koncepci?

„Tak já bych chtěl zdůraznit, že to není koncepce vlády České republiky, že to je materiál ministerstva pro místní rozvoj, s panem místopředsedou jsme se shodli na tom, že je potřeba začít romský problém řešit komplexně, my jsme mu za ten materiál, který nám předal, poděkovali a počítáme s tím, že se stane součástí vládní koncepce, kterou ministryně Džamila Stehlíková má připravit do vlády.“

„Je faktem, že tu došlo k obrovskému propadu nejenom v oblasti bydlení, ale i v oblasti sociálních věcí, v některých komunitách došlo opravdu k nárůstu sociální patologie a my si toto všechno uvědomujeme a chceme určitá opatření zapracovat do připravované komplexní koncepce řešení romské problematiky.“

Přesto, že vznikla první koncepce, k tomu propadu došlo, v čem vidíte to selhání té minulé koncepce?

„Musíme si uvědomit, že ta koncepce a to usnesení nebylo špatné, za druhé byla jiná postupem času, v té době se tady vystřídaly dvě vlády, jedna levicová, druhá pravicová a ta opatření, která byla dobrá, nebyla zapracována do státního rozpočtu a neměla plošný dopad. Plošný dopad v tom slova smyslu, že došlo k decentralizaci moci, vznikly tady samosprávy a státní správa nemá účinné nástroje, jak motivovat nebo vymáhat naplňování vládní politiky koncipované v tom vládním usnesení v praxi, prostě ta samospráva buď o té koncepci vůbec nevěděla a ona neměla za povinnost tu koncepci implementovat v praxi. Za v podstatě 10 nebo 11 roků došlo opravdu k tomu propadu, o kterém jsme se bavili. Opravdu už nic nepomůže, jen znovu začít komplexně řešit tento problém od bydlení, přes zaměstnanost, po vzdělání.“

Počítá tento materiál s tím, že by docházelo ke kontrole naplňování té koncepce a vůbec těch kroků, které by vedly ke zlepšení situace?

„Samozřejmě, že budeme navrhovat nejenom opatření, která se mají implementovat, ale budeme navrhovat i kontrolní mechanismy, protože problém všech minulých vládních koncepcí byl v tom, že všichni psali koncepce, ale nikdo je neevaluoval, nikdo neřekl dostatečně důrazně, co se povedlo, co se nepovedlo, jaký byl finanční tok peněz, s jakými dopady. My právě tyto věci chceme zohlednit v té budoucí koncepci, která by měla jít do vlády.“

V Rokycanech se Romové bojí o své zdraví i životy. Podle nich tu vládne rasistické prostředí a místní spolek neonacistů pořádá stále častější útoky na členy romské komunity. Redaktor Jan Dvořák se do Rokycan vypravil a ptal se, jak to s rasismem a strachem v Rokycanech je doopravdy.

„Určitě mají strach. Pokud tady padne hláška, že sem mají přijet skinheadi, tak naši lidé mají strach, protože nikdo nechce riskovat, že manželé se půjdou někam bavit, třeba do restaurace a tam je někdo napadne, mají dokonce strach o svoje děti, natož aby večer někam chodili.“

Říká rozčílený Petr Mika, který jako jeden ze zástupců rokycanským Romů jedná s místní policií a se zástupci města. Jiný názor na údajné rasistické prostředí ve městě mají někteří neromští občané Rokycan. Podle nich nic takového neexistuje.

„Já si myslím také, že ne. Vždyť oni si tady dělají, co chtějí, večer se i bojíte vyjít ven, zejména když jdete ulicí K Okresu, tam to sedí na lavičkách a s odpuštěním to jenom chlastá.“

Romové se ale odvolávají na události posledních týdnů, kdy skinheadi nejdříve zbili malého chlapce a pak skupina asi 15ti lidí napadla obsluhu a hosty – převážně Romy - v jenom nonstop baru.

„Podle nás to byla vysloveně rasově motivovaná akce, to napadení, které tam bylo, bylo určitě rasově motivované.“

Slova Petra Miky ale vyvracejí dosavadní závěry policejního vyšetřování, o kterých mluví ředitel rokycanských policistů Josef Svoboda.

„My jsme sdělili pěti pachatelům obvinění z trestného činu výtržnictví, zkoumáme pokusy trestného činu ublížení na zdraví a poškozování cizí věci, rasový podtext v současné době prokázán nebyl.“

Přitom policisté incident v nonstop baru z 23. srpna nejdříve vyšetřovali jako rasově motivovaný, původní informace totiž hovořila o tom, že při incidentu utrpěla poranění hlavy také 45tiletá Romka, ta se ale posléze přiznala, že si vše vymyslela. Romové přesto krátce po incidentu uspořádali demonstraci proti rasismu, na kterou přišlo asi 150 lidí.

„Pro nás to byla přirozená reakce na to, co se stalo, protože kdybychom nějak nereagovali, tak bychom tady dnes neseděli ani před těmi 14ti dny, protože by se na to zapomnělo, jenom bychom vlastně stáhli ocas a schovali bychom se. A tímto způsobem jsme si alespoň vydobyli, že se to alespoň nějak řeší, že alespoň někdo s námi komunikuje a snaží se s námi vyřešit tu situaci. Pro nás to bylo, dá se říci, plus, my jsme to udělali dobře.“

Říká Petr Mika, který tak reaguje na slova rokycanského starosty. Ten Romům nepovolenou demonstraci nemůže odpustit. Podle něj to je rozdmýchává stále silnější rasovou nenávist. I podle slov první místostarostky Rokycan Marie Hlávkové by se na základě takového jednání a atmosféry mohli do města stahovat sympatizanti neonacistického hnutí.

Zástupci města, policie a rokycanských Romů se proto dohodli, že je potřeba řešit takové věci jinak, např. v rámci projektu prevence kriminality.

„Projekt prevence kriminality v Rokycanech funguje už skoro deset let a zástupci Romů pravidelně do té komise docházeli, ale bohužel už tak dva až tři roky se nezúčastňují těch jednání, což vždy kritizujeme. A třeba to dospěje k tomu, že se opět začnou té komise účastnit a budou ty problémy řešit společně s námi, protože můžou mít opravdu jiný náhled na tyto věci.“

Vedení města navíc nechá do rokycanských ulic instalovat další kamery, které se podle radních osvědčily. Ředitel policie v Rokycanech přislíbil, že problémům bezpečnosti obyvatel budou jeho lidé věnovat maximální pozornost.

Minulý týden jsme mluvili o Etnofestivalu v Praze. Zúčastnila se ho také kolegyně Marie Vrábelová, kterou zajímaly cizinci žijící u nás. Hned zavítala do stánku Ukrajinské iniciativy v České republice a vyzpovídala předsedu Viktora Rajčince.

„Tak problémy jsou především s vízy, s cizineckou policií atd. ale s tím se asi něco těžko dá dělat.“

Mnoho lidí z Ukrajiny sem přichází za prací, jste s nimi třeba v kontaktu? Obracejí se na vás?

„Určitě, my máme asi 900 členů a děláme různé kulturní akce v podstatě pro ně, takže máme dny ukrajinské kultury, to trvá celý týden. Máme různé akce, a oni na ně chodí.“

„To je různé, jde o to, že i když je člověk vzdělaný a má nějaký diplom, tak když neumí ten jazyk, musí tady nejméně 5 až 6 let pobýt, obhájit si ten diplom.“

„Ano, dělají i dělnickou práci. Tam je ale problém jiný, že to prostě nějakou dobu trvá, než člověk zvládne tu řeč a začne pracovat ve svém oboru, ale to je asi stejné všude na světě. Vždyť to všichni víme, že třeba lékař skutečně v dané zemi nemůže pracovat bez zvládnutí té řeči.“

„Znám. Znám třeba jednoho lékaře, který už je tu také delší dobu, myslím, že sem přijel někdy v 70tých letech, a je úspěšný chirurg, ale takových je víc, nejenom jeden. Je tu hodně lékařů a jiných, kteří tady žijí již několik let a jsou úspěšní, mají dobrou práci, svoje podnikání, jsou to lékaři, inženýři, stavitelé a různí jiní.“

„Určitě, a nejenom ti, co se narodili na Ukrajině a trošku je tam možná problém s tím, když jsou smíšená manželství, ale to vždy záleží na těch konkrétních lidech, jestli ty svoje děti ten jazyk naučí, i takových je tady hodně.“

Od Ukajinského stánku se Marie Vrábelová přesunula k africkému informačnímu centru - Humanitas Afrika, kde vyzpovídala Zdislavu Kratinovou.

„Sdružení Humanitas Africa existuje už 8 let. Před třemi roky jsme založili Africké informační centrum, to je asi náš nejvýznamnější počin, kde se snažíme shromažďovat knihy a publikace o Africe ze všech oblastí společenského zájmu, takže je to veřejná knihovna, kdokoliv může k nám přijít a půjčit si knížky o Africe. A zároveň také máme projekty v Africe zaměřené především na vzdělávání.“

„Ano, naši knihovnu využívají především studenti, kteří se nějakým způsobem blíže zabývají rozvojem v Africe, ti jsou naší asi takovou primární skupinou, kdo náš navštěvuje, a pak také samozřejmě široká veřejnost, která se na nás obrací s různými dotazy, nebo když cestují do té země, tak chtějí více informací o konkrétní zemi.“

„Ano, naši knihovnu využívají jednak naši členové, české sdružení má asi 30 členů, kteří tady žijí už delší dobu, pracují tady nebo tady studují. Takže ti rádi přijdou a půjčí si knížku, protože tyto zdroje nejsou až tak přístupné přímo v Africe, pokud není člověk student a není zapsaný na nějaké univerzitě, tak k těm informačním zdrojům takřka nemá žádný přístup. Takže naši knihovnu využívají třeba i afričtí studenti nebo Afričané, kteří tu žijí.“

Jak se žije Afričanům u nás, mají nějaké problémy neb stěžují si na něco?

„Ze své zkušenosti vím, že se tady setkávají s rasistickými nebo xenofobními náladami, spousta z nich už třeba žila v nějaké jiné evropské zemi, takže pokud Česká republika není jejich první vstupní zemí, mají určité zkušenosti, tak jsou vůči tomu v určitém smyslu imunní, ale jeto velice nepříjemné. A i v současné době cizinecké zákony, problémy s prodlužováním pobytu, i když tady mají práci, jsou to třeba učitelé na školách, tak mají velké problémy s těmito úředními záležitostmi, s byrokracií.“

„Tak znám členy našeho sdružení, kteří vyučují třeba na gymnáziích, třeba jazyky.“

„Tak já si myslím, že pokud to jsou dobří učitelé, tak je studenti vnímají dobře. Já si myslím, že nezáleží na tom, jakou mají barvu pleti, mladá generace je v tomto smyslu tolerantnější. Takže na tom až tak nezáleží, záleží na tm, jak dobří učitelé jsou.“

Situace v Praze je asi trošku jiná než třeba v jiných městech u nás. Žijí i v jiných městech?

„Ano, lékaři třeba pracují v okresních nemocnicích, samozřejmě ty zkušenosti jsou rozdílné, jsou případy, že studentka tady vystudovala a pak měla velké problémy se zařazením se na pracovním místě v nemocnici, takže to jsou individuální zkušenosti. Myslím si, že více to má souvislost s integrací na daném pracovním místě.“

Novou ředitelkou kanceláře Rady vlády pro záležitosti romské komunity a tajemnicí Rady byla jmenována Gabriela Hrabalová. Vystřídala ve funkci Radku Soukupovou.

Člověka nelze diskriminovat nebo zvýhodňovat na základě rasy. Podobné věty obsahují desítky ústav a příslušných zákonů v zemích celého světa. Německý Institut pro lidská práva teď vytáhl do boje proti takovým formulacím v německých zákonech a ústavě. Už samotná zmínka o rase totiž podle expertů předjímá, že mezi lidmi jsou rasové rozdíly.

Roma Rising neboli Romské obrození je název zajímavé výstavy, kterou můžete navštívit v pobočce Knihovny města Ostravy ve Vítkovicích. Jedná se o výstavu děl amerického fotografa Chada Evanse Wyatta, která byla už k vidění třeba v Českém centru v New Yorku, či na Pražském hradě. Ve Vítkovicích výstava potrvá do 14. listopadu.

V Muzeu Romské kultury v Brně očekávají s příchodem nového školního roku i zvýšený počet návštěvníků, převážně z řad studentů základních a středních škol. Kromě jednotlivých výstav je ve stálé expozici „Příběh Romů“ – etapa 1939 až 2005 prezentována hmotná i duchovní kultura Romů.

A ještě jednou z brněnského Muzea Romské kultury – otevírají tam kurzy romštiny pro začátečníky a mírně pokročilé. Jsou určeny pro zájemce z řad vysokoškolských studentů, sociálních pracovníků i široké veřejnosti. Kurzy začínají už 29. září a vedou je zkušení lektoři, kteří se dobře orientují v romské historii a kultuře.

Na Etnofestivalu v pražském parku Podviní nechybělo ani sdružení Berkat, které zahrnuje projekty čečenské i afgánské. Více informací o pomoci těmto lidem řekla Marii Vrábelové Dagmar Ferjenčíková.

„Je to organizace, která má jen několik stálých členů, je tam hodně dobrovolníků a začali jsme pomáhat nejdříve v Čečensku. Berkat je čečensky štěstí a pomáháme tak, že hlavně sbíráme sponzorské dary. Tady nabízíme třeba pomoc Afghánistánu, což spočívá v tom, že se prodávají výrobky vyrobené ženami v Afghánistánu a ten výtěžek jde zpátky těm ženám, které to vyrobily. Pak v Čečensku máme šicí dílnu, ale hlavně jsme tam založili rodinné centrum, které tam už funguje mnohem samostatněji než na začátku. Pak ještě v Afghánistánu je hodně dobrovolnických projektů, vše o nich se dá zjistit na webových stránkách www.berkat.cz. A pak tady třeba můžete vidět panenky, které se tu prodávají, a výtěžek z nich slouží na transplantace očních rohovek v Afghánistánu.“

Žijí tady lidé z Čečenska nebo z Afghánistánu a máte s nimi nějaký kontakt?

Stánek Berkatu na Veletrhu neziskových organizací v Praze

„Ano, tito lidé tu samozřejmě žijí, ta čečenská komunita není až tak soudržná, ale Čečenci tu jsou a právě tito migranti se tady mohou shromažďovat v Imbázi, což je také jeden z projektů Berkatu. Imbáze je takové komunitní centrum, které poskytuje různá školení, právní rady, provozuje i takovou aktivitu, která se jmenuje etnocatering, kde ty ženy vaří a to centrum funguje z grantů, by se dalo říci. To je tedy aktivita, která probíhá tady v České republice, jinak spousta těch projektů je směřována ven., do zahraničí.“

Vy určitě přijdete do kontaktu s těmito lidmi, s jejich osudy, proč většinou ti lidé utíkají?

„Tak v Čečensku je to poměrně jasné, to je kvůli válce. A v Afghánistánu, tam bych neřekla, že na to, jak je ten Afghánistán velký, tak že těch lidí by bylo tolik. Já jsem tu konkrétně potkala jednoho studenta, takže lidé odtamtud utíkají zejména z těch bývalých sovětských republik, kde jsou konfliktní situace, teď to můžeme vidět v Gruzii, mimochodem gruzínská komunita je tu hodně početná.“

Mají lidé z Čečenska možnost tady pracovat? Víte o nějakém případu, že se tady někdo integroval do společnosti, žije tady s rodinou a pracuje?

„Ano, třeba konkrétně v té Imbázi je několik takových případů, ale samozřejmě je to velmi těžké, protože je pro ně velmi těžké získat trvalý pobyt, často je Česká republika spíše přestupní stanicí pro emigranty, ale to platí obecně, samozřejmě to není lehké, ale pár případů tu je.“

„Možná, že ne úplně ve všech případech, ale hlavně tam ta perspektiva je neveselá. To můžete třeba srovnat s rokem 1968, kdy tady u nás nehrozila smrt a přesto lidé utíkali, protože se v podstatě nemohli realizovat.“

Jak konkrétně pomáháte v Čečensku, plynou tam nějaké peníze, pomoc, nebo konkrétní dary?

„Tam pomáháme dvojím způsobem. Je tam založeno centrum pro rodinu, které funguje na základě grantu Ministerstva vnitra. A potom sbíráme peníze na konkrétní rodiny, kde se jedná o konkrétní pomoc konkrétním rodinám. Ty peníze, které sebereme, tam jdou cíleně, nenecháváme si z toho nic na provoz organizace, snažíme se, aby všechny peníze, které lidé dali, šly na to, na co je lidé daly. Lidé si vyberou konkrétní rodinu, konkrétní osobu, které chtějí nějakým způsobem pomáhat, je to třeba pořízení střechy rozbombardovaného domu, nebo kráva, která pak živí celou rodinu nebo pomoc nemocným, když si potřebují zaplatit nějaké náročné ošetření nebo zákrok.“

„Tak původně tam Petra Procházková založila takový sirotčinec a bylo to vlastně centrum pro tyto sirotky. V Čečensku je to trošku jiné než u nás, tam sirotky neznají, jsou tam silné rodinné vazby a pokaždé, když někdo přijde o rodiče, tak se ho ujme ta širší rodina, ale pokud rodina přišla o tatínka nebo o maminku a bylo potřeba ty děti nějakým způsobem hlídat, tak tam to centrum takto fungovalo nějakou dobu. Ale teď už to vlastně není potřeba, ti lidé všichni někde někoho mají, kdo se o ně stará, takže tam nejsou sirotčince ani domovy důchodců, jako to je u nás, tam jsou ty rodinné vazby jinak nastavené a doufejme, že to tam tak zůstane a nebude to nějakým způsobem upadat, protože to je to, co ty Čečence hodně drží.“

„Já bych řekla, že to lidé spíše pozorují, že to je nějaká exotika, ale naším hlavním cílem není prodat ty výrobky, ale seznámit ty lidi s aktivitami Berkatu a seznámit je s tím, proč a komu pomáháme a získat podporovatele. Co tedy můžu říci, že ty vyšívané afghánské výrobky jsou docela populární. A co se lidem, tedy ženám nejvíce líbí, to jsou šály, pro muže toho tady zatím moc nemáme. A pak fotografie, ty pohlednice, co dělala Iva Klímová, jedna naše spolupracovnice, ty jsou z Afghánistánu a z Čečenska a to také lidi zajímá.“

Společnost Člověk v tísni pořádá besedy pro odbornou veřejnost, na kterých upozorňuje na zadluženost sociálně slabých občanů. Mnohé finanční společnosti poskytují finanční půjčky nezaměstnaným, kterým jsou při nesplacení pohledávek uvaleny exekuce na jejich sociální dávky. Jak zjistil Jan Mišurec, na nehumánní jednání těchto firem upozorňuje také finanční analytik SOS Michal Kebort, který je do kampaně Společnosti člověk v tísni také zapojen.

„Smyslem kampaně Spotřebitelský úděl organizované Člověkem v tísni je upozornit na problematiku novodobé lichvy, řekněme anglickým termínem loansharkingu, a na to, že to není problém, který by se týkal několika málo lidí, ale skutečně je to problém, který vzniknul v České republice v masovém měřítku.“

„Celá kampaň probíhala v několika městech České republiky, začínala v Plzni, pokračovala v Ústí nad Labem, v Chomutově, Prostějově, Přerově, v Olomouci, Bílině, Sokolově, v Liberci a v Kladně. A na měsíc říjen je chystána přednáška v Roudnici nad Labem. Kampaň má vždy shodný vzor, dopoledně je organizován odborný seminář, určený hlavně pro odbornou veřejnost, kde se sejdou lidé z úřadů, z neziskových institucí, případně i z bank, pokud by měli zájem seznámit se s tím, jak se daná problematika vyvíjí, co mají dělat při setkání s takto postiženým člověkem a jak mu mohou pomoci.“

Jak se dá vůbec pomoci člověku, který se neúměrně zadlužil a nemůže splácet své dluhy?

„To je velmi problematické, což ukazuje pak i odpolední část, která je věnována besedě. V dopoledních částech, pokud máme odbornou veřejnost, tak tam se spíše věnujeme té prevenci, jak lidi naučit, aby se nezadlužovali. Na těch besedách samotných už se více točí téma, proč se lidé do těchto problémů dostali a jak mohou dané problémy řešit. Určité východisko nabízí insolvenční zákon, který vstoupil v platnost začátkem tohoto roku, ovšem tento zákon je určen spíše pro střední vrstvy, řekněme si otevřeně, že lidé, kterých se skutečná lichva týká, nemají přístup k řešení svých problémů.“

Jak tedy tito lidé do toho problému sklouzli, jak se do toho dostali, jak je možné, že lidé na sociálních dávkách jsou neúměrně zadlužení?

„Je to téma, které se proplétá všemi těmi odpoledními debatami, kam dochází veřejnost. Většina lidí nedokáže pochopit, proč nějaký podnikatel je schopen půjčit někomu, kdo to evidentně nebude schopen splácet. V České republice je ovšem několik úvěrových společností, které velmi ochotně půjčí každému, protože vědí, že se svých prostředků domohou, ba co lépe, pokud ten člověk nebude mít na splácení, domohou se také sankčního úroku a různých pokut, které se své podstatě mohou tvořit větší sumu, než byl úvěr původní samotný. Pokud by spotřebitel dále neměl na splácení úvěru, zpravidla proto, že je v sociální síti, žije na sociálních dávkách, české zákony, české právo umožňuje exekuovat i část sociálních dávek. Je to tedy optimální situace pro úvěrovou společnost, protože klient nikdy nebude ze sociálních dávek splácet úvěr samotný, bude platit pouze sankční úroky a různá penále, případně úroky samotné a nezbude mu na splácení úvěru jako takového. Bohužel už vznikl oficiální termín, jak se tento člověk označuje, jakožto trvale udržitelný klient. Můžeme si říci, že vy mu půjčíte deset tisíc, budete mu sice exekuovat jen 1000 nebo 1500 měsíčně, což vám nepřijde jako velká suma, ale vy mu tuto částku budete exekuovat do konce života.“

Existují nějaké poradny pro tyto zadlužené lidi, kam by se přišli poradit, jak tedy situaci řešit?

„V první řadě by tu měl být odbor sociální péče, na každém městském úřadu funguje tento odbor, a tam by pracovnice měly poradit, co dělat v takovéto situaci. Na druhou stranu, máme tu i neziskové organizace, jako jsme my, dále Poradna při finanční tísni, nebo občanské sdružení SPES.“

Na závěr tu pro vás máme pozvánku na 4. ročník celorepublikové soutěže Romský talent, který se uskuteční 20. září v pražském kulturním domě Vltavská. Organizátorka Juliana Vodrážková řekla podrobnosti Marku Polákovi.

„Změnili jsme to trošku v tom, že disciplínu tanec-jednotlivec jsme zrušili, nechali jsme jen soubory nebo taneční kreace.“

„Hlavně z toho mají dobrý požitek, že se tam setkají s ostatními z celé republiky, že předvedou jeden před druhým, co umí. Pak je tam cena absolutního vítěze, ale bohužel se nám nepodařilo dosáhnout našeho cíle, aby děti získaly možnost studia alespoň pár hodin na nějaké umělecké škole.“

„Zatím jsem na to nezískali finanční prostředky, nemáme takové páky se někam dostat, aby ty děti toho mohly využít.“

Vy jste říkala, že tam děti zpívají, o jaký zpěv jde, je převážně romský?

„Převážně se jedná o romský tanec i o romský zpěv, ale dnešní mládež už i preferuje anglický zpěv a i český a můžu říct, že vloni měla porota opravdu co hodnotit, ta škála dětí a úroveň přednesení byly opravdu vynikající, na úrovni.“

„Musí mu být do 18ti let, musí mít nějaké cd k tanci, doprovod ke zpěvu je zajištěn skupinou Bengas, musí přijet v doprovodu rodičů a musí se včas dostavit registraci.“

„Letos zábava nebude, bude discoshow, na kterou se strašně těšíme, bude to romská discoshow od 80tých let, kde se bude střídat DJ se živou muzikou.“

Proč jste právě natento rok připravili disco, jsou snad lidé nespokojení s romskou zábavou?

„Ne, naopak, minulý rok přišli v plesových róbách, což bylo nádherné, ale chtěli jsme to mít ojedinělé, tak jsme prostě řekli, že bude discoshow.“

Nemyslíte, že to bude mít negativní vliv na starší Romy, kteří jsou zvyklí na tradiční romskou hudbu?

„Nebude, protože si mohou přijít zatancovat, bude tam i živá romská hudba. Mají se na co těšit a já to vlastně už můžu říct, že tam budou hrát Amor duo, zlaté klasy, kteří to umí pořádně rozpálit.“

„Bude to 20. září v kulturním domě Vltavská, soutěž začíná v 10 hodin, předpokládaný konec s vyhlášením vítězů je 18 hodin a ta discoshow bude od 20 hodin tak do 2 do rána.“

„O Roma vakeren“ čili „Romové hovoří“ s datem 12. září je u konce. Ale naladit si nás můžete v pátek ve 20.05 - na vlnách Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu. V úterý a ve čtvrtek na VKV regionálních studií. Naše vysílání najdete také na internetové adrese www.romove.cz.

Romale but lošale sam, hoj amen šunen. Irinen amenge, so kamen te šunen andro O Roma vakeren. Ada šuniben predal tumende. Romale mangav tumenge bachtalo dživipen. Ačhen Devleha.

Klidný večer vám přejí průvodci dnešním O Roma vakeren - Jan Mišurec a Jaroslav Sezemský.