Verze pro tisk: Romské vysílání "O Roma vakeren"

Prostřednictvím romského vysílání vás bereme mezi lidi, o kterých jste v minulosti mnoho nevěděli. Žijeme spolu sice dlouho, ale poznáváme se až nyní.

Pořad "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří" pravidelně připravuje romská redakce Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu, kterou vede Anna Poláková. Na těchto stránkách přinášíme textovou a zvukovou verzi pořadu, který se vysílá na okruhu Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu každý pátek od 20 do 21 hodin. Další informace o pořadu najdete na stránkách www.rozhlas.cz, kde si můžete také stáhnout podcast pro tento pořad.

Vítáme Vás u pravidelného pořadu "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří".

Dnes jsme pro vás připravili rozhovor s frontmenem kapely Gipsy.cz Radoslaven Bangou. V reportáži Jany Šustové se vydáme také na pietní akt do Hodonína u Kunštátu a řekneme vám o výsledcích fotografické soutěže Romipen, kterou uspořádal Český rozhlas.

Mangav tumenge bacht the sastipen – Akana - šaj šunen romani relacia „O Roma vakeren“. Šunena romane giľa the nevimata - andalo romano dživipen.

To je jenom namátkový výběr z programové nabídky.

Kapela Gipsy.cz koncertuje po celém světě a sklízí velké úspěchy. Nabízí spojení romské hudby s hip hopem, které frontman kapely Radoslav „Gipsy“ Banga objevil, když začal hledat sám sebe a objevovat kořeny svého romského národa. Po koncertě na Mezinárodním festivalu romského umění v Temešváru se ho Jana Šustová zeptala, jak se vyrovnával se svou romskou identitou.

Gipsy.cz na koncertu v Temešváru (Foto: Jana Šustová)

„Vyrovnání je možná špatné slovo, já bych použil spíš slovo uvědomění. Rozdíly samozřejmě jsou, ty genetické rozdíly nejsou zas tak velké, to vám řekne každý genetický inženýr, že jsou jisté předpoklady, ale to neznamená, že se to tak vyvine. Každý člověk se může vyvinout úplně jinak a geny, ani rasa, ani náboženství, ani země, ani kultura nerozhodují o tom, jestli se stanete dobrým nebo špatným člověkem. A já si myslím, že definovat dobrého a špatného člověka je docela jednoduché, protože to je univerzální po celém světě, dobrý člověk neškodí, špatný škodí.“

Gipsy uvádí, že romství sám v sobě našel především v odlišném cítění hudby.

„Uvědomění toho, že sice v občance mám, že jsem Čech, plnohodnotný Čech, takový jak má být, ale samozřejmě vím, že moji předkové byli Romové a že ty genetické předpoklady umožnily např. takovou šanci být jedinečným hudebníkem, což je geneticky dané. Mít výjimečný cit pro přírodu, to je geneticky dané, protože ten romský gen (a to je můj názor, ne genetický), není tak zkažen, co se týká té blízkosti k vesmíru jako takovému, ale má to samozřejmě své nevýhody, proto pro to není v této civilizaci moc místa. A poměrně často je to pojímáno špatným způsobem, kdy lidé svůj talent začnou využívat úplně jinde, třeba v krádežích. A to já opět jednoduše definuji: pokradeš = škodíš. A pro mě bylo tak důležité najít ve mně tu hudbu, tu kulturu, to romství a to jsem našel zejména v tom cítění hudby, které mám samozřejmě jiné než Čech a toto bylo pro mě klíčové.“

Gipsy ve svých písních často využívá vtipy, kterými často bije do svých vlastních romských řad.

Gipsy.cz na koncertě v Temešváru (Foto: Jana Šustová)

„Já tvrdím, a doteď mi to i kluci z kapely vyčítají, že humor adresovaný na vlastní tělo a vůbec to, čemu já se vysmívám, je ta nejsilnější zbraň proti této poněkud přehnaně vážné civilizaci. Já si myslím, že spousta věcí jsou takové mystifikace, zveličování něčeho, co není podstatné. A to mě bohužel mrzí na českém národě, že jejich xenofobií omezený a velmi limitovaný pohled na problematiku romství a celkově jiných ras nebo něčeho odlišného, je velmi omezený. Já si myslím, že legrace je jediný způsob, jak tyto lidi porazit.“

Jako nejlepší způsob boje proti předsudkům tedy Gipsy vidí právě legraci.

„Já samozřejmě nechci s těmi lidmi soupeřit, protože s demagogií nelze soupeřit, s demagogií se lze pouze střetnout a já se s ničím nebo nikým takovým střetnout nechci, protože vím, že nelze vyhrát a nelze dosáhnout žádného pozitivního výsledku. Ta legrace pozitivní výsledek má, protože k vám přijdou ti bílí lidé a berou vás, protože si spolu dáme pivko, opijeme se a je nám to fuk. V tom matrixu toho světa se ukáže, jestli člověk je dobrý nebo špatný, jestli dovedeme přes ty předsudky jít nebo nejít.“

Gipsy za pomoci legrace překonává předsudky i v rodině své neromské přítelkyně.

„Např. teď mám novou přítelkyni, jsem v té jejich rodině a sleduji to. Mnoho lidí ty předsudky bere jako nepřekonatelnou věc a já právě tu xenofobii překonávám tou legrací a třeba tu rodinu šokovalo, že si dělám legraci sám ze sebe a že se nebojím říct slovo cigoš nebo kofola, jak nám říkají Ostraváci, a dělám na to vtípky a hledám vtípky na Romy, a i na Židy a na Čechy, mám z toho jednoduše legraci, protože co mi jiného zbývá, protože mě to legrační přijde, se takhle legračně odlišovat.“

Při koncertu na Mezinárodním festivalu romského umění v Temešváru Gipsy zpíval píseň o své bílé paní, bylo znát, že text vychází z jeho hluboké osobní zkušenosti.

„To byla bohužel taková nešťastná chvilka v mém životě a byly takové podobné chvilky, kdy jsem musel vysvětlovat rodičům mé bílé dívky (to je tak trapné říkat bílé), co jako bude dál. Mám ještě lepší skladbu, ta se jmenuje barvoslepý svět, kde říkáme, že kdybyste byla bílá, tak jste zřejmě mrtvá, pro mě jste růžoví a já jsem snědý a to mi říká má inteligence, ne můj předsudek a otázka, jaké budete mít děti, mi přijde ubohá. Správná otázka je, jaký jsi člověk, jak si povedeš, postaráš se o ní, budeš na ní hodný? To mají být otázky, které mají pokládat otec a matka, a ne jaké jsi barvy pleti, jaké budete mít děti a kolik máš v kapse? Není přece důležité říct: miluješ ji, miluje ona tebe, jste spolu spokojení? A to je bohužel dnešní svět.“

V následujících minutách vám řekneme o fotografické soutěži Romipen, kterou vyhlásil Český rozhlas na konci minulého roku u příležitosti desátého výročí existence romských internetových stránek www.romove.cz, patnáctého výročí od založení romské redakce Českého rozhlasu a na závěr roku 2007, který Evropská komise vyhlásila Evropským rokem rovných příležitostí pro všechny. Více řekla Marku Polákovi spoluorganizátorka Jana Šustová z Českého rozhlasu Online.

Vítězná fotografie - Douglas Green: Portrét u okna.

„Cílem bylo oslovit lidi, kteří fotografují Romy, jakékoliv situace ze života Romů a pokud možno oslovit lidi, aby nám poslali do soutěže takové fotografie, které představují Romy z jiného úhlu pohledu, než je to v novinách, fotografie které třeba představují nějaké pozitivní vlastnosti Romů, jejich kulturu, jejich tradice.“

2. místo získal Nikola Mihov s fotografií Todorův den aneb Velikonoce na koni

„Já bych nejprve řekla, že do té soutěže bylo zasláno 264 fotografií, což sice není až tak veliké číslo, já jsem původně čekala víc, ale druhou stranu mě hodně překvapilo, že ty fotografie byly většinou velmi kvalitní, často profesionální a pro porotu bylo hodně těžké vítězné práce vybrat. Jinak ještě, než přejdu k těm vítězným, tak soutěže se zúčastnilo 42 autorů, kteří pocházeli z deseti zemí světa a ty fotografie, které přišly, tak ty pocházely z 15ti zemí světa. A to bylo zajímavé poznat, jak žijí Romové v jiných zemích - v Bulharsku, Rumunsku, v Litvě, přišly i fotografie z Thajska, některé byly pořízené v Indii u prapředků Romů.“

„Vypadá to, že ano. A co se týká vítězných fotografií, tak na prvním místě se umístila fotografie, která byla pořízena v Litvě, má název Portrét u okna a zobrazuje tatínka s dětmi, kteří čekají u okna a čekají na maminku, která se po dlouhé době vrací z nemocnice. Ta fotografie je opravdu moc pěkná, má moc zajímavé světlo, ta se velmi líbila porotcům. Druhá fotografie pochází z Rumunska, jejím autorem je Nikola Mihov a představuje festival s koňmi, říkají tomu koňské velikonoce. Ten festival probíhá každý rok v největších romských čtvrtích Sofie, jedná se o tradiční závody koní s vozy, které mají připomenout význam koní v bulharské historii. Na třetím místě se umístil český fotograf Petr Axman, který je autorem řady zajímavých fotografií ze života Romů v České i Slovenské republice. Měl opravdu nádherné fotografie a bylo těžké vybrat z jeho fotografií tu, která by měla uspět v té soutěži a nakonec porota vybrala fotografii s názvem Bijav, česky svatba a tato krásná živá fotografie byla pořízena v romské osadě Dolina na Slovensku.“

Jaroslava Hánělová - fotografie z cyklu Děti

„My jsme sice měli v plánu nějaké ceny, ale pak, když jsme je šli kupovat, tak jsme kontaktovali výherce a zeptali se jich, jestli se jim ty ceny hodí a dohodli jsme se s nimi na jiných věcech, které se jim hodí. Výherce prvního místa získal fotoaparát – digitální zrcadlovku v hodnotě 25 tisíc korun, člověk, který se umístil na druhém místě, získal notebook v hodnotě 13 tisíc korun a Petr Axmann si vybral poukázky na nákup fotografického materiálu v hodnotě 7 tisíc korun. Ještě k té statistice soutěže, ona nebyla nijak limitována časově, co se týká doby pořízení fotografií, místem vzniku fotografie, mohlo to být opravdu z jakéhokoliv roku, z jakékoliv země světa a např. co se týká nejstarší fotografie, tak přišly z let 1964 až 1967, byly vytvořeny v Litomyšli, jejich autorkou je Jaroslava Hánělová a byly to krásné černobílé fotografie většinou na téma děti, ale také tam byl krásný portrét staré ženy. Tak ty mě velice překvapily.“

„Zatím jsou všechny fotografie dostupné na internetových stránkách www.romove.cz a jsou jednak s v češtině a v angličtině. Ve spolupráci s Muzeem romské kultury v Brně, které bylo i partnerem naší soutěže, chystáme výstavu v budově muzea, která by měla být od poloviny února do konce května příštího roku.“

Na 21. srpna letos připadlo nejen smutné 40. výročí vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa, ale také 65. výročí největšího transportu Romů z bývalého protektorátního tzv. cikánského tábora v Hodoníně u Kunštátu do Osvětimi. K uctění památky Romů, kteří byli v Hodoníně u Kunštátu vězněni anebo zde dokonce zahynuli, se v neděli uskutečnilo pietní shromáždění. Zúčastnila se ho i naše kolegyně Jana Šustová.

Bohoslužba v Hodoníně u Kunštátu (Foto: Jana Šustová)

Pietní shromáždění začalo bohoslužbou v kapličce na návsi v Hodoníně u Kunštátu, kterou sloužil husitský farář Martin Kopecký. Poté se účastníci přesunuli k památníku romským obětem na Žalově, kde za války bylo hromadné pohřebiště. Zde se svými projevy vystoupily různé osobnosti, mimo jiné i předseda Společenství Romů na Moravě Karel Holomek.

„Řada Romů z mladší generace, nebo těch, kteří už nejsou pamětníky událostí, ani neví, jak jejich dědové trpěli a umírali. A proto si tito Romové myslí, že není důležité ani potřebné uctívat památku na tyto oběti a považují to za marné a zbytečné, přitom současné projevy rasismu a nacionalismu odsuzují a neonacisté jsou pro ně největší hmatatelnou hrozbou. Neuvědomují si, že souvislosti smrti jejich dědů s dneškem jsou jasné a zřetelné. Popírání romského holocaustu je vlastně oslavou rasismu.“

Poslední zastávkou účastníků pietního shromáždění byl hřbitov v Černovicích, který je rovněž místem posledního odpočinku romských obětí holocaustu.

Tábor v Hodoníně nebyl vyhlazovací, přesto v něm následkem nelidských podmínek přišla o život podstatná část všech koncentrovaných romských mužů, žen a zvláště dětí. Od srpna 1942 do 1. 12. 1943, kdy byl tábor v Hodoníně u Kunštátu zrušen, zde bylo vězněno celkem 1396 osob, z nichž 207 zahynulo, nejčastěji na zápal plic, na tuberkulózu nebo na břišní tyfus. Téměř polovina zde vězněných Romů byla v létě roku 1943 transportována do koncentračního tábora Osvětim. Celkem byly vypraveny tři transporty a my si letos připomínáme 65. výročí od toho nejpočetnějšího transportu, který byl v pořadí druhý, proběhl 21. srpna 1943 a bylo v něm přes 700 osob. Jak takový transport vypadal, nám přiblíží historik Muzea romské kultury Michal Schuster.

„Většinou to tedy probíhalo tak, že byli dopraveni v nějakých nákladních autech na nějaké shromaždiště, na nějaké nádraží, zde byli naskládáni do tzv. dobytčáků, tedy nákladních vagónů, a pak nastávala velice strastiplná dlouhá cesta až do toho osvětimského tábora. Musíme si představit, že byl srpen, bylo horko, oni se opravdu v těch vagónech tísnili ve velikém množství, nedostávali žádné jídlo, žádné pití, samozřejmě i to sociální zařízení tam bylo velice nuzné, byl to nějaký kýbl v rohu toho vagónu, takže si dokážete představit, jaké ty podmínky byly. A často se právě stávalo, že ani ten samotný transport část těch vězňů nepřežila, byli to většinou děti a staří lidé.“

Lidé, kteří přežili věznění v Hodoníně u Kunštátu, na pietní akty nejezdí – a to nejen proto, že je pro ně těžké vracet se na místa utrpení. Další důvody jejich neúčasti uvádí ředitelka Muzea romské kultury Jana Horváthová.

„Oni jsou to samozřejmě všechno lidé nad 80 let věku a cesta z Hodonína na Žalov je tak špatná, konkrétně když je trochu vlhko, tak se vlastně účastníci aktu brodí bahnem, je to cesta nerovným lesním terénem, takže ti pamětníci účast odmítají a říkají, že bychom je tam museli vynést, což pro nás možné není, takže ti se nezúčastňují. Je to problém a je vidět veliká potřeba toho, aby došlo k opravě těch komunikací, protože jinak ani tu pietu tam není možné vykonávat.“

Na místě bývalého protektorátního tzv. cikánského tábora v Hodoníně u Kunštátu dnes stojí rekreační zařízení, který vlastní soukromá majitelka. Půdorys tábora je však zachován v téměř nezměněné podobě, dokonce se zachovala jedna z původních dřevěných budov. V současné době probíhají jednání o tom, aby tento areál byl využit způsobem, který by důstojně připomínal utrpení Romů za 2. světové války. Ale jak to dopadne, není ještě vůbec jasné. Jak to většinou bývá, problémem jsou hlavně finance. Ale alespoň k malým úpravám těchto míst s tragickou historií snad dojde. Pokračuje ředitelka Muzea romské kultury Jana Horváthová.

Jedna z budova v areálu rekreačního zařízení v Hodoníně u Kunštátu

„Já jsem členkou pracovní skupiny k romskému holocaustu a vím, jak je to nesmírně složité. Celý rok se snažíme argumentovat, vysvětlovat, jaká je situace a paní ministryně Stehlíková bude do vlády předkládat návrh v několika variantách. Ta nejvíce minimální varianta je, že by došlo alespoň k úpravě komunikací jak v Letech, tak v Hodoníně, ale stejně nejdříve až v příštím roce, tak uvidíme.“

V ústecké Matiční ulici už podeváté pomáhali dobrovolníci ze tří kontinentů. Dobrovolnický projekt připravil INEX – SDA ve spolupráci s neziskovou organizací Člověk v tísni, která zde provozuje nízkoprahový klub Nový svět a kontaktní místo terénní sociální práce. Více řekl Marku Polákovi vedoucí projektu Marek Škorvaga ze Sdružení dobrovolných aktivit.

„Účastnilo se toho deset dobrovolníků a dva koordinátoři z Čech. Ti dobrovolníci byli z Evropy, měli jsme dvě Belgičanky, Španěly, dvě slečny z Itálie, kluka ze Srbska a potom jsme měli dobrovolnice mimoevropské, z Japonska, z Kanady a z Izraele.“

O co se vlastně jednalo, jaký to byl projekt, jaké dobrovolnické práce?

Jedná se o to, že v Matiční ulici v Ústí působí od roku 2006 organizace Člověk v tísni s nízkoprahovým klubem a snaží se vytvářet programy pro děti ze znevýhodněných podmínek. Součástí toho je, že se každé léto koná dobrovolnický projekt s dobrovolníky ze zahraničí a vytvářejí programy pro děti, aby během léta měly nějaký program.“

„Jedná se většinou o mladé lidi. Letos jsme tam měli hodně mladé lidi ve věku 18 až 22 let, takže to byli všichni studenti, ale není to nutně podmínkou.“

Dobrovolníci připravují volnočasové aktivity, o jaké aktivity se jedná, můžete to upřesnit?

„Jednak se jednalo o to, že se částečně měla opravovat budova toho domu, protože je dost poničený, a byly aktivity jednak pro děti. Záleželo na tom, co dobrovolníci umí, takže se s nimi kreslilo, připravovalo se divadelní představení, ale to všechno bylo limitované tím, že ty děti jsou přeci jen rychlejší, míň koncentrované, takže nakonec z toho bylo závěrečné vystoupení, kde právě zazpívaly a představily to divadelní představení.“

Kromě toho se absolvuje přednáška na téma Historie a současnost Romů.

„To organizoval Člověk v tísni, nebo tedy pracovníci Člověka v tísni a jednalo se o to, aby ti dobrovolníci, kteří přijeli, byli seznámeni s tou problematikou, protože se dá předpokládat, že např. dobrovolnice z Japonska nemá asi žádné zkušenosti s Romy, nebo s problematikou z Ústí nad Labem.“

Mají ti dobrovolníci, ať už jsou z Evropy nebo ne, nějaké informace o Romech?

„Byla tam třeba slečna, která pracuje v uprchlickém táboře v Belgii , pracovala i s romskými emigranty, nicméně většina z nich samozřejmě neměla moc představy o té problematice.“

„Já doufám, že už jí mají. Snažili jsme se jim ukázat tu problematiku z různých pohledů, jednak na příkladech těch dětí, jednak jsme se jim snažili vysvětlit historii toho problému, jak vzniknul, snažili jsme se jim ukázat ta ghetta, která jsou v Ústí nad Labem.“

„Ze začátku byli překvapení, ale nakonec poznali, že ta práce s dětmi má smysl, že ty děti to hodně prožívají, že tam přijedou dobrovolníci z ciziny, že se o ně někdo zajímá, nakonec to bylo velmi intenzivní a něco si z toho určitě odnesly jak ty děti ze znevýhodněných komunit, tak ti dobrovolníci ze zahraničí, spoustu pozitivního.“

„Akce byla organizovaná ve spolupráci s Člověkem v tísni, který tam působí, a neziskové organizace INEX, sdružení dobrovolných aktivit, která organizuje v podstatě dobrovolnické akce, jednak vysílá dobrovolníky do zahraničí a jednak právě zprostředkovává i to, že i čeští dobrovolníci se mohou účastnit většinou dvoutýdenních akcí. Stačí se jen podívat na stránky www.inexsda.cz a tam jsou podmínky, může se přihlásit prakticky kdokoliv, kdo je starší 18ti let, musí absolvovat školení v rámci tohoto programu a musí umět anglicky, to je asi všechno.“

„Tato spolupráce s Člověkem v tísni byla jen konkrétně na tomto jednom projektu, INEX zajišťoval ty dobrovolníky, a Člověk v tísni zajišťoval pak ten program a to místo, kde se to konalo. Jinak INEX pořádá kolem 100 dobrovolnických projektů v České republice po celý rok, většina se tedy koná v létě.“

„Tak cíle jsou různé, je několik typů těch projektů, jedná se jednak o ekologické projekty, např. kultivace krajiny, pak se jedná právě o práci s dětmi ze znevýhodněných podmínek, a nemusí to být jen děti, ale třeba i mentálně, tělesně postižení, dále se jedná např. o rekonstrukce historických památek. Co je jejich cílem, tak to vychází z toho, jakým témat se týkají, jednak představit dobrovolníkům tu problematiku, umožnit setkání dobrovolníků z celého světa, na druhou stranu pak podpořit projekty, které by se komerčně nebyly schopné uživit nebo realizovat.“

Dobrovolníci se setkávají z celého světa, mají oni zájem pracovat na něčem samostatně?

„Určitě, já jsem se třeba sám účastnil před několika lety více dobrovolnických projektů v zahraničí a je to určitě zkušenost, kterou můžete pak využít normálně po návratu do Čech.“

Jak je to s placením za pobyt v nemocnici složenkou a je-li možné někde ušetřit, nebo naopak, kdy se platba může navýšit, se zeptala Marie Vrábelová Miroslava Dvořáka z Poradny pro občanství, občanská a lidská práva.

„Můžeme ty peníze složit i formou třeba té složenky, ale zase někdy může být problémem lhůta splatnosti, tak prosím, aby si to každý kontroloval, protože pokud to nesplatíme v termínu, tak máme naprostou jistotu, že budeme platit časem podstatně víc.“

Takže když já nezaplatím v termínu, tak budu mít penále za ty účtenky?

„Tak penále snad ne, ale může se ta pohledávka dostat do rukou exekutora a kdybychom brali jen minimální odměnu exekutora v takovémto případě, tak vám to naskáče na nějakých 7000 až 8000 korun těch předpokládaných výdajů a aby to šlo k exekutorovi, tak většinou je tam nařízeno nějaké soudní jednání, v tom soudním jednání je nějaký advokát, který bude zastupovat tu stranu, které dlužíte, ten si naúčtuje náklady řízení., čili může se vám stát, že z částky třeba 150ti korun budete platit 25 tisíc.“

„Určitě, ale obávám se, že tato možnost splátkového kalendáře nemusí být vždy, dokonce ani tím exekutorem. Exekutor, pokud budete v pracovněprávním poměru a budete mít solidní mzdu, tak nebude mít sebemenší důvod, aby se s vámi domluvil na splátkovém kalendáři, protože pro něj bude mnohem jednodušší uplatnit srážky na mzdu, nebo vám obstavit bankovní účet.“

Jak je to v případě chronických pacientů, kteří nespadají do tzv. dispenzární péče?

„Tzn. dlouhodobé ústavní péče. Aby se tito pacienti zbavili té povinnosti platit ten 30ti korunový poplatek za návštěvu toho svého ambulantního lékaře, tak bych jim doporučoval, aby se při návštěvě ambulantního lékaře domluvili na vystavení tzv. opakované receptury. Ta možnost tady existuje, v podstatě se jedná o to, že je vystaven recept, který má dobu platnosti zhruba 6 měsíců, ale může být nejvýše až do jednoho roku a znamená to následující – v případě, že jsem chronik, a mám třeba atopický ekzém a musím neustále chodit za svým dermatologem, aby mi pokaždé napsal, jakmile mi dojde mastička, tentýž lék, tak se s ním dohodnu, a on mi vystaví tzv. opakovaný recept a já pak ušetřím těch 30 korun za návštěvu lékaře. Neušetřím však těch 30 korun za vydání toho léku. To je poplatek, který budu vždy v té lékárně platit.“

Ale v případě, že si jdu k praktickému lékaři jen pro recept na léky, tak také neplatím.

„V případě, že jdete jenom pro léky, tak u drtivé většiny by tomu mělo samozřejmě předcházet vyšetření, čili tam už je to riziko, že bychom platili. Ale u některých typů léků a diagnóz platí to, že bychom platit nemuseli, ale v každém případě já si myslím, že by bylo zbytečné, pakliže ta důvěra existuje mezi pacientem a lékařem a ta nemoc je dlouhodobá, někdy několikaletá, chronická, pacient velice dobře zná svojí nemoc, ví, jak s ní zacházet, tak je zbytečné za tím lékařem chodit, pakliže nedojde k nějakému razantnímu zhoršení toho onemocnění a svůj lék si tak může sám vyzvedávat v lékárně.“

Jak je to v případě, že je mi nasazen lék, za který já zaplatím, zaplatím za návštěvu a zjistí se, že ten lék mi vůbec nepomáhá a musí se nahradit jiným lékem. Platím znovu?

„Tak zákon to stanoví poměrně jednoznačně, jedná se o všechny pojištěnce, kteří jdou na tzv. preventivní prohlídku, další kategorií jsou právě ti pacienti v rámci dispenzární péče, tzn. pacienti, kterým je poskytována dlouhodobá zdravotní péče, dále se to osvobození od placení poplatků týká pacientů, kteří musí projít hemodialýzou. Zároveň neplatíme žádné poplatky za to, když je nám provedeno nějaké laboratorní nebo diagnostické vyšetření, které si vyžádá náš praktický lékař, zrovna tak neplatíme, když jsme vyšetřeni lékařem transfuzní služby při odběru krve, zdali můžeme být dárci. Dále, co se ještě týká těch typů pojištěnců, kteří jsou osvobozeni poměrně nově, tak to jsou právě ti novorozenci, jimž je poskytována ústavní péče v souvislosti s porodem, zároveň neplatí děti, které jsou umístěné v dětských domovech, v diagnostických ústavech atd., dále lidé, kterým bylo nařízeno soudní ochranné léčení, lidé, kterým bylo soudem nařízeno infekční ochranné léčení, tzn. lidé, kteří mají např. tuberkulózu, a pojištěnci, kteří se prokáží rozhodnutím o hmotné nouzi, to potvrzení nesmí být starší 30 dnů.“

„O Roma vakeren“ čili „Romové hovoří“ s datem 28. srpna je u konce. Ale naladit si nás můžete v pátek ve 20.05 - na vlnách Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu. V úterý a ve čtvrtek na VKV regionálních studií. Naše vysílání najdete také na internetové adrese www.romove.cz.

Romale but lošale sam, hoj amen šunen. Irinen amenge, so kamen te šunen andro O Roma vakeren. Ada šuniben predal tumende. Romale mangav tumenge bachtalo dživipen. Ačhen Devleha.

Klidný večer vám přejí průvodci dnešním O Roma vakeren - Anna Poláková a Jaroslav Sezemský.