Nedávno vydaná kniha Terezy Boučkové Rok Kohouta otevřela v Česku velice emotivní diskusi: je v silách bílých rodičů zvládnout výchovu adoptovaných romských dětí? Následující minuty přinášejí rozhovory s těmi, kteří si myslí, že to možné je. Důležité je ale podle nich, aby rodiče dítě přijali i s jeho romstvím a tuto identitu v něm podporovali.

Muzikoložka Petra Gelbart má sama doma dvě adoptované romské děti. Oproti „gádžovským“ rodičům má ale jednu velkou výhodu: sama je Romka, její předci jsou moravští Romové a Petra žije s rodinou v multikulturním New Yorku. Na situaci českých rodin s adoptovanými romskými dětmi se tedy může dívat s odstupem a poukázat na věci, kterých si zblízka, v každodenním životě v Česku ani nevšimneme. Na toto téma říká:

„To je trošku kámen úrazu, oni si vezmou to dítě s tím, že jim to nevadí, takzvaně, a to si myslím, že je docela nebezpečný postoj. Protože to dítě to vycítí, že oni prostě to dítě mají rádi, přestože je Rom, a ne s tím, že je teda Rom a se vším všudy.“

Spolu se svojí kamarádkou Martinou Vančákovou proto založily projekt Naše romské dítě. V něm se rodiče, kteří se rozhodli poskytnout zázemí romským dětem z ústavů, mohou radit o výchově, vzdělávat o romské kultuře nebo si vyměňovat zkušenosti. Program je připraven i pro děti.

„Ten projekt vznikl jakoby původně zdola, poptávkou z rodin, které mají romské děti, protože se ukázalo, že když jsme sháněli nějaké informace o těchto specifických rodinách nebo o psychologii romských dětí v náhradních neromských rodinách, tak jsme zjistili, že tady vlastně moc těch informací není.“

Říká další z autorek projektu, Martina Vančáková, která má doma rovněž dvě adoptované romské děti. Projekt Naše romské dítě běží tři roky a dnes spadá pod Středisko náhradní rodinné péče. V databázi má kolem osmdesáti rodin z celé republiky. Jednou z nich je Daniela Dolejšová z Prahy a její dcera Leonka:

„Nám tento projekt asi nejvíce pomohl v tom, že když jsem si přivedla Leonku, tak bohužel Leonka odmítala romství jako takové. A akce od Romského dítěte nám v tomhle pomohly a Leonka už dneska hrdě hlásí, že je Romka, takže nám to pomohlo trošičku v té počáteční fázi toho dítěte a jsem za to moc ráda.“

Jasná, upřímně přiznaná identita je základem pro každou vyrovnanou osobnost i její rodinu. O to důležitější je ve společnosti, která často bývá poměrně xenofobní.

Foto: Jana Šustová