Verze pro tisk: Romské vysílání "O Roma vakeren"

Prostřednictvím romského vysílání vás bereme mezi lidi, o kterých jste v minulosti mnoho nevěděli. Žijeme spolu sice dlouho, ale poznáváme se až nyní.

Pořad "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří" pravidelně připravuje romská redakce Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu, kterou vede Anna Poláková. Na těchto stránkách přinášíme textovou a zvukovou verzi pořadu, který se vysílá na okruhu Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu každý pátek od 20 do 21 hodin. Další informace o pořadu najdete na stránkách www.rozhlas.cz.

Vítáme Vás u pravidelného pořadu "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří".

Dnes se společně vydáme do Výboru dobré vůle – nadace Olgy Havlové, o vzdělání si popovídáme s paní Marií Cinovou z Prahy a nebude chybět ani naše právní poradna.

Mangav tumenge bacht the sastipen – Akana - šaj šunen romani relacia „O Roma vakeren“. Šunena romane giľa the nevimata - andalo romano dživipen.

To je jenom namátkový výběr z programové nabídky.

I přesto, že jsou prázdniny v plném proudu, řada rodičů a žáků se už připravují na další školní rok, tak jako v rodině Marie Cinové, která má dvě děti. Malá Veronika si pilně procvičuje učivo každý den i o prázdninách, aby zvládla učivo druhé třídy základní školy Lyčkovo náměstí v pražském Karlíně a Pepa se těší na první školní rok na střední škole. S mikrofonem se k Marii Cinové vydal Marek Polák.

„Pepa teď dokončil devátou třídu a Veronika teď půjde do druhé třídy.“

Jaké to je pro Verunku ve škole? Jak se tam cítí? Líbí se jí tam? Chce tam chodit?

„Cítí se tam dobře, okolo sebe má dobrý kolektiv a hlavně pan učitel je dobrý člověk a myslím si, že to je dobrý učitel.“

„Určitě ne, nikdo jí nenadával, necítí rasismus, prostě vůbec nic. Ani Pepa, protože chodil do stejné školy.“

„Je to určitě vedením, hlavně to je o učiteli, je to i na rodičích spolužáků dětí. Verunka chodí do Karlína do školy a v Karlíně jsou vlastně čeští spoluobčané sžití s romskými občany.“

Kdyby Verunka chodila do základní školy, kde tolik Romů není, myslíte, že by měla nějaké problémy? Že by jí nadávali kvůli tomu, že je jiná?

„Verunka chodí do takové školy, kde mnoho Romů není a nemá takový problém, ale je to tím, že jsem si tu školu vybrala, vím o ní, že je dobrá a hlavně jsem tam do té školy chodila i já. Myslím si, že kdyby chodila jinam do školy, tak by asi nějaké problémy měla, tím si musí každý z nás projít. Myslím si, že se starám o děti dobře, chodí čisté do školy, jsou připravené, tak, jak by měly.“

Proč si myslíte, že jsou některé romské děti posílané do zvláštních škol?

„Je to možná tím, že jsou nepřipravené, je to možná i výchovou, možná i školou a i spolužáky.“

Takže si myslíte, že to může být tím, že děti potřebují větší pozornost, větší pomoc, která se jim nedostává?

„V každém případě ne. Když vidí, že není snaha ani od rodičů, tak pak to ten učitel určitě nezvládne a pošle to dítě do zvláštní školy.“

„Že bude mít maturitu, což je v dnešní době důležité pro každého člověka, bude mít dobrou práci a budou si ho lidé vážit za to, jaký je, a bude si žít dobře a nebude mít problémy.“

Když chodil na základní školu, měl nějaké problémy kvůli tomu, že je Rom?

„V první třídě měl, to jsem ho musela z té základní školy vzít jinam a potýkal se s tím do takové páté třídy.“

„Měl z toho špatný pocit, nechtěl chodit do školy, ale on je člověk, který drží všechno v sobě, ale jako máma jsem poznala, že se něco děje, špatně se začal učit, přitom byl dobrý zezačátku. Takže jsme to řešili tak, že jsme si šli promluvit s panem ředitelem, pan ředitel na to řekl, že to tak není na jeho škole, nikdo to přeci nepřizná, ale tím, že hodně romských dětí z té školy dali pryč, tak mi bylo jasné, že to dobrá škola není. Takže jsme do přihlásili tam, kam chodí Veronika - na základní školu v Karlíně.“

„Pepa je i sportovně založený, má rád sport, hrál za školu fotbal, hrál v kapele, protože hraje na bubny a na klávesy, a přidala se vlastně i Veronika, která chodí do první třídy a zpívali na konci školního roku, škola pořádala zahradní slavnost a měly tam krásný program samé děti, tam vlastně končily školní rok.“

V následujících minutách se společně vydáme do Výboru dobré vůle – Nadace Olgy Havlové. Nadace slouží především k podpoře sociálních a zdravotně sociálních služeb, které pomáhají lidem ohroženým sociálním vyloučením k získání důstojného místa ve společnosti. Marek Polák pozval k mikrofonu ředitelku Milenu Černou.

„Výbor dobré vůle založila paní Olgy Havlová hned ze začátku roku 1990. Pozvala pár svých známých, kteří měli vztahy k sociálním věcem, vzdělání a medicíně a vyzvala je, aby vytvořila výbor, který napodoboval trochu, nebo se nesl ve smyslu tradice Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Paní Olga, když se stala paní prezidentovou, tak si najednou uvědomila, že by mola využít toho postavení k dobré věci. Ona byla svobodomyslná a přála svobodu i druhým a také věděla, že tady existuje mnoho ústavů sociální péče, ve kterých žijí lidé, kteří by tam žít nemuseli. Že lidé, kteří dosáhnou určitého věku, žijí v domovech důchodců a taky by tam vůbec nemuseli být. Byla zaměřená na to, čemu dnes říkáme deinstitucionalizace neboli vyjití lidí, kteří žijí dlouhá léta v ústavech. My jsem se k ní všichni připojili v tomto jejím úsilí a po více letech jsme s překvapením zjistili, že tento trend, tj. integrace lidí se zdravotním postižením a se sociálními problémy je hlavní myšlenkou Evropské unie a tak jsme vlastně byli prvními ve střední postkomunistické Evropě, kdo myšlenku integrace zavedli. V roce 1992 už bylo jasné, že peníze, které se scházejí na Výbor dobré vůle musí, být řádně ošetřeny a proto byla založena Nadace Olgy Havlové, bylo to v září roku 1992. A do dneška, i poté, co jsme se přeregistrovali podle zákona o nadacích v roce 1998, tak i teď používáme dvojitý název Výbor dobré vůle - Nadace Olgy Havlové a to ve vzpomínce na ta první léta.“

„Programy máme zhruba ve čtyřech kategoriích, jsou to záležitosti sociální, záležitosti zdravotnické, lidská práva a vzdělávání. Když přehlédnu letmo celou tu paletu našich programů, tak to, co bychom se všechno snažili ve společnosti podpořit, tak my z toho vychází velmi nadějný a perspektivní fond vzdělání, protože v tomto fondu jsme se zaměřili na podporu vzdělávání dětí, které mají talent, samozřejmě dobře se učí, ale nemají dostatek prostředků nebo dostatek motivace k tomu, aby navštěvovaly střední a vysoké školy.“

„Samozřejmě, ale my nerozlišujeme, my poskytujeme stipendia dětem, které žijí v dětských domovech nebo žijí vysloveně ve slabém sociálním prostředí nebo mají zdravotní handicap, zhruba asi tak třetinově, jak jsme vyjmenovala ty tři skupiny, tak asi tak je to rozložené počtem. Máme zhruba průběžně 70 i více stipendistů a snažíme se, aby s naší pomocí byli až do úplného konce studia, to znamená, že jim poskytujeme stipendium podle toho, jak se přihlásí, někdy i po celou dobu trvání studia. Máme samozřejmě ohromnou radost, když maturují nebo dokonce promují.“

„Především se musí zahloubat nad našimi webovými stránkami, to je www.vdv.cz. Na těchto stránkách, právě ve vzdělávacích programech najde fond vzdělání a tam najde veškeré podmínky. Člověk, který žádá o stipendium, nežádá např. prostřednictvím svých rodičů, ale sám, protože my nepodporujeme třeba sociálně slabou rodinu, my podporujeme toho studenta, aby mohl vystudovat a také naše podmínka je, aby měl vlastní konto, na které bychom mu mohli stipendium posílat, aby to nevybírali právě jeho rodiče nebo dokonce vychovatelé v dětském domově. A potom je podmínkou, jak už jsem se zmiňovala, dobrý prospěch, zhruba do průměru 2,0 a věk do 26ti let. Dvakrát do roka tady pořádáme setkání s těmi adepty, které vybereme jako vhodné, samozřejmě některým poděkujeme hned, ale ti, kteří jsou vhodní, tak ty pozveme sem a máme s nimi takový vstupní pohovor. Chceme se s nimi seznámit, chceme, aby řekli vlastními slovy, čím, chtějí být, abychom viděli, zda jejich zájem o to studium je skutečně vážný. Musí mít také potvrzení, že byli přijati na tu dotyčnou školu. Podmínek je dost, ale musím vám říct, že i uchazečů je hodně a proto musíme mít podmínky poměrně přísné, přesně stanované a nemůžeme z nich dělat výjimky.“

„Žádají, někdy jsou to studenti, kteří žijí v dětských domovech, někdy ze sociálně slabých rodin, ale pokud nejsou z dětských domovů, tak je často odkazujeme na jiné zdroje stipendií, protože jsou zřízena speciální stipendia pro romské studenty, ale pokud by ten žák nebo student obstál ve všech těch našich podmínkách, tak není vůbec problém. Po této stránce se jich hlásí málo, zdá se mi, že by jich mohlo více studovat na středních a vysokých školách.“

„Já nemám přehled o tom, jak Romové přistupují ke středním školám a vysokým školám, k tomu studiu, zatím se mi zdá, že jich je poměrně pořád málo, i když je tak velké úsilí a jsou i projekty z Evropské unie, které podporují vzdělávání Romů. Velmi tomu přeji a velice mě to těší, že nacházíme takové porozumění v Evropské unii, možná že nacházíme větší porozumění pro tento problém v Evropské unii než v naší společnosti, ale je pravda, že těch studentů, kteří jsou Romové a studují na naše stipendium, je pořád málo.“

Mezi programy, které realizuje Výbor dobré vůle – Nadace Olgy Havlové patří také projekt Roma, který podporuje práci menších neziskových organizací, zabývající se podporou zaměstnávání a vzdělávání romské minority ohrožené sociálním vyloučením. V roce 2007 tak například přispěli na materiál pro chráněnou dílnu občanského sdružení IQ Roma servis. Více řekla Marku Polákovi ředitelka nadace Milena Černá.

„Je léto a my máme projekt, kdy posíláme děti z dětských domovů do Chorvatska. Je to velmi populární, protože děti nic neplatí a jsou ubytované s dětmi, rekreanty v těch střediscích, takže samozřejmě mají vše, co mají ostatní lidé, kteří jedou na zájezd k moři. Střídáme je pravidelně a tady se dá říci, že se dá poznat dobrý a špatný dětský domov, protože tam, kde je dobrý ředitel, tak využije všechny možnosti, aby vzal všechny děti k moři, a ten, který není dobrý ředitel a u toho my máme vždy černou tečnu na seznamu, tak ten řekne, že děti zlobily a nikam nepojedou. Jak je to možné? Mně to připadá jako diskriminace dětí, protože není možné přinutit toho ředitele, není žádný nástroj, abychom mohli tomu řediteli říci, že tady nejde o něj, že on s tím bude mít nějakou námahu nebo práci navíc při získávání pasů atd., ale jde to, že děti mají možnost bezplatně se podívat k moři, odpočinout si tam, nabrat sil, vždyť víme a můžu to potvrdit i z lékařského hlediska, že ozdravné pobyty pro děti u moře je asi ten nejjednodušší, nejpřirozenější a nejlepší způsob, jak dětem dát do zásoby zdraví.“

„V tomto roce máme rozběhnutých několik programů, jeden z nich se jmenuje Dobra není nikdy dost, to je bývalý projekt Cesty k integraci, kde se snažíme, aby lidé, kteří mají handicap, se mohli zařadit mezi ostatní vrstevníky. Už jsem hovořila o studiu. Myslím si, že studium je velmi důležitým článkem integrace, ale často u dětí, které jsou nemocné nebo zdravotně postižené, a i u dospělých lidí je potřeba ještě nějakým způsobem podpořit, protože kompenzační pomůcky jsou obecně velmi drahé a ne každý, kdo je zdravotně postižený, má takové rodinné zázemí, že si je může dovolit koupit, i když na to přispívá zdravotní pojišťovna. A kromě toho již tradičně podporujeme občanská sdružení, která se o zdravotně postižené starají, protože nám přidá, že ony dávají nejen vysokou odbornost toho, co předávají dětem, ale i mnoho lásky. Občanská sdružení a jejich zařízení mají obecně vyšší úroveň jak odbornosti tak lidskosti a my je nepřestáváme podporovat. V rámci tohoto projektu máme i podprojekt, který se jmenuje Ticho, ticho neléčí. Je to projekt, ve kterém podporujeme děti s poruchou sluchu, protože když dáme už malému dítěti dokonalá sluchadla a umožníme, aby je užívalo od raného dětství, tak dítě se je naučí používat do té míry, že se naučí mluvit, nemá tu komunikační bariéru, které mají jiné děti, které se učí jinými metodami bez pomoci sluchadel, už si to ani dnes nedovedeme představit, jaké metody výuky řeči byly dříve pro děti s poruchami sluchu. Tady se vykonalo mnoho na tomto poli a děti, které mají poruchu sluchu, bývají přehlíženy, protože vždy si každý dovede představit, co to je, když člověk nevidí, to se považuje za nejtěžší vadu, samozřejmě že nevidomým chybí něco do poznání krásy světa, ale nikdo si to nedovede představit, jaká je to tragédie neslyšet, protože neslyšení, sluchová vada odděluje člověka od ostatních lidí, úplně ho izoluje od společnosti. Proto my klademe vždy důraz na to, abychom měli dostatečnou zásobu prostředků na podporu digitálních sluchadel pro děti, které se narodí s poruchami sluchu.“

„Ano, můžu ho přiblížit. V České republice je mnoho speciálních nadací, speciálních programů, programů Evropské unie, které se zabývají potřebami Romů, proto ten náš program Roma je skromný. My na něj nemáme nějaký zvláštní zdroj, ale vždy se snažíme sebrat alespoň trošku peněz když se nám přihlásí občanské sdružení, které má pro nás nějakou zajímavou aktivitu - přes sociální po kulturní. Je pravda, že kdyby se nám hlásili všichni, kteří dělají kulturní programy, tak by to zruinovalo nadaci, ale musím říct, že občas taková malá injekce malému občanskému sdružení nám udělá radost, protože víme, že i ten malý peníz je dobře využitý.“

Dům národnostních menšin v Praze se pravděpodobně změní na obecně prospěšnou společnost. Schválila to rada hlavního města, souhlas musí vyslovit ještě i zastupitelstvo. Magistrát si od přeměny slibuje mimo jiné i lepší ekonomické výsledky. Organizace tak může vystupovat jako právní subjekt, čerpat granty, nebo vyvíjet podnikatelskou činnost v prostorách, které jinak nevyužije.

Tento týden Slováci pokřtili hudební cérečko s názvem Euro džiji – Europíseň – s romskými písněmi o Euru. Slovensko se totiž stane od nového roku 2009 další zemí, která vstoupí do eurozóny. Přechod ze slovenské koruny ale není bezbolestný a zejména Romové se novinky obávají. S novou měnou už Romy v osadách seznamuje putovní divadlo Romathan.

Osmnáctiletý romský boxer Billy Joe Saunders bude v barvách Velké Británie bojovat o olympijské zlato v Pekingu. Původně se s mladým nadějným boxerem počítalo až na olympiádu, která se uskuteční v roce 2012 v Londýně. Ale Saunders dostal šanci už teď a z romského kempu na okraji Hatfieldu se propracoval až do boje o olympijské kovy.

Romové mají v české kotlině pevné kořeny už šest set let. Jejich svět ale zmizel v krematoriích vyhlazovacích táborů druhé světové války. Teď ho připomíná výstava Zaniklý svět, která je od úterý k vidění ve Studijní a vědecké knihovně v Plzni. Z prvorepublikových fotografií shlížejí na návštěvníky dnes už neznámí Romové a Sintové. Fotografie doplňují texty, které přibližují historii a život romského etnika. Výstava potrvá do 5. září.

Od srpna se za novorozence už neplatí za pobyt v nemocnici 60 korun. Je možné ušetřit za léky? A jak mohu jako laik posoudit, který lék je pro mne nejlacinějčí? Na to už se zeptala Marie Vrábelová právníka z Poradny pro občanství, občanská a lidská práva Miroslava Dvořáka.

„Samozřejmě to jako laik nejsme schopni téměř nikdo z nás posoudit, jediná možnost je buď přímá dohoda s lékařem anebo dohoda s magistrem farmacie v lékárně, který má možnost ten lék změnit v případě, že na tom receptu není vyloženě indikováno, že ta záměna není možná. Ale jako laik, jako pacient nemáme možnost jakékoliv změny. A mimochodem jedná se o naše zdraví, čili ten náš zájem v tomto smyslu je absolutní. Vždy musíme mít ten kvalifikovaný souhlas, ať už toho lékaře v té ordinaci, což je většinou nejjednodušší, anebo potom ta poslední záchrana a brzda je magistr farmacie v příslušné lékárně, kam si jdeme vyzvedávat léky.“

Také se hovoří o tom, že poplatek v nemocnici 60 Kč je i přispěním na stravu, protože doma si také vaříme, ale často si pacienti stěžují právě na stravu. Myslíte si, že se můžou někam odvolat nebo říci, že mají málo jídla, že by chtěli přidat, pakliže nemají dietu?

„Určitě mohou. Prvním, kdo by měl být zodpovědným, je asi ten příslušný ředitel nemocnice. Pokud to nepomůže, tak pak je klasická cesta jako při všech stížnostech. Nepomůže-li nejvyšší statuta toho zařízení nebo ústavního zařízení, pak potom je možné se obrátit na zřizovatele. Když je to fakultní nemocnice, tak samozřejmě na stát, kdyby byly univerzitní nemocnice, tak potom na nejvyššího statutáře univerzity, v případě, že je to nemocnice krajská, tak zase na kraj, kde jsou referáty, které mají na starost zdravotnictví atd. Je to cesta zdlouhavá, ale pořád je tady ta možnost pro lidi, kteří se nebojí domáhat se svých práv. Mimochodem jedním z takových legitimačních faktorů vůbec těch regulačních poplatků přeci bylo, jestli si všichni dobře vzpomínáme, to, že se tvrdilo, že v momentě, kdy se budou platit ty regulační poplatky, že se pacienti budou více hlásit o svá práva, ale obávám, se, že vždy ti pacienti budou narážet na ty limity ústavních rozpočtů, rozpočtů nemocnic.“

Mám-li stanovenou diagnózu od lékaře, mohu ji někde nechat ještě posoudit, když se mi třeba nezdá, že ta diagnóza je správná?

„Určitě, v tom vám nikdo nebude bránit. Jsou určité státy, kde ta medicínská kultura je na toto vyloženě zvyklá, asi u nás ještě spousta starších doktorů to bude brát jako určitý prvek nedůvěry mezi pacientem a lékařem, ale opět to opakuji, nezapomínejme, že zdraví je především hodnota toho pacienta, nikoliv toho lékaře, čili ten pacient až na výjimky s ním může disponovat téměř absolutně.“

Kde mohu konzultovat, jestli je moje diagnóza stanovena správně, kam se mohu obrátit?

„V takovém případě bych doporučil zamyslet se, jakou specializaci asi budu vyhledávat pro stanovení té své diagnózy. V případě, že budu mít podezření na rakovinné bujení, tak asi nepůjdu za internistou, ale půjdu za onkologem. Nejsnazší cesta, nebo taková nejdoporučovanější cesta, je oslovit příslušného lékaře, eventuálně máme možnost navštívit celou řadu privátních subjektů, kde vás vyšetří velice rádi, protože za to dostanou patřičné peníze. A v případě těch neprivátních subjektů vždy máme možnost požádat příslušného lékaře o to, jestli by neprovedl revizi té původní diagnózy. Vždy to samozřejmě bude odvislé od toho, zda-li on bude souhlasit a bude mít ten časový prostor. Ta možnost toho druhého kvalifikovaného názoru v této zemi existuje, nikdo jí pacientům nesmí brát, ale nesmíme zapomenou na to, že může být nějakým způsobem zpoplatněna.“

Když ležím v nemocnici, mohu požádat o přesun do jiné nemocnice, když nebudu spokojená např. s léčbou?

„Můžete zažádat, otázka je, jestli vás ta druhá nemocnice vezme k hospitalizaci, protože pokud bude mít plné lůžkové oddělení, tak vás samozřejmě má plné právo odmítnout.“

V některých zemích východní a jihovýchodní Evropy probíhá Projekt romské humanitární pomoci, který je určen starším Romům žijícím v nouzi, jež byli pronásledováni německým nacistickým režimem. A jak tento projekt vypadá na Slovensku, na to se Jana Šustová zeptala jeho terénní sociální pracovnice Dany Pustulkové.

Dana Pustulková (3. zprava) s klienty Komunitního centra v Markušovcích (Foto: Jana Šustová)

„Je to projekt, který na Slovensku realizuje Mezinárodní organizace pro migraci. Finanční prostředky pro tento projekt jsou zabezpečované německou nadací Vzpomínka, zodpovědnost a budoucnost. Je to projekt zaměřený na starší Romy, kteří se narodili do konce 2. světové války, kteří jsou v nouzi, kteří byli pronásledovaní německým nacistickým režimem. Ten projekt se jmenuje zkratkou RHAP (Roma Humanitarian Assistance Project).“

Příjemci projektu nemohou dostávat finanční prostředky v hotovosti a ani o ně nemohou individuálně požádat. Veškerá podpora je ve formě materiální i nemateriální pomoci.

Klienti Komunitního centra v Markušovcích při návštěvě kaštielu (Foto: Jana Šustová)

„V rámci tohoto projektu poskytujeme Romům potravinovou pomoc, ta se rozváží naším autem ve formě – dvě krabice potravin, dvě krabice hygienických pomůcek, potom je tam k tomu ještě přikrývka, lékárnička, ve které je vybavení hlavně pro starší lidi, masti atd.“

„V rámci tohoto projektu můžeme proplácet léky a to takovým způsobem, že klient si musí okopírovat recept, který mu napíše lékař a doloží tu kopii receptu originálem účtenky z lékárny, kolik za svoje léky zaplatil a toto se jim potom proplatí. Také poskytujeme klientům zdravotní pomůcky, např. berle, tlakoměr při problémech s tlakem, nebo ležícím můžeme poskytnout nějaké podložky, zdravotní matrace, nebo plínky, protože proplácení pojišťovnou není plné, takže my je můžeme doplatit v rámci tohoto projektu.“

V Komunitním centru v Markušovcích (Foto: Jana Šustová)

„Tento projekt RHAP navázal na projekt humanitární pomoci, který se zkratkou nazýval HSP. Ten probíhal asi před třemi roky, byl delší a ta pomoc byla v minulosti širší, např. se klientům dávalo dřevo.“

Ale na topení a další praktické věci do domácnosti se pamatuje i v současném projektu Romské humanitární pomoci.

„Těm nejchudším se rozdávala kamna, taková malá kamínka ale ne kuchyňská a do budoucna budeme dávat pravděpodobně i postele podle toho, v jaké situaci klient žije. Je možné uhradit také drobné opravy, když máme klienty, kteří žijí ve velké bídě a potřebují nějaké drobné opravy na domě, opravit nějakou díru na střeše, vyměnit dveře, nebo vybetonovat dlažbu, protože jsem byla u některých klientů, kde byl problém už přístup do domu, takže takové drobné opravy můžeme také uhradit klientům v rámci tohoto projektu.“

V rámci projektu Romské humanitární pomoci probíhají také různé aktivity v komunitních centrech, kde je pro seniory připraven program podle jejich zájmů.

Komunitní centrum v Markušovcích (Foto: Jana Šustová)

„Mým kolegyním se velmi osvědčilo např. vaření, pečení, promítání romských filmů. Moji klienti si zase rádi zazpívají, zatancují, pobaví se. Naposled, když jsme měli v Markušovcích setkání, tak jsme si pustili hudbu a byla jsem překvapená, že babičky nejdříve začaly tancovat vesele a za chvíli jim tekly slzy. Když jsem se ptala, co se děje, říkaly, že jim přišlo líto, že už jsou dávno pryč doby, kdy chodily na zábavy, kdy měly manžele, nebo partnery, teď už to jsou většinou vdovy, takže k té radosti přišly i slzy.“

Celkově je projekt Romské humanitární pomoci určen pro 6000 klientů ze Slovenska. Terénní sociální pracovnice Dana Pustulková popisuje, jak konkrétně vypadá její práce.

„Já osobně navštěvuji můj obvod, kde mám přes 150 klientů. V rámci tohoto projektu se poskytuje i sociální terénní práce těmto seniorům. Každý klient by měl být po dobu trvání projektu navštíven minimálně pětkrát. Přijdu, zjistím, v jakém stavu je klient, co vše je třeba, jakou pomoc bychom mu mohli poskytnout. Pokud má nějaké problémy, tak máme v rámci tohoto projektu k dispozici i právníka, doporučím, co se dá projednat s právníkem, pokud je nějaký jiný problém, tak máme zdravotní sestru, takže projednám se zdravotní sestrou, jak bychom mohli pomoct. Já nejsem zdravotní sestra, ve zdravotnických otázkách se příliš nevyznám, mám např. jednu klientku, která většinu dne tráví na vozíku a potřebovala chodítko, tak tam jsem já pomoct nemohla, proto takovéto problémy konzultujeme s tou naší zdravotní sestrou a ona i zajišťuje ty pomůcky, nakupuje je a doveze.“

Zdravotní sestra mívá také pravidelné přednášky v komunitních centrech.

„Např. teď v letním období přednáší o problémech infekčních nemocí, o potřebě dodržování pitného režim, přes zimu zase jak se preventivně připravit na chřipkové období, ona si už vybírá témata, která jsou v dané období vhodná.“

„O Roma vakeren“ čili „Romové hovoří“ s datem 8. srpna je u konce. Ale naladit si nás můžete v pátek ve 20.05 - na vlnách Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu. V úterý a ve čtvrtek na VKV regionálních studií. Naše vysílání najdete také na internetové adrese www.romove.cz.

Romale but lošale sam, hoj amen šunen. Irinen amenge, so kamen te šunen andro O Roma vakeren. Ada šuniben predal tumende. Romale mangav tumenge bachtalo dživipen. Ačhen Devleha.

Klidný večer vám přejí průvodci dnešním O Roma vakeren - Anna Poláková a Jaroslav Sezemský.