Verze pro tisk: Romské vysílání "O Roma vakeren"

Prostřednictvím romského vysílání vás bereme mezi lidi, o kterých jste v minulosti mnoho nevěděli. Žijeme spolu sice dlouho, ale poznáváme se až nyní.

Pořad "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří" pravidelně připravuje romská redakce Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu, kterou vede Anna Poláková. Na těchto stránkách přinášíme textovou a zvukovou verzi pořadu, který se vysílá na okruhu Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu každý pátek od 20 do 21 hodin. Další informace o pořadu najdete na stránkách www.rozhlas.cz.

Vítáme Vás u pravidelného pořadu "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří".

Dnes vás nejdříve pozveme na koncert maďarské kapely Parno Graszt která u nás vystoupí příští týden. Představíme vám také Ingrid Lukáčovou, která vyučuje na Střední umělecké škole v Košicích a nebude chybět ani naše právní poradna, tentokrát na téma poplatky u zubaře a na pohotovosti.

Mangav tumenge bacht the sastipen – Akana - šaj šunen romani relacia „O Roma vakeren“. Šunena romane giľa the nevimata - andalo romano dživipen.

To je jenom namátkový výběr z programové nabídky.

Jako hudební nástroj se dá použít opravdu cokoliv – třeba lžíce, džbány a zvuk kontrabasu mohou vyloudit futra od dveří. Nevěříte? Tak se běžte podívat na koncert nejoriginálnější romské kapely z Maďarska, která se jmenuje Parno Graszt – tedy Bílý kůň. Více informací řekla Janě Šustová Monika Klementová, která zastupuje agenturu Yopla.

„Skupina Parno Graszt vystoupí 23. července, bude to v klubu Rock Café a koncert zahájí česká skupina Gitans v 19.30 hodin.“

„Jak popsat skupinu Parno Graszt, je jednoduché, protože i všichni kritici, kteří nějakým způsobem popisovali, o čem ta jejich tvorba je, tvrdí, že nepochází z kořenů romské hudby, ale že oni sami jsou tím zdrojem samotným. Tzn. že se můžete těšit na opravdu naprosto originální skladby, romské skladby, některé z nich jsou až 50 let staré. Na koncertu uslyšíte také novou tvorbu, skupina bude představovat skladby z nového alba. Takže máte možnost slyšet jak starou originální romskou hudbu, tak jejich nové songy.“

Mluvila jste o 50 let starých skladbách, to už skupina takhle dlouho existuje?

„Ne, to samozřejmě ne, ale ta kapela v podstatě vznikla jako rodinná záležitost, takže hrají skladby, které hráli už jejich předci. K tomu je doprovodnou záležitostí tanec, kdy oni většinou na svých koncertech mají plátno, kde pouští záznamy svých tancujících předků, což je naprosto originální. Ta hudba se dědí z generace na generaci, takže se vlastně ani nedá říci, kdy ta kapela přesně vznikla, jednotliví členově se stávají součástí kapely už v dětských letech. Oni vlastně něco slaví téměř každý den, takže pořádají takové jakoby vesnické happeningy, kde hrají, zpívají a tancují, a z toho se vytvořila tato skupina. Ale jinak se v podstatě nedá říct, kdy vznikla, kde je ten její začátek.“

„Parno Graszt přijedou do České republiky potřetí. Naposledy vystoupili v roce 2003 na festivalu romské hudby Khamoro.“

„Koncert pořádá takový nadšenec, tady ho už asi zná spousta lidí především z pořádání menších koncertů, například francouzských, nicméně občas si odskočí i do Maďarska, kde žil nějakou dobu. Jeho jméno je Murat a je to vlastně zakladatel společnosti Yopla. Pod názvem Yopla tedy organizuje tyto koncerty.“

Lžíce coby hudební nástroj (Foto: Jana Šustová)

Co si myslíte, že bude pro posluchače asi tak nejzajímavější? Čím je tato skupina originální, proč byste doporučila jít na její koncert?

„Tak myslím si, že určitě by si fanoušci romské hudby neměli nechat ujít tento koncert, a nejen fanoušci romské hudby, protože tvorba Parno Graszt je naprosto originální. používají originální nástroje, myslím si, že není jednoduché vidět koncert tohoto charakteru. Rychlost té hudby, jde to až do punkového rytmu, může strhnout a každý kdo přijde, bude tancovat, nikdo nezůstane stát na místě a to si myslím, že je ten hlavní charakter jejich naprosto originální a živé hudby.“

Zmínila jste se o zvláštních nástrojích, jaké to jsou třeba nástroje, na které hrají?

I takto se dají využít džbány na vodu (Foto: Jana Šustová)

„Nástroje jsou to opravdu zajímavé, já sama jsem se při rozhovoru s nimi bavila, když popisovali jak vznikl nástroj, který nazývají double water can, což jsou v podstatě dvě na sebe navázané nádoby na mléko. Protože hrají živou hudbu, u které všichni stojí a tancují, tak oni potřebovali stát i s nástroji, takže vymysleli tento nástroj. Pak je tam třeba další nástroj, který nazývají spoons, a to jsou dvě lžíce. A takovýchto nástrojů mají více, protože jak oni to popisují, tak od útlého věku se děti snaží nalézt jakýkoliv nástroj, na který by mohly v rámci těch oslav hrát, takže mají tyto originální nápady a myslím si, že asi nikdo jiný takové nástroje nepoužívá.“

„Tuším, že teď aktuální album je třetí v pořadí. Na tom prvním albu jsou skladby, jak jsem již zmínila, i 50 let staré, na tom druhém albu jsou už novější skladby a to aktuální je v podstatě jejich tvorba.“

„Momentálně je možné lístky zakoupit přímo v klubu Rock Cafe za 180 korun a potom na místě budou za 230 K4. Takže doporučují zajít do Rock Cafe a koupit si je přímo tam, anebo pak až na místě o něco dráž.“

V pražské Galerii u Zlatého kohouta se každý rok na konci školního roku uskutečňuje romské setkání s výstavou a bohatým programem. Více už řekla Marii Vrábelové majitelka galerie Mirela Zukal.

„Zúčastnila se spousta známých, přátel tady v galerii, mělo to úžasnou atmosféru, nemělo to chybu.“

„Snažila jsem se dát dohromady nějaké obrazy, umění. Měli jsme výstavu černobílých fotografií romských dětí a romské náměty ze Slovenska, pak se tam vystavovala díla pana Jožky Feča, který je velice známý libretista, skladatel a hudebník a k tomu začal malovat, máme od něho taky pár obrazů, které jsou velmi zajímavé, takové moderní umění. Plus k tomu máme výstavu romského oblečení. Zúčastnili se také děti, jedna z holčiček, Zuzanka, udělala keramické práce, které jsme prodávali, a Natália, mladá krásná romská slečna, udělala perokresby a jsou to obrázky s romskými náměty, s romskými tradicemi. A ještě se zúčastnil český umělec pan Jíša, který přinesl do galerie perokresby s romskými náměty a jsou opravdu báječné.“

„V pondělí rušíme výstavu, výstava trvala dva týdny, v příštím roce ji zkusíme prodloužit na měsíc.“

„Teď jste mě zaskočila, protože návštěvníků bylo tolik, těch kamarádů, kteří mají jméno v kultuře, v návrhářství, v modellingu.“

„Měla jsem romskou kapelu, představila se jako každým rokem rodina Fečových, která je vždy pod kontrolou paní Olinky Fečové.“

„Ne, to nechyběl, a to nejenom tanec romských účastníků, romských dětí, ale zúčastnily se i naše děti, zúčastnily se i dámy, které plesaly v rytmu romské muziky.“

Romský den pořádáte v červnu. Pořádáte ho jednou ročně nebo i vícekrát ročně?

„Pořádám romský den výhradně s rodinou Fečů, a to pátým rokem, vždy v červnu, protože předtím je Khamoro. Ale také pracuji s různými studenty, kteří studují romistiku. Tento rok jsme měli výstavu třech studentů, kteří byli v Indii, a námět byl romské děti a romské tradice v Indii. Dvakrát až třikrát do roka mám výstavu romských tradic.“

„To opravdu nevím, já už jsem to minule komentovala, že asi Romové začínají být v módě, protože jak jsem začínala před pěti roky organizovat nějaké akce, tak nás tam bylo opravdu málo, byli to zejména moji kamarádi a přátelé a v tomto roce jsme to měli venku, protože bylo krásné počasí, a nestačily nám židle, nestačilo místo, bylo to venku, bylo tam krásně a k tomu se přidali chodci a turisti přímo z ulice, byla to prostě bomba.“

„Ano, vystavuji kubánské umělce, jsou to exulanti, kteří čekají buď na pobyt v azylových domech, nebo ho už obdrželi v té době, co se s nimi stýkám. Tento rok byla výstava kubánských umělců dvakrát. Prvně to byl Miguel, který měl samostatnou výstavu a teď druhá výstava je třech umělců, Reniera a Maria, a Miguel byl pozvaný jako host. Bylo to také pěkné, měli velice zajímavé práce, plus k tomu se zúčastnila česká fotografka, která byla na Kubě a zachytila tam kubánskou tematiku a atmosféru na svých fotografiích, jmenuje se Andrea.“

„Nevím jestli jediná, ale určitě jedna z mála galerii, která se specializuje na menšiny. Vzhledem k tomu, že jsem sama Polka, tak se zajímám o tradice menšin v České republice a prezentuji je tady v galerii.“

„Připravuji, ale ještě nevím, jestli bude v září výstava jedné umělkyně z Mexika. V současné době je v Mexiku, takže nevím, jestli se stihne do září vrátit. Ale samozřejmě program je nabytý, teď v červenci bude galerie zavřená, budeme dělat malou rekonstrukci a od srpna máme výstavu mladých umělců, pak bude výstava keramiky, a od září budou zase další výstavy.“

„Vždy se něco najde, v gotických sklepích z 15. století je vždy co dělat.“

V následujících minutách vám představíme Ingrid Lukáčovou, která vyučuje na Střední umělecké škole v Košicích romský jazyk. Už od dětství se chtěla stát učitelkou, protože sama pochází z učitelské rodiny. Jak mi řekla, její cesta za snem stát se učitelkou začala studiem vysoké školy v Nitře.

„Já mám ukončenou vysokou školu pedagogickou, obor 1-4, učitelství a mám katedru romské kultury.“

„Běžná populace se většinou diví, že se něco takového vůbec vyučuje a kde se to učí, ale u nás na škole se tento jazyk učí už patnáctým rokem. Romský jazyk se učí i ne-Romové a můžu říci, že o to je zájem. Všem studentům to jde dobře.“

Kdyby se někdo chtěl začít učit romský jazyk, můžete nám říci, jak moc je tento jazyk těžký na výuku?

„Z vlastní zkušenosti můžu říci, učím vysokoškoláky romštinu, a to ne-Romy i Romy, kteří neumí mluvit romsky, a ti my tvrdí, že je to jazyk velmi těžký, že má velmi těžkou gramatiku a že má těžkou výslovnost, mají s tím problém, je to pro ně těžký jazyk. Ale jinak se učí jako každý jiný cizí jazyk“

„V naší škole máme romské i neromské studenty, studenti mají povinně tento jazyk.“

„Tato škola je uměleckého charakteru, na naší škole máme tři učební obory, hudebně-dramatické umění, čili herectví, pak hudební obor – hra na lidové hudební nástroje a pak máme nový obor a to je design a tvarování dřeva, vyřezávání, malba na dřevo atd.“

„Naštěstí ano, my máme stále dost studentů, každý rok maturují studenti z romštiny, u nás probíhá i experimentální verifikace romského jazyka, čili se tento jazyk ověřuje v rámci programu Státního pedagogického úřadu, probíhá už i monitor, nevím, jestli něco podobného máte i v Čechách, čili je písemná zkouška z jazyka a potom ústní zkouška.“

„Naší absolventi končí toto čtyřleté studium, pak mají možnost si udělat dva roky absolutoria, to je pedagogické minimum. Naši studenti, když ukončí toto studium, tak jsou kvalifikovaní učitelé základních uměleckých škol, ale mají naštěstí dobré uplatnění. 90 procent z nich najde určitě vždy práci, pracují jako romští asistenti, protože mají maturitu z romštiny, tak se uplatní i tam. Hodně studentů pokračuje na vysokých školách, nebo mají možnost dostat zaměstnání v divadlech, v Prešovském nebo Košickém divadle.“

Vím, že vaši absolventi jezdí hodně do ciziny, je v zahraničí zájem o romskou kulturu?

„Vím, že někteří odcházejí do zahraničí, zájem asi je, když tam mají uplatnění. Myslím si, že oni tou svojí hudbou a tím, že jsou takoví autentičtí, lákají lidi, i ne-Romy. Máme zkušenosti ze Slovenska, že hodně jezdí do malých obcí, tam mají divadelní vystoupení, u nás na Slovensku o to mají lidé zájem.“

Jaká byla úroveň romského jazyka předtím, než vznikla tato škola? Protože v České republice romština díky asimilaci byla hodně v pozadí, říká se, že skoro 50 procent Romů už nemluví romsky. V současné době dochází k jakémusi obrození, kdy mladí Romové mají zájem o romštinu a začínají se učit. Jaká byla situace u vás na Slovensku?

„U nás na Slovensku si troufám říct, že tento jazyk je stále živým jazykem. Romové, hlavně na Východním Slovensku, kde je 630 romských osad, běžně používají romský jazyk. A dá se říct, že je velká jazyková bariéra u takovýchto dětí. Když nastupují na základní školu, tak opravdu neumí slovensky, ale jen romsky. Takže jazyk se používá, je velmi používaný, s tím, že my pedagogové romského jazyka se snažíme o to, aby se dodržovala ta standardizovaná podoba tohoto jazyka. Nevím, jestli o tom máte informace, ale u nás na Slovensku se nám podařilo konečně standardizovat romský jazyk. Tento akt se konal teď 29. června za přítomnosti významných osobností politického života a romské inteligence, přijali jsme standardizovanou romštinu. Podařilo se nám vydat pravidla romského pravopisu, učebnici romského jazyka, takže zatím je toho dost málo, my říkáme, že je toho málo pro nás, pro učitele. Vyšla učebnice pro první a druhý ročník středních škol a gymnázií, vyšla antologie romské hudby, romských řemesel, romských tradic, doplňkové učební texty k romštině, lexikon romského jazyka. Na Slovensku si dovolím říct, že romština je naštěstí živým jazykem, funkčním jazykem a podařilo se nám prosadit i to, že se učí už i na školách, na středních školách.“

Po druhé světové válce se mluvilo o holocaustu židovském, romský holocaust bylo dlouho v naší společnosti tabu. Teprve po pádu komunistického režimu vyplavala pravda o Romech za druhé světové války na povrch a o toto téma se začala zajímat i média. Více řekl Marii Vrábelové sociolog Fedor Gál, který byl i vydavatelem knih o romském holocaustu.

„Aktivně se o něm začalo mluvit už po válce, ale v odborných kruzích. Pan Nečas, profesor romistiky, patří mezi první, kteří začali psát odborné práce o romském holocaustu, o koncentračních táborech v Hodoníně a v Letech u Písku.“

„Něco jiného je psát do odborných časopisů, které nikdo nečte, a něco jiného je vstoupit s tímto tabuizovaným, protože toto bylo tabuizované téma, do veřejné diskuze. Nejdříve řeknu, proč bylo tabuizováno. Romové se nikdy nestaly rovnoprávnými občany této společnosti, vždy byli na okraji, to zaprvé. Zadruhé, mluvilo-li se o holocaustu, mluvilo se o holocaustu Židů v souvislosti s nacismem, s Hitlerech a Třetí říší. Nicméně když se podíváte na úděl Romů za druhé světové války, tak to jde z větší části na konto Čechům, na těch úpiscích nebyl jediný příslušník SS, všechna ta zvěrstva šla na konto domácích kápů, lidí, dozorců, velitelů tábora.“

„Představte si, že jste příslušník menšiny, která je diskriminována, která je tlačen do kouta, představte si, že začnete mluvit o tématu, které je ve společnosti tabuizováno a sankcionováno. Představte si, že jste Rom, a začnete najednou vykřikovat v 60., 70. nebo 80. letech, že i my jsme byli postiženi holocaustem a hlavními aktéry našeho holocaustu byli čeští policisté, žandáři a česká legislativa. To si já neumím představit. Nemluvě o tom, že romská komunita není komunita písma, knih a textů, romská komunita je komunita verbalizace, kde se zprávy, poselství, zážitky a události odevzdávají z ucha do ucha, z pusy do pusy.“

Kdo zlomil jako první jejich tíživé mlčení, aby řekli, co se s nimi ve skutečnosti dělo?

„Byli to dva lidé, německý novinář Markus Pape, a byl to Američan, jehož profesi já nedovedu dost dobře definovat, Paul Polansky, dá se říci, že dobrodruh. Byl to Polansky, který objevil v Třeboni archiv o letském koncentračním táboře, byl to Polansky, který za pomoci Luboše Zubáka vyhledal spoustu přeživších letského koncentračního tábora. Byl to on s Lubošem Zubákem, kdo je přiměl, aby mluvili, po létech, po mnoha létech a byl to Markus Pape, kdo se tohoto tématu ujal jako dokumentarista a novinář. Polansky a Pape nejenom že objevili, ale oni rozpoutali tvrdou diskuzi na toto téma, oni to byli, kdo z toho udělali mediální téma.“

„Ano, je to tak. Ale nejdříve musel někdo ty knihy napsat, byli to oni. A nejdříve někdo musel udělat bouři a to byli oni. Je fakt, že jsem ty knihy vydal, jsem na to pyšný, protože v nakladatelství vyšly prakticky všechny knihy Markuse Papeho a pana Polanskeho. Fakt je ten, že jako vydavatel mohu říci, že to byly knihy, které přes své skandální téma neprobudily vůbec žádný zájem veřejnosti. Ty knížky se nečetly, knížky šly k vodě. Byla jedna jediná recenze negativní, žádná diskuze, žádná polemika, žádná medializace. V normální společnosti, ve standardní demokracii by se objevilo hejno investigativních novinářů, kteří by po tom tématu šli a tady se neobjevil žádný.“

„Oni o tom mluvili úplně poprvé, oni měli strach promluvit o svých zkušenostech, protože nevěděli, jestli se jim to nevrátí jako bumerang na hlavu zpět. Ale dodám jeden subjektivní pocit, byli to krásní lidé, lidé, kteří prošli peklem a zachovali si lidskou tvář.“

Teď se opravuje památník v Ležákách, které byly za 2. světové války srovnány se zemí, a Lety jsou stále tak, jak byly.

„Na Lety není vůle, protože romská populace není voličská základna, která někomu pomůže vyhrát volby. Na Lety není odvaha, protože zastat se minority jako jsou Romové, to chce i kus odvahy. Na Lety nejsou peníze, jsou na ledacos, ale na vykoupení velkovýkrmny prasat na místě letského koncentráku peníze nejsou. Kdyby to někdo sečetl, ty šílené peníze, které jsme ztratili díky liknavosti politiků... Ale současně říkám ano, majitelé toho podniku mají právo na své peníze, vždyť to je soukromý podnik, ti by určitě nebyli překážkou, kdyby se našel způsob.“

Aby se naše veřejnost dověděla o romském holocaustu na základě výpovědi Romů, kteří tímto peklem prošli a přežili, se zasloužil i Lubomír Zubák, který také usiloval o zbourání velkovýkrmny vepřína v Letech u Písku, kde byl koncentrační tábor pro Romy. Více řekl Marii Vrábelové.

„Já jsem o tom věděl, slyšel jsem o tom v Americe, protože Grattan Puxon, který žije v Anglii a byl to jeden z organizátorů prvního romského kongresu tenkrát kousek za Londýnem, tak on to tam trochu popisoval, že něco takového existovalo. A pak jsem se to dozvěděl, když jsem se sešel s panem Polanskym.“

„Já jsem se sice narodil v Čechách, ale moje rodiče měli v rámci nového Československa možnost sem přijít ze Slovenska. Slovenští Romové nevěděli o ničem, Slovenští Romové byli v jiných pracovních táborech a z českých Romů přežil hodně málokdo. Romové, kteří přežili holocaust, o tom absolutně nechtěli mluvit se svými dětmi, protože ta hrůza, která se tam odehrávala, to nebylo možné, aby oni vyprávěli. A teď nejde jen o Romy, ale já si myslím, že hodně lidí, kteří přežili holocaust, o tom absolutně nechtěli ani slyšet. Hledali novou cestu, jak myšlení, tak života, řekl bych, že to bylo i takové tajemství, nechtěli o tom mluvit.“

Stýkal jste se lidmi, kteří prožili holocaust, jak se překonali, aby o tom začali mluvit? Jak jste si získal jejich důvěru?

„Abych pravdu řekl, tak já sám nevím. 13. května 1995 prezident Havel spolu s tehdejší vládou oficiálně se otevřel památník v Letech, zaprvé mnoho Romů, kteří přežili holocaust, kteří byli v Letech a z Letů byli transportováni do Osvětimi, byli přímo na tom pietním aktu. Myslím si, že to byla cesta otevřená prezidentem Havlem pro Romy, kteří prošli holocaustem, aby hovořili. A bylo to v médiích, psalo se o tom a mluvilo, takže když jsme za nimi pak přijeli, tak hovořili. A musím podotknout, že mnoho lidí z těch, kteří v Letech byli, třeba jako děti a přežili, anebo byli z Let transportováni do Osvětimi, tak nás ani nepustili do dveří, zeptali se, proč jsme tam a když to slyšeli, tak řekli, že s námi o tom mluvit nebudou. A dokonce jsme byli i vyhozeni jednou rodinou, která na nás chtěla zavolat policii. To, co napsal Polansky v knize Tíživé mlčení, to není fantastický příběh jeho ani můj, to je výpověď lidí, kteří prošli ve svém životě, řekl bych, peklem.“

Vy jste pane Zubáku s panem Polanskym toto téma vlastně otevřeli. Do té doby se o holocaustu Romů za 2. světové války vůbec v Čechách nehovořilo. Ve světě se hovořilo, vy jste už věděl, že holocaust Romů byl a vy jste přijel a zjistil, že nikdo o tom neví, jaký byl váš pocit?

„O tom táboře v Letech, ale i v Hodoníně u Kunštátu - tady byla ještě další místa, to bylo v Pardubicích, nebo v Brně, a tam byli také lidé zatčeni a transportováni tam do těchto míst a odtamtud posílání do dalších továren na smrt v té době. O tom měl přeci záznam státní archiv, tam byly důkazy a dokumenty o tomto všem. Největším paradoxem je, že v 50., 60. nebo 70. letech to nebylo zveřejněno žádnou vládou, přitom o tom věděli. Já bych řekl, že to byla tajná věc, která nebyla žádoucí, aby přišla ven.“

Když už se to téma otevřelo v roce 1995 a byli jste i v Letech, jak jste říkali s bývalým pane prezidentem Havlem, tak co říkáte tomu, že se vlastně v těch Letech vůbec nic nezměnilo? Že je tam stále velkovýkrmna vepřů, proti které vy jste tehdy bojoval?

„Já bych chtěl především poděkovat všem lidem., kteří do Let každoročně přijíždějí 13. května. Já jsem tenkrát v roce 1995, když už se odjíždělo, prohlásil a požádal všechny přítomné lidi, aby se příští rok, tj. v roce 1996 13. května ve 12 hodin v pravé poledne vrátili opět na toto místo a jsem rád, že do dnešní doby lidé přijíždějí každoročně na toto místo. A nejenom Romové a myslím si, že je to důležitá věc nejenom pro Romy, ale pro celou společnost, protože my Romové patříme k této společnosti a patříme k této společnosti po staletí. Stovky let před tím vším jsme žili na tomto území.“

„Co já vám na to můžu říct? Že prasečák tam neustále stojí a já se v tomto rozhovoru chci zeptat současné vlády České republiky, proč tam neustále tato výkrmna stojí?“

„O Roma vakeren“ čili „Romové hovoří“ s datem 18. července je u konce. Ale naladit si nás můžete v pátek ve 20.05 - na vlnách Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu. V úterý a ve čtvrtek na VKV regionálních studií. Naše vysílání najdete také na internetové adrese www.romove.cz.

Romale but lošale sam, hoj amen šunen. Irinen amenge, so kamen te šunen andro O Roma vakeren. Ada šuniben predal tumende. Romale mangav tumenge bachtalo dživipen. Ačhen Devleha.

Klidný večer vám přejí průvodci dnešním O Roma vakeren - Anna Poláková a Jaroslav Sezemský.