Je až neuvěřitelné, jaké všechny nástroje se dají využít v hudbě – třeba lžíce, džbány, ale také futra od dveří. Nevěříte? Ledaccos z toho předvede ve středu 23. července romská kapela Parno Graszt z Maďarska, která vystoupí od 19:30 hodin v pražském Rock Café (Národní 20, Praha 1). Různé zajímavosti o této skupině nám prozradil József Oláh.

Můžete popsat prostředí, ze kterého pocházíte a kde jsou vaše kořeny?

„Naše malá vesnička Paszab leží asi 80 km od rumunsko-maďarské hranice a čítá přibližně 1400 obyvatel. Všichni pocházíme z této vesničky. Členové kapely jsou jedna rodina. Patříme do vesnice Paszab, neumíme si představit, že bychom z ní navždy odešli. Kdykoli jsme na turné, už po třetím, čtvrtém dni Mariska, nejstarší zpěvák v kapele, vyhlíží k horizontu a přemýšlí o domově.“

Pocházíte z malé vesničky na konci světa. Jak se to přihodilo, že nyní jste jednou z nejznámějších maďarských kapel? Kdy a kdo objevil vaši rodinu a vaše úžasné hudební schopnosti?

„V roce 2000 jsme měli svůj první koncert v klubu Fono Folk House v Budapešti. Sándor László, zakladatel tohoto klubu a labelu Fono Records, nás tenkrát viděl hrát. Později přiznal, že ne koncert samotný, ale především naše hraní na nekončící afterparty v blízké hospodě ho oslovilo natolik, že hned druhý den volal na radnici Paszab. Poslali pro nás poslíčka, tenkrát ještě nikdo neměl doma telefon. O tři dni později zazvonil zvonek u našich dveří a dostali jsme nabídku k natočení našeho prvního alba. Ta paní vypadala opravdu velmi podezřele…“

Můžete popsat tradiční hudební nástroje, na které hrajete “hliníkový džbán” či „taragot“?

„Taragot byl nástroj používaný spíše romskými kapelami ve velkých městech. My jsme se s ním seznámili teprve nedávno, ale ihned jsme se do zvuku tohoto nástroje zamilovali. Hliníkový džbán je vlastně nádoba, ve které se skladovalo mléko. Napadlo nás, proč ji nevyužít jako hudební nástroj. K hraní na dvě tyto nádoby ‘dvojitý hliníkový džbán‘, jsme dospěli při snaze vyhovět našemu perkusionistovi Brekimu, aby mohl hrát ve stoje. Jednu drží v podpaží, zatímco do druhé bouchá rukama. A lžíce jsou také tradičním nástrojem, který se běžně používal. Děti si většinou braly všechna možná vybavení z kuchyně, aby na ně mohly hrát. Nejvtipnější byla hra na futra od dveří jako kontrabas. Je to jednoduché: když si namočíte prsty a přejedete jimi po tvrdém povrchu dřevěného rámu, bude to vydávat zvuk, jako když hrajete smyčcem na struny.“

Součástí vašich představení je vždy i tanec. Je to určitý styl tance? Můžete nám říci více k jeho původu?

„Většina tanečních prvků pochází z naší vesničky a reprezentuje speciální lokální verzi tradičního romského tance z Szabolcs-Szatmar, hrabství na severovýchodě Maďarska. Jak jste si možná všimli při našich koncertech, na projekci prezentujeme archivní video z roku 1956, na kterém tančí naši předci naprosto stejný tanec. Nikdo z těchto báječných lidí na plátně již mezi námi není, ale pro nás je ctí zachovat tento tanec v originální formě. Naše děti se tanci učí velice rychle a ve velice raném věku! Ve dvou letech ještě stěží mluví, ale již instinktivně umí základní kroky… Je to neuvěřitelné!“

Máte v kapele někoho, kdo vás vede a určuje směr vaší hudební tvorby? Nebo každý z vás přispívá a všichni členové mají stejné právo rozhodování?

„Každý tým potřebuje trenéra. V našem případě, jsem tuto funkci dostal já. Píši texty a tvořím hudební aranže. Když se sejdeme, představím ostatním své nápady a pak dotváříme finální podobu písní společně. Každopádně se držím určitých pravidel, na kterých se někdy neshodneme, ale nakonec naši fanoušci vždy potvrdili můj instinkt. Například dva naše největší hity byly kapelou téměř odmítnuty, ale protože jsem jim věřil, nechali jsme je a teď patří mezi nejúspěšnější.“

Jak staré písně hrajete a které z nich patří mezi ty nejstarší?

„To záleží… Na první desce máme 30, 40, dokonce až 50 let staré písně. Na druhém albu jich bylo již méně a na tom posledním je většina naší nové tvorby.“

Stali jste se mezinárodně známou kapelou. Jak vás tento fakt ovlivnil?

„Nevím…, my to nijak zvlášť nepociťujeme… Vidíte…, nemluvíme žádným cizím jazykem a jakékoli zprávy se k nám dostanou přes našeho managera. My jen vidíme, že lidi nás znají a zpívají s námi (především v Maďarsku), což je pro nás úžasná zkušenost. Ale nakonec malé a přátelské afterparty jsou pro nás nejvíc!“

Jak probíhá váš denní život? Co děláte, když zrovna nejste na turné?

„Pro naše fanoušky může být překvapující, že nemáme zkušebnu ani se pravidelně nescházíme. Hraní je pro nás součástí rodinných oslav, které jsou v Paszab na denním pořádku. Vedle naší běžné práce kolem domu a na poli (orání, zahradničení, chování zvířat) prostě hrajeme. Pracujeme pro naši vlastní spotřebu, nezaměstnanost je věčný problém pro romské i ne-romské obyvatelstvo. Stroje pohlcují zemědělství, potřeba lidské síly je stále nižší. Někdo najde uplatnění v průmyslu, ale i zde je málo nabídek. Takže hraní je vlastně pro nás velice důležité.“

Můžete říci několik vět o členech kapely a jaký je mezi nimi vztah?

„Jak jsem již řekl, jsme jedna rodina a to vypovídá o našem vztahu. Vezmeme to zprava do leva, jak vystupujme: Jancsi (kontrabas) je můj bratr, Viktor (kytara, vokály, tanec) je jeho syn, pak jsem já (tamboura, kytara a vokály) s mými syny Erikem (akordeon) následuje Sanyi (lžíce a tanec) a pak ženy: Mariska (moje teta) a Marica (moje snacha, manželka našeho basisty, matka Viktora). Poslední vpravo je můj bratranec Breki (hliníkový džbán, oral bass). Jsem si jistý, že už po druhém jménu jste se ztratili…“

Zdá se, že vaše kapela je nesmrtelná. Příští generace nahradí vás a tak pořád dokola. Jak chráníte vaši krásnou a čistou tradici? Myslíte, že má silné kořeny a přežije tlak dnešních dnů a všech vlivů, které přicházejí.

„Věřte nebo ne, jsem překvapen, že lidé mají naši hudbu tak moc rádi! Je to čistý folk. Říká se, že ‘world music‘ je v dnešní době populární, ale folk ne! Dosáhli jsme určitého počtu lidí na koncertech a ten se již nenavyšuje. Teenageři především na vesnicích jdou raději na disko, což není jejich chyba. Oni nikdy neslyšeli opravdovou hru na živé nástroje, ani pořádně nevědí, jak mají na takovou hudbu reagovat. Abych napomohl ke změně, nedávno jsem začal cestovat s novým projektem, malou kapelou a DJem. Chtěl bych přinést autentický romský folk na diskotéky, tak aby děti mohly poznat tento druh hudby. Umím si představit, že mohou pařit na naší hudbu. Doufejme, že se pak třeba vrátí k čisté, daleko jednodušší autentické formě hudby nebo ji budou alespoň více otevření. To by mohlo nastartovat změnu!

Zpět k první otázce. Nebojím se o naše děti a prostředí, ve kterém žijeme. Máme dostatek potomků, kteří nás budou následovat jako muzikanti a tanečníci. Oni budou pokračovat v naší tradici. Máme dvanáctičlennou dětskou taneční skupinu, která vystupuje v sousedních vesničkách a městech každý druhý víkend. Dvěma členům Parno Graszt je pouze 16 a 19 let a připojili se k nám před dvěma lety. Jak jsem již zmínil, naše děti vyrůstají s hudbou a rytmem v krvi. V podstatě je to pro ně skvělá příležitost, jak se stát respektovanými a oceněnými ve společnosti, ve které žijí, a být hrdými na svou romskou identitu.“