Verze pro tisk: Romské vysílání "O Roma vakeren"

Prostřednictvím romského vysílání vás bereme mezi lidi, o kterých jste v minulosti mnoho nevěděli. Žijeme spolu sice dlouho, ale poznáváme se až nyní.

Pořad "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří" pravidelně připravuje romská redakce Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu, kterou vede Anna Poláková. Na těchto stránkách přinášíme textovou a zvukovou verzi pořadu, který se vysílá na okruhu Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu každý pátek od 20 do 21 hodin. Další informace o pořadu najdete na stránkách www.rozhlas.cz.

Vítáme Vás u pravidelného pořadu "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří".

Dnes se společně vydáme do Mostu, kde pracují romští terénní pracovníci, řekneme vám zprávy ze života Romů a pozveme vás například na Čínský festival.

Mangav tumenge bacht the sastipen – Akana - šaj šunen romani relacia „O Roma vakeren“. Šunena romane giľa the nevimata - andalo romano dživipen.

V Berouně pomáhá sociálně slabším lidem Občanská poradna, která je bezplatná. Ve Středočeském kraji jsou zatím taková zařízení jen dvě. Proč poradna vznikla a jakou pomoc nabízí, to už Marii Vrábelové řekla ředitelka Milana Richtrová.

„Posláním je pomáhat lidem, kteří jsou sociálně slabí a nemohou si dovolit platit např. právníka.“

„Jedná se většinou o rodinné spory, jako rozvodové řízení, svěření dětí, ochrana spotřebitele, životní prostředí, pracovně-právní či majetkové spory.“

„80 procent lidí chodí většinou ve fázi, kdy je ta pomoc obtížná, ale jsou i uživatelé této služby, kteří chodí včas a spíš tedy, než se rozhodnou k nějakému kroku, např. darovat dětem majetek nebo převést na ně nemovitost, tak se přijdou poradit o veškerých důsledcích.“

Když jste začínali, tak asi tolik klientů nebylo. Jak se o vás dozvěděli?

„Dozvěděli se povětšinou z letáků a protože Beroun je přeci jenom poměrně malé město, tak nejvíc z referencí, že si to lidé mezi sebou řeknou. Měli jsme v informačním středisku města letáky, pak na sociálním úřadě jsme nechávali letáky a až po nějaké době jsme zřídili i webové stránky.“

Jak jste si prosadili občanskou poradnu? Přispělo vám město, nebo jste se museli postarat od A až do Z o vše vy?

„Museli jsme se postarat od A až po Z, to je pravda. Ze začátku město nějak nemělo zájem, poté jsme se zapojili do komunitního plánování.“

Jaká je spolupráce s úředníky z Berouna, určitě s nimi spolupracujete?

S jakým problémem k vám většinou Romové přicházejí? Mají k vám důvěru?

„No, jak kteří. My vlastně zaměstnáváme také z tohoto důvodu paní Grunziovou, to je takový zprostředkovatel a pomáhá tam někdy tu nedůvěru překonat.“

„Myslím si, že jsme určitě hodně lidem pomohli a dokonce přesto, že dnes lidé již moc vděk neprojevují, tak se stává dost často, že kolegům zavolají, nebo jim přijdou osobně poděkovat, že jim hodně pomohli.“

Snažíte se o větší emancipaci romských žen? Jak vám to vychází? Kde jsou problémy?

„Když jsme projekt s koordinátorkou psaly, tak jsme opravdu měly na mysli nejenom rasovou diskriminaci, ale i ten opačný případ, to znamená diskriminaci uvnitř komunity a že i naše terénní pracovnice, když jsme o tomto tématu začaly, tak o tom příliš mluvit nechtěly a rozebírat to, kdy se stalo, že jim nebyla povolena komunikace s ženami. Je to nějaké téma, které je zřejmě poměrně stále tabu.“

„V rámci tohoto projektu jako ze strany Romů byly problémy celkem, ale nebylo to zrovna problém vzdělávání, ale spíče problémy mezi dětmi a učiteli.“

„My řešíme případy ze strany poradny jen tehdy, když jako uživatel přijde opravdu sám a poradnu o to požádá. Bylo hodně kauz, které jsme potom neuváděli, protože jme je dál neřešili, vzhledem k tomu, že klientka nakonec nechtěla, abychom to nějak ventilovali, abychom o tom vůbec mluvili. Nevím, jestli se bála nebo si to nechala projít hlavou a v konečné fázi nás k tomu nezmocnila.“

A ty které jste dotáhli do konečné fáze, tak ty měli dobrý výsledek? Jak je to v současné době? Fungují?

Občanská poradna Beroun monitorovala sociální situaci a případy diskriminace romských žen v tomto okrese. Podrobnosti nám řekla koordinátorka projektu Tereza Netopilíková.

„No tak zásadní v našem regionu je asi diskriminace ohledně zaměstnání a bydlení. To je asi nejčastější problém, se kterým se na nás ženy obracely, a s tím související samozřejmě ještě vzdělání romských žen. My jsme zjistili, že 93 procent žen tady má pouze základní vzdělání, ale z tohoto velkého balíku je ještě určitý počet žen, které mají to vzdělání nedokončené, dokonce i to základní, což nám bohužel ve většině případů nesdělily.“

Také je problém s emancipací romských žen, v čem je ten největší problém?

„On ten problém vlastně je ve smýšlení té vlastní romské komunity, protože přeci jenom u nich převládá to, že muž většinou pracuje, vydělává peníze a měl by určitým způsobem zabezpečit tu rodinu, žena by se měla starat o domácnost a výchovu dětí. To si myslím, že tam ve větší míře ještě přetrvává. I když ještě jsou i případy jiné, že ty ženy se potom starají o maminku, babičku nebo o tu starší generaci, takže pokud už dorostou děti a žena sama by mohla začít pracovat nebo se zpátky zařadit do pracovního trhu, tak zase jsou tady jejich starší příbuzní, o které se starají, protože Romové si ctí svých starších a ti většinou umírají doma a starají se o ně tímto způsobem a tuto funkci opět přijímají ženy.“

Dělali jste monitoring, jaký je rozdíl mezi integrovanými Romy ve městě a ve vyloučené lokalitě. Jaký je tam markantní rozdíl?

„Tak ten markantní rozdíl, si myslím, je především v jejich přístupu k životu. Lidé, kteří jsou v těch sociálně vyloučených komunitách nebo menších lokalitách, se více odevzdávají té komunitě. Snadněji se nechají přimět k nějakým krádežím k nějaké té liknavosti, přeci jenom je tady problém, že hůře získávají práci a mají i menší zájem tu práci získávat. A lidé, kteří už tu práci mají, dokáží si sehnat byt, postarat se o svojí rodinu, tak už přeci jenom jejich život je jiný a z té sociálně vyloučené lokality jsou někam pryč. Především je to na venkově, ani na sídlištích se moc nezdržují, ale jsou právě ve vesnicích a tam je i to okolí přijímá báječně a jsou plně integrováni v té společnosti.“

Takže je rozdíl mezi integrovanými Romy ve městě a na venkově, je to tak?

„Samozřejmě, protože ani v tom městě už ta komunita není taková. Na vesnici se to pořád udržuje, přeci jenom na té vesnici jsou si lidé mnohem blíž, blíže se znají, přátelí se spolu, určitým způsobem spolu spolupracují, ale tady ve městě nebo na těch velkých sídlištích se prakticky neznají ani lidé, kteří spolu žijí v jednom panelovém domě. Nezajímají se o sebe, nestarají se, nepomáhají si.“

Z tohoto monitoringu potom vzniknou výstupy, které by mohly k něčemu pomoci. Jaké výstupy to budou?

„My se teď snažíme rozeslat CD-ROM, kde je souhrnná monitorovací zpráva, kde jsou jak všechny výsledky, jak vůbec ta celá naše práce probíhala, tak jsou tam především ještě doporučení. Chtěli bychom, aby se tato doporučení dostala i do rukou lidí, kteří s tím skutečně mohou něco dělat, což znamená jak do rukou městských úřadů, do rukou neziskových organizací, tak i přímo do té politické sféry, na ministerstva. Máme na tyto lidi kontakty, máme dost možností, jak to k nim dostat. Jestli si to oni přečtou a budou s tím něco dělat, to už bohužel záleží jen na nich.“

„Já si myslím, že určitě. Určitě existují rekvalifikační kurzy, existuje spousta neziskových organizací, které se snaží, a i je tady velká snaha města řešit tuto situaci, ale myslím si, že i Evropská unie dává velké peníze, ale bohužel všechny ty finanční prostředky nejsou vždy vynakládány efektivně.“

„My doufáme, že ano a původně jsme to tak i plánovali při psaní tohoto projektu, že by mohlo být dalším efektem, aby tento projekt převzaly i jiné organizace, nebo jiná města. Já vím, že i Asociace občanských poraden dělala celorepublikový monitoring, ale byl zaměřen pouze na diskriminaci ohledně zaměstnávání. Byla bych velice ráda, kdyby někdo tento projekt pojal jako vzor nebo jako pomoc, jak by se toto mohlo dělat a přijmout ho i jiných regionech.“

„Tak já osobně mám zkušenosti velmi dobré jak v Berouně, tak například v Hořovicích, kde když jsme řešili několik případů. Vyšli nám ochotně vstříc a spolupracovali s námi a sami nám potom telefonovali a zajímali se o to. Takže já mám zkušenosti výborné.“

Cesta do vyloučeného prostředí je lehká cesta, ven už je horší. Vidíte tu možnost, jak by se lidé mohli vůbec dostat z vyloučené lokality?

„Já si myslím, že tady by měli zafungovat tři věci. První je snaha nějakého nadřízeného orgánu města, potom snaha samotných těch lidí a potom někdo, kdo jim zprostředkuje tu práci. Já si myslím, že ideální by byla práce romského terénního pracovníka, někoho, kdo by zprostředkoval komunikaci mezi těmito dvěma subjekty a který by těm lidem řekl, na co mají právo, co by měli dělat, který by zajistil nějakou lepší komunikaci mezi nimi a vysvětlil jim to.“

Takže většinou v té vyloučené lokalitě nejsou nitě na tu realitu, taková jaká je mimo ně.

„Bohužel nejsou, žijí tam jakoby v uzavřeném prostředí a už se příliš nezajímají o to, co se děje venku. Neví o tom, že existují rekvalifikační kurzy, ví tedy o tom, že jednou za čas musí dojít na úřad práce, aby dostali dávky, ale o víc už se ani nezajímají, protože to vidí, tou sociální nápodobou ve svém nejbližším okolí a to je pro ně to prvotní.“

S Občanskou poradnou v Berouně spolupracují i dvě romské terénní pracovnice, se kterými také hovořila Marie Vrábelová.

Zdenka Grundziová, terénní pracovnice - vy jste si vzala na pomoc ještě jednu mladou sílu…

„Ano, vzala jsem si Veroniku Krokovou, dělá se mnou v této práci sociální terénní pracovnici a zdála se mi úspěšná.“

„Tak na těch vesnicích mě překvapilo, jak nás přivítali, že to brali jako návštěvu, chtěli nás pohostit, bylo to úplně jiné, než tady v těch ghettech, je to velký rozdíl. Velký rozdíl je v Berouně a někde, kde nežijí v tak velkém seskupení.“

„Nabízeli jsme jim občanskou poradnu, která je zdarma a vím, že to není všude, a také jsme se chtěly seznámit s tím, jak ti lidé žijí a jaké mají problémy.“

„Tak určitě jde o bydlení, jde o placení, protože mají většinou půjčky, které si nabrali a nemají to z čeho splatit, protože přišli o práci.“

Vidíte možnost, že by další generace mohla být úspěšná, když bude mít vzdělání?

„Určitě, je to velký rozdíl, když má Rom vzdělání a když ho nemá. Je velký rozdíl, když má základní školu a když má střední. Je to úspěch i v práci a jinak ta společnost ho bere úplně jinak.“

„Moje máma má také výuční list, nějak mě k tomu přímo nenutili, ale vedli mě spíš k tomu, abych se začlenila.“

A vy? Pokud vím, tak studujete, takže chcete na sobě dále pracovat. Je to cesta toho vzdělání, abyste se lépe uplatnila?

„Určitě, abych se uplatnila. Ta práce, kterou dělám, mě baví a chci také něco dokázat tady pro okres Beroun a Králův Dvůr. A hlavně vedu i svou dceru, které je 12 let a chci, aby také něco dokázala. Já už od dětství jsem také chodila do různých kroužků a tak nějak jsem pořád něco dělala a pořád jsem chtěla víc a víc něčeho dokázat.“

Jaké jsou u vás zkušenosti právě z těchto vyloučených lokalit a jaký je rozdíl mezi městem, třeba tady v Berouně na sídlišti, mezi integrovanými Romy a vyloučenými lokalitami?

„No, je tam rozdíl, je tam určitě rozdíl, protože ti žijí normálním životem, mají práci, mají bydlení a ti druzí se táhnou z místa na místo a protože přišli o bydlení a také nemůžou nikam to dítě dát, aby mělo nějaké vzdělání, protože nevědí, na jakém místě budou.“

Právě v těchto chvílích se v pražském Divadle Archa koná první ročník Čínského festivalu, který začal ve středu v Českém Krumlově. V neděli poputuje do Nymburka a ve čtvrtek 7. února vyvrcholí v Hradci Králové. Čínský festival je spojen s oslavami příchodu čínského Nového roku. Ten slaví Číňané jindy než my, protože kromě gregoriánského kalendáře používají i lunární kalendář, který se řídí pohybem Měsíce. Čínský festival má podtitul Sblížení kultur a právě na toto téma se Jana Šustová zeptala jeho organizátorky Feng-yűn Song.

„Sama o sobě věřím, že určitě Čínský festival přinese pozitivní význam pro sblížení kultur, protože koncepce a idea Čínského festivalu je sbližování kultur. Sice nikdo nemůže slibovat nebo očekávat, že to přinese něco zásadního do politického života, ale rozhodně bude o jeden prostor navíc, kde se ty odlišné kultury mohou v pohodě setkat.“

„Žiji v České republice už pomalu přes dvacet let, jsem také česká občanka i když s čínskými kořeny. Prošla jsem také kusem historie této země.“

Když se vrátíme zpět k festivalu, můžete říct, kdy přesně proběhne a v jakých městech?

„Čínský festival proběhne ve 4 městech v České republice, 30. ledna v Městském divadle v Českém Krumlově a dále pokračuje do Prahy 1. února v Paláci Akropolis na Žižkově a dále pokračuje do Městského divadla v Nymburce 2. února, a potom vyvrcholí v Hradci Králové, ve Filharmonii Hradec Králové.“

„První ročník Čínského festivalu se zaměřuje na staré rituály a obřady, zařadili jsme jeden program do večerního programu, což bude. rituální tance a bubny, které předvedou výborná tanečnice a choreografka Rena Milgrom a multiinstrumentalista Alan Vitouš. Na závěrečném koncertu ve Filharmonii Hradec Králové bude můj společný koncert, tedy novoroční koncert, s Filharmonií Hradec Králové a tam v tomto hudebním projektu se vlastně setkám, nebo to bude můj první dotek s evropskou klasikou hudební tvorbou a bude tam repertoár společný s filharmonií. Ten repertoár se skládá třeba z Dvořáka, Martinů, Mozarta a z moravského a čínského folkloru.“

Ale určitě tam bude ještě spousta dalších akcí, kde budou mít diváci možnost seznámit se s čínskou kulturou - co tam bude ještě dalšího? Bude tam třeba něco, co se týká čínského čaje, který je výborný?

„Rozhodně můžu pozvat posluchače na originální čínský čajový obřad, čajové ukázky a výborné kvalitní čínské čaje a čaje z celého světa. V každém festivalovém městě bude čajovna, která bude otevřená pro celý festival zdarma a také v rámci večerního koncertního programu budou i čínské tradiční pochoutky a také samozřejmě také u toho nesmí chybět kvalitní čínské čaje.“

„Standardně 20 minut, ale to víceméně záleží i na tom čajovém mistrovi, každý má své specifické umění.“

„Každé zvíře je jen živý tvor, bytost, tak jako my lidé, a nemůžeme říci, že tohle zvíře je dobré a tohle zvíře je špatné. Každé zvíře nebo člověk je živá bytost, nosí v sobě i tu stranu světlou i tu stranu temnou a záleží na tom, kde, jak a kdy se ukáže, v jakém světle.“

V neděli 27. ledna uplynulo 63 let od osvobození koncentračního a vyhlazovacího tábora Osvětim-Březinka, od osvobození místa, které pro celý svět ztělesňuje a symbolizuje hrůzy holocaustu. Proto na 27. ledna připadá Den památky obětí holocaustu a předcházení zločinům proti lidskosti. Více Jana Šustová.

Slavnostní setkání v Senátu ke Dni památky obětí holocaustu

U příležitosti Dne památky obětí holocaustu a předcházení zločinům proti lidskosti se minulý pátek na půdě Senátu Parlamentu České republiky konalo slavnostní shromáždění, na kterém se svým proslovem vystoupil prezident Václav Klaus, zástupci Židů, Romů a důležitých organizací. Všichni řečníci se shodli na tom, že je potřeba si události holocaustu připomínat nejen kvůli minulosti, ale také kvůli budoucnosti, aby se podobné zlo už neopakovalo. Zdůraznili, že velký význam má výchova mladých lidí, zvláště v dnešní době, kdy ve světě sílí antisemitismus a neonacismus. Viceprezident Mezinárodního osvětimského výboru Christoph Heubner uvedl:

„V tuto hodinu se nacházíme ve zvláštním spojení mezi Prahou a Berlínem. To protože v tuto chvíli se v německém Spolkovém sněmu koná pamětní akce nad událostmi holocaustu a jejich středobodem je vynikající pražská spisovatelka Lenka Reinerová. Stejně tak jsme v tuto chvíli spojeni se světem – se Ženevou, s New Yorkem, s Bruselem, kde Organizace spojených národů a Evropský parlament vzpomínají na oběti holocaustu. Přišli jsme sem, abychom si připomněli mrtvé, abychom ocenili přeživší a abychom jim poděkovali za práci, kterou provádějí s mládeží. Neboť zkušenosti, které předávají mladým lidem, vytvářejí pravdu a dávají naději. Přeživší z České republiky mají veliké zásluhy na vzdělávání mladých lidí v celé Evropě. Německo potřebuje vzpomínku! Evropa potřebuje vzpomínku! Vzpomínka vytváří naději a naděje je předpokladem pro každé politické angažmá. Stejně tak to řekla Lenka Reinerová: ‚Vzpomínejte na naději a nenechte naději padnout.’“

Velvyslanec Warren L. Miller, předseda Americké komise pro zachování amerického dědictví v zahraničí, ve svém proslovu ocenil občany České republiky, kteří za války pomáhali židům. A ocenil také ty, kteří vloni v listopadu uspořádali mohutné protesty proti pochodu neonacistů Prahou. Dále uvedl:

Warren Miller přebírá od Přemysla Sobotky pamětní medaily

„Holocaust se stal, protože někteří to dopustili – a bylo příliš mnoho těch, kteří nebyli ochotni se proti nacistickému zlu postavit. Český národ, který hrozně trpěl, protože jiní nebyli ochotni se proti tomuto zlu postavit, si tuto lekci zapamatoval. I dnes se musíme ozvat a bojovat za pravdu a proti zlům antisemitismu a xenofobie, které opět nabývají v Evropě na síle. Vím, že se můžeme spolehnout na sílu a dobrotu českého národa, který tuto morální povinnost převezme. Jménem vlády Spojených států a amerického lidu chci poděkovat České republice za její vzdělávání dětí o holocaustu a za připomínání si obětí mnoha různými způsoby. Bůh žehnej přeživším šoa a Bůh žehnej lidu České republiky!“

Rovněž prezident Václav Klaus ve svém projevu uvedl, že v dnešní době, ve které se objevují tendence minulost přepisovat a zaměňovat viníky a oběti, je velmi významné památku obětí holocaustu připomínat. Podle něj je to možná významnější než před pár desetiletími.

„Jsem velmi rád, že tento úkol necítí pouze židovské obce či organizace sdružující oběti holocaustu. Považuji za zásadní, že v roce 2003 byl 27. leden uznán naším Parlamentem jako významný den České republiky a že se to pro nás všechny stalo příležitostí připomínat a v paměti naší společnosti udržovat poučení z tragédie nacistického, tzv. konečného řešení židovské otázky v Evropě. Neděláme to pouze pro historickou pietu, děláme to pro naši budoucnost. Děláme to pro to, aby se podobně obludné zločiny proti lidskosti již nikdy nemohly opakovat.“

Už čtvrtým rokem budou v Mostě pracovat čtyři terénní pracovnice, které nabízí pomoc sociálně slabým rodinám. Lidé je najdou v Klubu národnostních menšin na třídě Budovatelů, jedna pracovnice se přemístila k nové služebně městské policie do ulice Františka Malíka. Jak potvrdil zpravodajce Evě Holé náměstek mosteckého primátora Jiří Kurcin, s prací terénních pracovníků se v Mostě počítá i do budoucna.

„O Roma vakeren“ čili „Romové hovoří“ s datem 1. února je u konce. Ale naladit si nás můžete opět za týden v pátek ve 20.05 - na vlnách Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu. V úterý a ve čtvrtek na VKV regionálních studií. Naše vysílání najdete také na internetové adrese www.romove.cz.

Klidný večer vám přejí průvodci dnešním O Roma vakeren - Jaroslav Sezemský a Jan Mišurec.

Romale but lošale sam, hoj amen šunen. Irinen amenge, so kamen te šunen andro O Roma vakeren. Adi giľi bičavas predalo Jan Mata Vinařicende.. Ada šuniben predal tumende. Romale mangav tumenge bachtalo dživipen . Ačhen Devleha.