Verze pro tisk: Romské vysílání "O Roma vakeren"

Prostřednictvím romského vysílání vás bereme mezi lidi, o kterých jste v minulosti mnoho nevěděli. Žijeme spolu sice dlouho, ale poznáváme se až nyní.

Pořad "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří" pravidelně připravuje romská redakce Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu, kterou vede Anna Poláková. Na těchto stránkách přinášíme textovou a zvukovou verzi pořadu, který se vysílá na okruhu Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu každý pátek od 20 do 21 hodin. Další informace o pořadu najdete na stránkách www.rozhlas.cz.

My se opět po týdnu setkáváme u pravidelného pořadu „O Roma vakeren“ čili „Romové hovoří“. Dnes se společně vydáme na Jesenicko, kde mezi Romy působí pastor ze Spojených států amerických, řekneme vám o projektu Rozlety a k mikrofonu jsme pozvali také Ondřeje Cakla, který se dlouhodobě zabývá neonacionalistickou scénou u nás i v zahraničí.

Bacht tumenge Romale, the lači rat. Pale hin parašťovin u amen sam pale tumenca. Jek ora šunena amaro vakeriben „O Roma vakeren“!

Tolik namátkou programová nabídka a teď už vám nerušený poslech přejí Anna Poláková a Jaroslav Sezemský.

Nová naděje - tak se jmenuje církev, kterou na Jesenicku založil pastor Thomas Liliendahl ze Spojených států amerických. V české republice žije už přes deset let. Na Jesenicku si našel ženu a před dvěma lety začal šířit víru především v romské komunitě. O detaily se zajímala Andrea Švubová.

Americký misionář zpočátku obcházel dům od domu postupně na víru obrátil několik lidí z Velké Kraše, za dva roky se mu podařilo vybudovat i své komunitní centrum. Budovu dostali darem od svého zahraničního sponzora a svépomocí si ji opravili. Dnes se v ní pravidelně scházejí, pořádají koncerty, sportovní turnaje a jiné společenské akce.

„Já myslím, že ty dva poslední roky byl zázrak, naší nadějí bylo pomáhat lidem. Já jsem znal duchovní pravdu a oni byli otevřeni a měli zájem o lepší život. Jeden podnikatel koupil jeden starý sklad a my jsme si ho spravili tak, že je z něj teď komunitní centrum. Ta budova je jedna věc, ale ta větší radost je z toho, že ten život těch lidí má smysl i bez alkoholu, drog a že jejich život může být lepší bez těchto věcí.“

Mimochodem to, co jste mi teď pověděl, mi může potvrdit sám Milan Havel. Jaký byl Váš život předtím než jste začal věřit a než jste se spojil tady s panem Liliendhalem?

„Nebyl špatný, ale byl beznaděje a když by nikdo nepřišel, tak bychom byli pořád stejní. Jak Thomas řekl, tak to byl zázrak, že nás něco naučil. Ale my jsme chtěli a ten zákon je takový – jestli člověk nechce tak nechce, a když chce tak chce.“

Mluvilo se tady o alkoholu, drogách a hraní na automatech, Vy máte i s tímto zkušenosti?

„Já můžu říct, že jsem měl problémy s automaty, ale ten zákon mi to nedovoluje a nějak jsem se toho zbavil, ani nevím jak. Ale co chci říct, že sám člověk není schopen to změnit. Prostě člověk svou výplatu hodil do automatu, zahrál si a potom přemýšlel, co bude dál. A když měl někde šanci něco ukrást, tak bez přemýšlení. Možná tři roky zpátky nebo dva roky zpátky u nás zastavovali z městské správy a dneska se to neděje. Mám takový klid, že když vidím auto od policie, tak já jsem úplně v klidu, protože vím, že jsem nic neudělal. Ale kdysi ne, kdysi to bylo tak spjaté, že to bylo v očekávání, kdy se na to přijde.“

Vy jste říkali, že v té vaší Nové naději je zhruba tak dvacet lidí ten stálý tým a když děláte různé akce, třeba koncerty, sportovní turnaje, tak se jich sejde víc. Je těžké přesvědčit ty ostatní, aby uvěřili nebo aby se k vám přidali?

„My jim to můžeme říct, ale nenutíme nikoho. Tak jak jsem před chvílí říkal sám, že kdybych nechtěl, tak by Thomas s námi nebyl a nejenom já, ale je to na každém a jak říká Thomas on musí být příkladem. Já už dneska chci být také příkladem. A nejenom pro naše lidi, ale i pro celý svět.“

Přelom starého a nového roku je důvodem k bilancování. O ohlédnutí za činností Muzea romské kultury v Brně v uplynulém roce požádala Jana Šustová ředitelku muzea doktorku Janu Horváthovou.

Sál o holocaustu Romů (Foto: Jana Šustová)

Když se ohlédnete za rokem 2007, co se tak významného událo ve Vašem muzeu?

„Především se nám podařilo otevřít další sál naší stálé expozice. A tak, jak jsme v expozici začali současností, tak se nám daří pokračovat zpět po té ose romských dějin a zpřístupnili jsme sál o holocaustu Romů, o genocidě Romů za druhé světové války. A máme pocit, že se nám podařil, což neříkáme moc často, a z toho jsme měli radost. A zároveň s otevřením tohoto sálu jsme uspořádali mezinárodní seminář k vyučování o holocaustu.“

Kotlářské výrobky na výstavě Řemesla našich předků (Foto: Jana Šustová)

„Už třetím rokem máme stabilní plán přechodných výstav, které se střídají jedna za druhou. V letošním roce to byla výstava o tradičních romských řemeslech, která se setkala s velkým ohlasem návštěvníků. Ale to nebyla samozřejmě jediná výstava, ale ji bych především zdůraznila, protože byla zahajována na Muzejní noc, což je naše vůbec nejvýznamnější akce v roce zejména proto, že v tuto jedinou noc nás navštíví nejvíce návštěvníků. A letos to bylo zase o 500 návštěvníků více než v minulém roce. Za jedinou noc přišlo 1800 návštěvníků a z toho bych řekla minimálně polovinu tvoří Romové a velká část těch Romů je z obyvatelů té naší čtvrti, takže jdou prakticky v papučích do muzea.“

„V letošním roce jsme udělali docela hodně výzkumů. Letos jsme se zaměřili hodně na dokumentaci migračních vln Romů do České republiky po roce 1945, takže toto téma jsme dokumentovali na různých místech ČR. Jeden takový větší výzkum jsme podnikli na Karlovarsku v západních Čechách. Tradičně pokračujeme ve výzkumu romských řemesel, profesí a zaměstnání. Tady jsme měli letos docela úspěch, že se nám podařilo nakontaktovat se s českými Romy, kteří se ještě aktivně věnují typickému romskému kočovnému řemeslu broušení nožů a nůžek a opravám deštníků. Oni žijí sice na jednom místě, ale tu tradici si udržují. Také jsme nakontaktovali několik výtvarníků. Musím říct, že u těch výtvarníků se nám daří objevovat a seznamovat se se stále novými autory tak, jak mezi Romy vyrůstají. Byli jsme dokonce i v zahraničí, v Maďarsku, kde se podařilo dva dny dokumentovat výtvarnici Teréz Orsós, o které jsme věděli už dlouho, ale teprve teď se nám podařilo se s ní osobně zkontaktovat. Je to autorka sice neprofesionální, ale velmi známá mezi romskými výtvarníky, její díla jsou i v Budapešťském Néprajzi muzeu a my jsme zakoupili takovou menší kolekci jejích děl do našich sbírek. V letošním roce se nám podařilo zdokumentovat i jinou autorku - je to Jolan Oláh, která právě v letošním roce měla u nás retrospektivní výstavu a z této výstavy jsme pak zakoupili 7 děl.“

A samozřejmě spousta zajímavých akcí čeká na návštěvníky Muzea romské kultury také letos. Například ve čtvrtek 14. února budou mít vernisáž hned dvě výstavy. První s názvem Cigán sa ně prevelice lúbí představí plakáty ze sbírek Muzea romské kultury. Druhá výstava má název NEviditelní a bude prezentovat čtyřicet černobílých fotografií Libora Houdka z romských osad a ghett z České a Slovenské republiky, Ukrajiny a z předměstí Saint Denis ve Francii. Brněnská muzejní noc letos připadá na sobotu 24. května a v jejím rámci bude zahájena výstava Romská socha 2008.

Neziskové organizace a romští aktivisté jsou šokováni! Předseda sněmovního výboru pro bezpečnost a stínový ministr vnitra za ČSSD František Bublan se v budově dolní komory sešel s mluvčím Národní gardy Pavlem Sedláčkem. Řekl mu prý, že se vznikem gardy nesouhlasí. Asi hodinová schůzka se podle Bublana uskutečnila na žádost Národní strany. Podle sdružení Romea je ale naprosto skandální, že ke schůzce vůbec došlo. Ministr vnitra Ivan Langer, ale i Bublan vznik gardy již dříve kritizovali. O vznik gardy se zajímala také Marie Vrábelová, které řekl více Ondřej Cakl ze společnosti Tolerance a občanská společnost.

„Národní garda je polovojenská organizace zřízená politickou stranou Národní strana, která je v současné době zatím legální. Co se týče Národní gardy, tak ta ještě nemá oficiální registraci a o tu registraci se snaží. V současné době můžeme říct, že Národní garda vznikla tím způsobem, že předsedkyně Edelmannová předala dotyčné jedné osobě z Národní strany dekret, ze kterého ustanovovala Národní gardu. To bylo vše, zatím je to všechno ve stádiu vývoje.“

„V současné době jsou to lidi z úzkého vedení Národní strany. Za Národní gardu v poslední době vystoupil Pavel Sedláček, byl na setkání s bývalým ministrem vnitra panem Bublanem a tam se ho snažil přesvědčit o tom, že nejsou neonacisté.“

Ministr vnitra přislíbil, že bude sledovat činnost Národní gardy, myslíte si, že zasáhne až tehdy, kdy se něco stane?

„To uvidíme. Politici vždycky něco slibují a potom je výsledek úplně jiný. Z mého pohledu je možné, že se jim to nějakým způsobem podaří - ta registrace může být úplně pod jiným názvem. Ten civilně správní úsek, který to má pod ministerstvem vnitra na starost, jim najednou dá registraci a oni řeknou, že už ta registrace de facto proběhla. Oni chtějí zaregistrovat tu Národní gardu jako občanské sdružení. Ten zákon o sdružování je velmi liberální a registraci dostane skoro kde kdo. A z mého pohledu ta registrace může proběhnout pod jinou hlavičkou, pod jiným názvem. A co se týče hlavičky Národní gardy, myslím, že ministerstvo vnitra bude dělat veškeré kroky, aby jim tu registraci nedalo.“

„Tak, jak je prezentována, je především spojená s Národní stranou. Národní strana je politická strana, která je tu už 5 nebo 6 let, je to okrajová politická strana, která se ale v poslední době dostává dost často do médií. Je to strana, která je velmi xenofobní, nenávistná, je silně protiromská. A slovník, který používá, je tak nenávistný, že pokud bychom spojili ještě tuto polovojenskou organizaci s tou jejich nenávistí, taky by se s největší pravděpodobností mohlo jednat o nějakou polovojenskou jednotku, která by se mohla dopouštět třeba nějakého násilí vůči menšinám.“

Když by Národní garda získala registraci jako občanské sdružení, tak v čem by byla ta její síla?

„To, co teď dělá v poslední době Národní strana, je to, že se snaží jezdit do určitých částí republiky, kde jsou nějaké problémy a tam se snaží získávat body pro svoji činnost, pro svůj politický program a svou veškerou aktivitu. A mohlo by se stát, že by třeba došlo ke katastrofě, nebo by došlo k záplavám, které známe z minulosti. Oni by mohli rychle zareagovat, byli by tam rychleji než státní složky a tím by si mohli získat určité sympatie veřejnosti. Ale myslím si, že Národní garda nebude mít v budoucnu nějaký významný úspěch. Spíš si myslím, že to je jenom mediální tah, aby se znovu dostali do médií a získali ten prostor jenom aby se o nich něco vědělo a bylo o nich slyšet.“

„Vezmu-li ten veřejný slovník, ta veškerá vyjádření Národní strany, články, které publikují, tak to oprávnění tam určitě je. Ale nevím přesně, jak bude fungovat ta Národní garda, ale myslím, že ten koncept, jak ho oni napsali, bůh ví jestli dostanou tu registraci a je třeba možné, že to bude s největší pravděpodobností zaměřené na nějaká místa, kde se koncentruje větší množství Romů, tak oni tam přijedou a budou se snažit tam dělat domobranu. Ale oni říkají, že nebudou ozbrojení, ale taky jsem se dočet, že budou mít u sebe nože, což není nic, co by člověk nemohl u sebe mít, ale u polovojenské organizace spojené s politickou stranou, která osoby z Afriky označuje za negry, Romy za parazity, tak je to nebezpečné a nedivím se tomu, že mají Romové strach.“

„V poslední době, co se jim podařilo před pár dny, tak to je to setkání na půdě poslanecké sněmovny u pana Bublana. To je vlastně relativně úspěch na to, že se o tom mluvilo, jak je to nebezpečná snaha tady extremistické politické strany tady zaregistrovat polovojenskou organizaci. Tak tímhle tím krokem, že jim pan Bublan umožnil setkání, je u určité části veřejnosti mohl legitimizovat. Byl to špatný politický tah sociálně demokratického stínového ministra vnitra.“

Uplynulý rok 2007 byl vyhlášen jako Evropský rok rovných příležitostí pro všechny. Jeho cílem bylo upozornit na nezákonnost diskriminace na základě pohlaví, rasového či etnického původu, náboženství nebo víry, zdravotního postižení, věku a sexuální orientace. O zhodnocení této iniciativy požádala Jana Šustová ještě na sklonku loňského roku Džamilu Stehlíkovou, ministryni vlády pro lidská práva a národnostní menšiny.

Stojíme na konci roku 2007, který byl Evropským rokem rovných příležitostí pro všechny. Vy jste navštívila mnoho akcí v rámci tohoto roku, jak byste zhodnotila tento rok rovných příležitostí?

„Já bych ten rok zhodnotila jako rok, kdy společnost respektive nevládní organizace ukázaly, co všechno umí. Ať už v rámci antidiskriminačních kampaní, vzdělávacích akcí, kulturních akcí pro veřejnost. A myslím si, že to naše rozhodnutí před rokem, že dáme ten rok rovných příležitostí do rukou nevládním organizacím, se bohatě vyplatilo a dokonce i v Lisabonu, kde bylo vyhodnoceno to, co ten rok přinesl pro celou Evropu, naše antidiskriminační kampaň Krém pro všechny barvy kůže vyhrála první cenu. To si myslím, že je pro ČR velice významné ocenění.“

Vy jste měla možnost sledovat, jak probíhá Evropských rok rovných příležitostí i v jiných zemích. Jaké projekty, zvláště z hlediska romské populace, Vás zaujaly?

„Já si myslím, že my jsme byla jediná země, která se zaměřila na problematiku soužití romské populace této společnosti s populací neromskou. U těch ostatních zemí byl kladen velký důraz na vícenásobnou diskriminaci, tzn. když je někdo žena, navíc ještě ve věku nad 50 let a ještě má nějaké zdravotní postižení, protože tam je to problémem číslo jedna. Ddežto u nás se musíme ještě vypořádávat s tím, že stále nemáme antidiskriminační zákon, že tohle nemáme zakotvené v povědomí veřejnosti. Třeba když někdo nevezme do práce ženu s několika dětmi, nebo člověka nad 50 let, že to je taky diskriminace, ať už starších osob nebo na základě pohlaví.“

Vy jste v rámci toho roku sjezdila mnoho akcí po celé ČR, kde jste byla asi tak nejraději?

„Nejraději jsem byla v Brně, protože Brno je město, kde ty vztahy jsou takřka příbuzenské, jsou tam velmi zajímavé akce zejména IQ Roma Servis, organizace, která se nebojí jít na náměstí a do ulic. Tyto akce byly velice spontánní, velice živé, vtáhly spoustu lidí. Například ta antidiskriminační kampaň, která se týkala toho, že děti a žáci ZŠ malovaly komiks na téma diskriminace. Výjevy z těchto komiksů nebo fotografie z této kampaně mohli lidé vidět na tramvajích, ve veřejné dopravě. To vlastně vytvářelo zvláštní prostředí, že celé město těch pár dnů žije touto akcí. Což pochopitelně v Praze nikdy nemůžete docílit, protože každá akce se ztratí. A proto si myslím, že se Brno stalo jakýmsi centrem tohoto roku, a proto i závěrečná konference, která shrnula veškeré výzkumy, veškeré debaty, konkrétní postupy, opatření byla v Brně. Tam jsme se v klidu všichni sešli a říkali jsme si, co ten rok přinesl, co odhalil a vytyčili jsme cíle do roku budoucího, který bude rokem multikulturního soužití, abychom navázali na ty výsledky tohoto roku a vytyčili cíle, které pak musíme realizovat v letech budoucích.“

V následujících minutách se společně vydáme do brněnského občanského sdružení Drom, kde už několik let funguje projekt komunitního bydlení. Více Bohumír Mazač.

Dům v brněnské Bratislavské ulici (Foto: Jana Šustová)

Bratislavská ulice Brno. Před druhou světovou válkou místo, kde žila střední vrstva pracující v nedalekých továrnách, dnes jedno z nejzanedbanějších míst v Brně. Snad každá druhá provozovna je zde zastavárnou, bydlí tady sociálně vyloučené skupiny obyvatel, které se samy na devastaci domů podepsaly. Mnoho z nich neplatí nájem. Když nakouknete do dvora těchto domů, můžete si připadat jako na skládce. Proto když jsem zavítal na schůzku s Davidem Oplatkem, terénním pracovníkem organizace Drom do jednoho z domů, byl jsem překvapen. Dvůr byl uklizen a dům jako by do této ulice ani nepatřil.

„Dům byl opraven v rámci projektu komunitního bydlení, který se realizoval v letech 1999 až 2001 a do té doby to byl jeden z nejhorších domů v Bratislavské ulici.“

Teď je tomu právě naopak, i když zvenku se to nezdá, zevnitř je dům téměř vzorný. Lidé, kteří v domě bydleli, většinou buď dlužili na nájemném nebo tam bydleli nelegálně. V rámci projektu si měli možnost zlegalizovat nájmy a odpracovat dluhy na nájemném.

„Dům má svého domovníka, kterému ještě navíc pomáhají dva domovníci, kteří jsou vždy zaměstnaní v rámci veřejně prospěšných prací, takže de facto se o dům starají tři lidé.“

„Přesně tak, o úklid o pořádek v domě i o jakýsi domovní řád, o dodržování nějakých sousedských pravidel.“

Takže by se mohlo zdát, že vše je ideální. Není to ale tak úplně pravda.

„Problémů je spousta. Zrovna teďka třeba prošel člověk, který si do prvního patra chodí kupovat drogy. Takhle přes poledne to vypadá jako idylka, ale bydlí tady různé rodiny a těch problémů je opravdu spousta. Problémy jsou jak v sousedském soužití, i když dneska už míň, tak i s neplacením nájmu.“

Problémů s neplacením nájmů ale ubývá. Potvrzuje to i Michal Bortel, starosta městské části Brno Střed, v jejímž katastru Bratislavská ulice leží.

„Od 1. dubna loňského roku se ta situace právně zlepšila a to sice v tom, že my již nepotřebujeme přivolení soudu k dání výpovědi, pakliže nám někdo dluží a v podstatě po třech nezaplacených nájmech můžeme dát výpověď sami bez přivolení soudu. A musím říct, že po prvním dubnu se ta situace významně zlepšila, protože ti lidé si začínají uvědomovat, že na ty životní potřeby obecně je třeba platit a ta situace se začíná lepšit.“

„Tak já si myslím, že komunitní bydlení v Bratislavské funguje poměrně dobře, zapojili se do něj i různé občanské aktivity, které se starají a nějakým způsobem pečují o ten projekt jako takový a myslím si, že zatím s tím nebylo více nějakých problémů. A v přízemí domu je sociálně právní poradna romského střediska Drom, takže ty problémy se snažíme řešit, pokud je to v našich silách.“

Na dvoře domu je neustále nějaký pohyb. Co brání tomu aby stejně jako tento dům nebo podobný dům v ulici Cjel fungovaly i jiné domy nebo celá čtvrť?

„Určitě peníze, protože ta oblast je jednak dlouhodobě zanedbaná, protože tady jsou baráky 120 nebo 100 roků staré, do kterých se dlouho neinvestovalo, takže by bylo třeba ty domy opravit. A pak samozřejmě je otázka, zas nemá cenu si nalhávat, že ti lidé, kteří tu bydlí, ty domy neničí, takže je ta otázka správy domů. Tady v Bratislavské ulici 41 se právě osvědčili ti domovníci. Ti lidé si musí uvědomit, že se musí chovat k majetku města tak, jako kdyby byl jejich vlastní a pokud tomu tak nebude tak není důvod abychom opravovali domy, které jeho nájemníci zase za půl roku nebo za rok zničí. A bylo by to takové perpetum mobile na vyhazování peněz.“

Takže se zdá, že dva domy tzv. komunitního bydlení v brněnské lokalitě obývané sociálně vyloučenými obyvateli, zůstanou ještě na dlouho ojedinělou vlaštovkou.

Zděšeni ze založení Národní gardy jsou také členové Rady vlády pro záležitosti romské komunity, kteří se sešli na své pracovní schůzce. Jan Mišurec oslovil konzultantku z Open society Institute v Budapešti Gabrielu Hrabaňovou, která se schůzky také zúčastnila a zeptal se jí, o čem zmíněná rada vlastně jednala.

„O Roma vakeren“ čili „Romové hovoří“ s datem 11. ledna je u konce. Ale naladit si nás můžete opět za týden v pátek ve 20.05 - na vlnách Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu. V úterý a ve čtvrtek na VKV regionálních studií. Naše vysílání najdete také na internetové adrese www.romove.cz.

Klidný večer vám přejí průvodci dnešním O Roma vakeren - Jaroslav Sezemský a Anna Poláková. Mějte se pěkně.

Romale sam lošale, hoj amen šunen. Irinen amenge, so kamen te šunen andro O Roma vakeren. Romale irinen ada šuniben predal tumende. Romale but bacht te sasťipen. Ačhen Devleha.

Mějte se moc pěkně.