Verze pro tisk: Romské vysílání "O Roma vakeren"

Prostřednictvím romského vysílání vás bereme mezi lidi, o kterých jste v minulosti mnoho nevěděli. Žijeme spolu sice dlouho, ale poznáváme se až nyní.

Pořad "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří" pravidelně připravuje romská redakce Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu, kterou vede Anna Poláková. Na těchto stránkách přinášíme textovou a zvukovou verzi pořadu, který se vysílá na okruhu Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu každý pátek od 20 do 21 hodin. Další informace o pořadu najdete na stránkách www.rozhlas.cz.

Vítáme Vás u pravidelného pořadu "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří".

Bacht tumenge Romale, the lači rat. Pale hin parašťovin u amen sam pale tumenca. Jek ora šunena amaro vakeriben „O Roma vakeren“!

Na vlnách Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu také dnes pro vás máme připravenou celou hodinu aktualit a zajímavostí ze života Romů a samozřejmě nebude chybět romská hudba.

The adaďives predal tumende kerďam reporty, andalo amaro dživipen. Phenaha tumenge nevimata u šunena the romane giľa - šukar šuniben.

Peršo vakeraha palo antidiskriminačno zakonos. Tiž tumenge phenaha palo sgejľipen, kaj avle nipi, so baraven romane čhavore.

Nejdříve se dozvíte, co přinese přijetí antidiskriminačního zákona a řekneme vám o setkání rodičů, kteří adoptovali romské děti nebo je mají v pěstounské či hostitelské péči.

Džana amenca tiž pre konferencia Prahate, jak pes vakerelas pal oda, sar o Roma dživen u so kampel te keren.

Ve druhé polovině O Roma vakeren se vydáme do Parlamentu na konferenci Romové v sociálních změnách. Řekneme vám o poplatcích ve zdravotnictví a o Literárním matiné. Tolik namátkou programová nabídka a teď už vám nerušený poslech přejí Jaroslav Sezemský a Richard Samko.

Antidiskriminační zákon se připravuje na přijetí a měl by platit od ledna příštího roku. Jeho nové znění zatím vyhovuje a navrhovatelé - Poradna pro občanství, občanská a lidská práva vidí přijetí optimisticky. Více řekl Marii Vrábelové Miroslav Dvořák z této poradny.

„Antidiskriminační zákon přináší ochranu pro 6 skupin lidí, které jsou před tou diskriminací v evropském právu chráněny. To je oblast rasy, oblast pohlaví (zejména žen), oblast věku (tedy seniorů, ale ne vždy to tak musí být), oblast lidí, kteří patří k nějaké sexuální menšině tzv. sexuální orientace. Samozřejmě pátým základním bodem jsou osoby se zdravotním postižením a již v České republice toto nebude dominantním, takže se bude antidiskriminační ochrana vztahovat i na lidi řekněme s menšinovou náboženskou příslušností.“

Vy máte zkušenosti s diskriminací. Jaká jsou nejčastější druhy diskriminace?

„Nejčastější diskriminace, se kterou jsme se setkávali i v rámci testingu, který jsme prováděli asi 5 nebo 6 let, tak to byla samozřejmě oblast služeb – pohostinství, restaurací. Šlo především o neobsluhování, nebo ‘přijďte za týden, dnes tu máme společnost‘. V oblasti zaměstnávání tento problém stále ještě přetrvává a nevím, na kolik změní tento zákon tu situaci, kdy těm Romům je řečeno, ať si zvýší vzdělání, studujte a na druhé straně, když potom tito lidé i s tím vzděláním přijdou na trh práce, tak ti zaměstnavatelé se bohužel v řadě případů chovají na základě nejrůznějších předsudků a stereotypů, které mají. Já vždycky považuji zaměstnání a možnost nějakého slušného bydlení jako za to nejzákladnější, co v životě máme. A v tom je právě i ta oblast bydlení, která je ztěží postižitelná. Zkuste si představit, že přijdete jako Romka nebo Rom do realitní kanceláře a budete si chtít pronajmout za nějakých 5000 Kč byt v nějakém okresním městě. Většinou Vám v té realitní kanceláři řeknou, že jste přišla příliš pozdě, že před chvílí tam byl nějaký klient, který si ho zamluvil. Takže těmto lidem pak nezbude nic jiného než bydlet po těch nejrůznějších ubytovnách, platit třeba i násobek klasického tržního nájmu a nebo potom v domech, které zase vlastní nejrůznější mafiánské skupiny.“

A není tedy i diskriminace to, že ti lidé žijí odloučeni od společnosti, že jsou vyloučeni?

„To určitě, ale tam bych použil spíše ten termín, který použil Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku, kde použil přímo termín ‘segregace‘. Možná v této souvislosti bych chtěl říct, že se připravuje nový trestní zákoník, který by měl platit od prvního ledna 2009 s tím, že jeho návrh už schválila vláda.“

„Ten zákoník je stěžejní v jedné věci. Doposud nebyla diskriminace trestným činem, nyní to bude naopak. Přibudou tam dva trestné činy. Jeden, který je zařazen v rámci té systematiky do oblasti trestné činy proti lidskosti, který se jmenuje apartheid a diskriminace skupiny lidí, který by možná mohl do budoucna pomoci postihovat tu segregační politiku některých municipalit. A pak bude vlastně trestně právní postih toho nejčastějšího, s čím jsme se setkávali dřív, a to je diskriminace ve službách. Pakliže to pachatel bude dělat opakovaně, tedy nebude to poprvé, může být trestán tím, že se mu odejme možnost provozovat tu službu a nejvíce trest odnětí svobody do jednoho roku.“

Díky fondu Pomozte dětem pořádá Středisko náhradní rodinné péče každý půl rok setkání rodičů, kteří adoptovali romské děti nebo je mají v pěstounské či hostitelské péči. Pro neromské rodiče jsou tato setkání užitečná mimo jiné tím, že se mohou dozvědět, jak dětem předat to nejlepší z romství a jak je naučit obstát v současné společnosti. Na listopadovém setkání byla hlavní lektorkou Petra Gelbartová, romská adoptivní maminka dvou dětí. Více v příspěvku Jany Šustové.

Žijete už nějakou dobu ve Spojených státech, ale vzala jste si do adopce dvě české děti romského původu, co Vás vedlo k tomuto kroku?

„Tak my jsme s manželem od začátku našeho vztahu, což už je 8 let, chtěli mít jedno dítě v adopci. Celkově jsme plánovali dvě děti s tím, že to první by mělo být z bříška. A ohledně té adopce: protože já jsem Romka a protože tady je určitá potřeba těch dětí z České republiky dostat se do rodin, tak bylo logické si vzít romské dítě. Říkali jsme si, že máme nejvíc co nabídnout takovému dítěti. No a potom z jednoho dítěte se staly dvě, takže teď je máme.“

Jak jim vštěpujete romské tradice? Přece jenom u Vás má to dítě výhodu proto, že Vy sama jste Romka a vychováváte je v romských tradicích. Ale třeba když je dítě v bílých rodinách, tam je to potom velká otázka. Jak vy to děláte u vás doma?

„No, je to samozřejmě takový mišmaš, protože se tam mísí několik kultur. Ale jsou tam třeba zvyky jako například, že jsem děti křtila – tedy malého, malou to ještě čeká, uvázala jsem jim na zápěstí červenou stužku, protože mi to přijde hezké, jako taková ochrana pro štěstí. Tak to jsou takové maličkosti. Nebo třeba o Vánocích pak plánujeme dát do rohu trošku jídla pro zesnulé předky. Děláme takové ty hezké maličkosti. Já si to své romství dost zakládám na těch specifických komunikačních dovednostech. Třeba se mi líbí, že maminka mi vždycky říkala, že u nich doma se nesmělo děkovat a obzvlášť za jídlo se nesmělo děkovat. Takže já to říkám i svým dětem. Nechci to ale nijak hrotit. Samozřejmě ve školce se děkuje, jiným lidem se děkuje, ale maminka se o jídlo neprosí a mamince se neděkuje, když dostaneme jídlo. A přijde mi hezké to vysvětlení, že já mám děkovat vlastně za to, že já můžu dávat a že je to v té rodině samozřejmost, a že od toho jsme rodina, že nemusíme prosit ani děkovat za to jídlo. A dále se snažím pěstovat štědrost, aby děti nebyly lakomé - to je velice důležité.“

„Romštinu jim vštěpuji postupně, protože u nás děti musí zvládat češtinu i angličtinu, takže ta romština je až na třetím místě. Ale snažím se od začátku alespoň něco maličko jim dávat, aby jim to pak nebylo úplně cizí.“

„No tak to samozřejmě ano. Učíme se písničky a tanečky, my zpíváme pořád. Romsky zatím moc ne, protože romsky ještě děti moc neumí, takže to je těžší, ale malý už začíná zpívat „pašo paňo“ takže se snaží. A já jsem jim hodně zpívala a zpívám ukolébavky nebo písničky, které se dají zpívat jako ukolébavka. My samozřejmě tancujeme doma, ale snažím se s nimi chodit i mezi ostatní tancující Romy, protože to mě hodně baví a myslím si, že děti to bude taky bavit. Je těžké si upřít to, abych je do té hudby nutila, protože mám opravdu k hudbě blízký vztah a chtěla bych, aby moje děti také uměly hrát a zpívat a pevně doufám, že je to bude bavit. A pokud ne tak se s tím budu muset nějak vypořádat, ale zatím to vypadá dobře a slibně, tak snad to půjde."

„Patrikovi jsou dnes 3 roky, má dnes narozeniny a Julince je třináct měsíců.“

Když říkáte, že chodíte tančit a zpívat mezi Romy, kde žijete a jaké tam máte možnosti jít mezi Romy?

„To je velice dobrá otázka. My žijeme převážně v Bostonu, ale vlastně od té doby, co máme děti, tak jsme žili hlavně tady, takže tady to nebyl vůbec problém. Taková naše romská domovská komunita je spíš v Kalifornii, kde žijí moji rodiče, a tam je to vyloženě mezinárodní komunita, takže tam je ta hudba spíš balkánská. A zase kmotr malého je ruský Rom, je z divadla Romen a s tím jsem v kapele, takže ten zase může předat malému i Julince ty tanečky a věci, které já třeba bych neuměla tomu klukovi to předat, protože ty chlapský tance už vůbec neumím. Takže doufám, že tam bude ten kontakt. Samozřejmě je to těžší, no a proto když pak přijedu sem, tak samozřejmě vyhledávám a asi i budu dál vyhledávat různé zábavy, protože tam to není samozřejmost.“

Teď bych se ráda vrátila k dnešnímu semináři pro rodiče, kteří mají romské dítě v náhradní rodinné péči. Vy Jste říkala velmi pěkný příměr o tom, jak se na sebe dívají Češi, jaké vlastnosti pro sebe považují za typické a jak se naopak na Čechy dívají Američané nebo jiní cizinci. Můžete říct některé z těch vlastností, jak nás vidí třeba cizinci?

„Určitě. Mně tady zrovna přišlo zajímavé, že mi to nahrálo, že mi tu pár lidí řeklo, že mají Češi smysl pro humor a také že jsou přátelští a otevření. A to opravdu velmi často slýchám od lidí, kteří jsou cizinci, že naopak Češi nemají vůbec smysl pro humor a že vůbec nejsou přátelští, natož pak otevření. Jsou samozřejmě i jiné věci. Hezké vlastnosti, které ti cizinci vidí na těch Češích a Češi to o sobě neřeknou. Ale mně přijde fascinující, když jsem si přečetla knížku, kterou napsal cizinec dlouho žijící v České republice, je to jakoby průvodce tím kulturním šokem, a tam je opravdu spousta věcí, které jsou pravda, ale mnohé Čechy by to nenapadlo. Neříkám, že Češi nedovedou být sebekritičtí, ale ten pohled zvenku je zaprvé určitým způsobem zkreslený a zadruhé zase ale vidí jiné věci, které ten člověk zevnitř nevidí.“

„No, vidí určitě takový ten zkratkovitě řečeno „komunismus“ v práci, že se lidi málo snaží, že je tady ta neochota, je tu závist a sousedské vztahy nebývají úplně dobré. Když to srovnám s Amerikou, kde se chodí nový sousedé přivítat s koláčem v ruce, tak tady by to asi nebylo. Ale taky se třeba dozvíme, že je tady pohostinnost. Samozřejmě je vždycky rozdíl mezi městem a vesnicí. Na vesnici je to třeba pohostinnější, když třeba někdo peče, že se rozdělí a tak. Jsou samozřejmě i ty krásné věci, jako že tu jsou krásné ženy a to nejlepší pivo - tak to slýcháme hodně. Ale zase mi to přijde podobné, jako když jsem jednou slyšela, že jedna paní na semináři řekla o Romech: ‘No, ono to o těch Romech není jen negativní, oni mají ty písničky a tanečky a tu historii toho rodu‘ - a mně to přišlo, jako kdyby někdo z cizinců řekl: ‚no, ono u těch Čechů to není všechno špatný, oni mají ten hokej a to pivo‘.“

Pak jste ještě uváděla příběh o vaší tetě, která má lékárnu. Kde tato teta žije? A jak se k ní lidé stavějí, když je na ní vidět, že je Romka?

"Já ji neznám úplně dobře. Žije na Moravě, ale mám tedy za to, že ty lidi prostě nenapadne, že ona je Romka, protože to o sobě neříká, protože pro lidi by to bylo asi trochu nepříjemné, to vím z vlastní zkušenosti. Ale že pro lidi je trochu těžké akceptovat, že taková Romka může vůbec existovat. Bohužel mi třeba říkala jedna kamarádka, že když byla mladší, tak si myslela o lidech, o kterých teď ví, že to byli Romové, tak si prostě předtím myslela, že to jsou Italové, že pokud nebyli otrhaní a chudí, tak je nebrala za Romy. Takže si myslím, že je to širší společenský jev, nad kterým je dobré se zamyslet.“

Obec spisovatelů před časem vyzvala romské i neromské autory, aby jí zaslali svá díla s romskou tematikou. Úspěšné práce vyjdou příští rok knižně, ale s některými z nich se zájemci mohli seznámit na literárním matiné v pražském Divadle Talent Illusion. Mezi autory byla i spisovatelka a dramatička Jarmila Hannah Čermáková, kterou k mikrofonu pozvala Jana Šustová.

Vy jste se přihlásila do akce obce spisovatelů, která nechávala zpracovávat romské i neromské autory povídky nebo literární díla s romskou tematikou. Jak jste se o té akci dozvěděla a co vás vedlo k tomu přihlásit se, zúčastnit se?

„Oslovila mě přímo paní Eva Kantůrková, asi už o mě tušila, že se touto romskou tematikou a melodikou zabývám od mládí. Začala jsem dětskou knížkou o příbězích malého romského chlapce Pravoslava, pokračovala jsem poezií pro dospělé, tak asi tady tudy vedla cesta.“

Představovala jste povídku z vaší nové knihy, kterou teprve chystáte. Co to bude za knihu, jak se bude jmenovat?

Zleva: Jarmila Hannah Čermáková, Ludmila Klukanová a Milena Fucimanová

„Sbírka se bude jmenovat pravděpodobně Aroma Amora, možná jenom Aroma. Je jistá naděje, že se stane už brzo součástí také součástí slíbeného almanachu.“

„Aroma, jak všichni víme, znamená vůně. Aroma Amora - vůně lásky. Ale kdybychom to převedli do romské řeči, tak to má jiný význam, dalo by se to říct Rom - přítel.“

„Jako dítě mě zajímali romští kamarádi, seznámila jsem se s nimi v útlém věku na poutích, hezky mi zněla jejich řeč a jejich písničky, takže tady tudy vedla cesta k prvním základům romské řeči u mě.“

A jaký máte dojem z toho dnešního literárního matiné s romskou tematikou?

"Mám velice hezký dojem, i když na druhé straně jsem se dokázala vžít do toho, co je to skutečně být Romem nebo Romkou. Když zazní takové ty kritické hlasy, člověka u srdce víc zabolí, když to toho spolu s nimi vstoupí.“

Literární díla s romskou tematikou na posluchače hluboce zapůsobila. Své dojmy mi prozradila ministryně Džamila Stehlíková.

„Zapůsobilo to na mě velmi silně právě tou svojí rozmanitostí, růzností pohledů a tím, že toto dílo nás učí vzájemnému pochopení. V tu chvíli, když se dokážete vcítit, jak prožívá svět hrdina příběhu, tak v tu chvíli s ním soucítíte, chápete, proč se chová, jak se chová, a tím se bourají bariéry mezi lidmi. Jakmile někoho chápeme, tak k němu máme vztah jako k individuu a nevnímáme ho jako představitele určité komunity, kterého rovnou odepíšeme. A to platí pro obě strany, protože tady byli romští spisovatelé a neromští a vlastně ta různost pohledů je fascinující. Nicméně to, co mají společné, to je ta láska - ten cit, který třeba v politice chybí, ale pro soudružnost lidské společnosti je nezbytný. Takže si myslím, že je důležité mít takové knížky, které by mohly opravdu sbližovat tyto národy.“

V Poslanecké sněmovně se konal seminář Romové v sociálních změnách. Organizátor celé akce sdružení Dženo navrhuje vládě řadu opatření pro zlepšení socioekonomické situace Romů. Ředitel sdružení Ivan Veselý poukazuje na to, že se tato problematika adekvátně neřeší a proto přichází s konkrétními návrhy.

„My jsme zpracovali plán o vzdělání, zaměstnanosti a bydlení Romů v České republice tak, aby po deseti letech tato skupina občanů byla schopná platit daně a nezatěžovat sociální systém ani státní kasu.“

Zmínil jste se také o tom, že toto setkání je velmi důležité, že teprve po patnácti letech jste dokázali tento problém popsat, nazvat a teď jdete s tím, co bychom pro to mohli udělat my, Romové. Jakým způsobem by se do toho měla zapojit vláda?

„V průběhu patnácti let se tady měnily pravicové a levicové vlády. Bylo důležité vědět, jaký postoj oni zaujímají k řešení problému romské menšiny. A my tento jejich postoj už máme zmapovaný, zanalyzovaný a rok 2008 a 2010 bude pro Romy v České republice rokem velkých změn, protože dost bylo konferencí, deklarací dobrých předsevzetí nebo lidí, kteří to s námi myslí dobře, ale to už v podstatě Romy nezajímá. Je zajímá realita a ta realita pro ně není příjemná. Stát se zbavuje řešení těchto problémů, ty existenční situace se už netýkají jenom Romů, to se týká i řady českých spoluobčanů, to se týká něco kolem 30ti procent populace v ČR.“

Tento propad to už je důsledek, ale mohl byste vyjmenovat příčiny toho problému, do kterého se dostali Romové?

„To je velice jednoduché. Víte, když se v roce 1993 rozdělovalo Československo a byla transformace společnosti i ekonomiky, tak bylo jednodušší prostě ty lidi v rámci transformace ekonomiky zavázat vysokou podporou, než hledat způsoby umístění na pracovní trh. To řešení bylo v té době dražší než vyplácení sociálních dávek. Jenomže ČR se připravuje na přijetí Eura a musí eliminovat rozpočet podle Maastriských dohod a jedna oblast je oblast sociální, zdravotnictví, školství. Takže když se to tak vezme, ty peníze, které se tzv. „prožrali“ za posledních 15 let, místo toho aby se investovalo do vzdělávání těchto lidí a do vytváření pracovních míst, tak důsledek této politiky pocítíme vlastně po Novém roce všichni.“

„Protože my pracujeme s velkou skupinou lidí, která ztratila romský tradiční hodnotový systém a civilizační vzorce chování a vy potřebujete 10 nebo 15 let abyste je naučili nazpět jejich vzorec tohoto chování. Když to moc přeženu, tak by se situace většiny Romů dala charakterizovat jako sociálně patologická a vždycky jakási transformace této sociálně patologické skupiny do toho hlavního civilizačního proudu potřebuje čas - a to je těch 10-15 let.“

Na seminář přímo v poslanecké sněmovně přišli z pozvaných pouze tři poslanci a mezi nimi byla poslankyně Jana Rybínová.

„Tak samozřejmě mě zajímá, jaké změny a trendy v této oblasti se budou nastavovat a od toho si také vytvořím svůj názor na to, jakým způsobem na to reagovat.“

„Tak viděli jsme dnes například v těch statistikách, že třeba studentů na středních školách z romské komunity je mnohem více než v tom roce 1989, takže k tomu posunu tam určitě dochází.“

Myslíte si, že je především důležitá vzdělanost dětí nebo by byla vhodná i práce těch rodičů?

„Tak ono to spolu samozřejmě souvisí. Na tom vzdělání je třeba stavět budoucnost romských dětí, ale rodina je prostě neopomenutelná a tady si myslím, že se trochu pozapomíná na to, aby byla nastartovaná ta práce s tou rodinou. Aby rodina dbala na vzdělání jako na to, co je budoucností jejich dětí.“

Ale jak zaměstnat Romy, když je velká nezaměstnanost. Jak jim umožnit aby se dostali na ten trh práce?

„Já samozřejmě vím, že v těch lokalitách, kde je obrovský problém s nabídkou práce především pro tuto menšinu, si s tím musí poradit ty místní samosprávy a úřady práce a v tomto ohledu zkrátka postupovat tak, aby ta nabídka tam byla. Především tvrdím, že všechno je to na té odpovědnosti a odpovědnosti i samotných Romů a pokud si chtějí tu práci najít, tak ty možnosti určitě jsou, i když samozřejmě v určitých lokalitách omezené.“

Myslíte si, že tyto informace, které jste se dozvěděla vy tady, se dostanou i k ostatním poslancům?

„Tak určitě, protože i vzhledem k tomu, že jsem tady jako zástupce komise pro rovné příležitosti, spolu s paní předsedkyní budeme o tomto semináři ještě diskutovat na půdě komise pro rovné příležitosti, takže určitě dostane.“

Příspěvek k sociálnímu vyloučení přednesl Cyril Koky z odboru sociálních věcí Krajského úřadu Středočeského kraje.

„Pro ty, kteří nechtějí pracovat, nechtějí se vzdělávat a nechtějí se rekvalifikovat a mít lepší život, tak ať stát dá nějakou sociální dávku a dál občane starej se. Pochopitelně ti, kteří chtějí změnit svůj život, chtějí žít lépe, tak tady by měla být ze strany státu natažena ruka a ten člověk by měl dostat šanci.“

„Každopádně to musí řešit komunální politici ve městech a obcích a měli by být prozíravější a využít veškerých dotačních titulů z eurofondu z peněz, které sem z Bruselu přijdou a využít i podpory různých nevládních organizací, které s prací v terénu a v lokalitách mají dobré zkušenosti a tak, aby těmto jevům zamezili, protože to není dobré.“

„Pokud přijdou velké investice do měst a obcí (například v Kolíně je velká automobilka), tak si myslím, že Romové uplatnění najdou. Pokud přijde nějaká velká firma a začne vyrábět lednice, televize, tak se najde uplatnění. Pokud bude nějaká poptávka po těchto lidech tak člověk má šanci, záleží čistě na něm. Každý zaměstnavatel si nechá člověka, pokud je schopný a je přínosem pro jeho firmu, pro jeho živnost, tak určitě by mu dal možnost a v té tříměsíční zkušební době by si toho potencionálního zaměstnance vyzkoušel.“

Od nového roku budeme za každou návštěvu lékaře platit. Zdánlivě malé částky se při návštěvě více lékařů a potřebě různých léků mohou slušně nasčítat. Je možné, že sociálně slabí občané kvůli poplatkům raději nějakého lékaře nenavštíví, i když by jeho péči potřebovali. Například nepůjdou se svým dítětem k psychiatrovi. Jana Šustová o tomto problému hovořila s dětskou psychiatričkou doktorkou Zuzanou Peterovou.

Pacienti MUDr. Zuzany Peterové na letním táboře (Foto: Archiv Zuzany Peterové)

„Já se obávám, že to bude mít opravdu silně negativní dopad, protože většina naší klientely je ze sociálně slabších rodin, kdy hodně často je matka sama s dětmi a ty děti mají problémy. A když má jedno - dvě děti, tak vlastně první, co škrtne, je ta psychiatrie, protože tam nejde prokazatelně teď hned o život. Když má dítě akutní problém s břichem, když něco bolí nebo je to zlomený, tak k praktikovi a na chirurgii musí. A vlastně ono se to po těch 30 korunách nasčítá. Když má matka samoživitelka dvě děti a potřebují jít k více lékařům, tak v podstatě škrtne tu psychiatrii velice snadno, protože to nebolí. Ale tím se může stát to, že se opravdu promešká vhodná doba k začátku léčení potíží, kdy pochopitelně nejlepší zásah je prevence, kterou zruší tenhle poplatek prakticky úplně. Tím se rozbije už takhle rozbitý systém péče o děti, který nám dřív celý tehdy západní blok záviděl, že to je dobře proorganizovaný, že jsou dobře ty děti opečovávány, že se nic nepromeškává, že je dobrá péče. Jezdili nám z takzvaného západu si rentgenovat kyčle a podobný věci, protože tady ten systém fungoval dobře. Je škoda, že se zavedené věci ruší, když fungovaly dobře.“

Když se tedy potíže v psychické oblasti zanedbají, jaké to může mít následky?

„Když se něco u dítěte v oblasti psychiky zanedbá, tak je velká pravděpodobnost v podstatě nenapravitelné škody. Protože když se to neléčí, tak se zafixovávají, třeba když uvedu konkrétní případ, tak tiky a koktání, což je takový nejběžnější i neurotický příznak u dětí školního věku. Když se to tam fixuje, protože se dva, tři roky nechá dítě s problémem, tak se to potom dvoj- až pětinásobnou dobu léčí. Když se zanedbá něco vážnějšího, tak se prodělá na léčbě, která pak může být i nemocniční. Považuji to za velmi nešťastné řešení.“

MUDr. Zuzana Peterová (2. zprava) s kolektivem vedoucích na letním táboře pro pacienty (Foto: Archiv Zuzany Peterové)

„Tak nejčastější je v posledních deseti letech nesoustředěnost, která je velice často provázena neurotizací, protože společnost neustále tlačí na výkon ve škole, místo, aby se trochu nějak víc pečovalo celkově o zdravý vývoj osobnosti. Zanedbává se tělocvik, děti nechodí do Sokola. Když jdou někde sportovat, tak se to zase hrne na vrcholovou úroveň, kdo není tak šikovný, tak ho z toho vyřadí. Pak zbytek dne děti prosedí u počítače a televize, čímž se úplně likviduje tvořivý potenciál a jenom část dětí, kteří mají rozumné rodiče, chodí do kroužků, kde se nějak ta osobnost rozvíjí harmonicky.“

Pokud se chcete dozvědět podrobnosti o tom, kdy se poplatek za zdravotní péči bude platit a kdy ne, podívejte se na stránky ministerstva zdravotnictví www.mzcr.cz. Tam v pravém sloupci najdete brožuru s názvem Návod na použití českého zdravotnictví v roce 2008.

„O Roma vakeren“ čili „Romové hovoří“ s datem 7. prosince je u konce. Ale naladit si nás můžete opět za týden v pátek ve 20.05 - na vlnách Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu. V úterý a ve čtvrtek na VKV regionálních studií. Naše vysílání najdete také na internetové adrese www.romove.cz.

Příště vám nabídneme aktuality ze života Romů a nebude chybět ani romská hudba.

Klidný večer vám přejí průvodci dnešním O Roma vakeren - Jaroslav Sezemský a Richard Samko.

Romale sam lošale, hoj amen šunen. Irinen amenge, so kamen te šunen andro O Roma vakeren. Romale irinen ada šuniben predal tumende.

Mějte se moc pěkně.

Romale but bacht te sasťipen. Ačhen Devleha.