Ve středu (na Hromnice) jsem vyjel z Plzně po karlovarské silnici, čistě nasolené, jenom mokré. Před Toužimí jsem pouhým odbočením doleva na Nežichov a Branišov rázem opustil naše vnitroevropské mírné klima a vjel do pásma arktického: asi metr sněhu, silnice místy zavátá. Jako zkušený řidič jsem okamžitě pochopil, že nyní již nesmím sundat nohu z plynu, zastavím-li, do jara reportáž už nestihnu. Serpentýny jsem jako profík projížděl kristiánkami. Na rozcestí, nevěda kam, jsem jako greenhorn sundal nohu z plynu, což bylo osudové zaváhání, jehož se ke své škodě tak často dopouštím. Přitom patřičné výrazy dobře znám: plnej knedlík, těžká bota, roštovat co to dá, plná nebo těžká kláda a tak dále. Člověk má furt jet, jedno kam! Já se nehnul dále; naopak - auto blbeček se zahrabalo, jako kdyby chtělo přezimovat. Způsobem dosti nevhodným - napříč přes cestu za nepřehlednou zatáčkou. Hned jsem v duchu viděl, jak za mnou jede zkušený řidič, má tam plnej knedlík, roštuje, co to dá, aby furt jel. Naštěstí nikdo nejel; kdo by do Dobré Vody jel!

Ves liduprázdná, pár zasněžených chalup, z komínů vane chlad. Na horním konci vsi dvoupatrová neforemná bytovka, co si v šedesátých letech stavěla JZD. Kolem vraky rozkuchaných aut, urvaný okap, ale na šňůře čerstvě vyprané prádlo, pára z něho stoupá. Vykotlané dopisní schránky, do nichž kromě marných složenek nic nechodí. Tmavou chodbou proti mně chlap. Zkouším, jestli by mně nepomohl. Jožo, Dežo, Braňo, Šaňo, volá do tmy, za chvíli po schodech dupot. - Nejste první, v pohodě vás vytlačíme, ráno se tam v Passatu zahrabala panička. Ta se sem ale bála.

Za chvíli už sedím v teple kanceláře občanského sdružení Český západ. Reportáž tedy bude (jestli si nezapomenu zapnout mikrofon). Předsedkyně sdružení Jana Kosová a Lenka Kuřátková jsou na zdejší nevlídné podmínky zvyklé. Samy si je zvolily, když přijaly pozvání bratří trapistů, aby tady začaly pracovat s romskou komunitou. Trapisté, podle kláštera v Soligny-la-Trappe v Normandii, si totiž v nedalekém Novém dvoře v ústraní obnovili klášter modlitby, mlčení, kontemplace, askeze a manuální práce. Před světem se sice uzavřeli, přesto zůstali otevřenější než my. My jsme po zániku JZD využili chátrajících bytovek k tomu, abychom do nich vymístili nepohodlné Romy. Do nenápadného vyhnanství, kam autobus jede dvakrát denně, pojízdná prodejna dvakrát týdně, kde nikomu nebudou vadit, ani když umrznou. Romů v bytovce žije osmdesát, nezaměstnanost byla stoprocentní. Francouzští a jiní mniši si toho všimli. Občanské sdružení Český západ zřídilo pro děti školku i klub, ženy se učí plést, dívky - i kluci - vařit. Několik dospělých se jim podařilo dokonce vpravit do řádného zaměstnání. "Ale naším cílem je," upozorňuje mě Jana Kosová, "naučit je, aby se o svou komunitu dokázali postarat sami." "A co budete potom dělat vy?"dívám se do pozorných očí. "Půjdeme zase dál, protože takových bytovek plných Romů je na našem opuštěném českém západě mnohem víc - a ubožejších."

Tento příspěvek odvysílal Český rozhlas Plzeň v pořadu Publicistika.