Romové, žijící v České republice, se (při sčítání lidu) často hlásí raději k české národnosti. Představte si ale opak: že byste se (ze solidarity k Romům) přihlásili k jejich národnosti. Existuje člověk, který to udělal, a to zcela záměrně. Signatář Charty 77, za komunismu čtyřnásobný vězeň a posléze kaplan ve věznici Mírov - páter František Lízna. Bez nadsázky se dá říct, že Romům zasvětil svůj život. A Jana Šustová se ho zeptala, jak se k práci s nimi vlastně dostal. Je to pozoruhodný příběh:

"Já jsem jako voják v Michalovcích na závěr vojenské prezenční služby sloužil ve vojenském statku u prasat, který byl na takové pustině - jmenovalo se to Bílá Hora nad Michalovcemi. A moji nejbližší přátelé, kteří u toho statku byli, pocházeli z romské osady. A já jsem se s těmi lidmi sblížil už tam. Na ten statek mě poslali, protože to byla taková trestná rota, já jsem totiž byl na vojně označen jako zvlášť politicky nebezpečný, bylo to červeně napsáno ve spisech. Ale než mě na tu farmu poslali, dali mi poprvé do ruky zbraň - se slepými náboji, abych v případě, že by přišli do blízkosti statku Romové, střílel do vzduchu, abych je zastrašil. Ale já jsem to vůbec nerealizoval tak, jak si to oni přáli, protože mně se Romové velice líbili a celou dobu jsem s nimi byl v kontaktu a chodil jsem na návštěvu do té romské osady. A tak jsem k Romům přilnul už na tom východním Slovensku, a to byl rok 1962-64, kdy jsem tam byl na vojně."

Pak se páter František Lízna s Romy setkával i v jiných situacích:

"Když mě zavřeli, tak mě dávali často po práci do izolace na cely a usoudili, že je pro ně nejlépe, když mě zavřou mezi Romy, protože je nemůžu politicky ovlivňovat. Řekli si, že je zbytečné, abych vykládal něco Romům. A tak jsem k nim přilnul, protože oni jsou ve vězení také pokládáni za něco, co je obtížné a jsou vždy na posledním stupínku toho lidského hodnocení a já tuto situaci přijímám jako dar."

Co se Vám jako knězi na Romech líbí?

"To, co u Romů oceňuji, je, že oni, ačkoliv nejsou nábožensky vzděláni, tak mají smysl pro tajemno a pro Boha jako takového. Mám tu zkušenost, že žádný Rom není nepřátelský vůči Bohu jako takovému nebo vůči církvi. Například ve vězení, když jsem byl svými spoluvězni napadán vulgárními slovy, tak Romové ve většině tvořili výjimku a chovali se ke mně uctivě jako ke knězi. Říkali mi rašaj, což znamená romsky kněz, a dokonce mě ochraňovali před fyzickými útoky. A to je právě něco, co nebylo vyprovokováno tím, že já bych se k nim přátelsky choval, ale oni ke knězi cítí zvláštní úctu. Také není prakticky žádná romská rodina, která by nechtěla pokřtít své dítě a já si říkám: v době, kdy církev ztrácí kredit, tak existuje v národě řada lidí, kteří by si v žádném případě nenechali pokřtít dítě, a Romové jsou ti, kteří dítě vždy chtějí pokřtít, a já se ptám: je tato touha pokřtít dítě od ďábla nebo od Boha?"