Verze pro tisk: Romské vysílání "O Roma vakeren"

Prostřednictvím romského vysílání vás bereme mezi lidi, o kterých jste v minulosti mnoho nevěděli. Žijeme spolu sice dlouho, ale poznáváme se až nyní.

Pořad "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří" pravidelně připravuje romská redakce Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu, kterou vede Anna Poláková. Na těchto stránkách přinášíme textovou a zvukovou verzi pořadu, který se vysílá na okruhu Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu každý pátek od 20 do 21 hodin. Další informace o pořadu najdete na stránkách www.rozhlas.cz.

Na vlnách Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu vás vítáme při poslechu pravidelného pořadu "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří".

Bacht tumenge Romale, the lači rat. Pale hin parašťovin u amen sam pale tumenca. Jek ora šunena amaro vakeriben "O Roma vakeren"!

Připravili jsme pro vás celou hodinu aktualit a zajímavostí ze života Romů a nebude chybět ani romská hudba.

The adaďives predal tumende kerďam reporty, andal amaro dživipen. Phenaha tumenge nevimata u šunena the romane giľa - šukar šuniben.

Peršo amenca vakerela e Superstar Aneta Langerovo, dodžanena tumen hoj rado šunel romane giľa.

Nejdříve vyzpovídáme Superstar Anetu Langerovou.

Tiž amenca džana Brnate, kaj pes sgejle romňija, save dine avri genďi, andre savi pes dodžanena palo čirlatuno Romengero dživipen. Andro O Roma vakeren šunena tiž nevipena.

Mek adaďives vakeraha pale disriminacia andro školi, vakeraha palo Roma andro filmos u vičinaha tumen pro minoritno festivalis andro Nationalno teatros.

V druhé polovině O Roma vakeren se vydáme mezi ostravské Romy, kteří se setkali s diskriminací na školách, o zkušenosti ze světa filmu se s námi podělí Angelika Lakatošová a nebude chybět ani pozvánka do Národního divadla na festival Otevřená náruč. Tolik namátkou z programové nabídky a teď už vám nerušený poslech přejí Anna Poláková a Richard Samko.

Romové mají šanci ukázat svůj talent v soutěži Superstar. Důkazem toho je i úspěch zpěvačky Martiny Balogové. V druhé části zmíněné soutěže můžeme vidět například Vlastimila Horvátha, který zatím sklidil velké množství hlasů. Příští týden bude zpívat také romská Miss Sandra Ferková. Vedle Romů se na obrazovce objevují mladí lidé z řad dalších národnostních menšin. Mezi soutěžícími panuje dobrá nálada a vznikají přátelství. Nejen o tom si s Anetou Langerovou povídal Jan Mišurec.

"Dá se říct, že už v osmi letech při kytaře, pak byly koncerty kytarového kurzu, kde jsme zpívali samozřejmě před lidmi, pak se to akorát začalo rozšiřovat a od čtrnácti let chodím k paní profesorce na zpěv."

"Nejsem určitě hotová zpěvačka, to asi ani nikdy nebudu, taková ta dokonalá, to asi není nikdo a vždycky je co se naučit, takže já jsem někde na začátku, mám pocit, a myslím si, že když se tomu budu věnovat pravidelně, tak že to do budoucna prostě nějakým způsobem na nějakou úroveň, kdy budu vědět co a jak, tak se to dopracuje, ale určitě to není teď."

"To bylo naprosto úžasné, protože ona je hrozný ďábel, když to řeknu takhle, v zákulisí chodí, jakože nemůže, ale pak vyleze na pódium a je neuvěřitelná. Takže ta do mě úplně vryla tu rýhu té energie, že to bylo něco neuvěřitelného, opravdu je skvělá."

"Já musím říct a přiznat se, že v romské hudbě je neuvěřitelný život a ráda si ji poslechnu třeba v rádiu, prostě to mají v krvi."

"Dala mi určitě hrozně moc, třeba v poznání sama sebe, což je asi pro mě nejdůležitější. Člověk se samozřejmě poznává celý život, ale já jsem si poznala takové svoje vnitřní já a takový ten základ, takže tam se prostě ukáže úplně všechno a vidíte to nejlépe sám na sobě, takže tam mě to opravdu hodně naučilo a vzalo mi to akorát prostě čas, který ráda obětuji."

"Škola je teď mizivá samozřejmě, protože pololetí jsem nějak zvládla, měla jsem dobré známky, takže od pololetí jsem si říkala, to bude dobré a pořád jsem vše odkládala, až se tam teď bojím jít."

"Já si myslím, že ne, protože každý šel svojí cestou a já už to nechci nijak motat dohromady a myslím, že by to neudělalo dobře ani mně, ani těm druhým. Já se chci teď hodně zaměřit na tu vlastní tvorbu, naší."

"Já si myslím, že vznikala přátelství, ale je to přesně tak, jak jsem řekla v jednom rozhovoru, že mi psal třeba Tomáš Savka a psal mi, že by mě rád viděl a že bychom si mohli jít někam sednout a já jsem mu samozřejmě odepsala, že tak. A on, že jestli mám tolik času, co on, tak že se uvidíme třeba na jaře 2007, takže je to spíš časově pro nás asi trošku nezvladatelné."

"To byl takový impulz Michala Hrůzy, který mi prostě řekl, že to takhle dál nejde, riskni to a během měsíce musíš sestavit repertoár i s kapelou a musíte být prostě 17. v Akropoli. Měli jsme opravdu jen měsíc, takže to byl takový trošku risk, ale myslím, si, že se to hrozně vyplatilo."

"Hrozně moc se těším, myslím, že se těší i kluci, protože je to určité soužití s těmi lidmi a potom je to znát i na té hudbě, což doufám, že bude působit i na ty diváky a já se hrozně moc těším, protože co víc já si můžu přát, než takhle koncertovat před lidmi."

Muzeum romské kultury v Brně vydalo novou zajímavou knihu, která nese název Memoáry romských žen. Jejím obsahem jsou životopisné vzpomínky Karolíny Kozákové a Eliny Machálkové. Ve středu 23. února byla nová dvojkniha v Muzeu romské kultury představena veřejnosti. Na prezentaci byly přítomny byly i obě autorky, jejichž vyprávění dokreslovalo promítání řady rodinných fotografií, které jsou rovněž publikovány v knize. Prezentace se zúčastnila i Jana Šustová, která si nejprve pozvala k mikrofonu redaktorku knihy doktorku Janu Horváthovou.

"Ta první kniha, v rámci těch memoárů se jmenuje Karolína, cesta životem v cikánském voze a je to životopisná vzpomínka, kterou napsala paní Karolína Kozáková, je rozená Růžičková, a to tedy naznačuje, že to je paní ze skupiny českých Romů. To je jedna z těch skupin, které u nás žily už dlouho, už před druhou světovou válkou a už v té době byli dost integrovaní do majoritní společnosti.Ti čeští Romové byli vlastně kočovníci, oni ještě i na počátku druhé světové války kočovali v těch svých vozech, proto také paní Karolína vzpomíná také na život v kočovném voze, a ta druhá vzpomínka se jmenuje Elina, sága rodu Holomků a napsala ji Emílie, řečená Elina, Machálková, která je rozená Holomková, a ta zase patří do skupiny moravských Romů, kteří jsou také historickou skupinou romskou, která u nás žila a právě ti moravští Romové se na Moravě usazovali už od konce 17. století, velmi intenzivně potom od poloviny 19. století, a to je právě případ rodiny paní Machálkové, čili těch Holomků, kteří se v oblasti moravského Slovácka, konkrétně u obce Svatobořice u Kyjova už od poloviny 19. století usadili a trvale zde žili usedlí, takže paní Machálková už se narodila do rodiny usedlých Romů přímo ve vesnici Svatobořice. Tak v tomhle jsou ty jejich příběhy trochu rozdílné, ale přesto oba ty příběhy mají hodně styčných bodů. A to je až s podivem, ty ženy se vůbec neznaly, nezávisle na sobě každá tu svojí vzpomínku napsala, ale ty ženy mají něco společného, obě dvě jsou to takové osobnosti, doslova bych řekla 'matky rodu', obě jsou veličinami v těch svých rodinách, jsou velmi pozitivně naladěné, pozitivně prožívají ten život, a to myslím, že byl jeden z důvodů, proč obě byly ve svém životě tak úspěšné a tak šťastné vlastně. To vyznívá z obou těch vzpomínek, že i motiv pro napsání těchto vzpomínek byl u obou těch žen stejný, že chtěly svým příkladem trošku pomoci svým příkladem ostatním Romům právě v té cestě k té majoritě, chtěli ukázat příklad, jak to jde."

"O naší rodině, dá se říct od narození mých prarodičů, poněvadž ji považuji za významnou v sedmadevadesátém roce jsem byla zpívat v Praze na velkém koncertě na téma holocaust, který režíroval Břéťa Rychlý a byla tam celá vláda v čele s panem prezidentem Havlem, který mně podal ruku a řekl, že je rád, že poznává někoho z významné rodiny moravských Holomků. Opravdu naše rodina byla, dá se říct, už v té době výjimečná, protože moji stařečci takzvaní, jak jsme tam říkávali, se už velice zařadili do majoritní společnosti a dá se říct, že potom jejich děti i vnoučata a tak dál jsme byli dost vzdělaní."

Za druhé světové války se ani rodině Holomků nevyhnulo pronásledování. Příbuzným paní Eliny však hodně pomohl starosta obce Nesovice, ve které v té době žili. Starosta jezdil na gestapo, bojoval za romskou rodinu a pravděpodobně za ně i zaplatil úplatky. Tak je zachránil od transportu do koncentračního tábora. Pak sice rodina nedostávala potravinové lístky, avšak občané obce se o ni postarali.

"V Protektorátu byly potravinové lístky přidělovány, my jsme nedostávali. My jsme se nesměli vzdalovat víc než dvacet kilometrů od obce. Já jsem byla totálně nasazená do továrny, ještě mi nebylo čtrnáct. Ale přežívali jsme to s podporou pana starosty a celé obce. V srpnu roku 1944, kdy mi bylo osmnáct let, jsem dostala zprávu, že mám být připravena, že mě pozvou ke sterilizaci, aby se, výslovně brněnským gestapem s razítkem bylo napsáno, aby se nerodilo více Cikánů, protože to byla rasa podřadná, práce se štítící. Víte, jak mně bylo? Já už jezdila čtyři roky do práce, já jsem plakala, už jsem chodila s mým manželem půl roku a on plakal se mnou a já jsem šla na druhý den do práce a já nemohla pracovat, jak jsem plakala, pan ředitel si mě nechal zavolat a já jsem mu to ukázala a on říká: Děvče, přece teď, když už Němci pomalu utíkají a ruská armáda už je všude, ty se necháš myškovat? Je ti osmnáct let, schovej se, kdyby se po tobě ptali, já tě budu krýt, schovej se. A ten den k nám ze Svatobořic přijela teta a odvezla mě v noci do Olomouce ke své mamince, které už bylo pomalu sedmdesát let, a ta mě schovávala ve sklepě, na noc, když už byla úplná tma, tak mě na chvilku vzala k sobě, bydlela dole ve dvoře v pavlačovém domě, chvilku mě nechala zahřát a tak, protože já jsem tam byla pomalu úplně i v zimě až do Nového roku 1945. Byla jsem tam skoro šest měsíců a jednou tam za mnou i můj chlapec, můj manžel přijel. Takže moc lidí to nevědělo, kde jsem, ale tak jsem byla zachráněna před sterilizací a proto jsem chtěla hodně dětí a proto mám čtyři."

Elina Machálková (3. zprava) ve Svazu Cikánů-Romů v roce 1971

"To, že jsem hned po válce byla v jiném stavu a musela jsem se vdávat, takže buď si vybrat, jak říkal můj strýc, podívej se, já ti to zařídím, nech si to vzít a budeš studovat. Já jsem chtěla být buď advokát, nebo konzervatoř, zpívat. Budeš studovat, je po válce. Ne. Já jsem si vzpomněla na to, že nedávno mě chtěli sterilizovat, tak ne. A říkala jsem, že i kdyby si mě nevzal, tak dítě chci a nechám si ho. Můj tatínek se na mě dlouho zlobil. Můj tatínek se na mě zlobil do té doby, než ta malá se na něj poprvé usmála."

Elina Machálková s vnučkou Petrou v roce 1969

Autorka druhé knihy, paní Karolína Kozáková, strávila prvních sedm let svého života v kočovném voze. Její tatínek byl brusič nožů. S vozem vždy na týden zastavil v nějaké obci a brousil nože na šlapací brusce. A co dělala maminka?

"Hádala z ruky - ona vlastně chodila po těch barákách, vyzvedávala ty nůžky a tak přitom hádala, takže tím si vydělávala peníze. Naši potom koupili jeden barák, pak druhý barák a další veliký barák i v Praze. Máma byla vlastně taková obchodnice, až to přišlo, že prodávala paličkované záclony a látky a tak dále a tím pádem se naši dost vyšvihli nahoru."

V roce 1939 se rodina usadila v domku ve Zdaboři nedaleko Příbrami. Za války měla být rodina odvezena do koncentračního tábora. Poprvé v roce 1942 a podruhé v roce 1943. Poprvé ji přišel varovat vrchní strážmistr z četnické stanice z Březových Hor.

Karolína Kozáková: "Ten vlastně přišel z té Zdaboře z těch Březových Hor v noci, abychom utekli na Slovensko a abysme to na něj neřekli, že pro nás v pondělí přijdou. To bylo v sobotu, my jsme samozřejmě nikam nešli. V pondělí pro nás přijeli, se psama, autem a odvezli nás."

Jana Horváthová: "Jenomže paní Karolína měla opravdu to štěstí, že měli strýčka, Edu Čermáka, který byl velmi bohatý a zafungovaly zřejmě asi i úplatky."

Karolína Kozáková: "No asi velké úplatky, ale to nám nikdy neřekl, protože nás vlastně dvakrát vysvobodil přímo z pece, by se dalo říct."

Jana Horváthová: "Takže poprvé je vysvobodil z toho shromaždiště, kde měli být odsunuti, ve dvaačtyřicátém roce do protektorátního cikánského tábora v Letech u Písku a potom podruhé, když měli být ve třiačtyřicátém odvezeni už do Osvětimi. V obou případech byli vlastně nějakým způsobem tajně uvolněni, aby utekli. A je tedy i předpoklad historiků, že zřejmě i úplatky fungovaly, lidé byli úplatní vždycky, ale byl ve čtyřiačtyřicátém dokonce proces s jedním četníkem Dubovým, který bral od Romů úplatky, aby nemuseli do koncentráku, ovšem ta svědectví těch Romů nebyla brána jako dostatečná svědectví, takže mu to prokázáno nebylo, ale tady takový předpoklad skutečně je."

Knihu Memoáry romských žen, jejímž obsahem jsou životopisné vzpomínky Karolíny Kozákové a Eliny Machálkové, si můžete objednat v Muzeu romské kultury v Brně (www.rommuz.cz).

Zvláštní školy by měly vzdělávat jen děti s mentálním postižením. Nemělo by se už stát, že na ně budou přeřazeni žáci, kteří jsou schopni absolvovat základní školu. Zvláštní škola také změní název. Musí se přejmenovat na základní školu praktickou. Nařizuje to nový školský zákon, který platí od ledna, a vyhláška o vzdělávání dětí se speciálními vzdělávacími potřebami. Zvláštní školy budou ale ještě nějakou dobu existovat. Ministerstvo jim dalo čas na to, aby zažádaly o přejmenování.

Slovensko si připomene oběti romského holocaustu. Slibuje to iniciativa, která vznikla na slovenském ministerstvu kultury. Projekt této iniciativy bude mít dvě fáze. V první bude vytvořen v Muzeu Slovenského národního povstání v Banské Bystrici památník. Jeho otevření je naplánováno na 2. srpna u příležitosti 60. výročí ukončení druhé světové války. Druhou fází má být instalace pamětních tabulí v sedmi slovenských obcích, v nichž byly první pracovní a zajišťovací tábory a kde bylo vyvražděno několik romských komunit.

21. březen je oficiálně vyhlášen OSN jako Mezinárodní den pro odstranění rasismu. V ČR bude realizován jako aktivita Multikulturního centra Praha, a koalice dalších občanských sdružení, která se zabývají otázkami rasové diskriminace a jejího předcházení. V ulicích Prahy a Brna budou dobrovolníci rozdávat oranžové stužky jako symbol boje proti rasismu. Zároveň budou představeny projekty a práce organizací, které podporují stejné myšlenky.

Praha je dějištěm výstavy fotografií s názvem Romské kluby. Snímky Petra Šilhánka si můžete prohlédnout v galerii kina Světozor. Zachycují práci v třinácti dětských předškolních klubů, které provozuje Česká katolická charita. Tato zařízení jsou určena především pro děti ze sociálně slabých rodin. Předškoláci jsou v nich připravováni na vstup do základních škol, součástí jsou i doučovací a volnočasové aktivity. Zmíněnou výstavu můžete navštívit do 31. března.

V následujících minutách se s námi půvabná Romka Angelika Lakatošová podělí o své zkušenosti před filmovou kamerou. Nejdříve si zahrála ve filmu Indián a setřička. Hraje také Indku v upoutávce pro francouzský satelitní program. Spot byl vyroben v bollywoodském stylu, natáčelo se v Praze na zakázku pro francouzskou televizi, ale díky satelitu se bude vysílat i v dalších zemích světa. V šotu se objevují mladí lidé oblečeni do pestrobarevných indických oděvů, jak v rozhovoru Janu Mišurcovi říká Angelika Lakatošová.

"Začalo to před čtrnácti dny, kdy mi zavolali, abychom se zúčastnili castingu a přihlásilo se asi osmdesát lidí, ale hlavně cizinci. Tak jsem se zúčastnila castingu no a pak se mi najednou ozvali, že mě vybrali a že by mě chtěl pan režisér nejdřív vidět, musela jsem zatancovat a ukázat, jaké mám pohybové nadání a pak znovu řekli, že mě ještě musejí vybrat z dalšího kola a nakonec mi zavolali, že mě vybrali a naučili nás ty kroky indické a pohyby s rukama hlavně a v úterý jsme točili celý den tu reklamu."

"Vybralo se osma holek a asi patnáct kluků, ale ještě musely přijet tři holky z Paříže, dvě Indky, které se profesionálně věnují orientálnímu tanci, a jedna jako modelka."

"Ty vypadáš jako Indka, myslíš si, že to bylo výhodou ten vlastně tvůj zjev exotický?"

"Když poběží ten spot, tak co tam uvidím, co tam vlastně vytváříš?"

"Museli jsme tam tancovat a pak ještě jsme si třeba museli sednout na schody a předvádět, že žárlíme na tu druhou a že se češeme a parádíme."

"Vznikla tam přátelství během toho natáčení? Máš kamarádky nové, kamarády?"

"No, mám, byli všichni hrozně milí a fakt mě přijali mezi sebe, nejdřív si mysleli, že jsem Indka, ti Indové na mě mluvili indicky, tak to byla docela sranda, ale pak jsem řekla, že jsem Romka, tak mám hodně kamarádek odtamtud."

"Ta agentura, která si mě zavolala, tak říkala, když bude něco dalšího nebo něco zase jiného, tak že mi dají určitě vědět. Já jsem jim říkala, že se věnuji romskému tanci, takže kdyby něco bylo, tak ať mi dají vědět."

"Ty už máš zkušenost i v rámci natáčení filmu Indián a sestřička, tam také hraješ, prozradíš, co jsi hrála?"

"Denisy, která hraje hlavní roli, tak já jsem hrála její kamarádku a je to taková vedlejší role jenom, ale taky to byla skvělá zkušenost a teď a vím, že kdybych šla na další konkurz, že už nebudu mít takovou trému a takový strach, který jsem třeba měla úplně na začátku a také se mi to hrozně líbilo. Měla jsem mluvit podle scénáře, ale řekli mi, ať to řeknu svými slovy, ať si třeba i něco vymyslím, něco vtipného, tak jsem to tam řekla a režisérovi se to líbilo, tak to tam dal."

"Jak se ti vzpomíná na to natáčení? I v přírodě se točilo, někdy i v noci, tak jak to na tebe zapůsobilo?"

"Je fakt, že když se točilo přes noc, tak jsme byli u ohně a pak jsme museli čekat až do rána na svítání, tak to bylo dost únavné, ale stejně mě to bavilo, pořád jsme si povídali, hrozně to uteklo."

"Základní školu by nezvládla." Tak zněl původní verdikt. Dnes je Světlana v posledním ročníku a chystá se do učení. Kromě toho si rok co rok zajede do Švédska, kde se svými kolegy z celého světa rozhoduje o nositeli Světové dětské ceny, takzvané "dětské Nobelovky". Navštívila ji Gabriela Všolková.

Světlana žije s rodiči v malinkém bytě v Heřmanicích. Po povodních v roce 1997 obývali unimobuňky společně s dalšími rodinami z části Liščina. Tehdy mezi ně přišel Ind, sociální pracovník a pedagog Kumar Vishwanathan. Díky němu Světlana přestoupila ve druhé třídě na základní školu.

"Dělala jsem takové testy, kdy mi řekla učitelka, že ne, že na to nemám, že to vůbec na základní školu není. Tak jsem je potom dělala podruhé, už na tu školu Přemysla Pitra přímo s ředitelkou školy a ona řekla, že ano, že by to šlo. Od té doby jsem na základní škole."

Nepatří zrovna k jedničkářům, ale snaží se. Učí se anglicky, pomáhá ve sdružení Vzájemné soužití a za měsíc ji čeká další cesta do Švédska.

"Tak já zastupuji v tom Švédsku menšiny, to je takový dětský parlament a je nás tam patnáct lidí od dvanácti do osmnácti let."

Světlanin otec Jaroslav je šťastný, že se před jeho dcerou otevírá více možností než před jinými romskými dětmi.

"Docílila toho, co se málo komu podaří, co se týče toho Švédska, to si myslím, že pomáhá i v tom, že má možnost se k něčemu dostat."

Letos se má setkat s Nelsonem Mandelou. Bude tam s ní Hana Ševčíková ze sdružení Vzájemné soužití.

"Světlana je fakt jako dobrá, dokáže si obhájit svůj názor, dokáže si i udělat názor, rozhodovat se, bez problémů. Já si to vůbec nedovedu představit, že by byla Světlana na zvláštní škole."

Ředitelka církevní školy Přemysla Pitra v Ostravě Soňa Trhovická je přesvědčená, že dnes už jsou školy otevřeny i dětem handicapovaným nebo méně nadaným. Sama se ve výuce setkala s dětmi, které přišly ze zvláštní školy, ne všechny ale výuku v základní škole zvládly.

"Těch žáků bylo víc, ale tři patří mezi sledované kauzy, dvě ty žákyně se vrátily zpět na zvláštní školu, protože se ukázalo, že ta prognóza nebyla tak dobrá, jak to vypadalo, a postupem času prostě deficit na daních byl, že nezvládaly základní školu, jedna zůstala."

Absolventi zvláštní školy nemají moc možností. Většinou končí na pomocných pracích, pokud se pro ně vůbec najde místo. To je podle Kumara Vishwanathana hlavní důvod, proč osmnáct romských dětí z Ostravy podalo stížnost na český stát u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Ten se jí zabýval v úterý.

"Ta stížnost měla několik úrovní v Česku a byla vždycky zamítnuta. Všechno probíhá už asi pět let. A teď je u evropského soudu a rozhodli, že potřebujeme sepsat, aby zhodnotili, jestli tu žalobu připustí."

Právní zástupce David Strupek připustil, že lhůta na posouzení může být i delší. Pokud by stěžovatelé uspěli, musí se stát postarat o zřízení nápravy. V poslední době se navíc u evropského soudu pro lidská práva prosazuje nová praxe.

"Sám může ve výroku rozsudku vyslovit, že porušení úmluvy, k němuž došlo, je součástí nějakého většího systémového porušování, které se netýká pouze stěžovatelů v konkrétním případě, ale týká se celkové situace v dané členské zemi a už evropský soud může vyslovit nebo uložit státu povinnost, aby v určité lhůtě sjednal nápravu nejen ve vztahu ke stěžovatelům, ale ve vztahu k celému systému."

Právě dnes začal na scéně Národního divadla a Divadla Kolowrat v Praze druhý festival "Otevřená náruč" věnovaný menšinám. Příležitost tak dostanou soubory a umělci, pro které byla první scéna dříve nedostupným snem. Více už prozradí Marii Vrábelové tisková mluvčí Národního divadla Helena Krausová.

"V letošním roce tento festival proběhne na scénách Národního divadla a divadla Kolowrat, každý večer uvidíme jedno představení, v pátek hraje v divadle Kolowrat dočasná shakespearovská sopolečnost Jedličkova ústavu s představením Ňuňáci, v sobotu v Národním divadle vystoupí Naivní divadlo Liberec se svým novým představením, které se jmenuje Krásný nadhasič aneb Požár Národního divadla, na které se moc těšíme. Vrcholem festivalu, si myslím, bude nedělní koncert s názvem Tmavomodré tóny v Národním divadle a jedná se o koncert nevidomých umělců, kteří jako sólisté vystoupí s orchestrem Národního divadla a na závěr v pondělí v divadle Kolowrat uvedeme New world, což je koncert japonského umělce Chakkiri Noria s Ivanem Myslikovjanem, českým altsaxofonistou."

"Minulý rok jste měli festival zaměřený na romskou kulturu. Jak byl úspěšný?"

"K našemu velmi milému překvapení se festival skutečně setkal s velkým zájmem, jednalo se vlastně o vystoupení skupiny Kale a bylo ve Stavovském divadle a bylo to naprosto naplněné, až přeplněné Stavovské divadlo a ten koncert byl zcela mimořádný, takže se těšíme a doufáme, že i letošní ročník se setká se stejně velkým zájmem a stejně velkým úspěchem u našich diváků."

"Budete pokračovat příští rok a další roky, stane se to takovým pravidlem?"

"Stane se to samozřejmě každoroční součástí našeho dramaturgického plánu a našeho uměleckého programu a v příštím roce samozřejmě bude třetí ročník Otevřené náruče."

"Víte dopředu, kterých menšin by se Otevřená náruč měla týkat v těch dalších letech?"

"Dramaturgii tohoto festivalu my vždycky sestavujeme v zásadě průběžně a aktuálně podle připravovaného dění uměleckých souborů. Protože například v případě Naivního divadla Liberec tato myšlemka vznikla, když jsme se dozvěděli, že oni připravují tuto zajímavou premiéru a nikdy se na scéně Národního divadla nehrálo o požáru Národního divadla, takže vlastně kolikrát je to i takový časový vývoj, samozřejmě, že ty menšiny, to pole působnosti je velice široké. Velice rádi bychom připravili představení, které by bylo tlumočeno do znakové řeči. A zapomněla jsem zmínit dvoujazyčné divadlo, my jsme letos uvedli ve spolupráci s italským Teatro di roma divadelní hru, která proběhla ve stejný večer v provedení našeho souboru v našem jazyce a a provedení italského souboru v italštině, takže vlastně to dvoujazyčné znění umožnilo těm cizojazyčným menšinám žijícím v Praze nebo v České republice přijít i na drama do Národního divadla, tak to samozřejmě je také bod, který zaslouží velký kus naší práce a našeho snažení, takže s tím do budoucna počítáme taktéž a musíme ty vztahy rozvíjet a skutečně je to docela náročná činnost."

Na závěr pro Vás máme ještě jednu pozvánku do brněnského Muzea romské kultury, které na nejbližší měsíce připravilo celou řadu zajímavých akcí. Ta první z nich proběhne už v pondělí, kdy se od 15 hodin uskuteční pietní akt k 62. výročí transportu Romů z Brna do koncentračního tábora Osvětim-Březinka. Podrobnosti o plánovaných akcích řekla Janě Šustové ředitelka muzea doktorka Jana Horváthová.

"Letos si budeme připomínat šedesáté výročí konce druhé světové války. Jak se chystáte připomenout právě ve vašem muzeu nebo v Brně tuto událost?"

"Žádné speciální akce k tomu nechystáme, my především, co jsme reflektovali, byla památka obětí holocaustu 27. ledna a potom my máme vlastně taková vlastní data, která nemůžeme pominout, a to je konkrétně 7. březen, to byl první hromadný transport Romů z Moravy do koncentračních táborů a vlastně to shromaždiště bylo v Brně na brněnských jatkách, takže vždycky ty pietní akty k těmto událostem probíhají v muzeu, takže i letos na 7. března od 15 hodin máme pro veřejnost připravený program včetně promítání filmu i té části hudební. A potom si potom si připomínáme ještě také jedenadvacátý srpen, protože 21. srpna 1943 byl největší transport Romů z protektorátního cikánského tábora v Hodoníně u Kunštátu právě do Osvětimi, kde několik set Romů bylo převezeno odsud vlastně na tu konečnou stanici. No a jinak co se týče květnových termínů, tak bych mohla připomenout, že 20. května bude v Brně probíhat muzejní noc, ke které se připojuje i naše muzeum a máme tedy připravený program až do půlnoci, kdy budou moci návštěvníci zhlédnout úplně novou výstavu jejíž název je Černá země, bílý chléb a kromě toho tady budou ještě další dvě výstavy, které nebudou úplně nové, ale budeme tady mít i kapelu romskou, čili živou hudbu nabízíme a budeme nabízet i průvod těmi výstavami, kdy průvodci budou oblečeni v tradičních krojích."

"O Roma vakeren" čili "Romové hovoří" je u konce. Naladit si nás můžete opět za týden v pátek ve 20.05 na vlnách Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu. V úterý a ve čtvrtek na VKV regionálních studií. Naše vysílání najdete také na internetu na adrese www.romove.cz.

Příště vám nabídneme aktuality za života Romů a chybět samozřejmě nebude ani romská hudba.

Klidný večer vám přejí průvodci dnešním O Roma vakeren - Anna Poláková a Richard samko.

Romale sam lošale, hoj amen šunen. Irinen amenge, so kamen te šunen andro O Roma vakeren. Ada šuniben predal tumende.

Mějte se moc pěkně, klidný víkend.

Romale but bacht te sasťipen. Ačhen Devleha.