V roce 2001 uvedla Česká televize dva nové dokumentární filmy režisérky Heleny Třeštíkové. První z nich, Být Romem, zachycuje pět let života mladého muže, vynikajícího hudebníka a romského aktivisty Vojty Lavičky. Vojta je nadaným houslistou, který působí v řadě různých kapel. Na počátku filmu ho zastihneme jako pracovníka Českého rozhlasu, kde je režisérem romského vysílání. Později pracoval v Nadaci Nová škola a film končí v době, kdy je terénním pracovníkem Nadace Člověk v tísni.

Vojta reflektuje problematiku života Romů v období, kdy v české společnosti sílí protiromské nálady, přibývají rasově motivované vraždy a vrcholí hromadný romský exodus, pohledem inteligentního kultivovaného muže, který vidí do hloubky problému. V jeho pohledu nejsou prázdná dobová klišé, není v něm nekritická nároková mentalita. Je to hrdý, realistický pohled muže, který zůstává Romem, přestože dosáhl velkých pracovních i uměleckých úspěchů i uznání větsinové společnosti. Je to film plný strhující hudby, mladého vzdoru a postupného zrání, ale jsou v něm i housle rozšlapané skiny, strach o vlastní dítě, střídání iluzí a deziluzí.

Druhý film, Být Romkou, zachycuje pět let života romské dívky Jarmily Balážové. Hovoří o období, kdy v české společnosti sílí protiromské nálady, přibývají rasově motivované vraždy a vrcholí hromadný romský exodus. Jarmila pracuje jako novinářka v rozhlase a televizi, dokončí studium novinařiny, stává se mediálně známou osobností.

Jarmila je jedním z velmi mála Romů, kteří dosáhli vysokoškolského vzdělání a to dokonce v oboru, který umožňuje účinně bojovat za zlepsení soužití Romů s majoritní společností. Je tedy pro romskou komunitu velice vzácnou a cennou nadějí. Přesto a možná právě proto čím dál silněji hledá odpověď na otázku, nakolik má být její romský původ určující pro její další osobní i profesní život, kolik své energie má a musí věnovat pomoci romské komunitě a naopak, nakolik se jako svobodná intelektuálka má a může věnovat obecným společenským problémům nezávisle na svém původu. Film ukazuje problematiku soužití bílé většiny s romskou menšinou pohledem z druhé strany, ze strany Romů. Poprvé to ale není pohled bizarně folklorní, nýbrž pohled intelektuálně precisně formulovaný. Ta intelektuálka má ovsem havraní vlasy a uhrančivé černé oči.

Nesnázemi Romů při setkání s rasisty se zabývá krátký hraný film Michala Sedláčka Náraz (ČR - USA). Jeho děj začíná ve chvíli, kdy se tři mladí čeští vojáci vydávají na svou první dovolenou. Na cestě domů se ve vlaku setkají s romskou dvojicí. Den pokročil a představy vojáků o tom, jak oslavit nově nabitou svobodu, jsou různé. Dva vojáci posilněni alkoholem začnou nejprve slovně a posléze i fyzicky napadat romského chlapce a jeho dívku. V této situaci se projeví rozdílné reakce spolucestujících - lhostejnost a útěk od neštěstí druhých na jedné straně a na straně druhé odvaha schopná jednat. V těžké situaci je třetí voják, který se však nakonec dokáže postavit i svým kamarádům, aby zabránil nesmyslnému násilí.

Mladý režisér filmu, Michal Sedláček (* 1967 v Plzni), studoval dramaturgii a scénáristiku na FAMU v letech 1986-88 a od září 1998 studoval film se specializací na režii na Filmové fakultě Columbia University v New Yorku. Film Náraz byl oceněn za nejlepší režii na festivalu Columbia University 2001 a vyznamenán grantem z Fondu Miloše Formana 2001. V ČR se poprvé představil v roce 2001 na filmovém festivalu v Karlových Varech v rámci sekce studentských filmů.

Česká republika se může pochlubit jen jedním celovečerním hraným filmem, který vypráví o životě Romů. Je jím Marian, který natočil v roce v roce 1996 režisér Petr Václav. Narozdíl od zahraničních filmů, které ukazují spíše radostnější chvíle ze života Romů, film Marian bez příkras ukazuje smutný osud romského chlapce vyrůstajícího v českých ústavech a hledajícího lásku a pochopení. Ještě smutnější na filmu je, že byl natočen podle skutečného příběhu. Marian získal ocenění na několika filmových festivalech.

Úspěch provází i další český film, tentokrát celovečerní dokumentární, z dílny režisérky Miry Erdevički-Charap.

Ta půl roku s kamerou sledovala doma i při práci zpěvačku Věru Bílou s její skupinou Kale a film pojmenovala Černobílá v barvě. Vzhledem k tomu, že se výrobě tohoto filmu podílela Česká televize, bližší informace o něm i o jeho tvůrcích najdete na stránkách České televize na adrese http://czech-tv.cz/specialy/cernobilavbarve/.

"Jaká je obsahová ambice filmu? Myslím, že není nutné dělit lidi a pokud ano, tak pouze podle individuality. Chci, aby film působil jako bláznivě odvážný příběh se slangem ulice vypovězený před kamerou, na půl cesty mezi Romy a Neromy - jako vrchol něčeho nedělitelného...", říká na stránkách věnovaných dokumentu jeho režisérka.

Česká televize vyrobila i další dokumenty o Romech:

Romové a hudba
Romská kultura v Čechách

Kromě těchto hodinových dokumentů vznikl v České televizi i vzdělávací cyklus pro všechny děti, který přibližuje dějiny Romů, způsob jejich života a kulturu: Obrázky z historie Romů.

Z dílny České televize také pochází cyklus čtvrthodinových pořadů s názvem Amare Roma (Naši Romové).

Zajímavým počinem je také romský animovaný večerníček Mire Bala Kale Hin, který vznikl ve finsko-české koprodukci. Tento šestidílný animovaný seriál vypráví příběhy a pohádky na motivy romských lidových pověstí z celého světa. Vypravěči jsou samotní Romové a natočila jej finská režisérka Katariina Lillqvist.

Za hranicemi České republiky vzniklo několik filmů, jejichž tvůrci jsou Romové anebo o Romech vyprávějí.

Velmi renomovaný je romsko-alžírský režisér Tony Gatlif, který žije ve Francii. Ten se může pochlubit hned třemi filmy ze života Romů. Prvním z nich je Lačho drom (Dobrá cesta) z roku 1993, ve kterém pomocí hudby Romů z Egypta, Turecka, Rumunska, Maďarska, Slovenska, Francie a Španělska popisuje cestu Romů z Indie do Španělska. Tento film beze slov následovali Les Princes (Princové), ve kterých popisoval problémy francouzských Romů s jejich přizpůsobováním se majoritě. V roce 1997 představil film Gadjo dilo (Bláznivý gádžo) o cestě francouzského mladíka do Rumunska, hledajícího mezi místními Romy zpěvačku podle hlasu na kazetě svého zemřelého otce. Romské motivy najdeme také v Gatlifově filmu Transylvania.

V přehledu romské filmografie nemůže chybět ani film bosenského režiséra Emira Kusturici z roku 1998 Černá kočka, bílý kocour, který vypráví stejně jako Gadjo dilo o lásce Romů k životu i lásce samotné. Tato komedie vypráví o dvou zestárlých gangsterech a jedné nepovedené svatbě s ženichem a nevěstou na útěku. Film se odehrává v Jugoslávii na břehu Dunaje a celým jím prochází romská hudba. Romské hudebníky přizval Kusturica již ke svému předcházejícími filmu o válce v Jugoslávii nazvaném Underground.

Čestné místo mezi filmy "o Romech" zůstává filmovému muzikálu Cikáni jdou do nebe, který natočil podle novely Maxima Gorkého v roce 1976 sovětský režisér Emil Lotianu. Děj tohoto filmu se odehrává na začátku 20. století v Moldávii a na plátně jej ztvárnili herci romského souboru Romen z Moskvy.

Dalším významným ruským filmem jsou Hříšní apoštolové lásky z roku 1995, jehož děj se odehrává za druhé světové války.