Zajímavé je, že starší evropské prameny spojovaly Romy s hudbou jen zřídka. Zmiňován je jako jeden z mála například romský patriarcha Abram Wood, který přišel údajně se svými houslemi do Walesu na počátku 18. století. Jeho synové se poté s úspěchem začali věnovat hře na velšský národní nástroj: harfu.

Romové během své historie procházeli mnoha zeměmi, a tak je logické, že přejímali prvky folklóru jiných zemí a obohacovali je o tradiční romské prvky. Protože jim hudební nadání bylo vlastní, brzy se proslavili po celé Evropě. V 19. století vynikli zejména v Uhrách, Rusku a Španělsku.

Postupem času se za nejprestižnější romské povolání začalo považovat provozování hudby namísto kovářských prací.

Jedním z nejslavnějších hudebníků v té době byl János Bihári (1764-1827) z pozsonské župy (Bratislava). Jeho orchestr byl zván na významné veřejné i soukromé oslavy po celé zemi, často i ve Vídni.

V roce 1814 hrál na vídeňském kongresu pro shromáždění monarchů a diplomatů. Bihári a jeho následovníci dali vzniknout stylu verbunkos, který se stal součástí maďarské hudební tradice. Mezi Biháriovy obdivovatele patřil i skladatel Ferenz Liszt, který o něm psal v práci s názvem Des Bohémiens et leur musique en Hongrie - Bohémové a jejich hudba v Uhrách (1859). Tvrdil o něm, že dovedl romskou hudbu k vrcholu. Sám Liszt ve svých Uherských rapsodiích napodoboval manýrismus romských kapel.

Liszt ve své práci zmiňuje, že maďarští Romové jsou ochránci a reprezentanty národní hudby. Ferenc Bunkó (1813 -1889), šéfdirigent cikánských hudebníků, kteří se účastnili války za uherskou nezávislost v roce 1848, po níž se Uhry dostaly pod kontrolu absolutistické Vídně, vystoupil několikrát se svým orchestrem v Paříži a Berlíně. Hráli i na večeři korunního prince - a dostalo se jim vřelého přijetí.

V Rusku se hudební talent Romů projevoval zejména v improvizovaných sborových zpěvech. První zmínka o takových sborech pochází z druhé poloviny osmnáctého století, kdy si hrabě Alexej Orlov přivezl z Moldavska do Moskvy romské zpěváky. To se stalo módou a brzy byl romský sbor nepostradatelnou ozdobou domu každého ruského šlechtice.

Členové sboru Alexeje Orlova byli vedeni jako nevolníci ve vesnici Puškino nedaleko od Moskvy. Těšili se velké oblibě a často hráli na večírcích pořádaných oblíbenci Kateřiny Veliké. Později získali svobodu a během Napoleonova vpádu do Ruska v roce 1812 museli všichni Romové přiměřeného věku sloužit u husarů a ostatní podporovali vládu finančně. Po válce bylo v Moskvě a Petrohradu módou pořádat večírky ve vesnických hostincích, na kterých hráli právě Romové. V té době byl vstup Romům do Petrohradu zapovězen. Velkou úlohu ve sborech hrály ženy, které tančily za doprovodu většinou sedmistrunné ruské kytary.

Repertoár těchto sborů tvořily lidové ruské, polské a ukrajinské písně a také sentimentální písně dobových ruských skladatelů. Romská hudba tvořila živou součást ruské hudební kultury devatenáctého století. Bolševická vláda zhruba o šedesát let později podobná vystoupení zcela zakázala.

Španělští Gitanos měli k hudbě, která je proslavila, podobný vztah jako uherští a ruští Romové - měli i podobný repertoár. Sami tuto hudbu nevytvořili, ale výrazně do ní zasáhli. Od konce patnáctého století začali interpretovat španělské písně a tance, do nichž časem vnesli romský půvab.

Jejich tance se staly běžnou součástí světských i církevních oslav - například při každoročním procesí u příležitosti svátku Božího těla. Král Filip IV. se snažil jejich vystoupením zamezit, ale nesetkal se s valnou odezvou.

Vliv hudebního stylu Gitanů plně pocítila andaluská kultura v devatenáctém století, s příchodem tance zvaného flamenco. Základem hudebního stylu flamenco je hluboký, takzvaný andaluský zpěv, nazývaný cante jondo. Tento styl vzešel z andalúských motivů, podle Manuela de Fally byl rovněž ovlivněn byzantskými liturgickými, arabskými, a romskými prvky. Jiní autoři též poukazují na židovské prvky.

Španělský dramatik Federico García Lorca nazval cante jondo "hudbou krve, která překypuje citem."

Zpočátku zpěvák improvizoval a byl doprovázen pouze rytmickým ťukáním. Kytara a tanec přišly až později. Dokázaly, že je možné koncept flamenca dále rozvíjet.

V první polovině devatenáctého století se centry flamenca stala města Cádiz, Jerez a Sevilla.

Všichni známí hudebníci, kteří v té době hráli flamenco, pocházeli z usedlých romských rodin v Andalusii. Jejich hudba se ale v té době flamencem nenazývala. Šlo o výraz, kterým byli původně označováni sami Romové - dřív, než se jím začal označovat nový styl, vytvořený profesionálními hudebníky v městských café cantates (kavárny, kde se zpívalo). Takových kaváren bylo od roku 1847 stále víc - první z nich, El Café de los Lombardos, byla otevřena v Seville. Skladatelé flamenca už nehráli anonymně a jednotliví autoři se proslavili pod nejrůznějšími přezdívkami. Andalusané se na vzniku flamenca podíleli stejně jako Romové, jejich styly se vzájemně ovlivňovaly.

Související články
Datum	Nadpis	Rubrika
12.04.2014	Mezinárodní zkušenosti s integrací sociálně vyloučených lokalit	O Roma Vakeren
15.09.2012	Na letošním ročníku festivalu Khamoro vystoupila i představitelka flamenkového zpěvu Carmen Fernándezová	O Roma Vakeren
23.06.2012	Zpěvák Segundo Falcón měl odmališka prostřednictvím flamenca úzké vztahy s Romy	O Roma Vakeren
04.06.2010	Historička Sarah Carmona na semináři "Romská identita"	O Roma Vakeren
04.05.2009	Snášenlivost je možná	Zprávy ze života Romů
20.07.2004	Na Příbramsku se v srpnu sejdou mladí lidé různých kultur	Zprávy ze života Romů
11.06.2004	O Roma Vakeren	O Roma Vakeren
30.05.2003	Skupina I Gitanos vystoupila na festivalu Khamoro	O Roma Vakeren
29.05.2003	Gelem z Ruska	Khamoro 2003
Všechny články (POZOR - možnost velmi dlouhého výpisu)