V Evropě si Romové obstarávali obživu vykonáváním profesí, které si s sebou přinesli z Indie. Indie byla od příchodu Árijů zemí, kde bylo obyvatelstvo rozděleno do kast zvaných džátí. Každá džátí měla svou specifickou kastovní dharmu - soubor nepsaných příkazů a zákazů, které činnosti smí nebo nesmí vykonávat. Často nesměla vykonávat ty činnosti, které souvisely s tradiční obživou jiných kast. Tím byl vlastně chráněn "profesní obživný areál" každé džátí. Dnes jsou profesní přesuny mezi Romy zcela běžné, donedávna se však nepsané zvyklosti regulující meziskupinové chování jednotlivých romských "džátí" velice podobaly mezikastovním vztahům v Indii.

Romové patřili do kast, které vykonávaly profese typu: kováři, kotláři, zpracovatelé kůží, ošetřovatelé koní, koňští handlíři, muzikanti, cvičetelé hadů a medvědů, hrnčíři, košíkáři, metaři, pradleny, věštitelky budoucnosti, cihláři, korytáři aj. Obecně platí, že všechny tyto profese mohly být prováděny jen příležitostně, poptávka po těchto službách byla nerovnoměrná a trvala do té doby, než byl trh nasycen.

Na našem území žilo do druhé světové války asi 90 % Romů starousedlých, kteří přišli do naší země z Balkánu podél Dunaje a začali se asi od 17. století usazovat. V tehdejší době nebyly na venkově mezi přicházejícími a usedlým obyvatelstvem tak veliké rozdíly, dá se tedy hovořit o určité asimilaci Romů s původním obyvatelstvem. Podle jazykového prostředí, ve kterém žili, bylo možno rozlišovat usedlé Romy slovenské a maďarské, kočovné či polokočovné Romy české (českomoravské). Prostředí mělo vliv na jejich jazyk, ale jejich kultura zůstala podobná. Zcela zvláštní skupinu tvořili tzv. olašští Romové, kteří žili pouze kočovným způsobem a s ostatními Romy se téměř nestýkali.

V 17. století začala města usazovat Romy za protislužby městu či vesnici (ostření halaparten pro stráže, očista města, jako rasy či hrobníky), později dostali svolení vykonávat své profese. Nejvýznamnějším řemeslem slovenských Romů bylo kovářství. Pracovali archaickým způsobem, který si přinesli z Indie. Při práci seděli na zemi a jako surovinu používali starý materiál (použité železo), které bylo možno sehnat zadarmo. Koncem minulého století byla na Slovensku největší koncentrace kovářů snad v celé Evropě. Vyráběli zejména hřebíky, řetězy, doplňky vozů, motyky, různá kování. Podkovy vyráběli málo. Dnes se věnuje kovářství pouze několik Romů, zaměřují se především na výrobu uměleckých předmětů - kování, svícny, mříže ap.

Další formou jejich obživy byla odměna (naturální) za zemědělskou výpomoc na polích vesnických sedláků i drobných hospodářů. Jednalo se o příležitostné polní práce např. při sběru brambor, řepy, pletí nebo roztloukání kamenů při stavbě cest pro vesnici. Tato vzájemná spolupráce Romů s neromskými obyvateli byla stvrzována mnohdy kmotrovstvím. Nástup kolektivizace a zakládání JZD učinil této spolupráci konec a Romové, o které už nebyl zájem, se začali oddalovat světu "bílých".

K dalším romským profesím provozovaným v Čechách i na Slovensku patřila výroba metel, košíků, ošatek, rohoží, stahování a čištění kůží, broušení nožů, výroba nepálených cihel z hlíny, vody a plev, výroba dřevěného uhlí. Ženy chodily sedlákům vymazávat pece (díky jejich malému vzrůstu se do pecí vešly), na jednoduchých stavech pletly jednoduché tkanice, s dětmi sbíraly jahody, borůvky, šípky a jiné plody. Své výrobky a nasbírané plodiny chodily nabízet po vesnicích sedlákům. Vyměňovaly je většinou za potraviny nebo ošacení.

Jekhfeder paťiv luvutariske.
Největší úcta hudebníkovi.
Romské přísloví

Dalším významným, i když mnohdy jen doplňkovým způsobem obživy slovenských a maďarským Romů byla hudba. V romské kapele hráli jen muži, většinou z jedné rodiny (otec - většinou i primáš, jeho bratři, synové, zeťové, švagrové) a byla nejméně čtyřčlenná. Základní nástrojové obsazení bylo první a druhé housle, viola, basa nebo cimbál, případně klarinet. Hráli pro neromské obyvatelstvo na svatbách, zábavách, křtinách, hostinách a pohřbech a za toto hraní dostávali peníze. Pro gádže hráli místní repertoár a tak se vlastně stali nositeli slovenské lidové hudby. Mezi svými hráli romské pomalé písně o těžkém životě, lásce, smutku, utrpení. Jak říká staré romské přísloví Gadžeske bašavav andro kan, Romeske andro jilo tedy Neromům hraji pro poslech do ucha, svým (Romům) hraji pro srdce.

Dalším druhem vesnických muzikantů byli jednotliví "hudebníci", kteří chodili hrát do vesnice pod okna na housle, a hudba tak byla jen záminkou k žebrotě. Tito hudebníci patřili mezi ty nejnižší a ostatní muzikanti jimi opovrhovali.

Nejlepší muzikanti vytvořili na přelomu 19. a 20. století zvláštní sociální vrstvu městských profesionálních kavárenských hudebníků, tzv. cikánskou šlechtu. Byli to potomci hudebníků, kteří dříve účinkovali na šlechtických a královských dvorech, které si feudálové usazovali na svém území v době, kdy bylo módní mít u dvora vlastní romskou kapelu. Tito muzikanti se téměř asimilovali a dodnes kladou důraz na hudební vzdělání svých dětí - děti studují na konzervatořích (nejvíce je mladých romských hudebníků na konzervatoři v Prešově).

Olašští Romové se naproti tomu tradičně živili koňským handlířstvím, ženy čištěním peří a věštěním budoucnosti z karet a ruky. Dnes se někteří zabývají nejrůznějšími druhy překupnictví, ale také krádežemi a podvody.

Dnes většina Romů pracuje v nekvalifikovaných dělnických profesích ve stavebnictví, při těžbě dřeva, na železnici, při různých výkopových pracích a při očistě měst.

Další podrobnosti o romských řemeslech a profesích se dozvíte v seriálu, který připravila Jana Šustová ve spolupráci se zaměstnanci Muzea romské kultury v Brně.

1. díl: Kovozpracující řemesla

2. díl: Zpracování přírodních materiálů

3. díl: Zábavní produkce

4. díl: Koňské handlířství

5. díl: Výroba cihel

6. díl: Romští hudebníci byli odedávna dobře přijímáni majoritní společností

7. díl: Jak si Romové hudbou vydělávali na živobytí

8. díl: Korytáři

9. díl: Věštění

10. díl: Jak si vydělávaly na obživu romské ženy