Romské vysílání "O Roma vakeren" - "Romové hovoří"
Pořad odvysílaný stanicí Český rozhlas 1 - Radiožurnál
Pořad "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří" pravidelně připravuje romská
redakce Českého rozhlasu.
Na těchto stránkách přinášíme textovou a zvukovou verzi pořadu, který se
vysílá na okruhu Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu každou sobotu od 20 do 21
hodin.
"O Roma vakeren" se vysílá také v regionech, na VKV (FM) regionálních
studií si pořad pro daný region můžete naladit vždy v úterý a ve čtvrtek od
19:45 do 20:00 hodin.
Další informace o pořadu najdete na stránkách www.rozhlas.cz nebo na facebookovém profilu pořadu na
adrese
facebook.com/oromavakeren
=[ Reportáž ]=
Držitelkou Ceny Roma Spirit se stala pěstounka, která vychovala 22 dětí
Na Cenu Roma Spirit v kategorii Osobnost letos získaly nominaci tři zajímavé
osobnosti: pěstounka Daniela Cincibusová z Mimoně, zakladatelka družiny pro
romské děti Pavlína Halušková z Kostelce nad Orlicí a romský aktivita Jozef
Miker z Krupky. Kdo nakonec cenu získal, nám prozradí Jana Šustová.
Jméno držitele letošní Ceny Roma Spirit v kategorii Osobnost přijalo
publikum v Pražské křižovatce s jásotem: „Daniela Cincibusová.“ (potlesk,
jásot).
Paní Daniela Cincibusová jako pěstounka vychovala 22 dětí, z toho 15
romských.
„Já jsem měla 8 romských dětí a jedno bílé, čili devět. Když jsem ovdověla,
tak jsem se znovu provdala za pana Cincibuse a on měl 13 dětí, z toho 7
romských. Takže dohromady jsme měli 22 dětí, 15 z nich romských. On byl také
pěstoun a jeho manželka zemřela, takže jsme dali rodiny dohromady.“
Na otázku, co ji vedlo právě k romským dětem, odpovídá paní Cincibusová
svérázně.
„Když jsem byla mladší, mluvila jsem na všelijakých sympóziích a
konferencích, kde jsem hovořila o náhradní rodinné péči, hlavně o té
pěstounské a snažila jsem se dělat osvětu mezi lidmi, aby si brali romské
děti, aby se jich nebáli. Dokonce jsme s docentem Říčanem uspořádali asi 4
konference na toto téma Romské děti v bílých rodinách. A když se mě na to
takhle někdo zeptal tak jako Vy, proč zrovna romské děti, tak jsem s určitou
nadsázkou nebo smyslem pro humor odpovídala: Protože se mi hodily k příjmení
– za svobodna jsem se jmenovala Cigáňová. Shodou okolností jsem to v roce
1996 říkala na jednom etnografickém sympóziu, že jsem se jmenovala Cigáňová,
a navštívila mě jedna etnografka, která zpracovávala Valašskú Belú, odkud je
můj táta, a říkala: Víte o tom, že rod Cigáňovců jsou opravdoví Romové,
kteří se tam integrovali do života? Prý jsme na tom západním Slovensku byli
usazení už od 18. století.“
Tato informace vzbudila v rodině paní Cincibusové velký rozruch.
„Tak jsem se dozvěděla něco nového, o čem se doma vůbec nemluvilo, a když
jsem to potom řekla sourozencům, tak všichni omdlévali a vůbec nechtěli s
Romy nic mít. Takže delší dobu jsem ani nesměla jezdit domů s romskými
dětmi, ale potom povolili a maminka je přijala. A táta nakonec, když měl
rakovinu, umíral u nás a získal k těm dětem velikou lásku, protože se k němu
chovaly laskavě, vůbec nezlobily, když on byl u nás, a byly úplně skvělé.“
Všichni děti, které Daniela Cincibusová vychovala, dnes mají vzdělání a
stálou práci.
„Mým dětem už je přes 40 let, jsou už postavené do života. Všechny mají
práci, nikdo nebyl nikdy na dávkách. Na to jsem hrdá, to se přiznám. Patrik
je třeba sociální pracovník, pracuje v ústavu pro mentálně retardované,
Kamil je varhaník, hraje a skládá vážnou hudbu a založil nadaci, která
vyhledává talentované děti a shání pro ně peníze, aby mohly získat odborné
vzdělání a rozvinout ten talent. Marek hraje obstojně na piano, mívá občas
koncerty, také má střední školu, ale teď se živí v takovém luxusním baru
jako barman, míchá koktejly. Děvčata jsou všechna vyučená, pracují, už jsem
babička, takže mám radost.“
S romskými dětmi pracovala paní Cincibusová i nadále, například ve škole a v
současné době v Oblastní charitě Most v nízkoprahovém zařízení pro děti a
mládež v Ralsku-Náhlově.
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
=[ Reportáž ]=
Petr Torák po útoku rasistů odešel z Česka, jako policista se stal členem
řádu Britského impéria
Petr Torák, který před lety po rasově motivovaném napadení odešel z Česka do
Velké Británie, se stal členem řádu Britského impéria. Titul a stříbrný kříž
mu v říjnu propůjčil tajemník londýnského ministerstva vnitra. Petr slouží u
policie ve městě Peterborough, kde pomáhá české a slovenské komunitě. Petra
oslovila Iveta Demeterová po předávání cen Roma Spirit.
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
=[ Reportáž ]=
Ignác Zima vzpomíná na vánoční koledování a vinšování
Jak prožívali Romové Vánoce v romských osadách na Slovensku, si řekneme s
panem Ignácem Zimou, který nedávno obdržel Cenu Muzea romské kultury.
Natáčela s ním Jana Šustová.
Ignác Zima se narodil v roce 1938 a vyrůstal v romské osadě Kopčany na
západním Slovensku. V době jeho dětství vánoční stromečky v romských
domácnostech nebývaly, přesto jeho bratr jeden takový svérázný stromeček
pomocí sladkostí vytvořil.
„Třeba jedna taková vzpomínka. Romové byli chudobní a za naším barákem (v
osadě byly baráky) rostla velká lebeda. V zimě už byla proschlá a můj starší
bratr z toho udělal stromeček a ověsil ji různými salonkami.“
Kopčany leží nedaleko českých hranic a další vánoční vzpomínka Ignáce Zimy
je spojena s koledováním na Moravě.
„Před Vánoci, většina z nás, chodila na Moravu. Chodily celé rodiny i s
dětmi. Z těch Kopčan jsme šli nejvíce do Moravské Nové Vsi, a tam se chodilo
večer zpívat. Zpívávaly se tam vánoční písničky a ty rodiny za to dostávali
od Moravanů víno, anebo nějaké koláčky. Když se vrátili, měli sladkosti,
koláčky, víno, na zpáteční cestě si zpívali a to byly strašně krásné
písničky.“
V písních koledníků se občas objevovala i romština.
„Já si pamatuji na staršího bratra, on byl muzikant a ani se nedá říct, že
to byly původní romské vánoční písničky, ale zkombinované – čeština a
romština. Třeba taková písnička, kterou můj bratr hrál a zpíval a mně se moc
líbila: Daj Pán Bůh ďives, ďives salar. To Daj Pán Bůh je jasné, ďives je
den a ďives salar zase den. Naprv Tobě, pane hospodár, po hospodárovi jeho
manželce, po manželce všetkým čelaďom. To byly takové krásné písničky a když
jste večer byla někde na ulici a poslouchala, jak všichni zpívají, tak to
byla krása.“
A co Romové z Kopčan jedli na Štědrý den?
„Většinou to byly ty koláčky, které se získaly od těch lidí. Kapr vůbec ne,
to tam neexistovalo. Ale pekly se suché marikle, neměly být mastné. Ten den
se držel půst a až druhý den byl takzvaný ármin, to je zelí a to se dělalo
jako na zabijačce, že to zelí se dalo do hrnce, do toho se dalo maso a
vařilo se to společně. Většinou se to jedlo s chlebem. A Romové chodili ten
druhý den jeden k druhému a ochutnávali to jídlo. To nebylo tak, že by
každému dali na talířek, talířky neexistovaly, bylo to ve velké míse. A
legrace byla, že ti starší Romové, kteří už to znali, vzali lžičku a tou
lžičkou každý nabral a plácl to na zeď. A pokud se to zelí tam uchytilo, tak
to bylo nejlepší zelí.“
Důležitým vánočním zvykem je vinšování.
„To se vinšovalo Me del tut o Devel – Ať Ti dá Pán Bůh – but sasťipen –
hodně zdraví, e bacht – a štěstí! Takhle se většinou to vinšování
odehrávalo.“
K Vánocům patřilo také usmiřování mezi těmi, kdo se pohádali.
„Pokud byli rozhádaní, tak na ty Vánoce se k sobě přiblížili, začali nad
sebou plakat a říkali Muk mange tele! – Odpusť mi!“
Vzpomíná pan Ignác Zima, nositel letošní Ceny Muzea romské kultury.
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
=[ Reportáž ]=
Jak dokáže život změnit pomoc a podpora v ten správný moment
Jak může ovlivnit náš život pomoc a podpora v ten správný moment? Příběh
šestnáctiletého Filipa Horvátha z Brna dokazuje, že opravdu hodně. Natáčela
s ním Alica Sigmund Heráková.
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
=[ Reportáž ]=
Čertovský čapáš divadla Romathan
V Evropě není mnoho divadel, ve kterých hrají Romové. Jednu z takových
profesionálních scén najdeme na východním Slovensku. V Košicích už 23 let
působí Romathan. Tento měsíc členové souboru odehráli svoji 68. premiéru
pohádky Čertovský čapáš. Nejen o hře, ale i o divadle zjišťoval podrobnosti
Miroslav Strelec.
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
=[ Reportáž ]=
Houslista Ivan Herák má charismatický projev
Houslista Ivan Herák se narodil v malé slovenské vesničce Hradiště pod
Vrátnou. Je absolventem Konzervatoře v Topolčanech. Charismatický projev,
přednes jemných tónů v kontrastu s divokými rytmy ho dělají jedinečným
umělcem. Cit pro hru na housle dostal do vínku od svých předků a předává to
dál svým dětem. Jan Berousek si povídal nejen s ním, ale i s jeho
talentovaným synem Ivanem.
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
Z dnešního O Roma vakeren je to už všechno. Naladit si nás můžete ale opět v
sobotu po 20. hodině tady na Radiožurnálu, nebo v úterý a ve čtvrtek na VKV
regionálních studií - a to vždy v 19:45. Najdete nás ale také na internetu -
adresa je romove.cz a najdete nás i na Facebooku.
Mangav tumenge lači rači, likérem paš peste. Šunaha pes pro aver sombat.
Hezký večer a nebo dobrou noc vám přeje Iveta Demeterová.
| 
Jméno držitele letošní Ceny Roma Spirit v kategorii Osobnost přijalo
publikum v Pražské křižovatce s jásotem: „Daniela Cincibusová.“ (potlesk,
jásot).
„Když jsem byla mladší, mluvila jsem na všelijakých sympóziích a
konferencích, kde jsem hovořila o náhradní rodinné péči, hlavně o té
pěstounské a snažila jsem se dělat osvětu mezi lidmi, aby si brali romské
děti, aby se jich nebáli. Dokonce jsme s docentem Říčanem uspořádali asi 4
konference na toto téma Romské děti v bílých rodinách. A když se mě na to
takhle někdo zeptal tak jako Vy, proč zrovna romské děti, tak jsem s určitou
nadsázkou nebo smyslem pro humor odpovídala: Protože se mi hodily k příjmení
– za svobodna jsem se jmenovala Cigáňová. Shodou okolností jsem to v roce
1996 říkala na jednom etnografickém sympóziu, že jsem se jmenovala Cigáňová,
a navštívila mě jedna etnografka, která zpracovávala Valašskú Belú, odkud je
můj táta, a říkala: Víte o tom, že rod Cigáňovců jsou opravdoví Romové,
kteří se tam integrovali do života? Prý jsme na tom západním Slovensku byli
usazení už od 18. století.“
„Tak jsem se dozvěděla něco nového, o čem se doma vůbec nemluvilo, a když
jsem to potom řekla sourozencům, tak všichni omdlévali a vůbec nechtěli s
Romy nic mít. Takže delší dobu jsem ani nesměla jezdit domů s romskými
dětmi, ale potom povolili a maminka je přijala. A táta nakonec, když měl
rakovinu, umíral u nás a získal k těm dětem velikou lásku, protože se k němu
chovaly laskavě, vůbec nezlobily, když on byl u nás, a byly úplně skvělé.“
Související články
Ignác Zima se narodil v roce 1938 a vyrůstal v romské osadě Kopčany na
západním Slovensku. V době jeho dětství vánoční stromečky v romských
domácnostech nebývaly, přesto jeho bratr jeden takový svérázný stromeček
pomocí sladkostí vytvořil.
Předchozí vydání "O Roma Vakeren"
Nejčtenější články