Romské vysílání "O Roma vakeren" - "Romové hovoří"
Pořad odvysílaný stanicí Český rozhlas 1 - Radiožurnál
Pořad "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří" pravidelně připravuje romská
redakce Českého rozhlasu.
Na těchto stránkách přinášíme textovou a zvukovou verzi pořadu, který se
vysílá na okruhu Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu každou sobotu od 20 do 21
hodin.
"O Roma vakeren" se vysílá také v regionech, na VKV (FM) regionálních
studií si pořad pro daný region můžete naladit vždy v úterý a ve čtvrtek od
19:45 do 20:00 hodin.
Další informace o pořadu najdete na stránkách www.rozhlas.cz nebo na facebookovém profilu pořadu na
adrese
facebook.com/oromavakeren
=[ Reportáž ]=
V Německu zemřel významný romský svědek holocaustu Hugo Höllenreiner
Na 2. srpna připadá Památný den romského holocaustu. Ten připomíná, že v
noci z 2. na 3. srpna 1944 nacisté usmrtili v plynových komorách téměř tři
tisíce romských vězňů koncentračního tábora Osvětim-Březinka. Unikli jen ti,
kdo byli předtím transportováni za prací do jiného koncentračního tábora a
Jana Šustová nám teď představí vyprávění jednoho z nich.
K důležitým svědkům nacistického pronásledování Romů a Sintů patřil Hugo
Höllenreiner z Německa. Narodil se v roce 1933 a vyrůstal v Mnichově v
rodině koňských handlířů. Jako žák třetí třídy byl v roce 1943 se svými
příbuznými zatčen a deportován do koncentračního tábora Osvětim-Březinka,
kde na něm prováděl své nelidské pokusy doktor Josef Mengele. Později byl
vězněn v koncentračních táborech Mauthausen a Bergen-Belsen, kde se v roce
1945 dočkal osvobození britskými vojáky. Z jeho zajímavého vyprávění jsem
vybrala pasáž o návratu z Bergen-Belsenu domů do Mnichova.
Návrat do Mnichova – to pro nás byla nádhera! Slyšeli jsme, že válka bude
brzy u konce, dokonce i v koncentračním táboře jsme se to doslechli. A pak
tam přišli angličtí vojáci, kteří nám dali jídlo i pití. Potom jsme ještě
přibližně dva nebo tři týdny byli v karanténě a nemohli jsme ven kvůli
nebezpečí epidemie. Ale já jsem i přesto v noci vzal svoji rodinu – maminku
a čtyři sourozence, bylo mi tehdy 11 let, prošli jsme bránou a utíkali jsme
pryč. Myslel jsem, že už jsme uběhli aspoň 10 kilometrů, ale byl to nanejvýš
jen jeden kilometr, sotva jsme lezli, máma už nemohla, moji sourozenci také
ne. Mému malému bratrovi byly tři roky a máma ho musela nést. Ale byli jsme
svobodní – a když je někdo svobodný, je úplně jiný člověk!
Cesta k domovu byla pro zbídačené vězně koncentračních táborů velmi
pomalá.
Během cesty jsme mohli přespávat ve velkých chatrčích anebo u sedláků ve
stodolách. To pro nás bylo nebeské lože, ustlali jsme si na slámě a druhý
den zase šli dál. Chtěli jsme jen a jen domů, zpět k nám domů do Mnichova.
Odhaduji, že jsme každý den ušli asi pět-šest kilometrů, ale pro nás to bylo
jako třicet kilometrů.
Nakonec se objevila nečekaná pomoc.
Když už jsme byli asi 14 dní na cestě, pořád jsme ještě byli poblíž
Hannoveru. Kolem nás projíždělo nějaké auto a někdo z něj poznal moji
maminku a ptal se: „Co Ty tady děláš?“ A ona řekla: „Vracíme se z
koncentráku, z Bergen-Belsenu.“ A on na to: „Pojďte, odvezu Vás domů.“ Byl
to takový malý náklaďák, všichni jsme si na něj vylezli a na něm dojeli domů
do Mnichova.
Ale nové začátky v rodném Mnichově nebyly jednoduché.
Když jsme tam přijeli, náš dům ještě stál, ale bydleli v něm cizí lidé,
kteří ho obsadili. Šel jsem dovnitř, ale můj táta ani můj bratr tam nebyli.
Byl jsem tam s mámou a se svými malými sourozenci a těm lidem jsem říkal:
„To je náš dům.!“Ale oni tvrdili: „Ne, ne, ten patří nám.“ A nepustili nás
dál. Spali jsme pak vzadu, kde stáli naši koně. Od sousedů ze stáje jsme si
vzali slámu, udělali jsme si z ní lůžka a spali jsme na ní jako na nebeském
loži. Myslím, že jsme tam byli přibližně šest týdnů, tam jsme bydleli a
spali.
Nakonec ale vše dobře dopadlo.
A jednou se vrátili zpět vojáci – a kdo s nimi nebyl? Můj táta! Když táta
vešel dovnitř, přišlo nám to, jako bychom viděli samotného Pána Boha.
Všechny nás vzal a ptal se: „Proč spíte tady? Máme tady přeci náš dům!“
Říkali jsme: „Ale tati, v něm jsou jiní lidé.“ A on na to: „No, pojďte se
mnou.“ Hrdě jsem šel s ním, dům měl přízemí a první patro a během deseti
minut byl prázdný. Táta se tam postavil, vyházel ven židle i stoly a křičel:
„Tohle je můj dům, co tady děláte?“ A když už ti lidé byli pryč, venku ty
rozbité židle zase stloukl dohromady, postavil je dovnitř a my jsme zase
byli doma. A to pro nás byla ta největší svoboda, jaká mohla být.“
Hugo Höllenreiner v posledních dvaceti letech neúnavně jezdil po školách ve
svém rodném Německu a vyprávěl o svých zážitcích z koncentračních táborů.
Jeho životní příběh se uzavřel letos v červnu, kdy ve věku 81 let zemřel v
Ingolstadtu.
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
=[ Reportáž ]=
Na oběti holocaustu Romů se vzpomínalo i v Letech u Písku
Na oběti romského holocaustu se vzpomínalo i v Letech u Písku. Více než
čtyři desítky lidí se tu sešli u památníku v místě bývalého koncentračního
tábora, kterým během protektorátu prošlo více než 1300 lidí. Při pietním
aktu se i letos mluvilo o odstranění nedalekého vepřína. Podle ministra pro
lidská práva Jiřího Dienstbiera z ČSSD by měla výkrmna z bezprostřední
blízkosti památníku úplně zmizet. Připravil Tomáš Bystrý.
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
=[ Reportáž ]=
Dva týdny plné hudby a tance nabídla romským dětem Ida Kelarová a čeští
filharmonici
Na východní Slovensko vyjela za romskými dětmi část České filharmonie,
zpěvačka Ida Kelarová a její dětský sbor Čhavorenge. Díky letní škole Romano
drom mohly romské děti z východoslovenských osad Raslavice, Lenartov a
Hermanovce poznávat samy sebe, svoji identitu, historii a také romské
tradice. A pod vedením výtečných muzikantů, jakými Ida Kelarová a
akademičtí filharmonici bezpochyby jsou, navíc prožili dva týdny plné hudby
a tance. Natáčel tam Tomáš Černý.
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
=[ Reportáž ]=
Pavlína Matiová vystupuje v řadě muzikálů i filmů, musela se naučit i
francouzskou hymnu
Učitelka, zpěvačka, divadelní i filmová herečka - to všechno je rodačka z
Roudnice nad Labem Pavlína Matiová. Šestadvacetiletá Romka vystupuje v
současné době v celé řadě muzikálových rolí a diváci ji mohli vidět třeba i
v jednom z televizních seriálů o svatbách. Kde všude ji lidé můžou vidět teď
a proč se musela naučit celou francouzskou hymnu, zjišťovala Rena Horvátová.
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
=[ Reportáž ]=
Kapela The amen Zdeňka Lázoka je vzorem pro romské muzikanty až dodnes
Brněnský rodák Zděněk Lázok je zpěvák, textař a všestranný muzikant, kterého
si lidé pamatují hlavně z 90. let. Právě tehdy nastavil romské hudbě poměrně
vysokou laťku, když založil kapelu The amen. Ta je vzorem pro romské
muzikanty až dodnes. Natáčela s ním Iveta Demeterová.
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
=[ Paměť romských dělníků ]=
Svaz Cikánů-Romů ve vzpomínkách pamětníků
Svaz Cikánů-Romů rezonoval ve vzpomínkách našich pamětníků velmi silně. Také
proto, že to byla vůbec první organizace u nás, ve které dostali Romové
příležitost aktivně se podílet na společenském dění. Umožnilo to politické
uvolňování během Pražského jara, Svaz Cikánů-Romů vznikl v roce 1968.
„Hlavní myšlenka byla ta, aby se život Romů naplnil do té míry, aby se mohli
vyrovnat co do vzdělání a zaměstnanosti, aby nebyly předsudky, aby naše děti
mohly studovat.“
Vysvětluje poslání organizace jediná žena ve Svazu, paní Margita Lázoková z
Brna. Iniciátory vzniku byli Tomáš Holomek, tehdejší prokurátor, a Miroslav
Holomek. Z jejich rozhodnutí byl také zvolen onen specifický název – Svaz
Cikánů-Romů.
„Tady nikdo dost dobře nevěděl, co to Rom je, ale už v té době se to začalo
prosazovat, ale málokdo to používal. A v té době, když to vznikalo, protože
ten Holomek, to byl veliký teoretik, tak si byl vědom, že když bude tu
organizaci zakládat, tak nemůže psát jen Svaz Romů, to by si pletli, tak tam
dal ještě ten jeden název, Svaz Cikánů-Romů, než si na to zvyknou a než si
uvědomí proč.“
Říká jeden z těch, kteří byli do Svazu přizváni, pan Ignác Zima. Emancipace
Romů, kterou si Svaz vytyčil jako cíl, se naplňovala ve všech oblastech,
například v kultuře vydával Svaz časopis Romano Nevo Liľ nebo podporoval
vznik tanečních a hudebních souborů. Velmi významná byla samozřejmě oblast
sociální a vzdělávací.
„My jsme v těch vesnicích, kde bylo více než dvacet Romů, zakládali cikánské
výbory. Aby tam byl nějakej Cikán, aby hlídal ty děti, aby mohly chodit do
školy.
Vzpomíná pan Julius Absolon na systém, jaký zvolili. Velmi významná byla
také role ekonomická. Svaz provozoval závod Nevodrom, kde pracovalo přes
tisíc Romů. Na tzv. přidruženou výrobu vzpomínají s nostalgií Romové
dodnes.
„Když byla přidružená výroba za komunistů, já jsem měl patnáct let a už jsem
vydělával patnáct tisíc! Družstva prosperovaly, my jsme měli prácu, dobré
platy.“
Potvrzuje pan Fratišek Tulej. Během pěti let se Svazu podařilo stát se
důležitou součástí mezinárodního romského hnutí, zaměstnat tisíce lidí a
zlepšovat životní situaci Romů na venkově i ve městech. Čím byl Svaz
úspěšnější, tím větším problémem se stával pro komunistické vedení.
„Rok 1973 a začali… že nebudeme, zkrátka že nebudeme a tak dále. To bylo
pro mě… takovou kudlu když dostanete do srdce… poněvadž něco vybudujete a
my jsme opravdu za těch šest let vybudovali moc…“
Říká s pýchou i smutkem pan Julius Absolon. Svaz Cikánů-Romů byl unikátní
projekt jak šíří záběru tak úspěšností. Navázat se na to pokusily romské
iniciativy v 90. letech. Také na ně budeme vzpomínat příští týden v díle,
který věnujeme právě letům devadesátým. Poslouchejte další díl pořadu
„Paměť Romů“!
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
| 
K důležitým svědkům nacistického pronásledování Romů a Sintů patřil Hugo
Höllenreiner z Německa. Narodil se v roce 1933 a vyrůstal v Mnichově v
rodině koňských handlířů. Jako žák třetí třídy byl v roce 1943 se svými
příbuznými zatčen a deportován do koncentračního tábora Osvětim-Březinka,
kde na něm prováděl své nelidské pokusy doktor Josef Mengele. Později byl
vězněn v koncentračních táborech Mauthausen a Bergen-Belsen, kde se v roce
1945 dočkal osvobození britskými vojáky. Z jeho zajímavého vyprávění jsem
vybrala pasáž o návratu z Bergen-Belsenu domů do Mnichova.
Během cesty jsme mohli přespávat ve velkých chatrčích anebo u sedláků ve
stodolách. To pro nás bylo nebeské lože, ustlali jsme si na slámě a druhý
den zase šli dál. Chtěli jsme jen a jen domů, zpět k nám domů do Mnichova.
Odhaduji, že jsme každý den ušli asi pět-šest kilometrů, ale pro nás to bylo
jako třicet kilometrů.
Když jsme tam přijeli, náš dům ještě stál, ale bydleli v něm cizí lidé,
kteří ho obsadili. Šel jsem dovnitř, ale můj táta ani můj bratr tam nebyli.
Byl jsem tam s mámou a se svými malými sourozenci a těm lidem jsem říkal:
„To je náš dům.!“Ale oni tvrdili: „Ne, ne, ten patří nám.“ A nepustili nás
dál. Spali jsme pak vzadu, kde stáli naši koně. Od sousedů ze stáje jsme si
vzali slámu, udělali jsme si z ní lůžka a spali jsme na ní jako na nebeském
loži. Myslím, že jsme tam byli přibližně šest týdnů, tam jsme bydleli a
spali.
Související články
„Hlavní myšlenka byla ta, aby se život Romů naplnil do té míry, aby se mohli
vyrovnat co do vzdělání a zaměstnanosti, aby nebyly předsudky, aby naše děti
mohly studovat.“
Předchozí vydání "O Roma Vakeren"
Nejčtenější články