Málo známý romský holocaust
V tomto týdnu jsme si připomněli Mezinárodní den památky obětí
holocaustu, který připadá na 27.ledna. Právě v tento den roku 1945
osvobodila Rudá armáda koncentrační a vyhlazovací tábor Osvětim
Březinka. V minulých Historických obzorech jsme vzpomínali především
na židovské oběti nacistické zvůle, tentokrát si připomeneme
okolnosti romského holocaustu. V roce 2012 o něm s Janem Charvátem
hovořil historik z Muzea romské kultury Michal Schuster.
Jaká byla situace Romů před ustanovením protektorátu za takzvané
druhé republiky?
"S přijetím mnichovské dohody, kdy vznikla druhá republika a byly
odstoupeny Sudety, došlo k velkým potížím. Romové, kteří byli na
těchto územích, prchali k nám do relativně svobodného
Československa. Odsud byli vraceni zpět do Německa, protože k nám jako
občané nepříslušeli. To byl jeden důležitý aspekt. Radikalizoval se
tisk a státní úřady. Vyvrcholilo to tím, že na počátku března 1939
bylo přijato nařízení o kárných pracovních táborech, které už
byly jakýmsi předstupněm určitého radikálního řešení ve smyslu
koncentrace nepohodlných skupin lidí do určitého tábora, který se
nazýval "kárný pracovní." Byl to nicméně předstupeň
koncentračních táborů. Už na základě Norimberských zákonů bylo ve
30. letech v Německu stanoveno, že rasovým nepřítelem číslo 1 jsou
Židé a za nepřítele číslo 2 byli stanoveni cikáni a cikánští
míšenci. Od toho se odvíjel postup protektorátních úřadů od března
1939. Znamenalo to, že tzv. cikáni byli postupně vyloučeni z
veřejného života, navíc bylo přijato nařízení o zákazu
kočování. Tyto osoby, pokud kočovaly, tak byly zákonem
nepodchytitelné. Jakmile byli usazeni, tak je bylo možné sečíst,
nějakým způsobem dále s nimi operovat. Zásadní zlom přinesl až rok
1942. Můžeme říci, že do poloviny roku 1942 se postupovalo na
sociálním základě, postupovalo se proti tzv. asociálům, V kárných
pracovních táborech a v těch sběrným Romové tvořili pouze 10 nebo 15
procent internovaných. V polovině roku 1942 bylo přijato nařízení o
potírání cikánského zlořádu, které zahajovalo rasový postup proti
cikánům a cikánským míšencům. Tyto osoby byly sečteny a bylo
zjištěno, že takovýchto osob v protektorátu je zhruba 6500. Na
základě tohoto nařízení byly vytvořeny tzv. cikánské tábory.
Nesmíme je srovnávat s tábory v dnešním Polsku, nicméně úmrtnost v
těchto táborech byla dvacetiprocentní. To je celkem velké číslo na
tak malé tábory."
Zajímavá je otázka protinacistického odboje Romů. Jakou pozici měl
tento odboj vzhledem ke slavnému domácímu odboji?
"Samozřejmě jako v jiných skupinách obyvatel se nacházeli mezi
Romy odvážní lidé, kteří se nehodlali smířit s tím, co se děje.
Například na Slovensku hodně pomáhali partyzánskému hnutí, protože
sami Romové, kteří žili ve slovenských osadách, znali prostředí
kolem, lesy a hory. Partyzánům dokázali pomoci, často byli spojky,
poskytovali materiální pomoc a podobně. Zajímavý případ na našem
území je případ Josefa Serinka. Pocházel z Plzeňska, byl v ledském
táboře, odkud se mu podařilo uprchnout a na Českomoravské vrchovině,
kde se skrýval, založil velice slavnou a úspěšnou partyzánskou
jednotku, které se říkalo Čapajev. Jemu samotnému se říkalo Černý
partyzán. Po druhé světové válce se odstěhoval do Svitav, kde
působil jako hostinský v hospodě, která se nazývala U Černého
partyzána. To je takový pro nás nejznámější příklad hrdiny, který
pocházel z romského etnika."
Jaká byla situace romské menšiny na konci války v protektorátu?
"Během roku 1943 se státní moci podařilo většinu podchycených
Romů z protektorátu odtransportovat do osvětimského tábora. Byly
samozřejmě určité skupiny, kterým se podařilo skrývat, například
uprchli na Slovensko, byli někde nasazeni na práci a podobně. Uvádí
se, že z koncentračních táborů se po roce 1945 vrátilo zhruba asi jen
600 Romů, to znamená, že téměř 90 procent naší předválečné
romské populace bylo vyhlazeno. Po druhé světové válce začínají
větší migrační vlny Romů ze Slovenska především do oblastí
pohraničních, to znamená severní Čechy a severní Morava. To souviselo
s poválečným vývojem, kdy z těchto oblastí byli odsunuti Němci.
Uvolnila se tu celá řada obytných míst, ale zároveň byla potřeba
celá řada nových pracovníků, kteří by pomáhali při správě
válkou poničené země. Navíc se také postupně začíná budovat
český průmysl v těchto oblastech i v souvislosti s těžbou černého
uhlí a hnědého uhlí. Byla tu potřeba celá řada nových pracovních
sil. Proto často i státní náboráři objížděli slovenské osady - a
nejen ty - a lákali zdejší obyvatele, aby jeli do Čech za prací. Tito
lidé to velice vítali, protože na Slovensku byla ekonomická situace
daleko horší než v našich zemích."
Jak to vypadalo před rokem 1948 a po roce 1948, když ho vezmeme jako
mezník? Museli po roce 1948 čelit Romové podobným represím, nebo ten
státní aparát už na ně tolik neobsahoval a tolik je nekontroloval?
"V několika poválečných letech se stát příliš o Romy
nezajímal, protože řešil jiné záležitosti. Nový komunistický
režim si velice záhy uvědomil, že především kočovní Romové jsou
pro něj velkým nebezpečím (to pro jakoukoliv totalitu). Lidé, kteří
se pohybují mimo dohled státní moci, jsou potenciálně nebezpeční -
především, když se pohybují v pohraničí a podobně. Proto byl v roce
1958 přijat zákon o zákazu kočování. Tam se vůbec slovo
"cikán" nebo "Rom" neobjevilo, nicméně bylo jasné,
proti komu je to namířeno. Šlo vlastně o začátek politiky státem
řízené asimilace - to znamená vytvořit řádné občany, kteří by se
zapojili do budování socialismu. Politika asimilace ovšem znamenala
velké rozbití kulturního zázemí Romů, od 60. let k tomu přistoupila
i politika řízeného rozptylu. Stát různě přestěhovával romské
rodiny v rámci Československa. Tito lidé přišli samozřejmě do
úplně jiného prostředí a nedokázali se s prostředím nějakým
způsobem sžít. Se všemi aspekty řízené asimilace se setkáváme
dodnes."
Více se můžete dozvědět v projektu Rada Praha Holocaust Romů.
Tento příspěvek je repríza. V premiéře jsme ho vysílali 3.11.2012.
|
|
Související články
Vybíráme z rubriky "Zprávy ze života Romů"
Nejčtenější články