Romské vysílání "O Roma vakeren" - "Romové hovoří"
Pořad odvysílaný stanicí Český rozhlas 1 - Radiožurnál
Pořad "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří" pravidelně připravuje romská
redakce Českého rozhlasu.
Na těchto stránkách přinášíme textovou a zvukovou verzi pořadu, který se
vysílá na okruhu Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu každou sobotu od 20 do 21
hodin.
"O Roma vakeren" se vysílá také v regionech, na VKV (FM) regionálních
studií si pořad pro daný region můžete naladit vždy v úterý a ve čtvrtek od
19:45 do 20:00 hodin.
Další informace o pořadu najdete na stránkách www.rozhlas.cz nebo na facebookovém profilu pořadu na
adrese
facebook.com/oromavakeren
Vítáme Vás u pravidelného pořadu "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří".
Dnes se dozvíte, že asistenty prevence kriminality v Děčíně nahradí
dobrovolníci, protože Městská policie už nemá peníze na jejich platy.
Představíme vám nový projekt sdružení IQ Roma servis a o svých zkušenostech
z velké Británie nám poví Michal Daduč.
Poslech celého pořadu v mp3
=[ Reportáž ]=
Městská policie v Děčíně už nemá peníze na asistenty prevence kriminality,
nahradí je dobrovolníci
Asistenti prevence kriminality v Děčíně přijdou v listopadu o svá místa.
Došly totiž peníze, ze kterých městská policie hradila jejich mzdy a
uniformy. Děčínští strážníci proto museli požádat o pomoc dobrovolníky,
kteří dočasně asistenty nahradí. Podrobnosti má Iva Zítková.
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
=[ Reportáž ]=
Nezaměstnaní Romové mohou vyvěsit své životopisy na web IQ Roma servisu
Brněnská neziskovka IQ Roma servis, která pomáhá Romům hledat práci,
přichází s další fází projektu zaměstnanosti. Na svých stránkách umožňuje
nezaměstnaným Romům vyvěsit své životopisy, ze kterých si mohou vybírat
přímo firmy. Loni se IQ Roma servisu podařilo zaměstnat každého pátého Roma,
který navštívil jejich kariérní centrum. Firmy, které se rozhodnou romského
pracovníka zaměstnat, mohou usilovat o zisk mezinárodního certifikátu Ethnic
Friendly zaměstnavatel. O kampaň se zajímala kolegyně Tereza Kadrnožková.
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
=[ Reportáž ]=
Rodiče Michala Daduče přišli po válce ze Slovenska do Čech za prací, on sám
pokračoval do Anglie
Teď Vám představíme romského třicátníka Michala Daduče. Je potomkem prvních
romských přistěhovalců, kteří po roce 1945 přišli ze Slovenska do Ústí nad
Labem. Také on sám putoval dál – po maturitě na gymnáziu se živil jako
učitel, muzikant a nakonec jako strážník městské policie. Ale ve svých
čtyřiadvaceti letech Ústí nad Labem opustil a s dvaceti librami v kapse
odjel do Velké Británie do města Derby, kde žila jeho teta. Jak se mu tam
daří, zjišťovala Jana Šustová.
Michal Daduč odešel do Velké Británie v roce 2007. Protože uměl anglicky,
hned za tři dny nastoupil do továrny na zpracování krůtího masa.
„Ty začátky byly těžké, protože jsem pracoval jako levná pracovní síla. Ale
asi jsem měl větší štěstí než ostatní a dostal jsem se tam, kam jsem chtěl.“
Teď totiž pracuje v různých místních romských organizacích.
„Pracuji na plný úvazek pro Roma Community Care, což je sdružení ve městě
Derby, ale také jsem dobrovolníkem a sekretářem Europe Roma International,
která sdružuje Romy a kočovníky, je to federální asociace. A zároveň jsem
dobrovolným členem Národní federace Romů – National Federation of Gypsy, což
je vládní organizace Velké Británie.“
V práci pro romské organizace našel Michal Daduč své životní poslání a
naplnění.
„To jsou tyto organizace, protože pro to vlastně žiji a to mě motivuje k
tomu, abych to dělal dál, i kdybych to neměl placené.“
Při té příležitosti se nabízí otázka, kolik Romů z východní Evropy v
posledních letech do Velké Británie přišlo.
„Průzkum, který právě nedávno provedla University of Salford Manchester,
říká, že je to 200 tisíc. Jsou to Romové z celé východní Evropy, takže ta
čísla nejsou tak úplně přesná, protože je problém s tím, že Romové se stále
stydí říct, že jsou Romové, a třeba když mají zakřížkovat v dotazníku
národnost, tak zakřížkují, že jsou Češi nebo Slováci nebo Poláci, takže ta
čísla nejsou přesná. Ale pracujeme s tím, že je to 200 tisíc. Celkový počet
Cikánů, Romů a kočovníků (Gypsy and Roma travellers) je 750 tisíc v celé
Velké Británii – i s těmi původními, což jsou ti Gypsy a travellers.“
Romové z východní Evropy přicházeli do Velké Británie v několika
vlnách.
„Co se týče našich Romů, tak velká vlna jich přišla po roce 2011. Těch vln
ale bylo několik. Nejprve byli utečenci – asylum seekers, což bylo před
rokem 2004. Potom od roku 2004 to bylo jen na pracovní povolení. A pak se to
od května 2011 zvedlo a lidé mohli žádat i o status podpory v
nezaměstnanosti – Jobseeker's Allowance. Takže po roce 2011 si to Romové z
celé východní Evropy přes internet řekli a přišli. A já jim to přeji,
protože když vidím tu zdejší situaci – neonacismus, který stále vzrůstá,
segregaci ve školství..., tak jim všem přeji, aby přišli za lepším životem
do Velké Británie.“
Do Česka se Michal Daduč vrací jen jednou do roka a to na Mezinárodní
festival romské kultury Khamoro. Letos si během něj posteskl, že na něm
nejsou zastoupeni Romové z Velké Británie.
„Určitě mají co nabídnout – mají svá řemesla, své tradice a kulturu a tady
bych třeba připomněl, že britští Romové byli výborní prodejci koní.“
A každoročně pořádají ve městě Appleby Horse Fair, tedy Koňský
veletrh. Koná se vždy první týden v červnu od čtvrtka do následující
středy.
„Určitě mají co přidat do Khamora – když je to světový festival, tak by bylo
fajn, kdyby tam Romové z Velké Británie byli.“
Romové ve Velké Británii mají i svá specifika.
„Angličtí Romové kočují, to je jejich tradice a kultura. Je to vlastně i
naše tradice a kultura, ale ta nám zde v Československu byla odebrána v roce
1958, když nám vzali kola od vozů. Ale ti lidé opravdu žijí tím svým
svobodným způsobem života, mají ty své karavany a cestují, kam chtějí, žijí
svobodně, žijí tím pravým cigánským životem. Jediné, co britští Romové
zapomněli, je jazyk, protože to bylo zakázáno v 18. století místním králem.“
A co je společné pro kulturu východoevropských a britských Romů?
„Určitě jsou Gypsy Travellers dobří podkováři, takže to je úplně stejné.
Nádobí mají také stejné, šijí... Ale to, co my nemáme, je to, že oni umí
věštit a dělali to hodně dlouho. Umí věštit z kávy, takové to
Fortune-telling. Ty ženy to mají v sobě a je to součást jejich kultury. To
naši Romové nemají, protože jsou většinou nábožensky zaměření a v
křesťanství se přece věštit nesmí.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
=[ Reportáž ]=
V hudební teorii existuje pojem cikánská mollová tónina
Dnes se z úst Adama Votruby, etnografa Národního muzea, dozvíte více o
romském folklóru v Čechách a na Moravě před druhou světovou válkou a o tom,
že v některých romských folklórních písních se vyskytuje specifický prvek,
kterému se v hudební teorii říká „cikánská mollová tónina“. S panem Votrubou
hovořila Kristýna Maková.
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
=[ Reportáž ]=
Cesta Eriky Fečové k rozhodnutí stát se pěstounskou matkou
Úkolem pěstounů je nahradit kojenecké ústavy po dobu, kdy se pro dítě hledá
nové zázemí. Pak přicházejí ke slovu adoptivní rodiny. A my vám teď
představíme Eriku Fečovou, které se Iveta Demeterová zeptala, jak dlouho
přemýšlela, než se rozhodla být pěstounkou.
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
=[ Reportáž ]=
S Denisou Šariskou a těžkém životě matky samoživitelky
Ženy samoživitelky mají těžký život. Své o tom ví také matka devítiletého
chlapce, Denisa Šariská. Kromě toho, že je na výchovu syna sama, se jako
Romka potkává také s dalšími formami diskriminace. Její příběh je ale i
přesto – nebo možná právě proto – nabitý motivací a odhodláním. S Denisou v
Brně natáčela Alica Heráková.
Denisa Šarišká je čtyřiatřicetiletá krásná a sebevědomá žena pocházející z
polsko-romské rodiny. Její příběh by mohl být inspirací pro nejenom romské
mladé ženy. Říká, že měla v životě hlavně štěstí. Rozhodně ale sama
potvrzuje známé přísloví, že štěstí přeje připraveným.
„U nás vždycky byl základ vzdělání a to štěstí podle mě bylo v tom, že jsem
se prostě snažila ze sebe dát co nejvíc, co se týče vzdělání, střední škola,
vysoká škola, kterou jsem sice musela přerušit, ale pochlubím se, že od září
nastupuju zpět.“
Denisa vystudovala střední zdravotnickou školu, v tomto oboru ale pracovala
jen velmi krátce. Přestože ji bavila teorie a biologie, praxe v nemocnici
byla něco jiného.
„Je to strašně náročné, i na psychiku i po fyzické stránce. Vždycky se
řešila krev, hygiena a takové věci, mně to nevadilo. Mně spíš vadilo, co se
týká těch starších lidí, že se stalo, že umírali, že to bylo spíš o té
psychice a že je to fakt dřina a přijde mi, že navíc hrozně málo ohodnocená.
Přece jen bojujete o život těch ostatních, ale taky o svůj, protože to
riziko tam vždycky je.“
Odešla tedy na vysokou školu, po šesti semestrech speciální pedagogiky byla
přijata na polonistiku, kterou však nedokončila kvůli rodině a mateřství. Po
letech života v Polsku a po rozvodu s manželem se vrátila před sedmi lety
zpět do České republiky, do Brna. Nebála se začít znova a něco úplně nového
a nastoupila v Muzeu romské kultury jako vedoucí volnočasového klubu a
mentorka v projektu Desegregace.
Její přelomová životní zkušenost však přišla o několik let později s
informací o divadelním projektu zaměřeném na ženy samoživitelky, Samodivy.
Denisa vzala opět příležitost za pačesy, přihlásila se a ke svému překvapení
byla také vybrána mezi deset žen, které se staly herečkami i scénáristkami v
představení inspirovaném jejich vlastním životem.
„Ta hra, inscenace je o tom, jak se žije samoživitelkám tady v České
republice, protože přece jenom tyto ženy pociťují i diskriminaci, a to se
netýká barvy pleti, ale o tom – „těhotná, bůhví, s kým si to uhnala, nikoho
nemá, my potřebujeme mladou, bezdětnou,“ a takový věci.
V Samodivách, které vznikly ve spolupráci Divadla Husa na provázku a
organizace Tripitaka, kromě lekcí herectví nebo správné mluvy potkala také
další ženy s podobným osudem, jako je ten její.
„Na ty problémy, které mám či měla, nejsem sama. Vím, že jsem si tím
neprošla jenom já, ale že je takových lidí víc. Takže jsem si řekla, Bože,
já jsem prožila toto, ty jsi to měla o něco horší nebo těžší, díky Bohu za
to, co já jsem prožila a klobouk dolů.“
Přes kontakty z divadla se dostala Denisa k práci, kterou dělá dnes – učí v
multikulturní mateřské školce Dráček. Kromě českých dětí do ní chodí také
děti cizinců žijících v Brně. Přestože má sama jako Romka i spoustu
negativních zkušeností, zůstává pozitivní.
„Tak rodiče se ptají, odkud jsem, protože vypadám (jak říkají) exoticky.
Dvě maminky už mě tipovaly na Řekyni, jedna na Italku, a když jsem jim
řekla, jak to je, tak je to zarazilo a docela je to potěšilo, že neslyší
pořád jen ty negativní věci…. a to mě taky těší, taky mi to dělá radost!
Takže já doufám, že ty informace budou kolovat dál a neříkám, že bůhví jak
se ten názor změní, ale i to je dobré.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
Z dnešního O Roma vakeren je to už všechno. Naladit si nás můžete ale opět v
sobotu po 20. hodině tady na Radiožurnálu nebo v úterý a ve čtvrtek na VKV
regionálních studií – a to vždy v 19:45. Najdete nás ale také na internetu –
adresa je romove.cz a náš pořad je i na Facebooku.
Klidný večer vám přeje Jaroslav Sezemský.
| 
Související články
Denisa Šarišká je čtyřiatřicetiletá krásná a sebevědomá žena pocházející z
polsko-romské rodiny. Její příběh by mohl být inspirací pro nejenom romské
mladé ženy. Říká, že měla v životě hlavně štěstí. Rozhodně ale sama
potvrzuje známé přísloví, že štěstí přeje připraveným.
Odešla tedy na vysokou školu, po šesti semestrech speciální pedagogiky byla
přijata na polonistiku, kterou však nedokončila kvůli rodině a mateřství. Po
letech života v Polsku a po rozvodu s manželem se vrátila před sedmi lety
zpět do České republiky, do Brna. Nebála se začít znova a něco úplně nového
a nastoupila v Muzeu romské kultury jako vedoucí volnočasového klubu a
mentorka v projektu Desegregace.
Předchozí vydání "O Roma Vakeren"
Nejčtenější články