„Hasíme to, co nejvíc hoří,“ říkají architekti, kteří pomáhají stavět domky
v romské osadě
Ve slovenské romské osadě v Kojaticích už druhé léto fungují pracovní
skupinky složené ze studentů architektury a obyvatel osady – navrhují a
staví levné domky. Těmi nahrazují boudy a přístřešky z celt, ve kterých se
tu také bydlí. Projekt nazvaný Architekti v osadě nadchl už několik turnusů
mladých architektů a chystají se další, příští týden začíná dokonce bonusový
workshop.
„Jsou to domečky, které mají rozměry 5 krát 5 metrů, postavené z klasických
materiálů, co jsou běžně na trhu. Snažíme se stavět levně, nakupujeme
použitá okna nebo dveře, snažíme se vejít do 5000 eur. Všechno ale děláme
standardně a oni na vlastní oči vidí a učí se, jak se míchá beton, jak se
pokládají izolace …,“ vysvětluje Pavol Kraučík, kterému se v kojatické osadě
říká mistr.
Má zkušenosti se stavebnictvím i se sociální prací – jeho úloha je tedy
dvojí. Podle něj projekt funguje, protože klade na účastníky programu
nároky, kterým jsou ale zároveň schopní dostát. Programu se účastní rodiny,
které si dopředu našetří sumu peněz a jsou připravené domek pět let splácet.
„Je to jeden z mála projektů souvisejících s bydlením pro nejchudší na
Slovensku, který funguje,“ říká Pavol.
„Přinutí je to nakládat líp s penězi,“ souhlasí studentka architektury
Monika, která se projektu účastní jako dobrovolnice už od začátku. Podle ní
si mnohé rodiny neumí rozpočítávat peníze ani na měsíc dopředu. „Je to
fascinující projekt, čím déle to dělám, tím víc tomu věřím. Myslím si, že to
je i odpověď na ten problém (chudoby na Slovensku). Jako budoucí architekt
se tam učím stavebním postupům, ale důležité je to hlavně z lidské stránky.
Každý máme předsudky, ale když se ocitnete v osadě, tak si uvědomíte, že
nemáme právo je soudit. Oni nezažili nic jiného než svůj každodenní život v
osadě a nemají důvod být jiní než jejich rodiče. Na druhou stranu pokud jim
zlepšíte podmínky, tak tam možnost, že tenhle člověk bude jiný než jeho
rodiče, určitě je,“ říká Monika, která je také organizátorkou dalších
drobných projektů v osadě, jako je třeba nová knihovna.
„Napadlo nás, že jsme si nikdy nevšimli, že by tam nějaká děcka četla knihy.
A zjistili jsme, že oni si ani nemůžou vzít knížky a učebnice ze školy do
osady, říkají jim, že prý by je tam zničili, takže oni mají třeba ve třetí
nebo čtvrté třídě pořád problém se naučit plynule číst,“ komentuje Monika
začátek nápadu korunovaný zřízením knihovny složené z darovaných knih.
„Letos jsme měli dva turnusy mladých architektů, viděl jsem na nich první
den, že se bojí toho, co se bude dít, když do osady přijdou. Po dvou týdnech
ale odcházeli úplně nadšení, některá děvčata říkala, že snad místo
architektury začnou studovat sociální práci,“ říká Pavol Kraučík. „Do devíti
se snídá a probíhají nějaké společenské aktivity, pak se pracuje, služba
dělá oběd, pak se zase pracuje, večer se pouští filmy nebo se chodí do města
na diskotéku nebo na jiné kulturní aktivity,“ popisuje dny v Kojaticích.
„Nejčastější reakcí na náš projekt je údiv, lidi se diví, že to děláme. Jsou
to lidi, co tam v okolí bydlí celý život, ale nikdy nenašli odvahu vstoupit
do osady, jsou to dva světy vedle sebe, které nemají průniky.“ Podle Moniky
byli lidé z okolí vůči projektu podezřívaví hlavně proto, že ho podporuje
místní radnice. „Lidi se zlobili, že peníze z obce jsou i na tenhle projekt,
ale myslím, že si začínají uvědomovat, jaký to má význam pro zlepšení
životní úrovně v osadě – že to pozitivně ovlivní život v celé dědině.“
Iniciátorem a hlavním šéfem projektu je architekt Michal Sládek, který se
před několika lety účastnil výstavby domu ze slámy ve Spišské Nové Vsi
organizované Člověkem v tísni, pod jehož hlavičkou fungují i Architekti v
osadě. Michal říká obyvatelům osady klienti a zdůrazňuje, že jeho mladí
architekti nejezdí do osady pomáhat, jezdí tam zároveň i kvůli sobě.
„Nemyslím si, že bychom mohli vyřešit situaci, kdy se zvětšují rozdíly mezi
bohatými a chudými a sociální napětí vzrůstá, což na východním Slovensku
cítím silně. Tohle nevyřešíme hned, ale musíme podporovat to, aby se lidé
navzájem do sebe dokázali vcítit,“ vysvětluje architekt. „Moje vlastní
zkušenosti ze stavby domu ve Spišské Nové Vsi nebo z Indie se mi vrací po
letech, vrací se mi ve formě nějakého porozumění, jsem empatičtější. Myslím
si, že to je velmi důležitá zkušenost na to, abychom mohli žít ve
společnosti, kde jsou lidé na sebe citlivější.“
I Kraučík zdůrazňuje, že se necítí být velkým optimistou v otázkách
zlepšování životní úrovně nejchudších obyvatel na Slovensku. „Tím, co děláme
my, se samozřejmě nedá jejich situace zlepšit plošně, na to by se mělo jít
jinak, ale nějak ano. Když ve 21. století žije mladá rodina v díře v zemi,
má nad sebou jenom celtu, a když prší celou noc, jsou mokří, tak to není
normální. Stát, ve kterém se to děje a je mu to je jedno... To je na
zamyšlení. My jenom nahrazujeme celtu normální střechou a to není adekvátní
náhrada.“
|
|