Režisérka Jana Ševčíková přichází s novým dokumentem Opři žebřík o nebe
Dlouhých šest let uplynulo od zatím posledního dokumentárního filmu Gyumri
režisérky Jany Ševčíkové, se kterým získala po světě řadu filmových cen.
Nyní přichází tato tvůrkyně, která zaujímá výjímečné postavení mezi českými
dokumentaristy, s novým snímkem nazvaným Opři žebřík o nebe. Jeho světová
premiéra proběhne 5. července na Mezinárodním festivalu v Karlových Varech v
rámci soutěže dokumentárních filmů, do českých kin pak přijde snímek na
podzim.
Jana Ševčíková v tomto případě obrátila svoji pozornost na Slovensko. Marián
Kuffa je farářem v malé vesnici Žakovce pod Tatrami. Na faře se stará o
bezdomovce, bývalé vězně, děvčata a kluky z dětských domovů, tělesně
postižené a týrané matky s dětmi. Okolo 250 lidí. Někdo zemře, někdo se
narodí, někdo odejde. Snímek Opři žebřík o nebe je výsledkem pěti let
mapování života faráře, fary i jejích obyvatel.
Příběhy bezdomovců, alkoholiků, feťáků a dalších ztracených existencí slouží
ve filmu kromě své vlastní síly a zajímavosti také jako zrcadlo k počínání,
životu, víře a náboženské a osobní filosofii faráře. Film o síle víry a
hodnotě oběti, o tom, jak moc se člověk dokáže vydat za druhé, jak moc tím
ztrácí, ale i jak mnoho tím získává.
„Připadám si jako potápějící se loď. Vytáhnu jednoho a druhý se potopí. Ale
kde je záchranná vesta? Toho nechám držet za desku, tomu vykloubím ruku,
toho drapnu za vlasy, dalšího za nohu, druhého za ruku, táhnu za loket,
bolí, žádný bonton, jednoduše chytám je, aby žili,“ říká Marián Kuffa.
K tématu se Jana Ševčíková dostala v roce 2008, když se toulala s rodinou po
Slovensku a u charizmatického faráře, o kterém četla před tím v novinách, se
na chvíli zastavila. Z pětiminutového setkání byla nakonec hodina. “Zeptala
jsem se, jestli se mohu příště vrátit s magnetofonem, že vždy než se
rozhodnu natáčet film, potřebuji poznat lidi a místo. Odpověděl mi, že
nikoho nevolají ani nevyhazují, že vše je v rukou Božích,” řekla Jana
Ševčíková v rozhovoru pro dokrevue. cz. Poprvé pak zůstala přes čtrnáct dní
a pak se objevovala v Žákovcích po celý rok. “Vyprávěl mi, jak Žákovce
vznikaly, svůj život a příběhy lidí, kteří se v průběhu dvaceti let tady
ocitli. Podobně jsem se setkávala i s ostatními. Musela jsem si s lidmi
vytvořit svůj vlastní prostor. Časem se začali svěřovat, některé příběhy
byly dost drsné a kruté,” popisuje v rozhovoru Jana Ševčíková.
“Po čase jsem si uvědomila, že ve filmu o Mariánovi se potřebuji dostat za
hranice fary. Najít si ty lidi, dostat se k nim v momentě, kdy opustili
faru, ukázat, jak žijí, jaký mají vztah k farářovi, k Žakovcům,” pokračuje.
A tak se režisérka vydala cestou k uchopování obou stran - pozorovala faráře
Mariána s veškerou jeho snahou a způsobem, jakým s lidmi jedná, a na druhé
straně pozorovala a ponořila se do příběhů lidí, kterým pomáhá či pomáhal.
“Protože takto pro mě vznikala možnost vytváření mnohovrstevnatého
portrétu,” dodává Jana Ševčíková. “Film o Žakovcích a především o Mariánovi
byl pro mě obrodou vnitřní radosti a smyslu bytí. Smyslu pokory. Smyslu
oběti. Protože u Mariána to nebyla jen slova, ale život sám s křížem na
zádech,” uzavírá režisérka v rozhovoru pro dokrevue.cz.
|
|