Romské vysílání "O Roma vakeren" - "Romové hovoří"
Pořad odvysílaný stanicí Český rozhlas 1 - Radiožurnál
Pořad "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří" pravidelně připravuje romská
redakce Českého rozhlasu.
Na těchto stránkách přinášíme textovou a zvukovou verzi pořadu, který se
vysílá na okruhu Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu každou sobotu od 20 do 21
hodin.
"O Roma vakeren" se vysílá také v regionech, na VKV (FM) regionálních
studií si pořad pro daný region můžete naladit vždy v úterý a ve čtvrtek od
19:45 do 20:00 hodin.
Další informace o pořadu najdete na stránkách www.rozhlas.cz nebo na facebookovém profilu pořadu na
adrese
facebook.com/oromavakeren
Vítáme Vás u pravidelného pořadu "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří".
Evropská unie opakovaně kritizuje Českou republiku za diskriminaci romských
dětí v systému vzdělávání. Tématem bude i Kalmanach povídek, ve kterém
publikuje i Irena Eliášová. A u literatury, ale dětské, zůstaneme i v dalším
příspěvku – představíme letošní ročník soutěže Romano Suno.
Poslech celého pořadu v mp3
=[ Reportáž ]=
Pracovníci sdružení Vzájemné soužití doprovázeli romské děti k zápisu do
základních škol
Evropská unie opakovaně kritizuje Českou republiku za diskriminaci romských
dětí v systému vzdělávání. Až třetina z nich míří v šesti letech rovnou od
zápisu do praktických škol
Společnost Vzájemné soužití se dlouhodobě zasazuje o to, aby romské děti
nebyly automaticky umísťovány do praktických škol jen kvůli tomu, že
pocházejí ze sociálně znevýhodněného prostředí. Proto je pracovníci sdružení
minulý týden doprovázeli k zápisu. Jednou z nich byla i Jolana Šmarhovičová,
kterou oslovila Táňa Čabáková.
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
=[ Reportáž ]=
Sborník Kalmanach představuje i romské autory z Libereckého kraje
Známá jména jako historický detektivkář Vlastimil Vondruška nebo romská
autorka Irena Eliášová zazářila na křtu už osmého literárního sborníku
autorů Libereckého kraje Kalmanach. Sborník vyšel se zpožděním, dlouho na
něj totiž nebyly peníze. Nakonec finančně pomohl Liberecký kraj, město
Liberec a několik nadací. A sborník je teď už k mání v knihovnách a na
středních školách. Podrobnosti zjišťovala Ivana Bernátová.
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
=[ Reportáž ]=
Před rokem zemřela Ceija Stojka
Na příští týden připadají dvě významná výročí - 27. ledna uplyne 69 let ode
dne, kdy sovětská armáda osvobodila největší nacistický koncentrační a
vyhlazovací tábor Osvětim. A o den později to bude rok od úmrtí významné
romské spisovatelky a výtvarnice Ceiji Stojky, která byla
vězněna v Osvětimi a v dalších vyhlazovacích táborech a ztratila tam část
své rodiny. Její vzpomínky zaznamenala Jana Šustová.
Rakouská Romka Ceija Stojka byla v roce 1943 deportována spolu s matkou a
sourozenci do Osvětimi-Březinky. Později se dostala do koncentračního tábora
Ravensbrück a osvobození se dočkala v Bergen-Belsenu. Na dobu po osvobození
vzpomíná následovně:
„Pro Rakušany – pro rakouskou vládu a rakouské obyvatelstvo – a pro celou
Evropu nebylo jednoduché, že z Osvětimi, Ravensbrücku, Bergen-Belsenu a z
dalších táborů ještě vyšli živí lidé, lidé jako my – Romové. To pro Evropany
znamenalo: ‚Teď jsou zase tady a určitě o tom budou mluvit!‘ Téměř padesát
let se mluvilo pouze o židovském holocaustu, že Židé trpěli, byli zplynováni
a spalováni. To je v pořádku, že se o tom mluvilo, protože to tak opravdu
bylo. Oni často ani nevstoupili na osvětimskou půdu, protože vlak je dovezl
přímo ke krematoriu, kde vystoupili a šli jako ovce do plynu. A musíte si
představit, že o tři roky později vyšli z koncentráků lidé na svobodu a to
díky spojencům – Rusům, Francouzům a Angličanům. To nebyl žádný Němec, Čech,
nebo Polák, kdo otevřel brány Osvětimi. Osvětimský tábor byl osvobozen 27.
ledna 1945, ale v Bergen-Belsenu, Ravensbrücku byli lidé ještě další čtyři
měsíce vražděni.“
Ceija Stojka později o holocaustu Romů a jejich současné situaci často
besedovala s žáky a studenty rakouských škol. Na jedné besedě v Praze jí
kdosi položil otázku, jak je možné s takovou zkušeností z koncentračních
táborů žít?
„Nás se nikdo neptal, jak budeme dál žít. Když jsme vrátili z vyhlazovacích
táborů domů, byli jsme velmi mladí a velmi smutní, protože jsme neměli
žádnou pevnou půdu pod nohama. Neměli jsme sice napsáno na čele Osvětim –
Ravensbrück – Bergen-Belsen, ale už tehdy, v tom roce 1945, nám lidé říkali:
‚Na vás Hitler zapomněl!‘ A žít můžeme jen tehdy, když je naděje, že všechno
bude lepší. Nesmíme se vzdávat naděje! Měli jsme děti, vnuky, měli jsme své
rodiny, tak jsme chtěli žít dál. Takže ta naděje, že zítra rozkvete třešeň,
která vloni nekvetla – tato naděje mi dává sílu.“
Ceija Stojka byla první, kdo téma romského holocaustu otevřel na veřejnosti.
Při procházce v roce 1987 se totiž setkala s tím, že se lidé vysmívali číslu
vytetovanému na její ruce a zpochybňovali události holocaustu. A tak se
rozhodla své vzpomínky zaznamenat a v roce 1988 byly publikovány v knize
„Žijeme ve skrytu. Vyprávění rakouské Romky“. Ta způsobila v německy
mluvících zemích velký rozruch. A jaké je poselství Ceiji Stojky pro dnešní
dobu?
„Romové mají na tomto kontinentu velmi nepatrné postavení, Evropané s
nimi neměli žádné dobré plány – vyvražďovali je, diskriminovali a tak dále.
Žijeme sice v jiném století, máme dokonce nové tisíciletí a tohle musí
přestat! My jsme zrovna tak lidé jako ty, a ty... Když jsem byla v Japonsku,
byli ke mně velmi laskaví – dali mi najíst a pořád mě hladili. A tak by se
lidé měli k sobě navzájem chovat.“
Za mnohaletý boj proti rasismu udělila v roce 2009 rakouská ministryně
kultury Ceije Stojce profesorský titul. Život této pozoruhodné drobné ženy
se uzavřel 28. ledna loňského roku.
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
=[ Reportáž ]=
Literární a výtvarná soutěž Romano Suno - Romský sen se uskutečnila už po
šestnácté
Ke konci roku se v Praze konala literární a výtvarná soutěž Romano Suno,
tedy Romský sen. Tato soutěž, která je určena pro žáky základních a
středních škol a snaží se zachovat ustupující romský jazyk, se uskutečnila
už po šestnácté. Porota tentokrát vybrala několik desítek příspěvků ze
stovek došlých. Více v rozhovoru Reny Horvátové, která k mikrofonu pozvala
Marii Bořkovcovou.
Literární a výtvarná soutěž Romano suno vyhlašovaná každoročně obecně
prospěšnou společností Nová škola měla ke konci roku své vítěze. Do Romského
snu se zapojili žáci základních a středních škol, kteří rádi malují, nebo
ovládají romštinu nejen v mluveném, ale i psaném projevu. Slovo má
koordinátorka projektu Marie Bořkovcová.
„Romano suno letos běží už šestnáctým rokem a přispělo do něj kolem 350
dětí. Většinou to byly výtvarné příspěvky, kterých bylo zhruba 250, a
literárních příspěvků bylo ke stovce. Z pěti témat, které byly doporučeny k
napsání, bylo jedno jednou téma, na které se mohlo psát česky, ale věnovalo
se romštině – jestli byla někdy nějaká situace, kdy jsi chtěl umět romsky.
Bylo to pro děti, které k romštině nějaký vztah mají, i když jí nemluví.
Témata byla: Co bych dělal, kdybych byl milionář?, potom Kdy jsem se nejvíc
bál, Kdy mi bylo nejlíp, Co by bylo jinak, kdybych se narodil jako Čech. A
to první téma jsem již zmiňovala: Byla někdy nějaká situace, kdy jsi chtěl
mluvit romsky – co to bylo za situaci?“
Pro mnohé ze soutěžících byl jejich příspěvek vůbec první zkušeností s
psanou romštinou.
„Většinou to byla psané romsky a většina dětí pořídila svůj český překlad.
Určitě je těch talentovaných dětí hodně. My se každý rok snažíme nějak dál
pracovat i s dětma. Ale je problém s penězi, protože to jsou děti, které
jsou z různých částí republiky a ta práce s nimi by stála desítky tisíc,
protože ty děti by musely přijet, musely by někde bydlet atd. Takže nějaká
intenzivnější práce se nám nepodařila, ale na příští rok jsme vymysleli, že
by ti lidé, kteří byli v porotě a další Romové, kteří píší nebo malují, by
si vzali pod patronaci jedno konkrétní dítě, s kterým by na dálku udržovali
kontakt, poskytovali mu konzultace a podporovali by je. Ale to bude na
dobrovolnické bázi, bude to intenzivní a bude to záležet na těch lidech. Ale
chceme tohle zprostředkovat, aby ty děti mohly intenzivně pracovat celý
rok.“
Marie Bořkovcová představuje odbornou porotu, která vybrala nejlepší
příspěvky 16. ročníku.
„Letos bohužel v porotě nebyl pan Cina, protože zemřel. V literární porotě
zasedla Karolína Ryvolová – romistka, publicistka a anglistka, Věra
Ciborajňová, která pracuje v klubech s dětmi, Renata Berkyová a Iveta
Kokyová. A v porotě výtvarné části byla grafička a výtvarnice Laďa Gažiová a
výtvarník Antonín Střížek.“
A právě poslední ročník Romano suno je pro koordinátorku úspěšnější, než ten
předchozí.
„Když to srovnám s 15. ročníkem, tak bylo o trochu víc literárních děl, což
mi přišlo skvělé, protože celkově ta situace je rok od roku horší v tom, že
v tom věku, pro jaký je soutěž určena, je stále méně dětí, které romsky
mluví. Ten pokles romštiny jde rychle. Takže jsme moc rádi za více
příspěvků. A myslíme si, že to jinak stoupá, což je dané tím, že se nám
zlepšují kontakt listy a především neformální vztahy s učiteli, kteří to dál
říkají. Pouhé rozesílání mailů často nefunguje. Takže čím víc lidí o nás ví,
to se pak projeví v tom, kolik přijde příspěvků.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
=[ Reportáž ]=
Hudební dráha sester Matiových
V následujících minutách dostanou slovo sestry Matiovy. Pocházejí z romské
muzikantské rodiny, otec je baskytarista, maminka hrála na klavír a zpívala.
Diváci i posluchači mohli děvčata vidět v rámci jedné originální talentové
soutěže. Starší Pavlína učí na Mezinárodní konzervatoři v Praze a mladší
Jitka je studentkou téže konzervatoře. Natáčel s nimi Jan Rosenberg.
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
=[ Reportáž ]=
Co přivedlo zakladatelku festivalu Khamoro Jelenu Silajdžić do Česka
Na závěr vám představíme někdejší filmovou producentku, novinářku ze
Sarajeva, Jelenu Silajdžić. Do tehdy ještě Československa přijela v roce
1992, kdy v bývalé Jugoslávii začala válka. Bála se o svou rodinu, a tak s
manželem a dvěma malými dětmi přicestovala do Prahy. Jelena je ředitelkou
Občanského sdružení Slovo 21a producentkou Světového romského festivalu
Khamoro. Iveta Demeterová se jí zeptala, proč se vlastně tenkrát rozhodla
pro naši republiku.
„To rozhodování přišlo v době, kdy jsem pracovala na jednom filmu a s
Barrandovem jsme připravovali jednu koprodukci. A pak jsme si říkali, že ta
válka v bývalé Jugoslávii musí být nějaký hodně velký omyl, který všichni
zjistí a zastaví se to. Ale pak jsme si řekli, že když už v Sarajevu ta
situace vypadá tak špatně a je to nebezpečné hlavně pro naše děti, tak
pojedeme do České republiky, domluvíme se tady s kolegy, co a jak,
podepíšeme smlouvy a mezitím se všechno dá do pořádku, až se vrátíme domů,
že děti budou chodit do školy, všechno bude fungovat. Tak jsme si to
představovali. Takže Česká republika byla naše volba z pracovních důvodů, a
také proto, že je to dobrá destinace, česká kultura je nám blízká, češtině
docela rozumíme, když se o to snažíme. A máme tady známé, kamarády, kolegy,
tak není špatné, že jsme tady v Česku.“
Jak to tenkrát bylo s jazykem? Děti přecházely do českých škol...
„Učily se, děti to zvládly za chvilku jako všechny děti, to není problém.
Ale my starší jsme se nikdy nenaučili pořádně mluvit, pořád děláme chyby.“
Jeleno, a není Vám smutno po Vaší producentské práci, po práci
novinářky?
„Já jsem pozitivní člověk, velká optimistka. Občas se mi po tom stýská.
Kdysi jsem si myslela, že život bez filmu nemůže existovat. S novinařinou
jsem skončila celkem ráda, protože shodou okolností jsem se dostala jako PR
do filmového průmyslu pak jsem hned začala dělat produkci.“
Jak dlouho jste se věnovala té filmové produkci?
„Nějakých patnáct let. Mám z toho hodně zážitků a mám štěstí, že jsem
patřila k jedné velmi úspěšné talentované generaci sarajevské filmařské
školy a že jsme udělali spoustu výjimečných filmů.“
Jeleno, vy jste velice tvůrčí člověk, co tedy předcházelo tomu, že jste se
rozhodli uspořádat Světový romský festival Khamoro?
„My jsme v životě neměli takové úmysly, vůbec. Vzhledem k tomu, že můj
manžel je také z kultury a vzdělávání, on je profesor hry na klarinet a
hudební pedagog, tak jsme tady na zámku Štiřín pořádali jednu takovou
významnou kulturní akci. Pocházíme z Balkánu, z bývalé Jugoslávie, kde bez
romské hudby si člověk žádnou kvalitní hudební záležitost ani neumí
představit. Manžel tady spolupracoval se skupinou Khamoro z Neratovic,
zhruba měsíc spolu připravovali program a všechno bylo krásné, dokud se ta
romská skupina neobjevila na jevišti a chvílemi nešel zvuk, chvílemi šel,
pak zase ne, než jsme zjistili, že zvukař sabotuje vystoupení té skupiny. My
jsme se hrozně balkánsky naštvali, ale výsledkem toho bylo něco pozitivního
– přišli jsme večer domů a manžel říkal: Víš co, uděláme největší a nejlepší
romský festival na zeměkouli a ukážeme, co ta romská kultura a umění
znamenají. A já jsem se ptala: A jak my to uděláme? Jsme uprchlíci, nevíme,
kde budeme žít, kde budeme za měsíc bydlet, co budeme jít. A on říkal: Ty to
nechceš udělat? A já: To víš, že chci! A tak to všechno začalo, byl to jeho
nápad, který rozvíjí do dnešního dne, teď už chystá 16. ročník. Musím říct,
že díky mému manželovi Džemilovi Silajdžići má to Khamoro takovou úroveň,
protože co se týče programu, já bych tam občas dělala opravdu velké
kompromisy, protože jsou skvělí lidé, kteří neumí až tak dobře hrát, ale
jsou zlatí. A na to můj manžel řekne: Tak si je vezmi domů, ať Ti hrají...“
Dokážete se s manželem také někdy pořádně pohádat ohledně interpretů, kteří
vystoupí na Khamoru?
„Ne, protože to je jeho parketa a mě tam vůbec nepustí. A když si k tomu
dovolím něco říct, tak se zeptá: Prosím? Ale zase na druhou stranu já dělám
produkci, do které se on moc neplete. Teda občas se do toho plete, občas se
strašně hádáme, ale to tak má být.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
Z dnešního O Roma vakeren je to už všechno. Naladit si nás můžete ale opět v
sobotu po 20. hodině tady na Radiožurnálu nebo v úterý a ve čtvrtek na VKV
regionálních studií – a to vždy v 19:45. Najdete nás ale také na internetu –
adresa je romove.cz a náš pořad je i na Facebooku.
Klidný večer vám přeje Jaroslav Sezemský.
| 
Společnost Vzájemné soužití se dlouhodobě zasazuje o to, aby romské děti
nebyly automaticky umísťovány do praktických škol jen kvůli tomu, že
pocházejí ze sociálně znevýhodněného prostředí. Proto je pracovníci sdružení
minulý týden doprovázeli k zápisu. Jednou z nich byla i Jolana Šmarhovičová,
kterou oslovila Táňa Čabáková.
Související články
Rakouská Romka Ceija Stojka byla v roce 1943 deportována spolu s matkou a
sourozenci do Osvětimi-Březinky. Později se dostala do koncentračního tábora
Ravensbrück a osvobození se dočkala v Bergen-Belsenu. Na dobu po osvobození
vzpomíná následovně:
Ceija Stojka později o holocaustu Romů a jejich současné situaci často
besedovala s žáky a studenty rakouských škol. Na jedné besedě v Praze jí
kdosi položil otázku, jak je možné s takovou zkušeností z koncentračních
táborů žít?
Ceija Stojka byla první, kdo téma romského holocaustu otevřel na veřejnosti.
Při procházce v roce 1987 se totiž setkala s tím, že se lidé vysmívali číslu
vytetovanému na její ruce a zpochybňovali události holocaustu. A tak se
rozhodla své vzpomínky zaznamenat a v roce 1988 byly publikovány v knize
„Žijeme ve skrytu. Vyprávění rakouské Romky“. Ta způsobila v německy
mluvících zemích velký rozruch. A jaké je poselství Ceiji Stojky pro dnešní
dobu?
Literární a výtvarná soutěž Romano suno vyhlašovaná každoročně obecně
prospěšnou společností Nová škola měla ke konci roku své vítěze. Do Romského
snu se zapojili žáci základních a středních škol, kteří rádi malují, nebo
ovládají romštinu nejen v mluveném, ale i psaném projevu. Slovo má
koordinátorka projektu Marie Bořkovcová.
„To rozhodování přišlo v době, kdy jsem pracovala na jednom filmu a s
Barrandovem jsme připravovali jednu koprodukci. A pak jsme si říkali, že ta
válka v bývalé Jugoslávii musí být nějaký hodně velký omyl, který všichni
zjistí a zastaví se to. Ale pak jsme si řekli, že když už v Sarajevu ta
situace vypadá tak špatně a je to nebezpečné hlavně pro naše děti, tak
pojedeme do České republiky, domluvíme se tady s kolegy, co a jak,
podepíšeme smlouvy a mezitím se všechno dá do pořádku, až se vrátíme domů,
že děti budou chodit do školy, všechno bude fungovat. Tak jsme si to
představovali. Takže Česká republika byla naše volba z pracovních důvodů, a
také proto, že je to dobrá destinace, česká kultura je nám blízká, češtině
docela rozumíme, když se o to snažíme. A máme tady známé, kamarády, kolegy,
tak není špatné, že jsme tady v Česku.“
Předchozí vydání "O Roma Vakeren"
Nejčtenější články