Romské vysílání "O Roma vakeren" - "Romové hovoří"
Pořad odvysílaný stanicí Český rozhlas 1 - Radiožurnál
Pořad "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří" pravidelně připravuje romská
redakce Českého rozhlasu.
Na těchto stránkách přinášíme textovou a zvukovou verzi pořadu, který se
vysílá na okruhu Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu každou sobotu od 20 do 21
hodin.
"O Roma vakeren" se vysílá také v regionech, na VKV (FM) regionálních
studií si pořad pro daný region můžete naladit vždy v úterý a ve čtvrtek od
19:45 do 20:00 hodin.
Další informace o pořadu najdete na stránkách www.rozhlas.cz nebo na facebookovém profilu pořadu na
adrese
facebook.com/oromavakeren
Vítáme Vás u pravidelného pořadu "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří".
Kolik Romů v Česku studuje na vysoké škole a o jaké obory mají romští
studenti největší zájem? Za chvíli se zeptáme pracovnice sdružení Slovo 21,
které dlouhodobě Romy k přijímačkám na vysoké školy připravuje. Povíme vám i
o aktivitách nízkoprahového klubu Pavlač a nabídneme rozhovor s jedním z
nejúspěšnějších tandemistů v paracyklistice na světě.
Bacht tumenge savorenge so šunen amaro romano vakeriben.
Poslech celého pořadu v mp3
=[ Reportáž ]=
Slovo 21 připravuje mladé Romy ke studiu na vysokých školách
Pro některé studenty akademický rok už začal, jiní zasednou do
vysokoškolských lavic příští týden. Občanské sdružení Slovo 21 už dlouhodobě
připravuje romské uchazeče o studium nejen na střední, ale i vysoké školy.
Nejnověji je to v rámci projektu Můžeme jít dál, o kterém Tomáš Bystrý po
telefonu mluví s koordinátorkou Martinou Horváthovou.
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
=[ Reportáž ]=
Ratolest Brno pomáhá dětem s učením i se vstupem do světa dospělých
Prosadit se v životě – ať už v jakémkoliv ohledu – to není vždycky snadný
úkol pro nikoho z nás. Představte si ale, že startovní čáru máte jako dítě
oproti vašim vrstevníkům posunutou o velký kus dozadu jen proto, že
vyrůstáte v sociálně vyloučené lokalitě. Právě těmto dětem v letošním
školním roce pomáhá s učením i vstupem do světa dospěláků brněnské Centrum
Ratolest. Natáčela tam Zuzana Plíšková.
Třináctiletá Helena chodila do Nízkoprahového centra Pavlač na doučování.
Aby probíranou látku zvládla, potřebuje individuálnější přístup než ve
škole.
„Já jsem sem chodívala na doučování, pondělí, středa, čtvrtek. Potom jsem se
učila sama doma. Dělala jsem reparát z angličtiny a zvládla jsem to, takže
jsem postoupila do šesté. Když se učím sama doma, nejde mi to, tak vždycky
přijdu sem a tady mi pomůžou. Jednou bych chtěla být pokladní,“ zasní se
Helena.
„Docela často řeším problémy se čtením, to dětem dělá dost problémy, ale
Borsalinovi zrovna ne. Jinak ještě docela řeším data, kolikátého je, jestli
je podzim, jaro a tak. Jinak děti, které sem chodí, jsou docela v pohodě, ty
se snaží,“ chválí Eva Lazarová přístup dětí, které k ní na doučování
dochází.
Řada problémů při učení plyne už ze špatného startu. I chybějící docházka do
mateřské školy může mít totiž zásadní vliv na úspěch ve škole. Děti z
vyloučených lokalit školky často vůbec nenavštěvují, a klub proto pořádá i
programy pro předškoláky a jejich rodiče. Zanedbané základní znalosti a
dovednosti už se pak těžko dohánějí, připouští ředitelka centra Pavlač Věra
Růžičková.
„To je právě příklad jedné klientky, která k nám chodila na doučování. Měla
mít reparát z angličtiny a měla se na něj umět i anglicky hodiny. Což bylo
velmi těžké, protože neuměla pořádně ani hodiny v češtině. A tam už se potom
ty problémy kupí, děcka to nebaví a potom do té školy nechodí.“
Další oblast, které se pracovníci centra věnují, je rozvoj počítačových
dovedností. Až 80 procent klientů totiž doma počítač nemá, přitom v
současnosti je schopnost tento přístroj ovládat nezbytností.
„S mladšími dětmi se soustředíme především na základní ovládání počítače.
Potom u těch starších už se zaměřujeme na pokročilejší vyhledávání, aby si
byli schopni vyhledat pracovní nabídky, nabídky bydlení, aby byli schopni na
ně odpovědět, a potom hodně na práci s e-mailovou schránkou,“ dodává
lektorka Dana Lišková.
Klub Pavlač nabízí dětem ze sociálně vyloučených lokalit v Brně i kariérní
poradenství. Za klienty docházejí jeho pracovníci i domů v rámci terénní
práce.
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
=[ Reportáž ]=
Marek Moflár patří k nejúspěšnějším paracyklistům na světě
Dvaadvacetiletý Marek Moflár téměř vůbec nevidí, přesto je vynikající
sportovec. Se svým kolegou Jiřím Chybou patří dokonce k nejúspěšnějším
paracyklistům na světě. Vloni vybojovali desáté a osmé místo na světovém
poháru, letos v červnu pak vyhráli evropský pohár v Německu. A usilují i o
nominaci na paralympiádu. S nadějným sportovcem natáčel Jan Rosenberg.
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
=[ Reportáž ]=
Cindži Renta – kapela spojená s Cikánskou jizbou v Českém Krumlově
Romskou hudbu z Balkánu, Maďarska, Slovenska i Česka, ale také jazz nebo
swing hraje pětičlenná kapela Cindži Renta z Českého Krumlova. Její vznik
velmi úzce souvisí s tamní romskou restaurací Cikánská jizba. Právě tam
tohle uskupení můžete často slyšet. O skupině, která zatím natočila tři
alba, nám více prozradí Jana Šustová.
Název kapely Cindži Renta v romštině znamená Mokrý hadr. Jak k tomuto
neobvyklému jménu skupina přišla, vysvětluje kapelník Michal Kotlár:
„Kdysi když moji rodiče otevírali hospodu, tak tam začali hrát moji dědové a
strýcové tuto hudbu, kterou hrajeme my, v tomto hudebním složení. A ten
název vznikl jednou, když tam bylo víc lidí – zájezd Němců. Měli jsme tam
pomocnou sílu v kuchyni, byla to taková zpěvačka, ráda se bavila, a když
strýcové hráli v té hospodě, zpívala s nimi na place. A vždy, když odběhla z
kuchyně, tak měla na zástěře utěrku a ti Němci nás takhle pojmenovali jako
kapela Cindži Renta. Ale to Cindži Renta platilo na ní, protože ona chodila
s tím hadrem, ale kapela se jmenovala Čin pale bul, to je v překladu Plácni
po zadku.“
Někteří členové kapely muzicírovali už se svými předky.
„My jsme vznikli hlavně díky tomu, že rodiče otevřeli tu hospodu a začali
tam hrávat staří dědové. Já jsem s nimi chvíli hrával a když nás opustili,
tak jsem to převzal já. Dal jsem se dohromady s dvěma kluky, jeden byl můj
kamarád od dětství, David, který hrával na kontrabas, a druhý přijel ze
slovensko-maďarského pomezí, jménem Tomi, a ten hrával na housle. Nikdy jsme
spolu předtím nehrály a rozjeli jsme to tedy ve třech. Housle, kontrabas a
harmonika. Tím sem zkrátil název kapely na Cindži Renta, tedy Mokrý hadr. A
to nám zůstalo do teď. Pod tímto názvem vystupujeme. Po několika letech jsme
se rozpadli a skončili. Jenže mně to nedalo a zkusil sem si na Silvestra
zahrát s mým kamarádem Pavlem, který přijel do Krumlova z Českých Budějovic
a už tady zůstal. Hrál na kytaru a já na harmoniku, a jen tak jsme si
zahrály na Silvestra a docela nám to šlo. Po odehrání jsme si řekli, že
bychom to mohli rozšířit, takže jsme pak nabrali houslistu, kontrabasistu a
klarinetistu, který je české národnosti, takže pak jsme byli taková
pětičlenná kapela.“
Jediným neromským členem kapely Cindži Renta je klarinetista Ondra
Valach.
„Mně se ta muzika líbila, tak jsem chtěl, aby mě něco naučili. Asi jak
sháněli nějakého sólistu, tak se mi ozvali, že by to se mnou zkusili,
naučili mě pár písniček a večer už jsem s nimi hrál.“
Restaurace Cikánská jizba, kde skupina Cindži Renta vznikla, se nachází v
centru Českého Krumlova pod náměstím. Kapelník Michal Kotlár o ní říká:
„Vlastní to moji rodiče, táta s mámou to založili a otevřeli v roce 1992. Je
tam specialita, kterou vymyslela máma – ďábelská Aranka, je to něco jako
katův šleh. Je to pro lidi, kteří mají rádi hodně ostré jídla. Vaří se tam
cigánská kuchyně – halušky, cigánský guláš, segedýn, taková ta ne moc
náročná jídla. Zatím to má velký úspěch, lidé to chválí, jsou spokojeni,
hodně se tam lidé vrací i z daleka, hodně z daleka. Mají to jídlo rádi, je
to něco jiného, než mají oni.“
A kromě romského jídla v Cikánské jizbě nechybí ani hudba.
„Vystupujeme tam pravidelně jeden den o víkendu, buď v pátek nebo v sobotu,
protože vždycky jeden den z toho víkendu jsme někde pryč, třeba na nějakých
narozeninách nebo v zahraničí a tak. A tam si zahraje skoro každý, kdo
přijde, a hraje na nějaký nástroj, který tam zrovna máme, anebo si tam
přijdou s námi zahrát. Nedávno tam s námi hrála kapela Bachtale Apsa, to je
Mário Bihári a jeho kapela a bylo to perfektní, celá hospoda se bavila. Nebo
výborná kapela z Plzně, která skoro hraje v našem složení, a další jiné
skvělé kapely v menším složení...“
Uživit se hudbou v menším městě, jako je Český Krumlov, jde podle Michala
Kotlára těžko. Pro všechny členy skupiny je hudba pouze koníčkem.
„Máme to po práci, ve volných večerech hrajeme po hospodách, restauracích,
hotelech, jezdíme všude možně do zahraničí, a tady po Česku – Praha, všechny
kraje. V zahraničí jsme nedávno hráli na svatbě, byla to česko-ruská svatba.
Pak jsme hráli na festivalu, potom nějaké křtiny v Německu, takové
dvouhodinové koncerty, vernisáže – je to různé. A abych nezapomněl, hrajeme
taky na pohřbech. Většinou to ale všechno jde od nás z hospody, když tam
třeba lidé přijdou o víkendu nebo o slavnostech a my tam hrajeme. Tam si nás
poslechnou a hned se s námi domlouvají a pak nás zvou.“
Stránky kapely najdete na adrese www.cindzirenta.cz
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
=[ Reportáž ]=
Gejza Horváth od dvanácti let hrával s největšími kapelami na Slovensku
Zpěvák, skladatel, ale i prozaik je Gejza Horváth. Vyrůstal v osadě
Kolínovce u Krompach a pochází z muzikantské rodiny. Dokonce už ve svých
dvanácti letech prý hrával s největšími kapelami na Slovensku. Iveta
Demeterová ho navštívila v Brně a povídali si o jeho dětství i o tom, v čem
spočívalo kuchařské umění jeho maminky.
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
Z dnešního O Roma vakeren je to už všechno. Naladit si nás můžete ale opět v
sobotu po 20. hodině tady na Radiožurnálu nebo v úterý a ve čtvrtek na VKV
regionálních studií – a to vždy v 19:45. Najdete nás ale také na internetu –
adresa je www.romove.cz a náš pořad je i na Facebooku.
Mangav tumenge lači řači. Klidný večer vám přeje Tomáš Bystrý
| 
Související články
Třináctiletá Helena chodila do Nízkoprahového centra Pavlač na doučování.
Aby probíranou látku zvládla, potřebuje individuálnější přístup než ve
škole.
Řada problémů při učení plyne už ze špatného startu. I chybějící docházka do
mateřské školy může mít totiž zásadní vliv na úspěch ve škole. Děti z
vyloučených lokalit školky často vůbec nenavštěvují, a klub proto pořádá i
programy pro předškoláky a jejich rodiče. Zanedbané základní znalosti a
dovednosti už se pak těžko dohánějí, připouští ředitelka centra Pavlač Věra
Růžičková.
Další oblast, které se pracovníci centra věnují, je rozvoj počítačových
dovedností. Až 80 procent klientů totiž doma počítač nemá, přitom v
současnosti je schopnost tento přístroj ovládat nezbytností.
Název kapely Cindži Renta v romštině znamená Mokrý hadr. Jak k tomuto
neobvyklému jménu skupina přišla, vysvětluje kapelník Michal Kotlár:
„My jsme vznikli hlavně díky tomu, že rodiče otevřeli tu hospodu a začali
tam hrávat staří dědové. Já jsem s nimi chvíli hrával a když nás opustili,
tak jsem to převzal já. Dal jsem se dohromady s dvěma kluky, jeden byl můj
kamarád od dětství, David, který hrával na kontrabas, a druhý přijel ze
slovensko-maďarského pomezí, jménem Tomi, a ten hrával na housle. Nikdy jsme
spolu předtím nehrály a rozjeli jsme to tedy ve třech. Housle, kontrabas a
harmonika. Tím sem zkrátil název kapely na Cindži Renta, tedy Mokrý hadr. A
to nám zůstalo do teď. Pod tímto názvem vystupujeme. Po několika letech jsme
se rozpadli a skončili. Jenže mně to nedalo a zkusil sem si na Silvestra
zahrát s mým kamarádem Pavlem, který přijel do Krumlova z Českých Budějovic
a už tady zůstal. Hrál na kytaru a já na harmoniku, a jen tak jsme si
zahrály na Silvestra a docela nám to šlo. Po odehrání jsme si řekli, že
bychom to mohli rozšířit, takže jsme pak nabrali houslistu, kontrabasistu a
klarinetistu, který je české národnosti, takže pak jsme byli taková
pětičlenná kapela.“
„Mně se ta muzika líbila, tak jsem chtěl, aby mě něco naučili. Asi jak
sháněli nějakého sólistu, tak se mi ozvali, že by to se mnou zkusili,
naučili mě pár písniček a večer už jsem s nimi hrál.“
„Vlastní to moji rodiče, táta s mámou to založili a otevřeli v roce 1992. Je
tam specialita, kterou vymyslela máma – ďábelská Aranka, je to něco jako
katův šleh. Je to pro lidi, kteří mají rádi hodně ostré jídla. Vaří se tam
cigánská kuchyně – halušky, cigánský guláš, segedýn, taková ta ne moc
náročná jídla. Zatím to má velký úspěch, lidé to chválí, jsou spokojeni,
hodně se tam lidé vrací i z daleka, hodně z daleka. Mají to jídlo rádi, je
to něco jiného, než mají oni.“
„Vystupujeme tam pravidelně jeden den o víkendu, buď v pátek nebo v sobotu,
protože vždycky jeden den z toho víkendu jsme někde pryč, třeba na nějakých
narozeninách nebo v zahraničí a tak. A tam si zahraje skoro každý, kdo
přijde, a hraje na nějaký nástroj, který tam zrovna máme, anebo si tam
přijdou s námi zahrát. Nedávno tam s námi hrála kapela Bachtale Apsa, to je
Mário Bihári a jeho kapela a bylo to perfektní, celá hospoda se bavila. Nebo
výborná kapela z Plzně, která skoro hraje v našem složení, a další jiné
skvělé kapely v menším složení...“
Předchozí vydání "O Roma Vakeren"
Nejčtenější články