Romské vysílání "O Roma vakeren" - "Romové hovoří"
Pořad odvysílaný stanicí Český rozhlas 1 - Radiožurnál
Pořad "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří" pravidelně připravuje romská
redakce Českého rozhlasu.
Na těchto stránkách přinášíme textovou a zvukovou verzi pořadu, který se
vysílá na okruhu Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu každou sobotu od 20 do 21
hodin.
"O Roma vakeren" se vysílá také v regionech, na VKV (FM) regionálních
studií si pořad pro daný region můžete naladit vždy v úterý a ve čtvrtek od
19:45 do 20:00 hodin.
Další informace o pořadu najdete na stránkách www.rozhlas.cz nebo na facebookovém profilu pořadu na
adrese
facebook.com/oromavakeren
Vítáme Vás u pravidelného pořadu "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří".
Dnes si k mikrofonu pozveme předsedu Společenství Romů na Moravě inženýra
Karla Holomka, aby zavzpomínal, jak za války unikl transportům do
koncentračního tábora.
Se svými názory na návrh romské vlajky nás seznámí Lada Gažiová a první
půlku pořadu zakončí maminka předškoláka.
Poslech celého pořadu v mp3
=[ Reportáž ]=
Vzpomínky Karla Holomka na úniky před nacistickými transporty
V neděli se v místě bývalého takzvaného cikánského tábora v Hodoníně u
Kunštátu uskutečnilo pietní shromáždění k uctění obětí romského holocaustu.
Jeho součástí byla bohoslužba a také vernisáž výstavy nejlepších
studentských návrhů na vybudování Památníku v Hodoníně. Na pohnuté chvíle v
dějinách moravských Romů zavzpomínáme s Janou Šustovou.
Každoroční pietní akt v Hodoníně u Kunštátu připomíná 21. srpen 1943, kdy
byl z tábora vypraven nejpočetnější transport romských vězňů do
vyhlazovacího tábora Osvětim II-Březinka. Převážná část Romů z tohoto
transportu v Osvětimi zahynula. Holocaust postihl i rozvětvený rod
moravských Holomků, z něhož zahynulo zhruba šest set lidí. Jak vypráví
inženýr Karel Holomek, předseda Společenství Romů na Moravě, on sám se svou
sestrou přežil jen díky mamince a solidaritě lidí z okolí.
„Je to neuvěřitelné a já sám jsem tomu nevěřil do té doby, než jsem viděl
seznamy uvedené v Heidelberku u Romaniho Roseho v Radě Sintů a Romů v
Německu, která dokumentuje oběti holocaustu. A předtím jsem četl seznamy
profesora Ctibora Nečase, kde skutečně ta rodina Holomků byla skutečně
největší rodinou, která byla na Moravě decimována mezi rodinami Růžičků a
Danielů. Takže ano, je to asi pravda, že široká rodina tam zmizela skoro
celá. Z mého nejbližšího okruhu to bylo asi 20 lidí – dědeček, strýcové,
tetičky, sestřenice, bratranci – z té užší rodiny. Z té širší rodiny
zahynulo 600 lidí.“
Situaci Karla Holomka a jeho sestry paradoxně zhoršovalo to, že jejich otec
byl první vysokoškolsky vzdělaný Rom na našem území. On sám se před nacisty
ukrýval v lesích a mezi Romy na Slovensku.
„Protože my jsme byli dětmi, byť nemanželskými, jediného tehdy známého
romského doktora, právníka, který v té době utekl na Slovensko, protože by
skončil v koncentráku jako první. Tak byl na nás vypsán transport mezi
desíti nejvíc hledanými Romy, dětmi Romů nebo romských míšenců – týkalo se
to mě a sestry. Ale máti pravděpodobně tušila, o co se jedná, tak s námi do
těch vypsaných transportů nešla a vždy nás v těch rozhodujících momentech
ukrývala. A navíc v té vesnici, kde jsme bydleli, v Miloticích u Kyjova, za
maminkou přišel četník z Kyjova vždycky, když hrozilo, že tam bude
nacistická šťára, a říkal: ‚Paní Holomková, zmizte! ’ A my jsme skutečně
absolvovali desítky nočních útěků někam po okolí. Jako dítě jsem to jen tak
mimoděk zaznamenal, aniž jsem tušil to nebezpečí, které nám hrozí.“
Svou roli sehráli i lidé z vesnice – kdokoliv z nich mohl maminku s romskými
dětmi udat.
„Nestalo se to. V té dědině, kde toho tátu znali z doby, kdy jako právník
poskytoval sedlákům právní služby, takže tam měl dobrou pověst a patřil do
té špičky mezi lidmi z dědin v tom okolí, což byly Milotice, Svatobořice,
Kyjov, Hodonín, Mistřín, kde měl pověst člověka, který ovládá jazyky a právo
a dělal pro sedláky ty služby, tak měl dobrou pověst. Možná že to mělo tento
důvod, ale nikdo nás neudal a skončilo to dobře.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
=[ Reportáž ]=
Romská výtvarnice Lada Gažiová nesouhlasí s návrhem česko-romské vlajky
Projekt slovenského umělce Tomáše Rafy na podobu nové česko-romské vlajky
vyvolal poměrně bouřlivé reakce. A to natolik, že výstavu neznámý pachatel
polil barvou. Mezi kritiky uměleckého projektu je ale také řada Romů. S
návrhem česko-romské vlajky, jejíž vítězná podoba poputuje na Radu pro
záležitosti romské menšiny Úřadu vlády, ostře nesouhlasí i romská malířka
Lada Gažiová. Natáčel s ní Tomáš Bystrý.
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
=[ Reportáž ]=
Přípravy do školy
Od září se zaplní každá škola těmi nejmenšími, prvňáčky. Nejinak tomu bude
na základní škole v Lysé nad Labem, kam nastoupí do první třídy šestiletá
Helenka. Nač se nejvíc těší, jaké byly přípravy a kolik investovali rodiče
do školních pomůcek, si můžete poslechnout v následující reportáži Renaty
Horvátové.
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
=[ Reportáž ]=
Roma friendly kluby a kavárna
Romští podnikatelé nemají jednoduchou pozici, a může být o to složitější,
když se rozhodnou zaměstnávat Romy a mít je také jako svou cílovou skupinu.
Dnešní rozhovor představuje osobnost pana Milana Danihela, který od
devadesátých let v Brně provozuje kluby a dnes kavárnu, tzv. Roma friendly.
Natáčela s ním Alica Heráková.
Rodina Milana Danihela přišla do Brna za prací v roce 1945, po druhé světové
válce. Maminka byla Romka ze slovenské Prievidze a tatínek český Rom z
Hodonínska.
„Samozřejmě v té době byla velká chudoba a vykládali, že když sem přišli,
tak neměli nic než tu peřinu nebo nějaký bágl věcí. Opravdu sem přišli z
ničeho a měli tu možnost tady začít znovu ten život.“
Poválečná doba znamenala nový začátek pro mnohé. Také proto byly rozdíly
mezi lidmi vnímány jinak, než je tomu dneska.
„Samozřejmě že to taky neměli lehké, ale měli to lehčí v tom, že v té době
nebyl takový ten problém ‚Cigán‘ a Čech. Dělaly se akce – když mi mamka
vykládala – dělaly se bály a tam byli všichni, jestli tam byl ten nebo ten,
bavili se všichni.“
Dětství tedy Milan Danihel prožil v Brně. Chodil do základní školy do
Komárova, kde bylo málo romských rodin, základní i střední školu tedy prožil
spíše mezi majoritou. Svou odlišnost si vždycky uvědomoval, ale nebral ji
jako překážku.
„Měl jsem nějaké ambice, to je hlavní věc. Druhá věc byla to, že kamkoliv
jsem přišel, tak na mě byl dán větší sklon, abych byl akčnější, abych
fungoval – když to řeknu – možná na 200 procent. Pro mě to byla taková
určitá výzva.“
Po návratu z vojenské služby Milan Danihel začal pracovat jako vrátný v
klubu, později jako číšník a podařilo se mu vypracovat. Získal pětiletou
praxi v oblasti, ve které podniká dodnes.
„V 95. roce jsem otevřel koncesi, protože já jsem měl převážně kluby, ne
restaurace, takže jsem otevřel klub, ale na bázi romské. To znamená, že jsem
dělal převážně pro romskou komunitu, poněvadž po té revoluci byly problémy,
že ty Romy nechtěli nikam pouštět. Řekl jsem si, když může mít svoje
majorita, tak můžeme mít i my svoje. Takže jsme udělali klubík a samozřejmě,
že ve své době to byla pecka, když to řeknu lidově.“
Klub v ulici Milady Horákové fungoval čtyři roky a v devadesátých letech to
bylo oblíbené místo, kde se pořádaly romské zábavy, koncerty nebo akce pro
děti. Jak říká pan Danihel, hlavní bylo, že tam mohl přijít každý, Romové
sem neměli zákaz jako do jiných klubů v Brně.
„Měli problém, že by i pouštěli Romy, ale kdyby je pouštěli, tak tam zas ta
majorita nechtěla chodit. Prostě problém, problém, který se nedal vyřešit.
Nebyl problém v tom, že by byli nějací rasový nebo tak, ale prostě –
zákazník nechce, on sem nebude chodit, když sem budete chodit vy – a prostě
takhle. Je to blbý nebo hloupý, ale tak to zkrátka bylo a je to – bohužel
dodneška.“
Pan Danihel přitom zdůrazňuje, že mnoho majitelů klubů jsou jeho dobří známí
a že jim zkrátka nezbylo, než se přizpůsobit situaci a svým zákazníkům. Jako
živnostníci, kteří platí daně a mají zodpovědnost za svoje zaměstnance, si
nemohli dovolit jednat jinak. Druhý klub na stejné bázi pak otevřel pan
Danihel v roce 2000. I na něj ale po několika letech dolehla ekonomická
krize. Po deseti letech musel klub uzavřít.
„Samozřejmě krize se dotkla nejvíc tady těch sociálně slabých lidí a já jsem
to měl postavené převážně pro ty sociálně slabé lidi, převážně tak 75 %.“
Otevřít klub pro Romy, kam bude moct přijít každý, se tedy z obchodního
hlediska panu Danihelovi nevyplatilo. Sám říká, že mohl postavit klub na
jiné bázi, pro majoritu, ale nechtěl. Dnes provozuje kavárnu Beng v Muzeu
romské kultury a přivydělává si i jinde. Šest let zajišťoval catering pro
festival Svojanov a po různých akcích jezdí představovat romskou kuchyni.
Říká, že jako otec od rodiny se musí snažit. Se svou ženou vychovávají
dospívající dceru.
„Hlavně, co jí dávám do života, je to, aby se nestyděla za to, co je.
Poněvadž když se za to bude stydět, bude se stydět za rodiče, tak jako já
bych se nestyděl a moji rodiče a to je to naše romství. Druhá věc je to, že
se snažím, aby měla úctu ke starším, aby věděla, jak se má chovat vůči
rodičům, aby nikdy nezapomněla, odkud je a v čem byla vychovávaná.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
=[ Reportáž ]=
Postavení Romů za druhé světové války
Opět se vrátíme k tématu holocaust, kdy jsme si 2. srpna připomněli
Mezinárodní den vzpomínky na holocaust Romů. V noci z 2. na 3. srpna 1944
byli z koncentračního tábora Osvětim – Březinka deportováni Romové do
koncentračního tábora Ravensbruck a Buchenwald. A dalších 2897 bez ohledu na
věk a pohlaví odvezli do táborových plynových komor. Společenský status Romů
v období druhé světové války přesně definoval dobový zákon, o kterém Robertu
Hozovi řekl Arne Man z Ústavu etnologie na Slovensku.
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
Za chvíli bude 21 hodin, O Roma vakeren s datem 24. srpna už patří
minulosti. Naladit si nás můžete ale opět v sobotu po 20. hodině na vlnách
Radiožurnálu a najdete nás také na internetové adrese www.romove.cz.
Klidný večer vám přeje Jaroslav Sezemský.
| 
Každoroční pietní akt v Hodoníně u Kunštátu připomíná 21. srpen 1943, kdy
byl z tábora vypraven nejpočetnější transport romských vězňů do
vyhlazovacího tábora Osvětim II-Březinka. Převážná část Romů z tohoto
transportu v Osvětimi zahynula. Holocaust postihl i rozvětvený rod
moravských Holomků, z něhož zahynulo zhruba šest set lidí. Jak vypráví
inženýr Karel Holomek, předseda Společenství Romů na Moravě, on sám se svou
sestrou přežil jen díky mamince a solidaritě lidí z okolí.
Související články
Předchozí vydání "O Roma Vakeren"
Nejčtenější články