Tzv. cikánský tábor v Hodoníně u Kunštátu sloužil během Protektorátu Čechy a
Morava ke koncentraci romského obyvatelstva z Moravy před deportací do
Osvětimi. Podobný tábor pro českou oblast fungoval v Letech u Písku. Lidé
zde byli vězněni na základě nařízení „O potírání cikánského zlořádu“ z roku
1942 vydaného českými úřady. Více už historik Muzea romské kultury Michal
Schuster:
„V hodonínském táboře bylo internováno zhruba 1400 osob, přitom třetina zde
zemřela. Byla tam velká úmrtnost vězňů, především dětí a starých osob, díky
špatným hygienickým podmínkám, těžké práci. Tábor řídil český personál a v
čele stáli čeští velitelé. Tady tímto srpnovým transportem bylo
odtransportováno téměř tisíc vězňů, přitom z celého Protektorátu bylo během
roku 1943 odtransportováno víc jak 5000 romských osob.“
Letošního pietního shromáždění se nikdo z těch, kdo nacistické vraždění
přežili, nezúčastní – kvůli podlomenému zdraví a vysokému věku. Vzpomínat se
přesto bude. Součástí programu je také bohoslužba, kterou povede romský kněz
Vojtěch Vágai. On sám vysvětluje její smysl.
„Zajímavostí té bohoslužby bude, že za příznivého počasí bude přímo venku na
místě toho tzv. cikánského tábora, takže to bude určitě spojené s tím
místem. Chceme být blízko těm lidem, kteří na tom místě trpěli, kteří tam
umírali. Chceme také být blízko těm lidem prostřednictvím modlitby, toho, že
se chceme modlit za spásu jejich duší. A zároveň se chceme modlit za
budoucnost toho místa a pochopitelně našeho národa, naší země a za všechny
ty problémy, které v této době se zdají být aktuální mezi majoritou a
menšinou.“
Muzeum romské kultury se léta snaží zachytit příběhy těch, kteří přežili
nacistický teror. O jedné ženě, která byla vězněna právě v Hodoníně u
Kunštátu, vypráví i Michal Schuster:
„Já bych možná připomenul příběh jedné romské dívky, která se svou rodinou
byla internována v hodonínském táboře, a vzhledem k tomu, že se během
příprav na transport z hodonínského tábora v tom srpnu 1943 ukryla, tak tomu
transportu unikla. Jí se pak ujaly kuchařky toho hodonínského tábora, vzaly
ji s sebou do nedalekého města Olešnice a zde se jí ujala jedna neromská,
tedy moravská rodina a de facto ji takto zachránila. Takže to je jeden z
mnoha případů přeživších, kteří měli velké štěstí a nedostali se do
transportu, protože většina těch, kteří byli odtransportováni do
osvětimského tábora, tu internaci nepřežila.“
Dnes je třeba připomínat důsledky rasistických a xenofobních postojů více
než kdy před tím, neboť opět dochází k vylučování a ponižování lidí na
základě jejich etnické příslušnosti. Proto mají akce jako je ta zítřejší
hluboký smysl.